Přírodní povědomí

Datum 16.5.2016

Filip Airis Kubín

Stojíme na skále a pozvedáme rohy s medovinou. Před námi se rozprostírá česká krajina, která se táhne do dálky až ke krajinám moravským a slezským. Dědictví po našich drahých předcích, které my zase jednou předáme našim dětem. Místo, kde žijí naši spojenci: duchové přírody, lesů, hor, pramenů a strání a kde nejvíce můžeme cítit dotek našich bohů. Z této krajiny jsme vzešli a do ní se zase jednou vrátíme. My, pohané, děti, které jsou s ní srdcem a kostmi, s jejími příběhy i budoucností tak silně propojeni, bychom měli být mezi prvními, kdo bude chránit její rozmanitosti a stát po jejím boku.

“Sláva naší krajině! Sláva předkům! Sláva duchům lesů, vod a strání!”

… a naše těla pohltí česká zem^{^[1]}.

Jsme součástí přírody

Naši bohové a bohyně, duchové přírody, kosti a činy našich předků se nenachází jen v našich domovech, myslích nebo v nebeských výšinách, ale právě i v otevřené krajině. Na skalách, loukách a v lesích často můžeme nejvíce cítit jejich přítomnost. Pro prohloubení našeho pohanského vztahu s nimi je tedy potřeba prohloubit náš vztah k přírodě.

Pohanství nás už v základu učí mít ke krajině velkou úctu. Učí nás ji vnímat, sledovat její změny a naladit se na její cykly. Samotné naše hlavní slavnosti jsou plně svázané s cykly přírody, změnami v krajině a jejich význam je od nich odvozený. Jak se vyvíjí krajina s otáčením kola roku, vyvíjíme se i my, naše mysl i celá lidská společnost.

„Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!”

Karel Hynek Mácha – Máj

Kromě cyklů kola roku nás ovlivňuje i ráz krajiny, ve které žijeme. Zvláště pak ještě více pohany a jiné cesty, které jsou plně spojené s tradicemi svých území a které se po staletí vyvíjely ruku v ruce s lokální krajinou. Saharské rozžhavené pouště dávají lidem do základu jiné fyzické a psychické vlastnosti, než roztroušené ostrovy v Tichém oceánu, tibetské náhorní oblasti, nebo hluboké severní lesy ve Skandinávii. Stejně tak pokud je krajina jakkoliv nemocná, její půda nasáklá pesticidy, ovzduší plné zplodin a řeky se spoustou vyústěných odpadních potrubí, jsou nemocní i lidé. Proto je důležité vnímat své okolí a myslet na vztah k němu. Opravdu jinak chceme žít v nemocné krajině?

Náš lidský druh plně patří k přírodě, ve které jsme se vyvíjeli po miliony let, a stejně tak je na ní plně závislí, ať se nám to líbí, nebo ne. Pokud bychom od přírody utíkali, utíkali bychom od svého základu.

Krajina je pro nás darem

“Kotlík proměny, peří na kosti. Mocný kruh kamenný, brána věčnosti.
My jsme lid minulý. My jsme lid přítomný. My jsme lid budoucí, silnější než dřív.”

V pohanství je mnoho věcí, kterých si vážíme a ke kterým chováme lásku. Plyne to jak z přirozenosti pohanské filosofie, tak hlavně z naší lidskosti. Důvodů, proč mezi tyto věci spadá i okolní krajina a proč ji bereme jako dar, je také mnoho.

Promluva k Matce Zemi na Lughnasadhu 2013

Jako první z nich je na místě zmínit Zemi, naši matku. Z ní jsme vzešli a do ní se zase vrátíme. V úvodech rituálů či slavností mnoha pohanských skupin je Země první, ke které se promlouvá a jíž se s úctou obětuje. Pokud ztratíme úctu k půdě pod vlastníma nohama a k darům, které nám naše Matka Zem přináší, přestáváme být těchto darů hodni.

Krajina kolem nás je také dědictvím po našich předcích, které nám bylo předáno. Pohanství je nositelem starých tradic, které se vyvíjely po tisíce let. Díky propojenému vztahu s našimi předky a jejich činy jsme i my vnitřně silnější, moudřejší a ctnostnější v našich činech. Naše země je darem předků, o který se starali a o který se nyní máme co nejlépe starat i my, abychom ho následně mohli předat dál našim dětem a jejich potomkům. Abychom i my mohli být jednou vnímáni jako ctnostní předkové, na které by další generace vzpomínaly s láskou a úctu. Je důležité předat našim dětem budoucnost, která by za něco stála.

Jedna z částí pohanské filosofie, která je s tímto spojená, je takzvaná příběhovost^{^[2]}. Tedy vnímání vlastního života jako jednoho velkého mýtu/eposu, který my sami budujeme. Příběhu, ve kterém je jen na nás, o čem bude a jak se bude vyprávět o naší statečnosti. Staří pohané (a stejně tak dnešní) se starali o to, jak o nich budou vyprávět jejich potomci nebo dokonce pět i bardové. Jak budou vyznívat jejich činy. V pohanství nemáme mýtus “a po nás potopa” ani myšlenku prvního hříchu, který vyvolává potřebu spasení mimo tento svět. Ti, kdo budou rozhodovat o našem osudu po smrti, nebudou jen Hádés, Hell, Odin, Frey, Velés, Nergal, Cernunnos a další bohové a bohyně smrti a podsvětí, ale i naši vlastní předkové a potomci. To oni se budou rozhodovat na základě našich činů, jestli nás přijmou mezi sebe, až zemřeme, anebo stejně tak naši potomci, jestli nezavrhnout kvůli naší lenosti celý svůj rod. Co by asi řekli naši předkové, kdybychom k nim přistoupili a řekli “hele, já vím, že u té řeky jste strávili dětství, dávala vám vláhu a teď je tak znečištěná, že se v ní sotva dá slavit Kupala, natož z ní pít, ale mně to v té době bylo jedno, nebyl to můj soukromý pozemek, a tak jsem nic neudělal”. Nebo co budou o nás vyprávět naši potomci, pokud by se jim předala znečištěná a vytěžená krajina?

Lesy, hory a stráně jsou zároveň domovem našich spojenců, přírodních duchů a dalších dětí Matky Země, se kterými sdílíme tento svět. Pokud jsou přírodní duchové našimi spojenci, rádci a přáteli, měli bychom jejich domovy chránit, opatrovat a pečovat o ně. Ne lhostejně přihlížet, jak je někdo ničí, nebo se na tom dokonce podílet. Chceme mít krajinu kolem svobodnou a nespoutanou, jako samo pohanství, a ne zkrocenou a svázanou.

Dalším důvodem je úcta k našemu vlastnímu rozumu. Součástí všech pohanských cest je přemýšlení nad naším konáním a plná odpovědnost za následky našich činů. V druidských cestách je například toto reprezentováno ctností zvanou vize. Pokud nebudeme chovat úctu k naší krajině a nepůjdeme ruku v ruce s trvale udržitelným rozvojem, zničíme si své lokální zdroje a znečistíme pole. Nezbude nic, co by bylo oporou pro naše přežití.

V neposlední řadě bych rád zmínil pohanská posvátná místa, která se často nalézají v krajině pod otevřeným nebem. Ve starých dobách bývaly posvátné rozlehlé lesy, háje i hory, které byly zasvěcené bohům a ke kterým kultury chovaly velkou úctu. Lidská ruka a sekyra se jich nesměla dotknout, nesmělo se v nich lovit a chodilo se do nich jen o velkých slavnostech a důležitých rituálech. Například Stonehenge se původně nacházel v srdci hlubokého lesa, kterým se šlo několik kilometrů. Delfská věštírna se nalézá v horách. Co bychom to měli za víru, která by dokázala ničit svá posvátná místa?

