Kolo roku: Keltové

Eva Dínen Holcmanová a Filip Airis Kubín

Když se člověk vydá po cestě pohanství, po nějaké době praktikováni často přijde na zjištění, že některé styly pohanského vyjádření, hodnot a slavností kola roku ho baví a naplňují více než jiné. Může třeba zjistit, že ho více naplňují slavnosti v čarodějnickém duchu, wiccanském, slovanském, Asatru, keltském, římském, nebo že chce slavit pohanské svátky prostě eklekticky, jak to zrovna cítí nebo jak nabídne situace. Volba dané cesty vždy závisí jen na vnitřní touze a radosti každého z nás.

Většina pohanských tradic slaví základní svátky v podobné nebo přímo stejné termíny. Je to způsobeno primárně polohou Evropy, díky které se u nás střídají roční období jaro/léto/podzim/zima a s nimi pro nás důležité vegetační cykly, kterým se všechny tradice musely přizpůsobit. Sekundárně je to z důvodu, že všechny pohanské tradice pocházejí z jedné velké indo-evropské kultury, od které zdědily v základu stejný úhel pohledu na svět a jeho mytologický a filosofický základ.

Tento článek je psán primárně pro ty pohany a pohanky, které nejvíce oslovuje kultura Keltů, jejich filosofie, slavnosti, ale hlavně – které oslovují keltští bohové a bohyně, jejichž vliv nejvíce cítí ve svém životě. [1]

O keltském pohanství

Keltské cesty se často dělí na polyteistické, také zvané rekonstrukcionalistické, nebo na více eklektické.

Pod pojmem Keltský rekonstrukcionalismus (KR) či též Keltské rekonstrukcionalistické pohanství se rozumí polyteistické přístupy k duchovním tradicím keltského kulturního prostoru, kdy se klade důraz na historickou přesnost. Je charakterizován úsilím zrekonstruovat a oživit předkřesťanskou víru Keltů s důrazem na moderní kulturní kontext. Eklektické cesty zase více využívají různou kombinaci pro ně funkčních rituálních struktur, technik rozvoje sebe sama a vhledů na svět, které jsou z jiných pohanských, nebo ale i nepohanských cest a zapojují je do svého keltského kontextu.

Po celém světě existují navzájem nesouvislé proudy a tradice vycházející z odlišných keltských tradic. Některé směry se snaží o rekonstrukci velšských, irských, skotských či kontinentálních tradic, jiné se snaží o pankeltskou synkrezi.

Keltské pohanství je pak zastřešujícím pojmem pro všechny tyto proudy, tradice a denominace a jejich odvozeniny.

Keltské tradice insulárního kulturního prostoru (tedy oblast Britských ostrovů) obecně slaví 4 hlavní svátky. Obecně používaná jména jsou Samhain, Imbolc, Bealtaine a Lúnasa, třebaže názvy se mohou v jednotlivých tradicích dále lišit.

Avebury, Wiltshire

Kamenný kruh Avebury, Wiltshire.

Dále zde máme slavnosti 4 svátků solárního cyklu (2x slunovrat, 2x rovnodennost), které jsou zděděné od původní společné indoevropské kultury. Podle nejstaršího způsobu dělení roku se rozlišovala nejdříve dvě období, chladné a teplé, zima a léto, ohraničená právě přibližně jarní a podzimní rovnodenností, což určovalo povahu rituálů v těchto předělových časech. Později se vše rozdělilo na čtyři až osm ročních období.

Také jsou zde lunární cykly, které se nepochybně u Keltů slavily a které měly v různých částech kola roku různou podobu. Naneštěstí jejich realizace, počet a pojetí se nedochovaly, tak jako tak s největší pravděpodobností byly odvozené od dění v přírodě v dané části Kola roku na daném území. Praktikující, který by se chtěl vydat i touto cestou, je může od přírody zkusit odvodit… anebo si udělat pořádnou indo-evropskou komparativní studií na toto téma.

Co se ale přesné rekonstrukce časů oslav tzv. solárních cyklů týče, tak zde je problematika trošku větší. S největší pravděpodobností byly termíny v různých částech keltského světa různé. Jedna z keltských vln se například po příchodu na ostrovy spojila s původními lokálními kulturami (Staviteli megalitických staveb[2]). Dochované astronomicky orientované stavby naznačují zvláštní důležitost slunovratů a rovnodenností, takže některé tradice oslavují tyto dny přesně podle astronomické polohy slunce a svátky mají spíše magický charakter než komunitní. Kontinentální Keltové byli zaměření spíše lunárně, a tedy s určitou pravděpodobností se například témata jarní rovnodennosti oslavovala spíše s prvním jarním úplňkem. Záleží tedy plně na volbě každého jedince a skupiny, jakou cestou se chtějí vydat a jestli své svátky chtějí oslavovat podle solárního cyklu nebo podle lunárního.

Slaví se i svátky jednotlivých bohů významných pro danou oblast či věřícího, takže např. svátek zasvěcený Mannanaanu mac Lirovi se slaví na ostrově Man o letním slunovratu, což je den, kdy mu historicky obyvatelé ostrova platili „rentu“ za to, že mohou žít na jeho ostrově. Ve Skotsku se pak třeba slaví svátek Latha na Cailliche o jarní rovnodennosti, což je den, kdy Brigit podle skotských legend definitivně poráží stařenu Cailleach a ujímá se vlády s přicházejícím jarem.

V zásadě ovšem platí, že různé KR tradice jako celek neslaví tolik známé Kolo roku s minimálně osmi loukotěmi a specializují se spíše na pojetí keltské rekonstrukce v rámci svých poznatků. Většina ostatních keltských tradic ale osm svátků dodržují. Opět tedy záleží na každé skupině nebo jedincích, kolik svátků a které chtějí slavit tak, aby se zároveň ale udržela jejich kontinuální pohanská praxe.

Kalendář z Coligny

Coligny

Zdroj: Wiki

Než začneme s popisem svátků, tak ještě ve stručnosti k proslavenému kalendáři z Coligny, na který se odvolávají nejrůznější pohanské zdroje. Jedná se o kalendář nalezený v Coligny ve Francii a je datován do doby, kdy vedle sebe žili Galové a Římané. Vychází z evidentně starších metod určování času, ale snaží se vztáhnout ke kalendáři Juliánskému.

Kalendář z Coligny slučuje solární a lunární počítání času, všímá si lunárních fází a každý měsíc vždy začíná stejnou fází. Nicméně není zcela jasné, kterou. Z antických zdrojů se nám zachovaly dva prameny, které si odporují, takže je tedy možné, že se mohlo jednat i o krajové odlišnosti. Podle Caesara (Zápisky o válce galské) určovali Kelti začátek měsíce novoluním, kdežto podle Plinia Staršího to byl šestý den po novoluní, tedy první čtvrť.

“Galové prohlašují, že všichni pocházejí od otce Dita, a tvrdí, že to hlásají i druidové. Z toho důvodu všechny časové údaje jakékoli délky udávají ne počtem dní, nýbrž počtem nocí. Narozeniny a počáteční dny měsíců i roků určují tak, aby den následoval až po noci, která k němu patří”

Gaius Iulius Caesar

Aby se synchronizoval solární a lunární cyklus, každého dva a půl roku byl přidán měsíc navíc.

Kromě názvů měsíců je pak každý měsíc i den označen jako dobrý (MAT) či špatný (ANM). Dobré měsíce trvají 30 dnů, špatné 29. Prostřední den každého měsíce je označen jako ATENVX, tedy obnova či návrat, což znemožňuje jasně určit, zda se jedná o novoluní či úplněk, budeme-li se řídit caesarovským začátkem měsíce. Svátky podle tohoto kalendáře se slavily v polovině měsíce, tedy zřejmě také o úplňku.

