Kūlgrinda – Skrytá cesta ke kořenům a návrat starých bohů

Petrucha Lesní

Kūlgrinda znamená kamenitou cestu skrytou pod vodou, vedoucí přes bažinu či jezero k hradu. Sloužila starým Litevcům jako úniková cesta před nájezdníky. Což je vzhledem k okolnostem vzniku skupiny opravdu výstižné. Symbolicky se však tímto slovem míní i cesta k osvícení (iniciace).

Skupina Kūlgrinda vznikla v roce 1990 současně se znovuzrozením svobodné Litvy. Už její vznik se však vymyká obvyklým okolnostem zrodu hudebních seskupení. Nešlo totiž primárně o pouhý hudební, umělecký projekt. Hudba měla být od počátku nedílnou součástí rituálů provozovaných sdružením Romuva, které vzkřísilo litevské pohanství. Dnešní označení „rituální pohanský folk“ zde tedy platí ne symbolicky, nýbrž zcela doslovně.

Abychom toto ukotvení skupiny Kūlgrinda v baltské pohanské tradici opravdu pochopili a docenili, je třeba říct něco o sdružení Romuva. Podobně jako v našem národním obrození, i v Litvě se už v romantickém 19. století objevily snahy vzkřísit pohanskou mytologii i historii a opřít o ni novodobou národní identitu. Nezapomeňme, že Litva přijala křesťanství jako poslední v Evropě až v 15. století a že litevská státnost se formovala během pěti století bojů s křižáky. Křesťanství lze tedy jen stěží spojovat s litevskou svébytností. Proto je pochopitelné, že i násilné začlenění Litvy do Sovětského svazu vyvolalo nové hledání kořenů národního sebevědomí. Pokud se toto druhé „pohanské obrození“ muselo na sklonku sovětského impéria odehrávat v podzemí, obnovená samostatnost přinesla svobodu i jemu. Klíčovou osobností, zakladatelem pohanského hnutí Romuva byl filolog, etnolog a folklorista Jonas Trinkūnas. Už v roce 1967(!) uspořádal s přáteli první slavnost Rasos (letní slunovrat) v dávném prvním hlavním městě Litvy Kernavė. Tyto veřejné aktivity ho v tuhém policejním režimu stály místo na univerzitě, o to víc se však mohl věnovat cestování po litevském venkově a sběru fragmentů dožívající staré lidové kultury.

Jonas Trinkunas

Ale vraťme se k hudbě. V Jonasově archivu přibývalo starých písní. Mezi nimi i sutartines, jedinečné polyfonní zpěvy s pradávnými pohanskými kořeny (dnes i součást seznamu světového kulturního dědictví Unesco). Zvláštní dvojhlasy nebo vícehlasy užívají principů kánonu i harmonie, nejsou však ani jedním z toho. Jejich hlasy se prostupují a vrství v mantrickém opakování, zdánlivě monotónním, vyvolávajícím však něco, co bychom dnes nazvali změněný stav vědomí. Zažil jsem to s členy Kūlgrindy pod posvátným dubem na festivalu Mėnuo juodaragis a můžu o tom říct jen jedno: Na stav, do kterého mě dostalo nepopsatelné prolínání hlasů desítek zpěváků rotujících v mužském a ženském kruhu kolem obětního ohně, nikdy nezapomenu. Je to mystická rituální hudba, která opravdu funguje.

Když tedy přišel ten rok svobody, mohla i Ramuva, dosud poloilegální společenství zájemců o litevský folklór a pohanství, zapálit obětní ohně, pozvat celou Litvu k víc než symbolickému slunovratu a říct: Hle, naše kořeny, víra našich předků, díky nimž jsme tím, čím jsme. Nebylo pochyb o tom, jaká hudba bude tento návrat starých bohů provázet. Folklorní sdružení Ramuva se změnilo v pohanské společenství Romuva (název je dochovaným jménem svatyně starých Baltů ve východním Prusku) a Jonas se stal jeho Krivisem – veleknězem. On a jeho žena Inija Trinkūnienė (po Jonasově smrti roku 2014 zvolena Krivė – velekněžkou Romuvy) společně založili i hudebně – rituální odnož Romuvy.

Inija Trinkuniene

Zrodila se Kūlgrinda. A nebylo to už jen v ústraní. Romuva pořádala své pohanské slavnosti a rituály na oficiálních ceremoniálech, veřejných oslavách, při státních svátcích, na festivalech. Jonas se vrátil na univerzitu, vedl oddělení etnické kultury na litevském Ministerstvu kultury. Při tom všem byl ovšem stále i veleknězem, pro kterého bylo litevské pohanství studijním zájmem a současně živou vírou.

Kūlgrinda nikdy neměla stálé složení, u každého obřadu nebo slavnosti se sešla trochu jiná sestava. I na fotografiích ji tvoří jednou čtyři nebo pět zpěváků a hudebníků, jindy třeba dvacet. Za ta desetiletí prošlo skupinou hodně lidí a nemá tedy smysl vypisovat jiná jména než ta dvě zakladatelská. I v tom se projevuje jedinečné ukotvení skupiny v zázemí pohanského sdružení. Nikdy, ani po stovkách vystoupení a desítce alb, se nevytratila z projevu skupiny syrová přirozenost, nikdy nejste jen posluchači a diváci, vždy máte pocit, že je to pohanská slavnost, na níž prostě někdo z účastníků zpívá a někdo hraje. Když jsme u toho hraní, uslyšíte jen prastaré nástroje, především kanklės (litevská citera připomínající finské kantele), píšťaly skudučiai, bubny, občas dudy. Ale nástroji to nekončí, všechno, co mají zpěváci a hudebníci na sobě, oděv, obuv, typické litevské tkané ornamentální opasky i šperky, všechno jsou pečlivé rekonstrukce vycházející z archeologických a historických dokladů materiální kultury Pobaltí 10. – 12. století.

Byl by však omyl myslet si, že hudba Kūlgrindy je nějaký zaprášený muzejní exponát. Pozoruhodná je právě citlivost, s níž byly fragmenty prastarých písní sestaveny do nového tvaru, zároveň tradičního i současného, blízkého i nejmladší generaci žijící zcela odlišnou hudbou. Kūlgrinda se nebránila ani spolupráci s hudebníky jiných žánrů. Hned na počátku (jako druhé roku 2002) vychází společné album s folkrockovými Žalvarinis, jejichž kytary tu zní až metalově ostře. O rok později vychází další společné album, na kterém spolupracuje elektronický mág Donatas Bielkauskas, známý jako Donis. Jeho místy křehký, místy až monumentální etnoambient vytváří působivé pozadí písní, které vysloveně evokuje mlhavou litevskou krajinu jezer a dun porostlých borovicemi a duby. Kombinace elektroniky se stále stejně syrovým pěveckým projevem násobí působivost písní. Spolupráce to byla tak nosná, že vlastně nikdy neskončila. S Donisem se setkáváme na dalších společných albech a koncertech.

Ani v tomto stručném průřezu aktivitami Kūlgrindy nesmí chybět zmínka o obrovském vlivu tohoto seskupení na vývoj hudby inspirované pohanstvím v Litvě. Snad všechny skupiny těchto žánrů, ať už se věnují folkloru, pohanskému folku, metalu či experimentíální hudbě, se hlásí k této inspiraci. Členové řady z nich sami Kūlgrindou prošli, setkali se s její hudbou na některé z letních „dílen“ Romuvy, nebo jen poslouchali její alba a nechali se nést jejich sugestivní atmosférou přes propast času. I Kūlgrinda je součástí (možná jednou z nejdůležitějších) toho jinde nevídaného jevu: Návratu starých bohů na důstojné místo, které jim na oltáři litevské kulturní identity náleží.

Diskografie:

Kūlgrinda (1996)

Ugnėlakis su Kūlgrinda – Žalvarinis (2002)

Ugnies Apeigos (2002)

Perkūno Giesmės (2003)

Donis Su Kūlgrinda – Sotvaras (2003)

Prūsų Giesmės (2005)

Giesmės Saulei (2007)

Giesmės Valdovui Gediminui (2009)

Kūlgrinda Ir Donis – Giesmės Žemynai (2013)

Laimos Giesmės (2014)

 

 

Kulgrinda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *