Praxe, zkušenost, víra

Jakub Achrer

K napsání následující úvahy mě inspiroval článek Johna Becketta, kde popisoval způsob, kterým se v životě vypořádal s fundamentalismem, který mu zbyl z jeho křesťanského původu. Jelikož s těmito problémy nemám osobní zkušenost, nechám je zcela stranou a budu se věnovat jedné konkrétní inspiraci. Tou jsou základní kameny pohanské spirituality, které se vzájemně podpírají a podporují. Domnívám se, že jsou důležité hlavně v začátcích, kdy dochází změnám v našem vnitřním světě.  Jsou nezbytné při hledání nejen našeho vlastního přístupu, ale i při stavbě rituální a symbolické struktury skupinové praxe. Jsou to, jak už prozrazuje název, praxe, zkušenost a víra.

Praxe v pohanském kontextu znamená několik věcí. Mohou to být větší skupinová setkání při zvláštních příležitostech, ale také drobná každodenní spiritualita ve formě malých obětí, tichých modliteb či rozjímání nebo meditace. Smyslem naší praxe je spojení s Bohy. Jakýkoliv jiný hlavní účel je také dobrý, ale naše konání jím přichází o základní atribut náboženské praxe a stává se něčím jiným. Například oživlou historií, praktickou magií apod. Spojení s Bohy je pro pohanskou náboženskou praxi to, co ji od základu definuje a určuje. Bez hlavního záměru komunikovat a spojit se s Bohy nemůžeme čekat, že bude naše praxe tvořit to, co je na ní nejdůležitější. Zkušenost. Čímž mám na mysli prožitek spojení s Bohy. Může být zcela obyčejný. Nehovořím o mystických vizích. Spíše jde o obyčejné pocity sounáležitosti a souznění. Nejen to.

Zkušenost může být po každé různá. Ale měla by být přítomna. Pokud není přítomna, pak víme, že něco v našem spojení s Bohy nefunguje a je potřeba podívat se ještě jednou na náš záměr a na naši praxi. Což se stává nejen začátečníkům, ale i letitým praktikujícím. Jednoho dne můžeme zjistit, že dosavadní přístup se vyčerpal a naše praxe stagnuje. Povrchní a fádní zkušenosti jsou znamením potřeby stát se zase trochu hledajícím a zkoušet jiné přístupy a pohledy na věc. Což vůbec nutně neznamená, že máme opustit naší cestu. Někdy jde jen o drobné detaily či potřebu více rozvíjet určitý aspekt naší praxe nebo zkusit více různých postupů či aktivit.

Zkušenost spojení s Bohy je to, co posiluje naši víru. Ten večer po rituálu, kdy se díváme na Lunu nebo do ohně a máme niterný pocit, že to, co děláme, dává našemu životu smysl a místo v tomto vesmíru. Zkušenost spojení s Bohy je to, díky čemu se naše víra upevňuje a náš záměr se okolo ní koncentruje. Zkušenost poutá naši pozornost k Bohům a díky ní Bohy hlouběji poznáváme a dotváříme svůj vnitřní chrám. Naši víru. Díky ní zaujímají Bohové v našem životě větší místo, stávají se důležitějšími. Důležitost Bohů a jejich místo v našem životě je to, co zakládá mnoho našich rozhodnutí a činů. Včetně takových činů, jako jsou rituály na počest Bohů a obětiny. Čímž se vracíme zpátky k náboženské praxi.

Proto praxe tvoří naši zkušenost. Naše zkušenost živí naši víru. A naše víra je to, co nás inspiruje k praxi. Je to právě takto jednoduché.

Můj diagram o tom, jak vidím provázanost víry, praxe a zkušenosti.  Spojení s Bohy je esencí. Uprostřed.

Je dobré si tyto souvislosti uvědomit nejen když začínáme, ale i když máme pocit, že něco neděláme dobře. Každý totiž vlastně pořád tak trochu začínáme. Ten den, kdy přestaneme hledat, kriticky hodnotit a obohacovat naši praxi, zkušenost a víru vlastní inspirací, ztrácíme pojítko k živé spiritualitě. To se může projevit třeba tím, že v tom všem na nějaký čas přestaneme vidět smysl. Důležité je praktikovat. Třeba trochu jinak, třeba s jinými lidmi, ale praktikovat. Nepřestat. Protože když máme dočasnou krizi víry, musíme najít nové palivo ve formě zkušenosti. A zkušenost neprožijeme bez náboženské praxe.

Když nefunguje dobře náboženská praxe, je třeba se zabývat vírou, z níž vychází. Hledat sám v sobě a experimentovat. Přečíst jednu dvě knížky. Zkoušet jiné postupy. Rozjímat nad souvisejícími tématy, teoretickými i praktickými.

Krizi vlastní víry poznáme také podle toho, že se začínáme víc zabývat tím, v co věří ostatní než svou vlastní cestou. Jakmile se vymezujeme a zaujímáme defenzivní postoj ve víře, je něco špatně. Vzpomínáte na katolickou církev, která viděla nepřátele a ďábla na každém rohu? Nač se zabývat sám sebou, když mohu bojovat s chimérami? Takhle se pozná mrtvá víra. A když se přestane rozvíjet naše víra a nemáme nové podněty, na kterých stavět, znamená to, že nemáme živou zkušenost. Pak je třeba se podívat na praxi a její prožitek. A najít v ní novou, čerstvou inspiraci.

A to je vlastně všechno. Je to právě takhle jednoduché. Trvalo mi dlouho, než jsem si ty pojítka úplně uvědomil a zamyslel se nad jejich důsledky. Možná, že jsem objevil dávno objevené. Rozhodně na to minimálně přišel dávno přede mnou John Beckett, jehož myšlenku jsem jen převzal a rozvinul. Tak či onak, neuškodí si to aspoň připomenout.

Přeji příjemné a plodné rozjímání.

Print Friendly