Slavnosti kola roku

Samhain

(též Samain, Oiche Shamhna, Samhuin, Samonios, Calan Gaeaf, Sauin, Nos Galan Gaeaf)

„Buďte pozdraveni, drazí předkové. V temných chvílích, kdy slunce ztrácí i svou poslední sílu. Nevzdává se ale bez boje a jen díky němu my stále můžeme žít.

Nejsilnější stromy se vždy rodí z nejčernější hlíny nebo za odolávání nejdivočejších bouří. Je zajímavé, že takto končí a začíná náš nový rok. V temnotě posvátného Samhainu, kdy světy živých a mrtvých jsou si nejblíže. V těchto dnech člověk může cítit nejvíce sílu svých předků. Našich kořenů, díky kterým my můžeme být statnými stromy. Žádný strom nemůže být silný a majestátný, pokud nemá hluboké kořeny. Zdravím předky spojené s mou krví, zdravím předky spojené s mou zemí a zdravím předky spojené s mým řemeslem. Ten nekonečný zástup táhnoucí se za mými zády až k počátku věků.”

Samhain je počátkem keltského roku.
I když zažité datum je 31. 10., mnohé tradice toto datum berou jako pouhou aproximaci a datum oslav odvozují podle dalších ukazatelů. Některé tradice slaví svátek, jakmile vrcholí na obloze Aldebaran či podle meteorického roje Taurid, popř. kombinací více úkazů.

K1024_DSC_09681

Samhain 2015- čekání na západ slunce.

Tradičně se slaví Samhain jako svátek začínající zimy, je to svátek zasvěcený předkům, linii a obnově života. Je to doba, kdy se otevírají brány mezi světy, a je tedy možno snadno nahlédnout přes závoje času, a kdy věštby přichází snadno. Posvátné prostory se zdobí věčně zelenými rostlinami, obvykle větvemi jalovce či tisu.

Zemědělský aspekt svátku zahrnoval v minulosti porážku stád a poslední očistu před sehnáním do zimovišť.

Jelikož je to náš konec roku, tak se dělají i rituály ukončení (často spojené s rituály pro předky). Lidé se v ten čas rozhodují, které věci si chtějí nést dál do dalšího roku a které už chtějí plně ukončit. Jelikož je Samhain svátkem smrti a temnoty, tak i ukončení se dělá přes tyto aspekty. Všechny křivdy, vnitřní démoni, bolesti, nemoci nebo nepotřebné, zatěžující vztahy se symbolicky pálí, odřezávají, zakopávají, usmrcují.

Samhain je čas, kdy mnoho končí, aby mnoho nového mohlo začít.

Zimní slunovrat

(též, Alban Arthuan, Midwinter, Mummer’s Day, Yule, Mean Geimredh, Modranicht, Deuorius Riuri)

„Už tu zase stojím. Na kopci zabalen do všeho možného a čekám na slunce. Ať byly společné rituály zimního slunovratu o víkendu kdekoliv, skoro vždy jsem potom stál zde a ráno vítal slunce. Kdo jiný by totiž měl učit o tradicích než my pohané? Kdo jiný by měl být svými činy, symbolem starých tradic? Je ale dobře, že náš rok začíná temnotou. Díky ní si totiž člověk opravdu více může vážit časů slunce, síly svého vnitřního světla a darů života samého.

Rychle svítá. Už jsi zase tu a já na tebe dokážu jen zírat v němém úžasu. Jaká krása je to pro srdce obyčejného pohana, když začínáš vycházet nad zmrzlým horizontem. Konečně se odhodlávám a začínám tančit. Jen pro tebe a s nejčistší radostí. Zkřehlé prsty na bubnu už mi zase odmítají poslušnost.

