Únorový bardský večer příjemně překvapil

Jakub Achrer

Dlouho se na našich stránkách neobjevila reportáž z nějaké akce. Je tomu tak asi proto, že je trochu zvláštní psát recenze na vlastní události. Možná je to i tím, že organizátoři našich akcí jsou většinou hodně vytížení lidé a většinou už si nenajdou čas na to, aby se mohli veřejně pochválit. Já (Jakub Achrer) a Filip Kubín jsme se však nedávno neplánovaně sešli na jedné akci ČPS, kterou pořádala Taliesi v pražském klubu Válec, a dospěli jsme k závěru, že by byla škoda se o trochu dojmů nepodělit. Jelikož jsme coby účastníci nakonec celým večerem prošli tak nějak společně, dohodli jsme se, že i reportáž napíšeme společně. Je taky trochu těžké napsat reportáž z akce, které vlastně není co vytknout, takže ve dvou to snad půjde líp. Odstavce s mými dojmy začínají zkratkou JA. Odstavce s Filipovými dojmy začínají zkratkou FK, aby bylo jasné, kdo co psal.

HledištěPoslední bardský večer je pro mě určitým mezníkem, takže z tohoto pohledu není na závadu trochu zavzpomínat. Myšlenka bardské gildy a bardských večerů vznikla v roce 2009 na BMWC 13 jako spontánní nápad, jehož autoři brzy celou myšlenku opustili. Nicméně myšlenku vzali za svou Josef Petr, Veronika Štěpánová a Pavel Ungr a bardské večery a víkendy se tehdy ještě pod hlavičkou PFI začaly dít pravidelně. Jejich kvalita byla různorodá, některé byly vyloženě slabé, jiné považuju za jedny z nejlepších pohanských akcí. Po vzniku České pohanské společnosti přešla celá tehdejší Bardská gilda do nové organizace, a tradice tudíž nadále pokračovala. Podtrhnul bych proto z minulosti hlavně dvě konkrétní bardské události, které spolu s tou poslední tvoří nyní můj žebříček TOP 3 bardských večerů.

Můj třetí nejoblíbenější bardský večer se odehrál někdy v roce 2010 v Praze na Vinohradech za účasti skvělého jazzového pianisty, jehož jméno jsem zapomněl, a básníka J. H. Krchovského, se kterým jsme si vzájemně velmi padli do noty. Můj druhý nejoblíbenější bardský večer proběhl v roce 2012 v rámci bardského víkendu v Jizerských horách. Jeho kouzlo spočívalo v neopakovatelném rituálu uprostřed hor, s lucernami, v zákoutí plném mechu a podzimních hub.

Netušíc, že mířím na akci, která tyto dva nesmazatelné zážitky překoná, vydal jsem se 12. února se svou starou kytarou do pražského klubu Válec.

(FK)

Je krásné vidět, jak se pohanská kreativita u nás rozrůstá, zvláště když ji člověk může sledovat od počátku. Bardské večery a víkendy začínaly zprvu jen se třemi kytarami – s Jožkou, Jakubem a Codym, kteří nám dlouhá léta hráli do pozdních večerních, někdy i ranních hodin, zatímco my jsme přednášeli své básně a povídky. Teď o pár let později, když jsem kráčel do Válce, jsem byl nadmíru nadšen, jak se vše za tu dobu vyvinulo, a že kráčím na bardský večer, kde budou hrát tři kapely, zpívat tři sóloví zpěváci, vystoupí jeden sólový kytarista a dva vypravěči, kteří všichni zpívají o pohanství a hlásí se k němu.

Je opravdu nádherné sledovat, když praktikující pohané skládají své pohanské písně a básně navzdory všem kritikům, které mohou svět a pohanská scéna nabízet (a že jich na počátcích bylo). Že jejich láska a radost z pohanství je ženou pořád dopředu, že to všechno skládají a formují do písní, nebojí se je vyjádřit veřejně a neustále mají touhu se v nich zlepšovat. Připomíná mi to stejnou sílu, která táhne mladé pohany a pohanky, aby sami šli temnou nocí na promrzlý kopec a tam ve sněhu uvítali nové slunce o zimním slunovratu. Šli prostě za tím, co je naplňuje a posiluje navzdory všemu, místo toho, aby s ostatními panákovali v hospodě v sociálním i fyzickém komfortu.

Dorazil jsem na místo jako jeden z prvních (síla zvyku z pořádání Dobrých společností), ale po chvíli se celý klub Válec naplnil pohany, folkaři, LARPaři a šermíři. Atmosféra byla velice veselá a úvodní kolo písní převzaly České chanty, kdy první zazněla píseň pro duchy ohně.

(JA)

Chvíli mi trvalo se zorientovat, když jsem vešel dovnitř, ale pak jsem uviděl vzadu v koutě opuštěnou pohovku, kde jsem se i s pivem pěkně uvelebil a večer se mi okamžitě rozjasnil. Dokonalé místo.

