Rozjímání s Princeznou

Jakub Achrer

Tento článek bych rád věnoval jednomu obrazu, na který jsem se mnohokrát díval a na který jsem si vzpomněl díky krátké diskuzi o Slovanské epopeji na Facebooku. Nejedná se vlastně o obraz jako spíše o plakát. Jeho autorem je Alfons Mucha a nazývá se Princezna Hyacinta.

princess-hyacinth-1911Princezna Hyacinta

Proč jsem si oblíbil právě tento? Protože se mi jednak nesmírně líbí po stránce estetické a jednak v něm vidím symboliku relevantní (mimo jiné) k současnému pohanství, konkrétně k tradici Wicca a některým dalším příbuzným směrům. V tomto plakátu je spousta prvků, které mě nesmírně provokují a vzbuzují zvláštní otázky.

Poprvé jsem se s tímto plakátem potkal někdy těsně před rokem 2000, kdy jsem prováděl hodně meditačních cvičení a některé večery jsem proplul ve stavech určitého mystického vytržení. V nějaké takové chvíli se mi dostal do ruky kalendář, kde byl tento obraz. Možná ale, že to byl tento obraz, který ten okamžik spustil. To dnes už nedokážu říci. V každém případě si pamatuji, jak dlouho jsem fascinovaně hleděl Princezně do očí, na její sněhovou vločku v levé ruce a do vesmíru, který má za sebou. Ten večer se navždy změnil můj vztah k malíři, sochaří, fotografovi a osvícenému člověku, který mě do té doby příliš nezajímal. Čím je tedy princezna Hyacinta zvláštní?

Vyčnívá hned v několika ohledech. Tím prvním je datum a místo vzniku. Reklamní plakáty na divadelní hry tvořil Mucha zejména před rokem 1900. Po tomto datu jich najdeme velmi málo, pokud vůbec nějaké. Nejsem odborníkem na tvorbu tohoto malíře, nicméně zdá se, že Princezna Hyacinta je posledním divadelním plakátem. Vnikla až v roce 1911. Díky tomu je také jediným Muchovým reklamním plakátem na divadelní hru, který vznikl v Čechách. Před rokem 1910, kdy začal Mucha na Zbirohu malovat slavnou Slovanskou epopej, totiž žil a tvořil převážně v zahraničí.

Pak je zde celkové zpracování Princezny. Sedí na trůně podobně jako Císařovna v tarotu. Má také na hlavně korunu. Dva velké kruhové prvky v pozadí evokují představu Lunya pojetí dekorací odkazuje na zimní období. Princezna má bílý šat. Pro toto celkové vzezření již několik let vidím v Princezně Hyacintě Bohyni, jak se zjevuje v období svátku Imbolc. Očištěnou pannu, která se navrátila z podsvětí, kam ji na podzimní rovnodennost unesl Temný Bůh starého roku. Kvítí v podzimních barvách je ještě vidět v její koruně, okolo krku korále z bobulí, to vše jako vzpomínka na podzimní rovnodennost. Nyní je však již opět mladou, bíloua čistou pannou.Její koruna je tvořena také hvězdami, připomínajíce tak korunu ze svící Bohyně Brighid, jenž se uprostřed nejkrutější zimy navrací na tento svět, aby mohl začít další vegetační cyklus. Je ověnčena bílými květy.Podzimní únos je již pouhou vybledlou vzpomínkou na starý rok. Nicméně u tématu únosu Bohem starého roku se na chvíli zastavíme.

To, co je na tomto plakátu a Princezně pro měrovněž pozoruhodné, je totiž téma divadelní hry, k níž byl vytvořen. Jedná se přesněji řečeno o balet, jehož autorem je Oskar Nedbal a jejíž libreto napsal Ladislav Novák. Libreto pojednává o snu, který se zdá jednomu kováři. Sen se odehrává na hradě Trosky. Ústředním motive celého libreta je únos Princezny Hyacinty. Což je zajímavá paralela. A když vám řeknu, že Princeznu ve hře unesl temný čaroděj, tak je ta paralela ještě zajímavější. Možná náhodná a možná ne. Není každopádně jediná.

Když si prohlédneme Princezniny ruce, zjistíme docela zajímavou věc. Schválně se podívejte, než budete číst dál.

Dobře, napovím. Gesta. Jejich významy najdeme v mnoha knihách, například v tvorbě Scotta Cunninghama.

Ruka v pravé části obrazu zaujímá gesto Rohatého Boha („paroháč“). Ruka v levé části obrazu zaujímá gesto Velké Bohyně („půlměsíc“). Náhoda? Sebeklam? Možná. O gestu Velké Bohyně lze možná vést spory. Gesto Rohatého Boha je však zcela zjevné. A co je ještě lepší. Fotografická předloha, podle které Mucha tvořil, toto gesto neobsahuje. Proto ať už znamená cokoliv, není v žádném případě vytvořeno náhodně.

prnc-predlh

Předloha

Okolo gesta Rohatého Boha najdeme překvapivě kruh tvořený osmi loukotěmi. Kde vidím osm svátků Kola roku. Osm stádií života, smrti a znovuzrození Rohatého Boha wiccy, ústředního vegetačního Boha této tradice. Každá loukoť kola roku je jiná. Pochopitelně. Na vrcholu kruhu je loukoť, která je nejvíce rozkvetlá. Proto v ní vidím letní slunovrat, který je vrcholem cesty slunce, a tudíž i Rohatého Boha a jeho cyklu. Naopak úplně ve spodní části je loukoť téměř neviditelná, žádné kvítí v ní není. Je to zimní slunovrat. Namísto loukotě je zde gesto Princezny. Gesto Rohatý Bůh, které chybějící loukoť nahrazuje. Proč právě zde? Protože o zimním slunovratu se přece Rohatý Bůh rodí. Zde začíná jeho cyklus. Gesto Rohatého Boha a symbol jeho cesty vpravo a gesto Bohyně vlevo, přímo u její hlavy.Obdobně umístěnou polaritu (ženský princip vlevo, mužský vpravo) najdeme například na wiccanských oltářích, ale rovněž na kabalistickém stromu života, kde je ženskému principu přiřazen levý pilíř a mužskému principu pilíř pravý.

Všechny tyto paralely jsou pro mě nevysvětlitelné. Skepse říká, že je to náhoda. Gerald Gardner se s čarodějnictvím potkal až skoro třicet let po vzniku tohoto plakátu. Otázkou je, co bylo to, s čím se potkal. Gerald Gardner se každopádně o okultismus a folklór zajímal celý život. Mucha byl především malíř. Kde by k té symbolice přišel? K tomu se dá těžko něco říci. Proti teorii náhodné symboliky hovoří každopádně například následující pasáž z cyklu Morální základy české společnosti z Epoch Times.

„Mucha do obrazů často vnáší vnitřní symboliku a také postavy v nich zastupují určité vlastnosti. Postavy zakresluje do obrazů různými barvami, které pak mají symbolizovat morální vlastnosti postav. Například žlutá barva má znázorňovat vznešenou svobodu, mír a sjednocení mezi národy. V úvodním obraze z cyklu, nazvaném „Slované v pravlasti“, vyjadřuje Mucha, že v budoucnu budou muset Slované za svou svobodu bojovat. Můžeme v něm spatřit dívku se zeleným věncem, který symbolizuje mír. Dívka je skloněna před knězem, pod jehož pravou rukou je namalován mladý bojovník, představující spravedlivou válku.“

Je tedy zřejmé, že v době tvorby Slovanské epopeje byl Mucha vnitřní symbolikou velmi silně inspirován. Od roku 1910 žil téměř v izolaci, zcela pohlcen Slovanskou epopejí. Plakáty již netvořil. Kupodivu kromě Princezny Hyacinty. Je teda velmi pravděpodobné, že jeho posedlostí symbolikou je Princezna silně poznamenána. Náhodné u ní tudíž nemusí být naopak vůbec nic.

Veliký půlměsíc za Princeznou mimochodem není jediné ztvárnění Luny v tomto obrazu. Doprovází jej trojice srpků v horní části napravo od Princezniny koruny. Najdeme tady tři měsíce jakoby zavěšené.Tři měsíce už jsme taky někde viděli. Mimochodem, kousek od malých měsíčních srpků je pentagram.Ale opravdu jen mimochodem… Nad nimi pak trojice hvězd. A ještě dál napravo najdeme symbolicky znázorněnou alchymickou laboratoř a šíp mířící ke světlu. Za tím vším je vesmír plný hvězd.

Tolik wiccanskéa mystickésymboliky a přitom tolik málo společného s Gardnerem. Otázkou je, zda měli tito pánové opravdu společného tak málo a také do jaké míry byly symboly mnou popsané skutečnou součástí Muchova světa. To už se nedá zjistit. O potenciálním angažmá Alfonse Muchy v západní mystice víme každopádně to, že byl jedním z hlavních strůjců obnovy svobodného zednářství v Čechách za První republiky a nositelem nejvyššího 33. stupně zasvěcení Skotského ritu v tomto řádu, který dal vzniknout většině západních okultních společenství naší civilizace. A to není vše.

Jan Boněk o Muchovi ve své knize Praha Alfonse Muchy píše: „Muchu stejně jako další umělce z přelomu 19. a 20. století přitahoval okultismus, mystika, skryté symboly. Nadpřirozené věci a intimní setkání zasvěcenců, to byl jeho svět. Zřejmě si rovněž uvědomoval, že žije ve výjimečné době, kdy stát ani církev poprvé v dějinách nebránily světu tajných společenství, kde vládla fantazie, kde byly svobodně provozovány černé mše, vzývána stará egyptská božstva a mezi zasvěcenci se šířilo tajemství kabaly.“

Otázka, zda o západním mysticismu něco věděl, je tedy zřejmě uspokojivě vyřešená. Všechno ostatní je velkou otázkou, nad níž mi už dlouhou dobu zůstává rozum stát. Co z toho je skutečné a co z toho je jen moje fantazie? Odpověď na ní zná jen Bohyně. Její zimní podoba jménem Princezna Hyacinta ji tedy zná zcela nepochybně. Dívejme se na ni. Třeba nám ji někdy prozradí…

 

Použitá literatura:

  1. Novák Ladislav: Princezna Hyacinta, libreto
  2. Cabejšek Michal: Alfons Mucha – Obrazy hovoří symboly, promlouvají v nich malíři i sám život, Epoch Times
  3. ČT: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/76675-tajne-spolecenstvi-v-cechach-zednari/
  4. Boněk Jan, Praha Alfonse Muchy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *