Sovy – jsou přesně tím, čím se nám zdají být

Jarmila Cikánková

Tento článek, jehož název je parafrází citace ze seriálu Městečko Twin Peaks, píši jako poděkování všem, kteří jakýkoliv způsobem podpořili, nebo se podíleli na úspěchu našeho projektu: „Adoptujte s námi sovu“. Velice nás těší, že se akce setkala s tak masivním a pozitivním ohlasem. Členové ČPS svým hlasováním rozhodli, že získané finanční prostředky budou věnovány na adopci sýčka obecného v Záchranné stanici Makov. Celková získaná suma umožní adoptovat sýčka na dobu dvou let. Podrobnější informace o akci najdete na webu ČPS, průběh sbírky i vaše reakce jsme zaznamenávali jako facebookovou událost.

Vítěz je tedy znám.  Mám však za to, že všichni soví účastníci jsou zajímaví a proto věnuji v tomto článku pár slov každému z nich.

 

“The inauspiciousness of the owl is nothing but the inauspiciousness of the man who thinks that owl is inauspicious!”
Mehmet Murat ildan

Rozhodneme – li se sestavit seznam magických zvířat, sova se v něm nejspíš objeví na jednom z čelních míst. Latinský název zoologického řádu Sov – Strigiformes, totiž přímo odkazuje k magické tradici. Ve slovenském a možná i v jiných jazycích je výraz „striga“ synonymem pro čarodějnici. Jedince některého z přibližně 200 druhů tohoto řádu můžeme potkat vlastně kdekoliv na světě – snad s výjimkou Antarktidy. Na všech pěti kontinentech je sova zároveň výraznou mytologickou postavou. Jako společnici řecké Bohyně moudrosti – Athény ji nejspíš známe všichni. Podobně je známá i jako společnice Bohyně Danu – moudré Pramatky, Královny severu. V Africe vám velká sova kroužící kolem domu prozradí místo, kde žije mocný šaman. Je totiž poslem, který přenáší zprávy mezi šamanem a duchovním světem. Pro Indiány kmene Hopi je jeden z místních druhů sýčka symbolem Boha smrti. A novozélandští bojovníci pohyby hlavy při svém fascinujícím bojovém tanci haka a pukana také napodobují sýčka. V tomto výčtu lze pokračovat donekonečna. Všude, kam se podíváte, je sova, díky svému nočnímu, samotářskému způsobu života a s tím souvisejícími dovednostmi považovaná za symbol prastaré moudrosti, mystických znalostí, nositelku proroctví, ale také symbol osamělosti, temnoty, smrti a průvodkyní Podsvětím. Loví v noci, sama, prakticky nehlučně. Její velké, do tmy svítící vševidoucí oči jsou jako průzory do spirituálního světa. Na rozdíl od jiných ptáků je má posazené tak, že směřují dopředu, jejich zorný úhel je přitom až 160 °. Kromě toho jsou překryté horním víčkem, nikoli spodním, jako u jiných ptáků.

V noční tmě se umí pohybovat tiše jako duch. Je to díky měkkému peří, které za letu nešustí, jako peří jiných ptáků. Pokud se vám ovšem stalo, že jste v noci nějakou sovu vyrušili a ona prudce vzlétla, jistě na ten zvláštní zvuk vzduchu, rezonujícího pod údery nehlučných křídel, jen tak nezapomenete. Kromě utajení před kořistí jí schopnost pohybovat se tiše umožňuje dokonale využít i výborný sluch. Slyší vlny v mnohem širším pásmu než člověk, včetně ultrazvukových. Některé druhy dokážou dokonce určit nejenom vzdálenost a úhel, odkud zvuk vychází, ale i v jaké výšce nad zemí se ten zdroj nachází.

Nejmenší druhy sov dorůstají jen velikosti kosa. Jsou to kulíšci. Největší jsou naopak dva druhy výrů. Jedním z nich je u nás hnízdící výr velký (Bubo bubo). Tohoto „nočního orla“, si jistě nesplete díky charakteristickému shluku peří na hlavě vytvářejícímu „ouška“. V Evropě je zařazen mezi ohrožené druhy, i když v posledních desetiletích se stav jeho populace mírně stabilizoval. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, která monitoring jeho výskytu u nás provádí, uvádí početnost populace na území ČR necelých tisíc kusů.
Výr nestaví hnízdo. Hnízdí nejraději ve skalách, zříceninách, dutinách stromů, nebo vykotlaných stromech, často velmi nízko u země a místo jen vystele materiálem, který je po ruce. Je sice největší (váha 2-3 kg, rozpětí křídel skoro 2 m), ale paradoxně se neumí příliš bránit. Pro zvířecí obyvatele lesa je nebezpečný, dokáže prý ulovit i srnče, ale pokud je ohrožen on sám, nebo jeho hnízdo, nebrání jej, jak by se dalo čekat, pouze se načepýří, syčí a přešlapuje z nohy na nohu. Hnízdo je proto snadnou kořistí vykrádačů a zřejmě i proto jeho stavy klesají. Navíc, stejně jako jiné sovy ve dne špatně vidí, co s oblibou využívají jiní ptáci, aby si s ním „vyřídili účty“. Jakmile jej ve dne spatří někde sedět, střemhlav na něj útočí. Toto chování odedávna využívali myslivci při tzv. lovu na výrovku. Výr, sedící na zemi, nebo na bidýlku přitom sloužil jako návnada a útočící ptáci (hlavně dravci a krkavcovití) byli chytáni do sítí rozvěšených kolem, nebo rovnou stříleni. Tento způsob lovu je, jako lov na živou návnadu dnes zakázaný, ale ti, kteří s ním měli zkušenost tvrdí, že výr velmi rychle zjistí, že jej sítě chrání, reálné nebezpečí mu nehrozí a „spolupracuje“. Jestli tomu budete věřit, záleží na tom, jaký máte na sokolnictví a myslivost všeobecně názor. Ale chytrá je na to sova nepochybně dost.

Na rozdíl od výra, který se obydleným oblastem vyhýbá, je sýček obecný (Athene noctua) vyhledává. Jeho potravou jsou totiž hlodavci a hmyz, žijící v blízkosti lidských obydlí a na obdělávané zemědělské půdě. Loví na zemi, proto využívá posekané nebo spásané louky, okraje cest, pole. Jeho oblíbeným biotopem – tedy místem k žití bývají staré stromy v zahradách, parcích, hřbitovech, málo využívané stodoly a jiná hospodářská stavení. Možná právě proto vystupuje v mytologii nejčastěji právě sýček. I Bohyně Athéna si jej vybrala, jak prozrazuje jeho latinské jméno. No a novozélandští Maoři podle něj nejen rituálně tančí, ale zdobí jeho soškami domy, kde se setkávají.


Když někoho okřiknete výrazem „Nesejčkuj!“, co máte na mysli? Aby nepředpovídal, že se věci vyvinou špatně. Rčení je odkazem na
skutečnost, že hlas sýčka předpovídá smrt. Táhlé „pooojď, pooojď“ zní skutečně jako volání k cestě do jiného světa. Zajímá vás vysvětlení jak tato „pověra“ vznikla? V minulosti, kdy neexistovalo veřejné osvětlení, byly vesnice zahaleny do tmy. Dlouho do noci, nebo až do rána se obvykle svítilo jen v těch domech, kde byl někdo nemocný. Světlo přitahovalo hmyz a ten zase sýčky. A lidé si spojili jeho „sejčkování“ s osudem nemocného. Uvěřitelné, že? Na druhé straně je zajímavé, že sýček, je za průvodce při přechodu mezi světy považován na mnoha místech a to zcela nezávisle na sobě.
Stav populace sýčka je v Evropě i celosvětově považován za uspokojivý. Ve střední Evropě je tomu ovšem jinak. V Rakousku, v Čechách a v o něco menší míře na Slovensku jeho populace v posledních desetiletích prudce klesá. Za příčinu tohoto neblahého jevu jsou všeobecně považovány změny ve způsobu využívání krajiny a intenzifikace zemědělské výroby. Nepochybně to má zásadní vliv, ale proč se tak výrazně projevuje právě a jen ve střední Evropě? Uspokojivé vysvětlení prozatím chybí. Chránit sýčka znamená chránit přirozený ráz krajiny, druhovou rozmanitost a ekologickou stabilitu území. Zahlédnout v šeru malinkou sovičku, jak vás se zvláštním pokyvováním hlavy pozoruje, je nezapomenutelný zážitek. I kdyby žádnou jinou magii do našich životů nevnesl.

Na rozdíl od předešlých dvou druhů sovice sněžní (Bubo scandiacus) u nás trvale nežije. Jejím domovem jsou severní oblasti Evropy, ale také Asie a severní Ameriky. Některé populace na zimu migrují do jižnějších oblastí a tak se může objevit i u nás. V současnosti je to ovšem, díky čarodějnické sáze J. K. Rowlingové, nepochybně nejznámější sova na světě. Dlužno říct, že Rowlingová ve svých knihách zachází s informacemi magické povahy velice poctivě, což je nepochybně jednou z příčin jejího úspěchu. Jakého jiného magického společníka by bylo možné vybrat chytrému, osamělému chlapci, jehož život je poznamenán stínem smrti?
Sova se sněhobílým obličejem a  černými skvrnami na zbytku těla je bájným zvířetem v severské mytologii. Příběh o květinové ženě jménem Bloudeuwedd, proměněné Gwydionem za trest v bílou sovu a odsouzené k nočnímu životu a nenávisti všech ostatních ptáků je jedním z nejznámějších velšských mýtů. Jméno květinové ženy je ve velštině dodnes výrazem pro sovu.
Trochu z jiného soudku, ale neméně zajímavá je i legenda, pocházející z Aljašky. Podle ní se kdysi havran a sovice dohodli, že si navzájem ušijí šat. Havran vytvořil pro sovu nádherný černo – bílý šat. Sova se rozhodla věnovat havranovi sněhobílé roucho. Ale když ho požádala, zda mu může roucho vyzkoušet, havran byl tak nadšený, že nedokázal chvíli v klidu postát. Rozzlobená sova na něj vylila hrnec petroleje a od té doby jsou havrani černí. Tato legenda upozorňuje ještě na jeden povahový rys sovy, který bychom měli mít na paměti – nemá trpělivost a pochopení pro pošetilé chování.

Kdekoliv na světě se ocitnete, potkáte – li sovu, zapamatujte si tu chvíli. Posel mocné Bohyně vám možná přišel sdělit něco velice důležitého.

Hlasy na webu:

Výr velký: http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=217.00.

Sýček obecný: http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=213.00.

Sovice sněžní: http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=215.00.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek