Irfan – Hudební archeologové a roztančení mrtví

Datum 16.9.2018

Petrucha lesní

Existují legendární kapely, které položily základy nových žánrů, ovlivnily stovky následovníků a miliony fanoušků několika generací, někdy dokonce přehodily výhybku hudebního vývoje na novou kolej. Troufnu si tvrdit, že pro náš žánr jsou takovou kultovní kapelou nezapomenutelní Dead Can Dance. Legenda přes svůj nedávný krátký comeback odešla do síně slávy, zůstala však ta spousta lidí, které inspirovala, jejichž hudební pozornost a zájem obrátila k mýtům, k hudbě dávných tančících mrtvých…

Kapela Irfan

Mezi skupinami, které na dědictví DCD navázaly (a otevřeně to přiznávají), pokládám za nejlepší bulharský Irfan. Není to žádný plagiát slavného vzoru, i když hrají dokonce dvě coververze jeho písní. Současně totiž staví i na úžasné balkánské hudebnosti, a to především zpěvaček. Vždyť bulharské zpěvačky, to je další legenda. Mimo to jsou hudební prvky orientu, které si tak rádi půjčovali DCD, na Balkáně doma, pro Irfan je to jeden z kořenů hudební kultury jejich vlasti. Přidáme-li inspiraci hudebním a duchovním dědictvím Byzance a středověké Evropy, máme zdroje hudby Irfanu skoro kompletní. Na profilu skupiny se dočtete o „hluboké zvukové archeologii, která zkoumá ztracené, prehistorické, univerzální, lidské hudební dědictví ve vrstvách času.“ Samotní členové kapely pak v rozhovoru říkají: „Jsme přesvědčeni, že pozůstatky mizejících tradičních kultur jsou i posledními přežívajícími prvky ducha staré citlivosti a pohledu na život, archaických modelů myšlení, etiky a chování. To je důvod, proč nás to tak zajímá.“ Dokonale vyjádřené krédo návratu k pohanským kořenům, zdá se mi.

Denitza Seraphimova a Kalin Yordanov

Irfan vznikl v roce 2001, původně jako vedlejší projekt členů tehdy už v Bulharsku známých skupin Isihia, Om a Zarathustra, zaměřených na soudobou podobu bulharské tradiční a duchovní hudby nebo na východ. A zvuk spojující inspiraci DCD s balkánskou hudebností a orientálním koloritem posluchačům uhranul. Po dvou letech se Irfanu ujímá pozoruhodný francouzský label Prikosnovenie, zaměřený na zvláštní snový mix dark wave, neoklasické a středověké až mýtické hudby a fantasy. (Připomeňme další „koně“ z této stáje – skupiny Stellamara, Rajna nebo Daemonia Nymphe.) Zde vychází skupině její první album Irfan (2003). Na druhé album Seraphim (2007) si museli fanoušci počkat čtyři roky. Obě alba vyšla současně i v USA u sesterské značky Noir Records. To však už Irfan začínal být známý nejen doma, ale po celé Evropě, po které vytrvale cestoval, i v zámoří.

A tak jsem si i já mohl roku 2008 tuto reinkarnaci „tvůrčího ducha DCD“ poprvé vychutnat na Colours of Ostrava. Průběh koncertu byl příznačný: Málokdo tu tehdy znal Irfan a bulharská hudba tu zajímala snad jen pár excentriků, jako jsem já. A tak byly na začátku v obřím stanu snad dvě stovky lidí trávících zde s pivem čas do koncertu nějaké star. Při třetí písni už bylo plno a na konci Irfanu aplaudovalo tak dva tisíce lidí tísnících se i na louce kolem stanu se zdviženými bočnicemi a nechtěli kapelu pustit z pódia. Sirotkům po DCD se dostalo nečekané hostiny. Naservíroval jim ji ovšem ne nějaký revival, nýbrž důstojní dědicové, kteří nesou pochodeň zažehnutou klasiky dál, svou vlastní osobitou cestou.

Kalin Yordanov

Irfan citlivě kombinuje decentní elektroniku, omezující se většinou na temné drony v pozadi, se zvukem tradičních, často velmi starých nástrojů. Ze strunných je to především loutna oud, saz a perský cimbál santour, z dechových arménský duduk a bulharská flétna kaval. Nechybí samozřejmě ani archaická orientální rytmika temného rámového bubnu v kombinaci s ostrou darbukou nebo perským tombakem. Hlavním trumfem je však zpěv. V Irfanu se vystřídaly tři zpěvačky – Denitza Seraphimova, Darina Zlatkova a Vladislava Todorova. Vzhledem k jedinečné úrovni bulharského zpěvu jsou však tak vyrovnané, že je prakticky jedno, se kterou z nich Irfan uslyšíte, vždycky vás bude mrazit kolem páteře. K působivosti ovšem přispívá i mužský zpěv a zejména mužské sbory, které mají tradiční zázemí v bulharských klášterech.

Na kompilačních albech se Irfan setkává s takovými veličinami jako je Loreena McKennitt, Stellamara, Qntal nebo Estampie. Občas se tam objevují i nové, dosud nevydané písně. Irfanu se však do studií asi moc nechce. Třetí a zatím poslední album The Eternal Return (2015) vyšlo po neuvěřitelné osmileté pauze. Zase svrchovaně krásné, působivé a vtahující člověka do mytologického věku na rozhraní epoch a civilizací. Jak by ne, vždyť Irfan znamená tajné vědění zasvěcenců.