12698266_991312480942468_7907068642067197054_oVelice příjemně mě překvapil už úvod. Na holkách z Českých chantů je vidět, že na sobě pracují a chtějí se někam posouvat. Přišlo mi, že hlavně Tali se ve vokálu o hodně zlepšila, ale možná je to tím, že ostatní dvě zpěvačky jsem vlastně dřív moc zpívat neslyšel. Když pak nastoupila Tali k sólovému vystoupení s kytaristou Danem, přichystala mi překvapení tím, že se naučila hrát i na ukulele. Její parťák Dan se pak ukázal být panem kytaristou, takže cokoliv bych zde o jeho hře napsal, bylo by asi naprosto zbytečné. To platí konec konců asi o všech hudebnících tohoto večera.

Celý ten úvod hodně bohatý na naivně oslavné písně s prakticky profesionálním pojetím hry na kytaru pro mě předznamenal průběh celého večera. Připadalo mi, že na vlně oslavy života, rozverné pohody a hudební rozmanitosti se vezli i ostatní lidé po celý ten čas. Povídali si spolu a žertovali, i když se viděli poprvé v životě.

Co ale udělalo ten hlavní rozdíl mezi tímto bardským večerem a těmi dosavadními, byl zvuk. Nepamatuju si, že bychom měli někdy na bardském večeru zvukovou aparaturu a že by veškerá vystoupení probíhala jako koncertní pásmo s mikrofony, zesilovači a tím vším okolo. Majitel klubu Pavel dokázal vždy během několika minut vyladit zvuk každému vystupujícímu nebo každé kapele na míru a výsledek byl velmi sympatický už od samého začátku. Když jsem viděl a slyšel tu parádu v kontrastu s mými písničkami na dva až čtyři akordy, napadla mě jediná myšlenka – tak na tohle pódium mě nikdo nedostane.

Druga(FK)

Po Chantech začala hrát moje další oblíbená kapela Druga. Hlavního kapelníka Vořecha znám už cca 7 let, kdy jsme spolu chodili na stejné semináře, a jsem rád, že kapelu stále drží a že celý projekt ještě více rozjel. Jako pohan spojený se slovanskými bohy a zaměřený na slovanskou kulturu vytvořil s kapelou celé koncertní pásmo písní spojené mýtem o Dívčí válce. Nejvíce se mi z celého pásma líbí píseň Letní tance o slavnostech letního slunovratu a hodně smutná, ale krásná píseň o umírající vodní víle a nepřátelském knězi. Škoda, že není nikde na Youtube. Zatím. Samozřejmě ale i jejich ostatní písně jsou skvělé.

(JA)

Pro mě byla Druga velkým a milým překvapením. Vlastně to bylo poprvé, co jsem na bardském večeru viděl zahrát kapelu o třech a více lidech a různých nástrojích. Nikdy jsem na nich také nezažil, že by se někdo ve své tvorbě tolik soustředil na slovanskou kulturu a mytologii. Byl to opravdu velice neobvyklý a zajímavý poslech. Do té doby jsem byl v průběhu večera zalezlý na místě, které jsem si ve Válci okamžitě zamiloval, což byla pohovka úplně vzadu v koutě. Druga mě ale vytáhla na bar, kde jsem si říkal: Je tohle vůbec možné?

(FK)

Luned zase zazpívala za doprovodu Dana svou krásnou píseň o své patronce Freye, jejím ohni a nemálo dalších pohanských písní.

Taliesi & kapela složili spousty nových věcí. Klaním se tímto Tali a Danovi, že jejich inspirace stále nevysychá. Vzníkají nové písně, které mám vždycky u ohně chuť zpívat o slavnostech Kola roku a rituálech, když večer pokročí. Nejvíce mám rád jejich píseň pro bohyni Brigit, Sílu předků, Jarní píseň, Tři bardi. Taky se zahrála píseň pro mého nejoblíbenějšího (pohanského) spisovatele Terryho Pratchetta. Drahý Terry bude na tomto světě hodně chybět…

(JA)

Já se skvěle bavil a melancholie některých písní kolem mě jen tak šuměla. Jarmilčinu mýtickou pohádku ze Slovenska jsem tedy bohužel neslyšel, neboť jsem se byl mezi tím nalokat čerstvého vzduchu. Za to jsem slyšel mohutný aplaus, který zvenku vypadal, že zbourá celý klub. Mimochodem jedním z dalších velmi příjemných aspektů tohoto večera byly diskuze venku před klubem. Prostor před ním je totiž po setmění mírně děsivý. Je to velmi zúžený prostor mezi školou a jakýmisi garážemi, který je po stranách tísněn sloupy, a kromě slabých světel venku ho prosvětluje světlo zevnitř budovy. Výsledný dojem je téměř filmový, a vy tak nevíte, zda na vás za rohem nevyskočí… něco.

