Příběh boha a bohyně v kole roku – Imbolc

Anna Lithin Doubková

Koncem ledna pomalu přichází Imbolc, noc světel, české Hromnice. Starý bůh je již tolik slabý, že nedokáže zadržet Bohyni, která touží stále víc a víc spatřit znovu své děti. Lidé země ji volají a ona jim naslouchá, svléká zimní kabát a znovu se objevuje mezi námi.

Je to právě tato noc, kdy se Bohyně ve svém neustávajícím cyklu mění ze Stařeny v Pannu. Oblečená v bílé robě, přichází k nám s korunou osázenou diamanty oslnivého světla. Je symbolem nevinnosti a čistoty, mladé krásy, která si svou nádheru ještě ani neuvědomuje. Prochází se zmrzlou krajinou a skoro ani nepoznává svou vlastní zemi. Když z ní odcházela, všude bylo bohatství plodů a jídla, lidé se smáli a tančili při oslavách sklizně.

Imbolc se někdy nazývá svátkem světel a svíce jsou důležitou součástí všech oslav. Zdroj: https://thewitchwayblog.wordpress.com/

Ale nyní se známé tvary hor krčí pod tíhou zimy a lidé nejsou nikde k vidění. Vše je pokryté ledem a sněhem. Stromy se choulí pod třpytivou pokrývkou, zvěř spí ve svých norách a i lidé raději tráví čas doma u tepla krbu. Bohyně je venku osamocená. I když necítí zimu, trápí ji v srdci chlad zármutku, že radosti a tepla už na světě moc nezbývá.

Čarodějnice od nepaměti ví, že se Bohyně v tuto posvátnou noc vrací, i když ji ještě není vidět. Oděná v bílém splývá se sněhovými závějemi. Přesto ve všech svých oknech zapalují svíce, aby Panna věděla, že na ni lidé nezapomněli a že ji vítají s otevřenou náručí.

Imbolc se někdy nazývá svátkem světel a svíce jsou důležitou součástí všech oslav. Dříve lidé posvěcovali hromničky – svíčky, které je měly chránit po celý rok před blesky. Dodnes lidé znalí lidové magie v mnoha zemích vyrábí a posvěcují svíce pro celý příští rok.

Svíce jsou symbolem semínka, které je ukryté pod sněhem, chráněné temnou hřejivou  zemí proti mrazu. Stejně jako se Bohyně obnovuje v Pannu, tak i země, vyčerpaná rokem vyživování všech rostlin a živočichů, nabývá sil, ukrytá před našimi zraky. Imbolc, alespoň podle jedné verze, pochází z irského i mbolg, což znamená “v břichu”. Je to tedy i svátek upamatování, že i když je občas neviditelná, tvořivá síla Bohyně je v zemi i v nás neustále. Jako neutuchající jiskra nás může inspirovat i v nejtěžších chvílích a zažehnout plamen kreativity a vnitřní síly.

Nyní je ideální čas na tvorbu jakéhokoliv druhu. K oslavě této části kola roku namalujte malý obraz, složte báseň či píseň nebo dejte dohromady krátký chant o kráse Bohyně, vyrobte něco ze dřeva či hrnčířské hlíny. V Irsku je v lidových zvyklostech populární výroba Brighidina kříže ze slámy. Výsledek rozhodně nemusí být profesionální, jde tu o činnost více než o její cíl. Svou tvorbu si nechte na oltáři jako připomínku Imbolcu. A pokud máte tvůrčí blok, můžete se nechat inspirovat touto krásnou irskou písní na oslavu Bohyně Bríghde a Imbolcu: https://www.youtube.com/watch?v=tP5FS6IXJJA

Brighidin kříž. Zdroj: https://cdn-02.independent.ie/

Konečně i náš starý známý Rok má práci. Musí najít paní Zimu, která cítí, že přišel její čas, a tak se ukrývá, kde to jen jde – hluboko v zemi, pod kameny i pod krustou ledu na jezerech. Ale Rok ji najde a snaží se s ní vyjednat její odchod. Pomalý a rozvážný, nicméně odchod na dobu, než znovu přijde její čas.

Jenže ona se jen tak nevzdává. Legenda praví, že v den Imbolcu chodí bohyně-stařena Cailleach ven sbírat dříví na zbytek zimy. Pokud plánuje, že zima bude pokračovat ještě dlouho, vyčaruje pro ten den nádherné počasí. Slunce vyjde na modré obloze a sníh i rampouchy se třpytí jako v magickém ledovém království. Cailleach si nasbírá hodně dřeva na otop, a tak může zima dál pokračovat dlouhé týdny.

Ale postupně i ona se unaví a vzdá hold jaru. Náš Bůh je pořád velmi nezralý, ale  rychle nabírá zkušenosti a s nimi moc. V bitvě, kterou nakonec vyhraje, zatlačí společně s Rokem zimu pryč ze země, které až do té doby vládla. Imbolc jako svátek světel také vzpomíná rostoucí sílu slunce, které znovu přinese do země blahobyt a radost.

A tak se stane, že krásná Bohyně i velmi mladý Bůh se prochází po světě, aniž by o  sobě věděli. Z krajiny pomalu roztává sníh a led. Těžce a bolestně, jak to jen v přírodě někdy chodí, přichází jaro. Pomalu se objevují první sněženky, bledulky. Na větvích stromů se občas už objevují pupeny listů, které se s vypětím všech sil rozvíjí a poprvé ochutnávají svěží jarní vánek, který studí stále jako led.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek