Slavnostní zásliby a novoroční předsevzetí

Lenka Kovářová (Zmiu)

Možná se chystáte si k novému roku dát nějaké předsevzetí. Nebo možná ne, protože vám to přijde hloupé a povrchní. Víte ale o tom, že podobný zvyk měli staří Seveřané?[1] Pojďme se tedy podívat na to, co o tomto zvyku můžeme vyčíst z pramenů.

Z literárních pramenů se dozvídáme, že při různých příležitostech se skládaly slavnostní zásliby (pl. heitstrengingar, sg. heistrenging). Těch příležitostí bylo během roku více, např. na sněmu (á þingi), ale jedna z nich byla o svátcích zimního slunovratu. Tyto slavnostní sliby byly veřejnou záležitostí a jednalo se o obřad, kdy dotyčný slíbil něco, co vykoná v budoucnosti. Tím, že se slibuje něco do budoucna, se odlišují heitstreingingar od přísah (eið), které měly právní charakter. Někdo mezi těmito termíny příliš nerozlišuje nebo je překládá opačně,[2] ale já zde vidím zásadní rozdíl.[3] Přísaha se týká něčeho, co už bylo nebo nebylo učiněno, popř. jde o slavnostní přísahu na náramek.[4] Přísahami se zde dále zabývat nebudu, jen jsem je chtěla zmínit pro zdůraznění rozdílů. Záslib není tedy činem právním, představuje čin cti. Je to čest hrdiny, která je v ohrožení, pokud by svůj slib, pronesený přede svědky, nesplnil.

V ságách dost často hrdina slíbil, že si vezme jistou ženu a žádnou jinou, jak máme např. v Sáze o Hervaře, II.kap. nebo v Písni o Helgim, synu Hjörvarðovu. To, že šlo o veřejnou záležitost, ukazuje, že tyto zásliby byly na rozdíl od našich předsevzetí brány mnohem vážněji. Jak moc vážně byly brány, ukazuje například Sága o Hrafnkelovi, knězi Freyově, kde Hrafnkell slavnostně slíbil, že každého, kdo pojede na jeho koni Freyfaxim, zabije. A to se také stalo. I když jeho sluha Einarr nasedl na koně ve snaze sehnat ztracené ovce pro Hrafnkela, slib byl natolik závazný, že ho Hrafnkell nemohl porušit. Tolik tedy k závažnosti záslibů. Nejde tedy o žádné předsevzetí, které za měsíc nikdo nedodržuje.

Zmínky o slavnostních záslibech nalezneme jak v poezii, v klasických rodových ságách nebo v královských ságách, ale nejčastěji se tento motiv vyskytuje v ságách o dávnověku, které obsahují více bájných motivů. Nemůžeme tedy brát vše, co se zde píše, doslovně. Slavnostní zásliby často posouvají dál děj ságy, neboť hrdina musí jednat podle toho, co slíbil a tím pádem se sága začne odvíjet jiným směrem. Nemyslím si ale, že tento motiv měl čistě literární funkci. V literatuře se vyskytuje často s poměrně ustálenou terminologií, a tak si dovoluji říct, že za tímto motivem stály skutečné rituály.

Jak takový rituál probíhal? Především se slibovalo přede svědky. Tento postup je logický. Svědkové dají takovému slibu závaznost.

Pokud sliboval jednotlivec, mohl to učinit tím, že se něčeho dotýkal, například stál jednou nohou na břevně či kusu dřeva (stíga á stokk – stoupnout na břevno). Nicméně v případech, kdy je zmíněna fráze stíga á stokk, šlo vždy o jednotlivce, který se rozhodl ze svého popudu něco slavnostně slíbit, nikoliv o hromadné zásliby. Příležitost ke slibu měl jednotlivec například na sněmu. Záslib mohl znít např. takto:

„Stíg ek á stokk ok strengi ek þess heit, at ek skal…”[5]

„Stoupám zde na břevno a slavnostně slibuji, že budu…”

Česky to zní trochu kostrbatě, ale dovedu si představit třeba formulaci, kdy někdo vystoupí a řekne: „Při tomto břevnu slavnostně slibuji atd.”

Zimní slunovrat

Přípitek sumbel. Zdroj: www.norsemyth.org

Zcela jiná je situace o svátcích zimního slunovratu, kde máme v pramenech na několika místech zmínku, že bylo zvykem (siðvenja – obyčej) tyto sliby skládat a z kontextu vyplývá, že šlo o hromadnou a veřejnou záležitost. Zde rituál probíhal tak, že zřejmě slibovali všichni, kdo se rituálu účastnili. V praxi to ale byli nejspíš jen muži, zatímco ženy jim dolévaly. Představa opilých mužů, kteří se chvástají, co kdo dokáže, nám jistě není cizí ani dnes. Nemyslím si, že by to bylo tak, že by se ženy nemohly účastnit, ale otázka je spíš, proč by to dělaly. Máme i doklad o ženě, skládající záslib, ale i zde je tato žena v mužské roli. Každopádně tohle jsou dohady založené na rekonstrukci ze značně rozdílných pramenů s různou vypovídací hodnotou. Pokud budeme dělat takový rituál dnes, měl by být otevřen všem, stejně jako se všichni, kdo chtějí, účastní slavnostních přípitků. Při nich se totiž v rámci zimního slunovratu slibovalo.

Řečeno naším jazykem, hromadné slavnostní zásliby probíhaly při sumbelu. Zmíněno je zde slovo bragafull nebo bragarfull a můžeme najít jeho různé překlady. Někdy je to přeloženo jako pohár přísah[6], jindy jako záslibný pohár[7] nebo nově jako královský přípitek.[8] Anglický termín je většinou Chieftain’s cup, mohlo se tedy jednat o přípitek náčelníkovi či předkům.  Název tedy nesouvisí s bohem Bragim, ale se slovem bragr – nejlepší, tedy ve smyslu první přede všemi.[9] Z toho všeho, co jsem o tomto pojmu přečetla, mám dojem, že i pro odborníky je tento termín lehce zamlžený. Rudolf Simek zmiňuje, že tento přípitek byl součástí rituálů a hostin, a přicházel na řadu po přípitku na bohy a před přípitkem na mrtvé.[10] Pokud použijeme naši zaběhlou tradici sumbelů, bragafull odpovídá našemu přípitku na hrdiny. Slavnostní zásliby by se tedy měly konat při něm.[11] Bragafull také zmiňuje Hákonar saga góða 14 (Sága o Hákonu dobrém)[12] a tam je bragafull až třetí v pořadí.[13]

S klidným svědomím tedy přeložím termín bragafull jako „přípitek na hrdiny”, kdy bragi je někdo, kdo je lepší než ti ostatní. I vzhledem k hrdinskému charakteru těchto slibů, jak je prameny ukazují, nejde o náhodnou volbu slov.

Příkladem může být sága o Hervaře, II. kapitola, kde se říká toto:

Þat var tíðenda eitthvert sinn jólaaptan, at menn skyldu heit strengja at bragarfulli, sem siðr er til; Þá strengdu heit Arngríms synir. Hjörvarðr strengdi þess heit, at hann skyldi eiga dóttur Ingjalds Svíakonungs, þá mey, er fræg var um öll lönd at fegrð ok atgervi, eða enga konu ella.

I stalo se, že jednoho večera o svátku Jólu skládali muži slavnostní zásliby u královského přípitku, jak bylo tehdy zvykem. A tehdy slibovali také Arngrímovi synové. Hjörvarðr slavnostně slíbil, že získá za ženu dceru Ingjalda, švédkého krále, a žádnou jinou. (překlad Jan A. Kozák, Sága o Hervaře – zvýrazněná slova jsem přeložila jinak, místo přísah a přísahání jsem použila zásliby a slibovat, královský přípitek jsem nechala, jinde ho překládám jako přípitek na hrdiny)

Dalším symbolem, který je pevně spjat se slavnostními zásliby o zimním slunovratu, je kanec, na jehož štětiny lidé kladou ruce a slibují. Kanec zde tedy představuje onu záruku slibu. Kanec je zmíněn v Sáze o Hervaře a také v prozaické části v Písni o Helgim, synu Hjörvarðovu, což není moc, ale oba prameny se v dosti bodech shodují a popisují asi nejlépe, jak taková oslava zimního slunovratu vypadala.

Héðinn jel sám domů lesem o svátcích jólu a potkal trollyni. Jela na vlku a měla hady místo uzdy a nabídla Héðinovi, že s ním pojede. „Ne”, řekl. Na to mu odpověděla: „Za tohle zaplatíš při přípitku na hrdiny!” Večer se konaly slavnostní zásliby. Byl přiveden (sonargöltr) chovný kanec, lidé na něj pokládali ruce a při přípitku na hrdiny slavnostně slibovali. (překlad vlastní, s použitou terminologií, kterou zde vysvětluji. Tím nechci říct, že oficiální překlad je špatně, ale myslím si, že je dobré mít více verzí. Otevírají se tak nové možnosti výkladu).

Při slavnostních záslibech se stalo to, že Héðinn slavnostně slíbil, že si vezme za ženu milou svého bratra. Pak toho slibu hned litoval. V básni je jasně vidět závažnost slibu, kdy to řeší se svým bratrem.

Druhá zmínka o kanci je v již zmiňované Sáze o Hervaře. Tato sága byla velmi populární a dochovala se ve velkém množství rukopisů, které se od sebe dost liší. Nebudu zde citovat vše, ale zkusím udělat takový výtah, co se zde říká o králi Heiðrekovi a jeho kanci.

Ve verzi, která vyšla i v českém překladu Jana A. Kozáka, se říká, že král Heiðrekr měl velkého kance, který byl velký jako ti největší býci a tak krásný, že jeho štětiny vypadaly jako ze zlata. Král přísahá (zde je použito sloveso sverja – přísahat) na kance tak, že jednu ruku položí na jeho hlavu a druhou na štětiny (předpokládám, že na hřbetě, tam mívá kanec nejdelší štětiny, které se v bojovém vzrušení vztyčí). Zde není zmínka o tom, že Heiðrekův slib se konal o zimním slunovratu, ale další rukopisy vypovídají jinak.

Ve verzi v knize Hauksbók se říká toto:

Král Heiðrek obětoval Freyovi; dal mu největšího kance, kterého měl. Říkalo se, že ten kanec je tak svatý, že při jeho štětinách se přísahalo (sverja) při všech velkých záležitostech a ten kanec byl obětován při kančím blótu (sonarblót). O svátcích zimního slunovratu se přivedl kanec před krále a lidé pokládali ruce na jeho štětiny a slavnostně slibovali (strengja heit). (překlad vlastní)

Zde nedává moc smysl, že by byl kanec obětován. Větší smysl mi dává, že byl kanec uctíván nebo zasvěcen. Nicméně gramatika je v tomto nemilosrdná. Sloveso blóta s akuzativem znamená uctívat a s dativem obětovat. V originále je dativ. Můžu jen tedy doufat, že to nějaký písař spletl. Každopádně zde jde o vůdčího kance (sonargöltr). Výše jsem použila překlad chovný kanec, což je jedna z možností. Odpovídá to kanci, který je největší, nejlepší a nejplodnější. Takový se spíše uctívá nebo zasvěcuje nějakému božstvu, ale nedokážu si představit, že by ho rituálně zabili a pojedli. Nadto kůň Freyfaxi byl také zasvěcen Freyovi. A bylo tedy o něj pečováno lépe než o obyčejného koně. I zde dostává kanec tu nejlepší péči. Ale jak už jsem řekla na začátku, ságy o dávnověku je třeba brát hodně s rezervou, proto si i dovoluju takto pochybovat o oběti.

Díky srovnání rukopisů je mi také jasnější důvod slovesa sverja (přísahat). Na tohoto kance se totiž slibovalo i přísahalo. Muži, kteří pečovali o kance, byli zároveň Heiðrekovi rádci a soudili pře. A Heiðrekova přísaha nebo slib se týkala právě toho.

Král vložil jednu ruku na hlavu kance a druhu na jeho štětiny a přísahal, že není žádného muže, který by mu učinil tolik zlého, aby nemohl být souzen jeho rádci, dvanácti muži, kteří měli v péči kance. (Překlad Jan A. Kozák 2008)

Ještě jeden rukopis musím zmínit pro doplnění celkového obrazu záslibů, slunovratu a kance. Jde o rukopis U (podle Uppsaly). Zde král Heiðrekr obětuje Freyovi a říká se, že byl zvyk, kance obětovat na začátku února pro dobrý rok. V jedné příbuzné verzi se dokonce píše, že kanec byl pro Freyju, ale to bylo pak opraveno na Freye, protože se o něm mluví o kousek výše. Opět se říká, že kanec byl svatý (heilagr) a že byl zárukou při velkých případech (tedy právních záležitostech). Nicméně o svátcích slunovratu byl kanec (sonargöltr) přiveden před krále a na jeho štětiny se skládaly slavnostní zásliby (strengja heit).

Doufám, že jsem vás tímto článkem trochu inspirovala a že si třeba o zimním slunovratu dáte nějaký závazný slib. Ale pozor, nesplnění má fatální důsledky, alespoň podle ság. Volte tedy svá slova moudře. Koho zajímá téma záslibů, ráda se o něm někdy pobavím. Tento článek je výtahem a přepracováním starších věcí, je tedy o čem diskutovat.

[1] Někteří badatelé nicméně vyslovili své pochyby, zda je tento zvyk původní. Stefán Einarsson (1934, str. 987) nebo Margaret Schlauch (1934, str. 102). Literatura na toto téma je dost chudá, proto odkazuji na tak staré knihy.

[2] srov. v angličtině oath – přísaha, vow – slib.

[3] Např. Skauti či prezident mají také slib, a slibují, co budou od té chvíle dělat. Příklad přísahy: „Přísahám, že jsem to neudělal.” Nikoliv „slibuji, že jsem to neudělal.” Výjimkou může být vojenská přísaha, ale zde se dá napasovat ten právní charakter, ale to už bych zacházela daleko. Jde hlavně o to, že staroseverština tyto termíny rozlišuje, proto i v češtině je pro pořádek důsledně odděluji. Osobní vnímání těchto slov může mít každý jinak, to nepopírám.

[4] V překladech se často mluví o prstenech. Jde ale o větší kruh.

[5] Göngu-Hrólfs saga 22, II, str. 408.

[6] Ladislav Heger v písni Helgakviða Hjǫrvarðssonar (Píseň o Helgim synu Hjörvarðově (Edda, Argo 2004, str. 250.)

[7] Emil Walter (Edda – Bohatýrské písně, ELK 1942, str. 26.)

[8] Kozák, Jan jr. Sága o Hervaře, str. 42-43.

[9] Cleasby, Vigfússon, heslo bragr.

[10] Simek, Rudolf, 1993, str. 42.

[11] Při naší rituální praxi se většinou pije napřed na předky a potom na hrdiny.

[12] Do češtiny nebyla přeložena, ale převyprávěnou ji můžeme nalézt v knize Královské ságy od Jaroslava Kani.

[13] Jako první se pije přípitek Óðinovi na vítězství a na krále, poté se pije přípitek Njörða a Freye za mír a dobrý rok (til árs ok friðar), poté bragafull a nakonec se pilo na mrtvé příbuzné. (Volně interpretováno).

Použitá literatura:

Jón Jóhannesson (ed.). (1950.). Austfirðinga sögur. Íslenzk fornrit XI. Reykjavík : Hið íslenzka fornritafélag.

Cleasby, Richard & Gudbrand Vigfusson. (1874). An Icelandic-English Dictionary. Oxford : Clarendon Press.

Edda – Bohatýrské písně (1942) (Emil Walter překl.), Praha : ELK.

Edda (2004), (Ladislav Heger překl.), Praha : Argo.

Guðni Jónsson & Bjarni Vilhjálmsson (eds.). (1943-44). Fornaldarsögur Norðurlanda I-III. Reykjavík : Bókaútgáfan Forni.

Kaňa, Jaroslav (1980) Královské ságy, Praha : Albatros

Kozák, Jan A. (ed. a překl.). (2008) Sága o Hervaře, Praha : Hermann & synové.

Schlauch, Margaret. (1934). Romance in Iceland. London : Allen & Unwin.

Simek, Rudolf. (1993). Dictionary of Northern Mythology. (Angela Hall, trans.). Cambridge : D. S. Brewer.

Stéfan Einarsson (1934) Old English Beot and Old Icelandic heitstrenging. PMLA, 49, 4. 975- 993.

Print Friendly