Je nicméně opravdu zajímavé, jak nejen trocha dobrého piva, ale hlavně spousta hudby a pohanských příběhů rozvazuje jazyky lidí, kteří se neznají. Až jsem se divil, co všechno se člověk nedozví (a zase zapomene) takhle po desáté večer v postapokalyptickém dvoře někde v noční Praze.

Když už jsme u toho povídání. S mluveným slovem na pódiu mě potěšil i Majkii s jednou z jeho básní. Oproti svým většinou vážným nevážným kouskům na hranici básnické naivity to byla velice osvěžující a vítaná změna. Majkii se vytasil s dobře a vtipně zrýmovanou košilatou hříčkou z vojenského prostředí, které se prostě nedalo nesmát. Její vtip spočíval v barvitém začátku, který donutil posluchače si představit armádní prostředí kdesi v Afghánistánu, a pak už se jen děly věci absurdní. Sem to asi napsat nejde. To se musí slyšet v autorově podání.

(FK)

Mezi dvěma přednesy Jarmilky a Majkího také zahráli mí dva oblíbení soloví zpěváci Fendr a Jakub. Fendr se objevil na akci ČPS teprve nedávno, ale musím uznat, že hned po příjezdu na jeho první bardský víkend si svými písněmi BeltainBosorka získal srdce všech místních pohanek “Dej si pozor lidská dryádo”. Mám rád i jeho skvělou píseň o Valhalle, ale protestsongy také stojí za to (o ženách, Země plná zázraků).

(JA)

Mně se nejvíc líbila jeho protestní píseň všech vousáčů Nebudem se holit. Je vtipná a chytlavá a dodnes nemůžu dostat z hlavy refrén. Z toho všeho, co Fendr zahrál, mi připadá, že má takové dvě hlavní polohy. Jednu vážnou a melodramatickou a druhou usměvavou ve stylu “vlezte mi všichni na záda”. Ta druhá jmenovaná mě bavila opravdu moc. Navíc Fendr má právě to charisma hudebníka, kterým dokáže navázat kontakt s publikem a donutit ho zpívat. Jeho vystoupení jsem si (opět na baru) velice užíval.

A potom, když už večer hodně pokročil a já si myslel, že jsem slyšel všechno a lepší už to nemůže být, nastoupil na pódium Albi s elektrickou kytarou a nějakým zvukovým modulem. Hrál své písně pouze instrumentálně a jejich text říkal zvlášť jako básně. Bylo to nejen originální, ale taky poetické. Jeho styl měl přesně tu rovnováhu mezi důrazem a odstupem, kterou mám rád. Jeho ústředním tématem byl sever. Dalo se to poznat okamžitě podle stylu hry na kytaru a použitého zkreslení. Blížila se půlnoc. Z beden se linuly nádherné melodické dlouhé tóny, rozvíjející se akordy splývaly do sebe jako mořský příboj. Jako kdybych slyšel ozvěnu severských kapel Sigur Rós nebo Sólstafir. Možná to bylo pivem, možná zapůsobila atmosféra večera, ale jakmile začal hrát, okamžitě jsem před sebou viděl Island, Grónsko a ledovce. Jako kdyby to nebyla kytara, ale hlas Bragiho odněkud z dalekého zmrzlého světa. Pro mě to byl nejhlubší hudební zážitek z celého večera, který absolutně prolomil strop toho, co jsem považoval na našich amaterských hudebních večírcích za možné.

(FK)

Jako jeden z posledních zahrál dvě série písní Jakub Zahrada Achrer, kterého znám od počátku svého fungování mezi pohany. Setkal jsem se s ním na srazu PFIcz v Čajovně v Liberci (březen 2007) a od té doby jsem si jeho hru na kytaru také velice oblíbil. Vzpomínám si na ty nespočty večerů v lese u ohně, na BMWC a jiné akce, kdy nám s Jožkou hráli až do rána své písně, nespočty vína, které jsme přitom zpracovali, a nemálo prožitých šílených nápadů. Jeho nová pohanská píseň Stromy a chrámy mi ještě teď zní v hlavě. Zahrál také mé oblíbené Svítání nad menhiry, Slávu Jarovítovi (… a naše těla pohltí česká zem.) či Lesní muže. A samozřejmě srdcovku z posledních BMWC večerů, kdy člověk ví, že další den musí jet zpátky do normálního světa.

Takže díky za všechny pohany a díky za všechny novodobé bardy a bardky, kteří nechávají strach daleko za sebou.

Příští bardský víkend proběhne 22. dubna na témže místě.

“Sometimes it’s better to light a flamethrower than curse the darkness.” – Terry Pratchett

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *