Římské deskové hry

Jiří Svoboda – www.PAGANIA.cz

Tento článek představuje třetí z minisérie čtyř tematických článků pro Českou pohanskou společnost:

1. Vikinské hry
2. Keltské hry
3. Římské hry
4. Nejstarší hry

Naše putování nás provedlo časy barbarů a teď se podíváme, jak se hrálo v „civilizovaném” světě. Starý Řím staví na antickém dědictví starověkého Řecka, mykénské (mínojské) civilizace a Etruské říše. Z hlediska času se nacházíme cca 8. stol. př.n.l. – 5. stol. n.l. Svět starých Římanů to nebyl jen Řím a okolí, ale také Řím a okraje – resp. pohraničí (Barbaricum).

Hraní během válečného tažení – Achilles a Ajax na řecké amfoře.

Díky římským expanzím a dobyvačné politice se Římané (zejména obchodníci a vojáci / legionáři) dostávali do úzkého kontaktu s celou řadou dalších civilizací, říší a kmenů. Častý kontakt s dalšími kulturami také neuvěřitelné přispěl k rozvoji a rozšíření do té doby neznámých her po celém území Římské říše a samozřejmě také všude tam, kam vkročily legie Říma. A protože boje či obchody samotné vyžadovaly jen zlomek času, který člověk na cestách trávil, bylo potřeba poohlédnout se po nějakém rozptýlení a zábavě k ukrácení dlouhé chvíle. Vzhledem k rychlosti cestování v té době, byly dlouhé chvíle opravdu dlouhé a hry představovaly jednu z relativně nenásilných možností, na rozdíl od debat o náboženství či politice nebo vojenskému zásahu, jak se zabavit. Ty další možnosti zahrnují válčení, alkohol a sex. Na rozdíl od hraní ale boj, alkohol i sex vydrží člověk jen omezenou dobu.

Dva muži hrající Tabulu.

V oblibě byly zejména hry určené vojákům (legionářům a gladiátorům), stratégům a taktikům (velitelům) a samozřejmě hry hazardního typu. Hrací desky, a některé pěkně velké, se nám dochovaly dodnes – např. masivní kamenná hrací deska pro hru Duodecim Scripta z Efezu (dnešní Turecko) pocházející z 1. stol. př.n.l.

Hrací deska pro hru Duodecim Scripta z Efezu.

Hry časů římských legionářů, gladiátorů a cézarů

Hry vojenské, které rozvíjejí taktické a strategické schopnosti, zosobňuje hra Latrunculi neboli Ludus Latrunculorum (tedy „hra vojáků” nebo „nájezdníci”), která byla v oblibě v celém římském impériu i na jeho okrajích. Jedním z dochovaných nálezů je hrací deska s nahrubo vyznačenými hracími poli do kamenného bloku z baziliky Julia z Fora Romana v Římě. Díky poměrně četným zmínkám v dochovaných literárních pramenech se hra dala relativně slušně zrekonstruovat.

Hrací deska pro hru Latrunculi z Fora Romana v Římě.

Hry hazardní, které mají za cíl maximální riziko a s tím ruku v ruce jsoucí zábavu a potěšení ze hry, pak představuje hra Duodecima Scripta. Níže jsou vybrané ukázky dochovaných hracích desek pro hru Duodecim nebo Duodecima Scripta či Duodecim Scriptorum neboli 12 znaků.

Hrací deska pro hru Duodecim Scripta, Afrodisisas, Anatolie – dnešní Turecko (2. stol. n.l.)

Hrací deska pro hru Duodecim Scripta, Bleší trh – Porta Portese, Řím – dnešní Itálie (1.-3. stol.n.l)

Hrací deska pro hru Duodecim Scripta, Laodicea, Lýdie – dnešní Turecko.

Kromě toho tu máme ještě římskou verzi prastaré hry Mlýn zvanou Tres lineatae a její kulatou variantu zvanou Rota. Hranatá Tres se nám dochovala vyrytá např. na terakotové dlaždici ze Súsy v Tunisu. Súsa je přístavní město v dnešním Tunisu na severoafrickém pobřeží Středozemního moře.

Hrací deska pro hru Tres Lineatae, Súsa – dnešní Tunis.

Kulatá varianta zvaná Rota se dochovala v mnoha nálezech – níže uvedená podoba je vyrytá do kamene a její nález pochází ze starověkého přístavu Leptis Magna na severoafrickém pobřeží Středozemního moře v Libyi.

Hrací deska Tres (Rota), Leptis Magna – dnešní Libye.

V Římě hráli i hry staršího typu jako Mlýn, Ovčinec (Halma) a samozřejmě kostky. Těmto hrám se budeme věnovat v závěrečném článku naší minisérie s názvem „Nejstarší hry“. V mnoha ohledech starý Řím fungoval jako ideální zprostředkovatel nejen obchodu (a válek), ale také jako ideální „nosič” informací, který spojoval i geograficky a kulturně velmi vzdálené oblasti starověkého světa. Díky tomu se dočkaly rozšíření (a dalšího vývoje) hry jako např. Senet a Tabula daleko od míst svého původního vzniku. Tyto hry byly samozřejmě chtivě přijímány až adoptovány i samotnými Římany.

Dnes nás čeká legionářská Tres lineatae a Rota, hra vojáků a velitelských stratégů Latrunculi a hazardní varianty Vrhcábů zvané Duodecima Scripta a Tabula.

Hra Tres Lineatae

Protože vojáci se chtějí bavit vždy a všude (a zvláště v okamžiku, kdy konečně mají za sebou každodenní dril a nácvik nebo obvyklou pochodovou dávku na cestě za nepřítelem a večerní budování tábora)hledají jednoduchou svižnou a nenáročnou hru, hru, jako je Tres Lineatae (známá též jako Terni Lapilli), jejíž jméno v překladu znamená „tři malé kameny“. Hra pochází cca z 1. století př.n.l., je předchůdcem známější Tic-Tac-Toe a má společné kořeny také s hrou Mlýn. Její kulatá (a jednodušší) varianta se nazývala Rota. Na americkém kontinentu se její indiánská varianta nazývá Pikaria.

Hra byla masivně rozšířena po celém římském impériu, jeho koloniích a příhraničí. Hrací deska mohla být luxusně provedena nebo byla ryta na stoly v hospodách a tavernách, legionáři na povrch štítu na tažení nebo jen tak patou do země. Byla v oblibě také mezi barbarskými (keltskými a germánskými) žoldáky a obchodníky, kteří přicházeli do pravidelného styku s Římany.

Římská hra Tres lineatae / Malý Mlýn / 3 men Morris.

Princip hry je jednoduchý – hráči mají každý tři kameny, které střídavě pokládají na hrací desku. Poté, co jsou všechny kameny položené, s nimi hráči mohou posunovat na sousední volná pole. Cílem je vytvořit rovnou linii ze svých tří kamenů podle některé z vyznačených „čar” na hrací desce. Na malé ploše jsou tak oba hráči nuceni k intenzivnímu kontaktu, protože schovat se nebo se vyhnout střetu není kam. Oba hráči jsou donuceni rychle najít slabinu soupeře – a nemilosrdně jí využít. Podobně jako v životě, kdy množství voleb je omezené a času na rozhodnutí málo a my jsme často doslova a do písmene „pod tlakem”.

Římská hra Latrunculi / Ludus Latrunculorum.

Hra Latrunculi

První zmínka o Latrunculi (celým názvem „Ludus Latrunculorum”) – pochází z prvního století před naším letopočtem, ale je pravděpodobně mnohem starší. Hra byla známá i pod názvy „hra vojáků“ či „nájezdníci“. Jedná se o starořímskou hru, jejímž předchůdcem jsou zřejmě starořecké hry „Petteia“ a „Penta Grammai“. Peršané hráli podobnou hru pod názvem „Nard“.

Tato hra představuje perfektní přípravu na vedení bitev v římském stylu. Jasný střet dvou armád – legií, které jsou stejně silné a rozhodující je hráčova strategie a taktické rozvržení manévrů. V civilní variantě se hraje bez figur velitelů a cílem je surová likvidace protihráče. Ve vojenské variantě, oblíbené mezi římskými veliteli (centurioni, legáti, prefekti a tribuni), ale i mezi gladiátory a obyčejnými legionáři, byla likvidace soupeřova vojska druhotná, protože vlastním cílem bylo proražení řady nepřátelských vojsk tak, aby herní kámen „velitel“ (či král) mohl dosáhnout okraje soupeřovy hrací desky – ten, na kterém na začátku stojí soupeřova legie. Vlastní pohyb a zabíjení probíhá téměř shodně jako v případě taflových her. Specialitou této hry je možnost přeskočit několik soupeřových bojovníků – pokud ovšem stojí v řadě.

Hra Duodecim Scripta / Ludus Duodecim sciptorum / Duodecima

Starořímská hra Ludus Duodecim Scriptorum byla známá také jako „12 znaků”. První zmínky o ní pochází z 1. stol. př.n.l. a její kořeny nalezneme v Severní Africe, je totiž blízce příbuzná s egyptským Senetem – byla nalezena v starověké Nubii (pohřebiště Qustul na horním toku řeky Nil z dob egyptské I. dynastie). Je příbuzná také s Vrhcáby. Zmiňoval ji i římský básník Publius Ovidius Naso – ve svém díle Umění milovat.

Její tři řádky představují lidský život – minulost, přítomnost a budoucnost. Kostky pak symbolizují dobrý osud osud a přízeň Štěstěny. Při hraní čas, stejně jako lidský život, utíká a my téměř slyšíme jeho běh. Při hře se hráči snaží postupně všechny své kameny dopravit pomocí hracích kostek přes celou herní desku na její konec. V principu se jedná o podobný princip jako u Vrhcábů nebo Člověče nezlob se. A kdo lépe rozvrhne své hody (dary Osudu) a vyvede své kameny z hrací desky jako první – vítězí!

Římská hra Duodecima Scripta / Ludus Duodecim Scriptorum.

Pro ozvláštnění její desku zdobily symbolické i klasické latinské citáty a přísloví, obvykle adekvátně motivující k hraní, hazardu a vůbec užívání si života. Dochovaly se např. tyto:

VENARI LAVARI LUDERE RIDERE OCCEST VIVERE = Lov, laškování v lázních, hry a smích, to je život.

LUDITE SECURI QVIBVSAES EST SEMPER IN ARCA = Hraj bezstarostně, když máš plný měšec.

SPERNE LUCRUM VERSAT MENTES INSANA CUPIDO = Odmítej výhry. Nepěstuj podvod, bláznovství ani nenasytnost.

ABEMUS IN CENA PULLUM PISCEM PERNAM PAONEM = K večeři: kuře, ryba, šunka, páv. (Nález z taverny, kombinace hry a jídelního lístku).

Hra Tabula

Tabula je desková hra řecko-římsko-byzantského původu. Podle legendy ji vymyslel řecký voják během trojské války jménem Alea (alea znamená „hrací kostka“). První zmínky o této hře pochází z 5. stol. n.l. Je přímým předchůdcem středověké podoby Vrhcábů a známá byla i na vikinském severu – pod názvem Kvatrutafl, kam doputovala s nájemnými žoldáky působícími v byzantské palácové stráži – severskými Varjagy. Princip hry je podobný jako v případě Duodecim Scripta, ale s větším důrazem na prvek návody a hazard s tím spojený. Zatímco u Vrhcábů postupují hráči se svými kameny „proti“ sobě (první pole prvního hráče je posledním polem pro druhého hráče) a začínají na opačných stranách desky, u Tabuly postupují „spolu“ – první pole (i ta další) jsou shodná pro oba hráče.

Zdánlivě nevinná věc – dopravit své hrací kameny s pomocí kostek jako první přes celou deskou – tak často stála hráče nejen peníze, ale s postupující vášní a nezkrotnou touhou po další hře, se kterou již jistě vylepší svůj osud, i další majetek, dům, vztahy i přátele.

Římská hra Tabula.

Kromě těchto her, se samozřejmě hrály i mnohé další – především ty z oblastí pohraničí a pravidelného obchodního či válečného kontaktu s dalšími kulturami a „barbarskými“ kmeny. Namátkou: egyptský Senet a Tau, Mlýn, Ovčinec, pravděpodobně i menší taflové hry z keltského prostředí a veškeré představitelné hry v kostky.

Příště nás čeká poslední článek naší minisérie věnovaný právě nejstarším hrám.

Print Friendly