Buď pozdraveno, slunce. Vítej zpátky mezi námi!“

O zimním slunovratu 21. 12. se oslavuje zrození nového slunce, kdy po nejtemnějším období roku, které trvá už od Samhainu, se opět probouzí nová naděje. V tento čas nejdelší noci roku se rituálně zhasínají ohně, aby se zažehly nové. Mladé a očištěné, které pročistí svět novou silou. Ty buď lidé střeží celou noc až do prvních paprsků nového slunce nebo ho minimálně jdou za ranní tmy uvítat na kopec zvuky rohů, bubnů, tancem, zpěvem a radostí. Při těchto rituálech je to často také zkouška vlastní vnitřní síly, jestli člověk v chladu, sněhu a temnotě dokáže vydržet u ohně až do prvních paprsků. Opět se dělají také různé léčivé, očistné a divinační rituály, které známe dodnes.

IMG_1835Nový sluneční bůh je nazýván mnoha jmény a nejčastěji je znám jako Maponus (božské dítě), Belinus (pán božského ohně) nebo Angus Mac Og (syn Young).

V přírodě se sbírá mimo jiné hlavně jmelí jako jedna z nejposvátnějších keltských rostlin. Kromě jejího zavěšení v různých částech domu jako symbol božského požehnání se také část sběru suší, aby se využívala v dalších slavnostech kola roku pro různá požehnání ohně nebo jako obětina.

Slunovrat je také svátkem rodiny a blízkých přátel. Lidé sedávají u rodinného krbu, zatímco venku vládnou bohové a bohyně sněhu a tmy. Pořádají se společné hostiny, lidé si navzájem dávají dary z lásky, úcty nebo z touhy poděkovat za přítomnost druhých ve svém životě.

Imbolc

(též Imbolg, La Fhéile Bríde, Ouiamelgtis, Gwyl Ffraed, Óimelc, Ouimelko, Là Féill Bhride )

Zapal ohně Bríd,
ať zaženeme temnotu.
Zapal ohně Bríd,
ať zimu vyženeme z kostí.

Zapal ohně Bríd,
ať srdce se opět prokrví.
Zapal ohně Bríd,
ať je v kořenech života dosti.

Imbolc se slaví na přelomu ledna a února, kdy obvykle dochází k dočasnému oteplení, popř. v teplejších oblastech již k objevení prvních zelených rostlin.

IMG_1888

Imbolc 2013

Svátek je vesměs zasvěcen bohyni Brigit (různý přepis jmen), kdy v tyto dny chodí mezi
lidi. Přede dveře příbytků se kladou oděvy či nástroje, aby jim, coby civilizační bohyně zaštiťující řemesla, požehnala. I tento den je skvělý pro věštby, především v souvislosti s hledáním partnera či počasím. Provádějí se rituální požehnání a oběti pramenům a studním, bíle oděné dívky koledují. Soutěží se v poetickém klání.

Imbolc se definuje také jako svátek ohně, protože stále je v jiných částech Evropy nejtužší část zimy, a lidé nejvíce využívají v zimní čas jeho síly, aby odehnali chlad ze svých domů i těl. Zapalují se ochranné ohně před domem, žehnají se krby nebo se žádá Brigit o léčivé ohnivé požehnání.

Zemědělský aspekt svátku se obvykle váže na bahnění ovčích stád, popř. revize zásob jídla a píce.

Jarní rovnodennost

(též Alban Eilir, Mid-Spring, Eostre, Ostara, Méan Earraigh)

„Roh opět zazněl. Ještě jednou a jdu já. Byla to opravdu dlouhá zima a hodně jsem se naučil. Už se ale těším na všechny dary jara s létem. Je důležité podat si s temnotou ruku, protože my lidé potřebujeme k životu den i noc – jaro, léto, podzim i zimu. S těmito cykly souzníme od počátku věků, takže i náš cyklus je na ně napojen. Často se stává, že když člověk nesouzní s cykly Země, stává se nevyrovnaným stejně jako strom, který nemá v rovnováze své kořeny, kmen a větve. Nelze pořád běžet bez spánku. Nelze pořád navštěvovat cizí kraje bez návratu domů nebo stát na slunci bez pohlazení chladné noci a zimy.

Roh zazněl. Přistupuji a dobrovolníci mě zakrývají tmavým pláštěm. S bohy, temnoto, s bohy, stíne, s bohy, promrzlé kosti. Děkuji vám za vaše učení a děkuji, že jsem díky vám opět pevnější, celistvější a mohu být lepší oporou pro sebe i ostatní. Děkuji, že jsem s vámi mohl kráčet. Je čas světla…

Povstávám a vycházím z pláště. Druid mě vítá a začíná mě šlehat vrbovými pruty. Otáčím se, aby dosáhl na každé místo. S bohy, ztvrdlá stará kůže, nechť se tělo opět prokrví. Přistupuje drusada a s úsměvem mě polévá vodou. Buď pozdraveno, jaro, že ti to ale trvalo. “

Slavnosti vítání jara se slaví o rovnodennosti 21. 3., o prvním jarním úplňku nebo při některém z přírodních úkazů. Opět záleží na každém pohanovi či skupině, jak to cítí. Historicky nejsou nalezeny žádné důkazy, že staří Keltové slavili tento svátek, ale víme, že ve Walesu je nazýván Alban Eilir (Mid-Spring). Jak je ale zmíněno výše, jelikož Keltové byli součástí indo-evropské kultury, a v té všechny národy slavili s nadšením jaro (plus je v naší lidské přirozenosti se radovat z hřejivého slunce a rozkvétající přírody po čase dlouhé zimy), tak je jisté, že slavnosti jara určitě probíhaly i u Keltů ve velice podobných variacích. Děkování bohům za přežití zimy, děkování za prodlužující se hřejivé dny, vítání přírody, rozkvétající krajina, zajíci, vejce, mláďata – tyto jarní motivy jsou oslavovány napříč kulturami (nejen evropskými).

Dělají se různé očistné rituály na vyhnání zimy z domovů a těl, ale i na uvítání jara. Koupe se v potoce, žehnají se vajíčka, čistí se domy, vyvěšují se symboly plodnosti a celkově se dělá velký jarní úklid jak v krajině, tak v srdcích.

Rituálně se také vzdává dík bohům a bohyním za jejich ochranu v temné polovině roku, ale také se vzdává poděkování temnotě za její lekce a zkoušky naší vlastní síly. Zima totiž posiluje naši soudržnost, upevňuje nás samotné a zbystřuje smysly.

V zemědělství je Jarní rovnodennost časem pro rituální požehnání polí, semen a pro vzdání obětin zemi.

Bealtaine

(též Beltain, Bealltuinn, Belotenia, Calan Mai)

„Tak ležíme opět spolu. Ty a já. Kde jsi byla celou tu dobu? Trošku ses zatoulala a já tě nechtěl pro tvou svobodu hledat. Tvé vlasy mají stále tak krásnou vůni a ten dotyk kůže je pořád stejný. Jak mám rád tvé objetí a tvůj dech. Opět ležíme spolu v měkkém mechu, obklopení kořeny dubů, zatímco si pijeme víno ze rtů. Na tebe, má milovaná, na lásku a na Beltain!

Edinburgh's Beltane Fire Festival. Photo by Paul R Seftel.

Edinburgh’s Beltane Fire Festival. Photo by Paul R Seftel.

V dáli září ohně, ohnivé tyče švitoří nocí a zvuky bubnů se šíří do krajiny. Dnes ano, dnes můžeme dělat hluk na posvátné louce uprostřed lesů. Tato noc totiž patří jen nám živým, životu, plodnosti a našim spřízněným. Všem bytostem, jež s námi lidmi chtějí žít v míru, a všem bohům a bohyním, jenž nás ochraňují. Mihotavé stíny těl poskakují v radostném tanci a podupávají do rytmů. Dva milenci se odtrhli a vydali se také do posvátného háje stvrdit svou lásku.

Na lásku, má milá!”

Toto je svátek, který se oficiálně slaví v době, kdy se jaro změní v léto. Tradičním datem je 1. 5., třebaže platí totéž, co o Samhainu – jedná se o aproximační datum.

Oslavy Bealtaine zahrnují veliké ohně, očistné rituály, věštby a oběti pramenům a Aos Sí. Příbytky se zdobí rozkvetlými stromy, nejčastěji hlohem, který je jinak během roku zapovězeno trhat. Peče se speciální sladké pečivo, hoduje se a také se provádějí ochranné rituály osob i celé komunity. Velmi populární jsou též rituály spojené s partnerstvím, plodností a krásou.

V kole roku je přesným opakem Samhainu. Na místo smrti, předků a konce se proto plně slaví život, láska, rozkvetlá krajina a plodnost. Sexuální spojení ve víru divokých tanců a za zvuku bubnů v záři ohňů. Staví se také májka – symbol plodnosti celé vesnice, již muži musí po určitý čas hlídat.

Zemědělský aspekt svátku se týká především vyhánění stád ze zimovišť na pastvu a jejich rituální očisty po zimě.

Beltain je doba, kdy se uctívá život v plné jeho síle, proto my se radujeme ze všech darů, které nám život a příroda nabízí.

Letní slunovrat

(též Alban Hefin, Litha, Midsummer či Meán Samhraidh)

, což znamená ‚The Light of the Shore‘.

„Země tančí a my s ní. Lituji ty, kdo nikdy nepili medovinu a nesledovali mladé, jak tančí pro své bohy. Děkuji, slunce, za tvé dary. Děkuji za tvou ochranu. Buďte pozdraveni, sluneční bohové, a ať se vám jen daří.”

Letní slunovrat připadá na 21. 6. Je to nejdelší den v roce, kdy slunce dosahuje své nevyšší vlády, než začne opět slábnout. Přestože se od té doby dny už zkracují, teprve teď začíná ta nejteplejší část roku a kalendářní léto. Letní slunovrat je zároveň důležitým kalendářním bodem, kdy se vzdává úcta slunečním bohům i se zároveň prosí o bohatou letní sklizeň.

Také to je svátek suverenity, vlády a tradičních oslav s ní spojených – například korunovace, při kterých byla vzpomínána božstva jako Epona.

V přírodě se sbírají léčivé byliny, domy se zdobí květinami a větvemi.

Lúnasa

(též Lughnasad, Lúnasdal, Lugunassatis, Calan Awst)

„Už je to dvě hodiny a ještě jsem se nepřestal smát. Je krásné být v přítomnosti přátel, přírody a být s největší prostotou šťastný za to, že člověk prostě je. Kapely hrají, lidé tančí, v číších je pivo s medovinou. V časech radosti je vhodné se radovat, protože kdo ví, kdy zase tak krásný čas přijde. Díky za dary léta, díky za všechna přátelství, díky za tyto nádherné zážitky. A díky vám Země, bohové a bohyně a duchové přírody za vaši přízeň. Za dary, které nám přinášíte a ze kterých se můžeme radovat. Snad s námi Země budeš mít i nadále trpělivost.”

IMG_8331

Lughnasadh v Nasavrkách 2014

Tento svátek se slaví kolem tradičního data 1.8. a je určován zráním lesních plodů.

V minulosti se jednalo o setkání za účelem obchodu před sklizní, připouštěli se býci, odstavovala jehňata a dojednávaly sňatky. Též se konaly koňské dostihy. Z tohoto se dnes obvykle pouze slaví uzavírání sňatků, popř. významných smluv. Vůdci některých tradic během Lúnasa skládají účty svým kongregacím, popř. pořádají volby do svých kontrolních orgánů apod.

Lúnasa je také svátkem prvních sklizní. V této době děkujeme právě krajině za dary, které nám byla schopna poskytnout. Děkuje bohům, bohyním a duchům krajiny, kteří nad naší úrodou drželi ochrannou ruku, aby ji žádný mor ani požár nebo krupobití nezničily. Při sklizních se rituálně sbírají poslední stébla z pole a darují se právě zemi, bohům nebo přímo bohyni Cailleach.

Při sklizních a obchodu se kromě poutí konají také velké hry zasvěcené bohu Lughovi nebo podle irské mytologie jeho matce Tailtiu, při kterých spolu muži zápasí v mnoha různých sportovních kláních.

Podzimní rovnodennost

(též Alban Elved, Mabon)

„Drahý příteli, dolij mi ještě burčák, ať dopijeme se k ránu! Za dobrou sklizeň, za dobrý život! Za všechny dary, co nám rok přinesl! Tolik radostí, tolik pádů, tolik doteků ranního mechu. Co vše jsi zažil? Co ti rok přinesl? Na hodně místech jsem s tebou stál, na hodně místech jsme spolu kráčeli. Co tvá žena? Jak se má? Tento rok se burčák opravdu povedl. Bohové žehnají tento čas a naši zem. Dnes i zítra jim za to vzdáme dík.

oltar_podzimni_rovnodennost

Podzimní rovnodennost 2013

Všechno, co jsi zasel, zase jednou sklidíš…“

Podzimní rovnodennost je primárně oslavou podzimních sklizní a díků za ně. Opět je to slavnost, která jde napříč všemi indoevropskými kulturami v našem teplotním pásmu a která má specifická lokální zabarvení- většinou podle plodin, které na daném území rostou. Všeobecným symbolem rovnodennosti je jablko.

V tento čas se dělají velké hostiny na znamení radosti ze sklizní. Žehnají se různé pokrmy a s poděkováním se vzdávají oběti bohům a bohyním sklizní, sadů, krajině a Zemi.

Kromě sklizní (ať už životních nebo těch na polích) také oslavujeme 23. září čas, kdy jsou si den a noc rovny. Končí světlá polovina roku a začíná ta temná, kdy nad krajinou začínají přejímat vládu bohové a bohyně zimy a tmy.

Závěr

Oslavy kola roku nás udržují v neustálém kontaktu s přírodou a jejími cykly. Pomáhají nám nezapomínat, co je naším základem a oporou, bez kterých bychom těžko mohli být. Právě obrodu větší úcty ke krajině, jejím cyklům a zákonitostem si dalo dnešní pohanství jako jednu z prioritních snah. Oslavy cyklů přírody nás spojují také s uvědoměním, že krajina je dědictvím po našich předcích, o které bychom se měli starat a které bychom měli v co nejlepší formě předat i našim potomkům.

Jako pohany nás tyto oslavy zároveň váží k silnějším a hlubším prožitkům našeho pohanství, kdy se při nich setkáváme s našimi bohy, předky, dalšími pohany a vnímáme celkového ducha dnešního pohanství. V cyklech přírody je totiž zakotveno i vnímání našich vlastních cyklů života. Radostí a pádů, Samhainů i Beltainů, zimních spánků a letního běhání, díky kterým můžeme lépe chápat sami sebe, a tak i díky těmto zkušenostem lépe zvládat situace, které nám život ve své proměnlivosti nabízí.

Tímto vám přejeme hodně síly a odhodlání na vaší pohanské-keltské cestě.

Ať vás naši bohové a bohyně, předkové a duchové krajiny provází.

 

Poznámky pod čarou

[1]Což je velice důležité. Pokud člověk ani po čase necítí při rituálech a v životě přítomnost například keltských bohů a bohyň, měl by se zamyslet, jestli po cestě keltské tradice opravdu chce jít a jestli třeba více necítí vliv například slovanských bohů, severských bohů nebo ho nevolá spíše čarodějnická cesta. Také je tu samozřejmě druhá možnost, že je člověk velice otevřen a cítí přítomnost různých bohů a bohyň napříč panteony, což mu dává větší flexibilitu a možnost rozhodování.

[2]Stavby jako Stonegenge, Avebury, Newgrange…. Podle jedné z teorií se právě touto kombinací více vyprofilovala keltská duchovní kasta později známá jako druidové, ovaté a další.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *