Vikinské hry

Jiří Svoboda – www.PAGANIA.cz

Tento článek představuje první z miniserie čtyř tematických článků pro Českou pohanskou společnost:

1. Vikinské hry
2. Keltské hry
3. Římské hry
4. Nejstarší hry

Úvodem chci poznamenat, že hry neberou ohled na hranice států nebo říší ani na omezení letopočtů. Dobré hry cestují, někdy se mírně změní, ale hrají se dál. Ty nejlepší jsou s námi minimálně od doby bronzové a rozšířeny jsou po celém světě.

Runový kámen z Ockelbo

Naše putování začíná dobou vikinskou cca 8.–11. stol. n. l. Jako všude na světě i u vikingů hry odráží skutečný život. Typické pro tuto dobu jsou hry taflového typu. O taflových hrách nalézáme hojné zmínky v severských ságách, vyobrazení na runových kamenech (runový kámen z Ockelbo s hrací deskou se zvýrazněnými rohy a středovým polem) i záznamy v kronikách a manuskriptech. Nalézáme hrací kameny, a to jak prosté dřevěné, kamenné, kostěné či z paroží, tak luxusní skleněné a jantarové, a také části hracích desek – např. hrací deska 7×7 se zvýrazněnými rohy a středovým polem z Ballinderry a nálezy taflových desek z Gokstadu a Vimose. Ale až díky zápiskům Carla von Linné, který roku 1732 zachytil při svých cestách v Lapplandu pravidla jedné varianty taflu zvané Tablut, se podařilo pravidla pro tuto skupinu her zrekonstruovat do hratelné podoby.

Hrací deska z Gokstadu

Taflové hry mají společný herní princip – skupina nájezdníků (drakkary s posádkou, menší přepadové družiny atp.) má kvalitní dvojnásobnou přesilu a při své výpravě/nájezdu obklíčí ze všech čtyř stran krále (velitele pevnosti, jarla…) s jeho věrnými obránci. Úkol je jasný – pro nájezdníky je cílem krále lapit/zajmout a pro královské je cílem z obklíčení/léčky uprchnout.

Hrací deska z Vimose

Hrací kameny jsou zde dvojího typu, a sice král a standardní bojovníci (nájezdníci a obránci). Oproti šachu je situace maximálně jasná a přehledná. Toto uspořádání také odráží stav raně středověké společnosti, kde je král jen o něco lepší (silnější, odvážnější, chytřejší) než „obyčejný“ bojovník. V zásadě jsou si všichni rovni.

Pohyb je jednoduchý: nahoru, dolů, vlevo, vpravo o libovolný počet polí (jako věž v šachu). Nepřeskakuje se. Zabíjení probíhá tzv. „sendvičem“, kdy dva bojovníci obklopí nepřátelský kámen ze dvou protilehlých stran (nikoli šikmo). I při zabíjení se uplatňuje princip rovnosti – bojovníci jsou stejně silní a k zabití jednoho jsou tak potřeba dva.

Hrací deska z Ballinderry

Jednotlivé varianty taflových her se liší drobnostmi, které dokáží výrazně změnit herní dynamiku: např. cílem krále je utéct k jakémukoli okraji hrací desky, anebo do jakéhokoli ze čtyř rohů. Na zajmutí krále je potřeba jej obklopit ze všech 4 stran, nebo jen z 2 protilehlých stran jako normálního bojovníka.

Další možnosti nabízí užití speciálních polí, což jsou obvykle středová a rohová pole. V některých variantách je možné tato pole využívat (oběma stranami) k zabití nepřítele. V tom případě používáme pole jako svého bojovníka k provedení „sendviče“, tzn. pokud je nepřátelský bojovník na poli, které sousedí se speciálním polem, tak přiskočím, a tím jej sevřu do sendviče mezi sebe a speciální pole. Jindy omezují pohyb bojovníků – např. přes středové nelze přeskočit nebo na něm smí stát pouze král atd.

Tyto hry se hrály na hracích deskách od 7×7 po 19×19 polí. Menším herním variantám (7×7) se budeme věnovat v pokračování o keltských hrách, protože spadají svým původem do 5. století a nalézáme je především na Britských ostrovech a v Irsku jakožto v poslední výspě keltských kmenů.

Hneftafl 11×11

Podíváme se nyní na nejznámější variantu zvanou Hneftafl (též Tafl, Hnefatafal atp.) a Tawl-Bwrd, pak na Tablut a hned poté na největší výzvu zvanou Alea Evangelii.

Hneftafl se hraje na hrací desce 11×11 polí. Cílem krále je uniknout do kteréhokoli rohu, nájezdníci musí krále obklíčit ze všech 4 stran. K zabíjení lze využít rohová pole i středové pole.

Velšská varianta Tawl-bwrd se hraje na stejně velké hrací desce. Pravidla jsou shodná s Hneftaflem, ale každý druhý (nebo po dohodě třetí, čtvrtý…) tah hodíme hrací kostkou, která pak určuje náš tah. Kostka symbolizuje vliv osudu a náhody v bitvě. Tato hra vymizela z běžného hraní koncem 16. století (Robert ap Ifan, ms. 158)

Tablut 9×9

Tablut se hraje na desce 9×9 polí a představuje obranu švédského krále proti divokým Růsům. Cíl krále je snazší – stačí uniknout k okraji hrací desky. Speciální pole je pouze to středové. Mezi sámskými kmeny se tato hra hrála až do 18. století.

Alea Evangelii 19×19

Alea Evangelii, největší ze všech. Hraje se na desce 19×19 linií. Čerstvě christianizovaná Británie se snaží ji dát odpovídající význam, a tak ji nazývá „Hra Evangelií“. Hra pochází z anglosaských kořenů z konce vikinské éry – z 10. a 11. století – ze dvora anglického krále Aethestana (924–939 n. l.). Pro krále ji stvořili dva učenci – neznámý Frank a Irčan Israel z Trieru. Pravidla jsou shodná s Hneftaflem. Lze hrát i variantu, ve které figurují 4 nejbližší královi bojovníci, tzv. „hersirové“, které není možné zabít, pouze znehybnit. Hra se dochovala v náčrtku z 12. století (Corpus Christi College, ms. 122).

Kromě taflových her se hrají hry na principu dámy: Halatafl, Mlýn (či Tres linaetae) a známý Ovčinec (Halma). Mlýnu a Ovčinci se budeme věnovat v závěrečném článku naší minisérie.

Halatafl 7×7

Halatafl má představovat vikinskou bitvu v její nejtvrdší podobě – boj ve štítové hradbě neboli „Skjaldborg“. Je životně důležité prolomit soupeřovu linii bojovníků a tím zvítězit. Pohybujeme se pouze vpřed anebo do stran (opět podobné jaké u variant taflu). Zabíjíme přeskočením. Vícenásobné přeskakování včetně změny směru je možné (jako v boji: čím víc mrtvých, tím lépe). Pohyb dozadu je zbabělost a trestá se smrtí, pokud ovšem směrem dozadu přeskočíme soupeřův kámen, je to OK – dobré zabití. Soupeřovu linii prolomíme tím, že se dostaneme svým bojovníkem do jakéhokoli rohu v soupeřově části hrací desky.

Mezi vikingy byly doma i hry na principu „Člověče, nezlob se“. Takovou hrou je Valhalla.

Valhalla

Valhalla, má představovat cestu bojovníka do zásvětí – Valhally – a překonávání překážek i nepřízně osudu. Originál byl prý vykopán německým archeologem, který si udělal kopii a naučil ji hrát své děti a vnoučata. Původní hra pak byla zničena při požáru v Berlíně. Díky dětem však hra přetrvala. Hra má společné herní principy s egyptskou hrou Senet.

Na počátku má každý hráč 6 lodí, které musí dopravit přes celou hrací deskou, která symbolizuje moře a světový oceán, do cíle (Valhally). Cestu určuje runová hrací kostka a hráči se musí utkat nepřízní osudu v podobě skrytých skalisek a mohou využít chráněná pole i opravné doky. Hráči mohou také stavět blokády proti protivníkům z vlastních lodí a vůbec si všelijak navzájem zpestřovat existenci.

Je možná také varianta hry pro 4–6 hráčů s tím, že je počet lodí pro každého hráče redukován na 2–3 lodě. Hra pak trvá déle, ale zábava je výrazně větší.

A protože ani severu se nevyhnuly čistě hazardní hry, i zde nalezneme jednoho z předchůdců Vrhcábů, tedy hry, kde úspěch závisí na hodu několika hracími kostkami, a tím i na přízni Štěstěny a bohů. Hra se nazývá Kvatrutafl a prvek náhody je u ní jasně patrný.

Kvatrutafl

Hra má 24 polí, a cílem je pomocí hodů 3 kostek dopravit všechny své kameny až do cíle. Hra je kombinací štěstí a strategického rozvržení hodů kostek – lze například cíleně obsazovat hrací pole tak, že je pro soupeře nemožné na ně vstoupit. Tato hra má kořeny v Byzanci v 5. století, kde ji hráli pod názvem Tabula a odkud se díky přítomnosti Varjagů (švédští vikingové ve službách Byzantských vládců) od cca 8. stol. rozšířila i do Skandinávie.

Kromě těchto her, které vyžadovaly hrací desku, pravidla a často speciální hrací kameny, byly jedněmi z nejčastějších her i hry v kostky v různých podobách, kterým se budeme věnovat v závěrečném článku naší minisérie.

Od 11. století spolu s upevněním křesťanství přichází nové a módní šachy (zvané ve Skandinávii Skaktafl) a staré hry pomalu upadají do zapomnění. Nebo jen čekají.

Všechny tyto hry lze brát buď jako produkt doby, který odráží svět a podmínky okolo (přepadové taflové hry), nebo je možné je vnímat i v dalších hlubších významech, kdy se snažíme předvídat tahy soupeře (Kvatrutafl), odhadnout jeho úmysly (Halatafl) či jako ezoterickou pouť po smrti, kdy překonáváme bohy uložené zkoušky a strázně (Valhalla). Každopádně vždycky jde minimálně o parádní zábavu s přáteli :)

P.S.: S několika výjimkami se vždy jedná o více či méně rekonstruované hry. Jen málokdy se podaří zaznamenat přesná pravidla, jako se to stalo v případě Tablutu. Hry se rekonstruují na základě dochovaných nálezů, zbytků pravidel (která mohou vypadat třeba jen takto: „nájezdníci mají dvojnásobnou přesilu“) či nákresů (třeba zakreslení nešťastného hodu byzantského vládce Zenona u Kvatrutaflu/Tabuly) a podobností s dochovanými a známými hrami. Výsledek je pak nutno ověřit v reálné praxi, tedy prostě si hry zahrát.

Pokud dojdete k názoru, že vám nějaká historická hra nesedne nebo se dá hrát líp, nebojte se a zkuste to jinak, podle sebe ;)

Print Friendly