Zkušenost s krajinou

Abychom posílili naše svazky s krajinou, je s ní potřeba živá zkušenost. Když člověk více začne naslouchat krajině, dokáže jí lépe porozumět a stejně tak i sám sobě. Člověk těžko může chránit to, k čemu nemá vztah a s čím nemá zkušenost. Těžko pozná, co chránit a jak to vůbec chránit tak, aby tomu zároveň neuškodil. Okolní příroda je zároveň i svět, který přímo ovlivňují naši bohové a přírodní duchové. Právě v její seberealizaci můžeme vidět i jejich dílo. Pokud se snažíme mít v našem pohanství hlubší a silnější vztah s našimi bohy, patrony a matronkami, duchy krajiny i předky, je potřeba také poznávat a prohlubovat vztah se samotnou přírodou a sledovat jejich vliv na přírodu a její cykly. Proto i jedna z částí některých pohanských výcviků je zaměřena právě na rozvoj přírodního povědomí a jejich členové jsou silně nabádáni, aby měli živou zkušenost s přírodou v mnoha různých podobách.

Jedna ze zajímavých částí rozvoje přírodního povědomí, kterou používají některé pohanské skupiny, je například umění v přírodě přežít. Členové (nebo spíše budoucí členové) těchto skupin se musejí v rámci přechodového rituálu sami vydat do lesa a být v něm několik dní. Což je skvělé i pro psychický výcvik a práci s vnitřním já, kdy je člověk sám v lese oddán napospas svým myšlenkám, minulosti, strachům a hodnotám.

Zde jsou některé z možností, jak prohloubit vlastní vztah s okolní krajinou a rozvinout pohanské přírodní povědomí.

Výstup na nejvyšší kopec/horu v krajině a vzdát tam například přípitkem či obětinou úctu krajině, jejím obyvatelům a strážcům.
Zjistit, jaké je geologické podloží krajiny a vnímat, po čem člověk chodí.
Jaký je zdroj vaší pitné vody? Zjistit, jaké řeky a potoky živí vaši krajinu, dojít až k jejich pramenům a pozdravit je.
Jíst sezonní (tradiční) jídla z lokálních zdrojů. Poznávat jejich chuť a vnímat je jako dar krajiny.
Vnímat přírodní cykly, jejich změny a slavit pohanské svátky kola roku.
Naučit se aspoň 9 bylin, keřů, stromů, ptáků, savců, vodních živočichů, které se v krajině vyskytují, jejich vlastnosti a nejlépe i jejich tradiční významy.
Dělat výlety na stará pohanská hradiště a jiná místa spojená s předky.
Zajímat se o historii okolní krajiny.
Dělat výlety po horách, lesích a celkově zkoumat ráz naší krajiny.
Při cestách po krajině ji zkusit vnímat všemi pěti smysly (očima, čichem, dotekem, sluchem i chutí).
Jednou za čas si sednout o samotě na pár hodin do lesa, zahodit ego, vypnout každodenní myšlenky a vnímat bděle krajinu.
Meditovat v krajině.
Bonus pro více přírodní lidi: získat různé trampské zkušenosti, jako umět přespávat v lese, naučit se rozdělávat oheň maximálně za pomoci zapalovače, umět si v lese uvařit, vyhledávat místa na přespání, udělat si dlouhé několikadenní túry, přejít některé z pohoří v ČR atd.

Pohanství a vědění

Pohanství bylo vždy spojené s vědou a poznáním. Pohanská víra přímo nabádá k poznávání světa okolo nás a zkoumání jeho pravidel. Většina vědeckých oborů byla započata právě v pohanských časech a rozvíjí se dál až do dnešních dnů. Ať už jde o botaniku, zoologii, architekturu, metalurgii, fyziku, matematiku, geografii, historii, lékařství, astrologii, filosofii, politologii, zákonodárství a mnoho dalších oborů, všechny vzkvétaly právě v pohanských zvídavých časech. Také pozdější pád lidského vědění a jeho dobu temna nezavinilo primárně stěhování národů, ale hlavně náboženský fanatismus při nástupu monoteistických věr (například vypálení Alexandrijské knihovny ^{^[3]}).

Vědění a zvědavost jde ruku v ruce s pohanstvím a stejně jako pohanství i vědění se neustále vyvíjí ve spirále času, učí se ze své minulosti a přijímá nové zkušenosti, které nabízí přítomnost. Tak je to i v přírodě. Nejsme tedy otroky cca 2000 starých dogmatických knih, ani 1000 let starých nezměnitelných rituálů.

Před mnoha lety lidé možná nevěděli, že když vykácí les, tak tím změní klimatické podmínky v celé krajině. Nevěděli, že když nebudou udržovat rovnováhu v jejich ekosystému a nebudou ke krajině chovat úctu, tak vymřou. Že když srovnají koryta řek a vykácí okolo nich lesy, budou častější záplavy a začne se zároveň snižovat zásobovací hladina spodních vod. My to ale už víme, a proto se s tímto problémem musíme umět vypořádat. Pohanství se probudilo v našem moderním světě a může tak napomoci obnovit vztah lidí s krajinou.

Pohané mají odpovědnost? Och, neeee

“láska + hodnoty + zkušenost + vědomost = odpovědnost”

Když vezmeme všechny výše zmíněné body a sečteme je dohromady, vychází nám jen jedna výsledná možnost a tou je vyvolání vlastní odpovědnosti za krajinu okolo nás.

Ze svobodné vůle jsme se rozhodli žít život v barvě pohanské víry, která je založená na přirozené lásce k přírodě, krajině a jejím cyklům, ve které je potřeba vlastní živá zkušenost a která se neustále učí a vyvíjí. Stejně tak má své morální hodnoty, jako jsou úcta k předkům, rodině, duchům krajiny a zemi. Pokud k tomu přijmeme ještě naše vědomosti o dnešním ekologickém ohrožení krajiny, tak právě odpovědnost je první, co se v nás ozve. Stejně jako každý z nás by bránil své domovy a rodiny proti cizím armádám, které by na nás zaútočili, tak stejně tak je potřeba bránit naši krajinu proti naší vlastní lidské lenosti, chamtivosti a nevšímavosti.

Zdroj: DeviantArt, NatMonney: Steam city

Co je důležité zmínit, že úcta k přírodě a krajině není útěkem do minulosti, ale hodnotou, která vytváří snahu, aby naše lidská kultura 21. století a naše civilizace šly ruku v ruce s přírodou. Pokud bychom se touto cestou nevydali, tak je otázka, jestli my či naše děti budeme mít nějakou budoucnost, nebo jestli to bude budoucnost, která by vůbec za něco stála.

Čím ale začít? Jako vždy nejdůležitější je začít u sebe. Nebát se zainvestovat trochu vlastní energie do ochrany naší rodné krajiny. Kdo jiný by v této věci měl mít sílu bránit i krajinu, než my pohané – děti krajiny, bohů, předků a Matky Země, kteří jsou s ní srdcem a kostmi nejvíce spojení a kteří od nich nejvíce čerpají svou vlastní sílu pro život? Vždy je potřeba umět část této síly vrátit zpátky ve vhodné formě, jako jsou naše činy, aby cyklus mohl pokračovat.

Člověk nemusí hned razantně změnit všechny své dosavadní návyky. Stačí postupná klidně i pomalejší cesta, která jde vstříc přírodě.

Prvním skvělým krokem je podívat se, kolik pro svůj pohodlný život spotřebuji zdrojů a kolik vyprodukuji odpadů. Rozumné snižování vlastní spotřeby je nejdůležitější dlouhodobý cíl. Je to například minimalizace používání jednorázových plastových tašek a různých plastových pytlíků, či aspoň volba o trošku dražších papírových. Upřednostňování vratných zálohovaných lahví před výrobky s umělohmotnými obaly. Zajímavý počin je i nákup potravin bez obalu. Zkoušet opravovat své domácí spotřebiče a ne hned pořizovat nové. Skvělé je také nakupování primárně lokálních potravin, které mají nízkou uhlíkovou stopu, protože nemusely cestovat přes půl světa. Což výborně navazuje i na zlepšení zkušenosti s tradičními jídly našich předků. Také je možnost nakupovat potraviny přímo u lokálních farmářů ve vašem okolí. Pokud žádné neznáte, tak na internetu je nemálo projektů, které tuto snahu podporují. Také nakupování nábytku z lokálních dřevin a ne z pralesů či dřevotřísky je skvělý počin.

Dalším vhodným krokem je začít recyklovat odpad, jehož vzniku již nemůžu zabránit. Sklo, papír, plast, nápojové obaly, elektrozařízení. Také vyhazovat použité baterie do speciálních košů, které jsou v každém supermarketu, mohou být ve vaší firmě, nebo povinně v prodejně s každou elektronikou. Biologický odpad dávat na vlastní kompost, do veřejných kompostů nebo do hnědých kontejnerů na bioodpad, které vaše město určitě zajišťuje.

Zajímavou drobnou možností je také sbírání a odnesení alespoň tří odpadků při každé návštěvě lesa. Ano, je to sice jen malý kus v té hromadě smetí a může to být vnímáno jako podřadná či nekonečná činnost, ale i tyto snahy se velice cení. Zároveň hodně důležité je, že těmito někdy malými činy člověk vnitřně posiluje sám sebe, své hodnoty, přesvědčení a hrdost.

Třetím okruhem, který bych zde rád zmínil, je snaha o ekologické vnímání okolní krajiny. Viděli jste někde skládku? Zkuste to dát vědět vašemu městu. To má často na pomoc hodně lidí^{^[4]}, kteří ji mohou uklidit. Fungují na to i různé zajímavé ohlašovací aplikace na mobil. Myslíte si, že někde chybí koše či recyklační kontejnery? Opět zkuste dát návrh městu. Chce někdo narušit ráz krajiny a zastavět třeba krásná přírodní místa? Kontaktujte své okolí, určitě je mnoho sousedů a ostatních lidí, kteří mají dané místo stejně rádi jako vy, mají s ním podobnou zkušenost a také rádi pomohou v jeho obraně. Můžete kontaktovat či založit místní občanskou iniciativu, které má ve svých stanovách ochranu okolní krajiny. Díky tomuto bodu se mohou podílet na rozhodování o rozvoji a využití místní krajiny a město s nimi musí jednat. Nebojte se svou krajinu po předcích a přírodní místa, které máte rádi, bránit i tímto směrem.

Seznam návrhů na zvýšení ekologického jednání:

Používání vlastních nákupních tašek a snížení nákupu jednorázových plastových tašek a pytlíků.
Upřednostňování vratných zálohovaných lahví před výrobky s umělohmotnými obaly
Snaha o primární nákup lokálních (tradičních) potravin a výrobků, které díky své blízkosti mají nízkou uhlíkovou stopu. Ať už v supermarketech nebo u svých lokálních farmářů.
Rozumné nakupování výrobků s ekologickou hodnotou nebo přímo certifikovaných ČR a EU.
Nákup úsporných výrobků, jako jsou například úsporné žárovky.
Nákup nábytku z lokálních dřevin, ne z cizokrajných stromů nebo z dřevotřísky.
Třídění a recyklace vlastního odpadu.
Aktivní účast v ochraně přírodních míst, která jsou vašemu srdci blízká.

“Recyklace odpadu a nákup výrobků šetrných k životnímu prostředí je začátek – ale pouze začátek. Potřebujeme chránit naše životní prostředí tím, že budeme řídit méně a konzumovat méně. Naše společnost je založena na masivním plýtvání a je to právě toto plýtvání, které pohání onu „mašinerii“ (aut a továrnen), které pustoší zemi.” – Isaac Bonewits

Osobně děkuji všem lidem, kteří se vydali cestou úcty a lásky k naší rodné drahé krajině. Ať vás bohové a bohyně ochraňují a hodně štěstí na vaší cestě pohanstvím.