Pohanské kořeny uctívání pramenů a studánek

Datum 3.2.2015

Jarmila Cikánková

Na přelomu let 2013 a 2014 Česká pohanská společnost navázala spolupráci s Odborem rozvoje veřejného prostoru Magistrátu hlavního města Prahy na projektu Pražské studánky. Vybrali jsme jednu z více než 160 studánek, registrovaných na území Prahy a zavázali jsme se pečovat o ni vlastními silami. Za první novodobou pohanskou studánku v Praze jsme vybrali Ovčí studánku, nacházející se v přírodním parku Šárka, v bezprostřední blízkosti bývalého slovanského hradiště. I když byla studánka zaznamenaná teprve před několika lety a o její existenci v minulosti nejsou záznamy, nachází se na krásném místě prosyceném pohanskou historií. Magistrát zde v současnosti navíc rozvíjí aktivity napodobující tradiční způsoby péče o kulturní krajinu v zájmu zachování unikátních rostlinných společenstev. Našim cílem je nejenom pečovat o čistotu a technický stav studánky a jejího okolí, ale i vytvořit zde pohanům blízké místo pro rozjímání, meditace, oslavy a spojení s krajinou.

Tento článek přináší souhrn doposud dohledaných informací o pohanské mytologii, vztahující se k pramenitým vodám a souvisejícím obřadům. Nemá ambici stát se vyčerpávajícím zdrojem, spíše naopak. Považujte jej za jeden z mnoha kroků, na cestě k poznání a obnově starodávných tradic, o které v projektu Patronát nad studánkou usilujeme.

Vždyť
každá studánka
v lese
na hladině
nebe nese,
kdyby jí nebylo,
o zem by se rozbilo.
M. Bureš

„Je modrá!“ vykřikl svého času první kosmonaut při pohledu na Zemi z oběžné dráhy. Voda je bezpochyby největším zázrakem naší planety. K vodě jako živlu i k jejím zdrojům v krajině naši předkové chovali mimořádnou úctu. Projevovali ji nejenom péčí, se kterou se o prameny starali, ale rovněž nejrůznějšími obřady, z nichž většina má své kořeny v předkřesťanské době.

O existenci zázračných, posvátných či léčivých pramenů se zmiňují historické texty prakticky od nejstarších dob. Nejprobádanější je v tomto směru historie využívání přírodních léčivých pramenů, která sahá až do doby bronzové. Římané je využívali prakticky na celém území, které v průběhu bohaté historie svého impéria ovládali. Antická mytologie zásadněji studny a prameny nezmiňuje. Nejdůležitějším vodním božstvem je zde nepochybně řeka Styx oddělující svět živých a mrtvých.

Mnohem hlubší vztah ke zdrojům vody můžeme vysledovat v středoevropských tradicích. Zajímavý je nález, potvrzující nejen znalosti, ale také technologickou vyspělost keltské civilizace, ve Svatém Mořici v dnešním Švýcarsku. Tzv. Mořicův pramen byl Kelty zachycen a tedy i využíván již před více než 3 000 lety[1]. Pozornost a úcta starých Keltů samozřejmě nepatřila pouze léčivým pramenům, ale jakýmkoliv studánkám, tůním, ale i močálům a rašeliništím. Význam, který prameny v keltské mytologii mají, můžeme dokumentovat na legendách vztahujících se ke dvěma bájným irským řekám – Boyne a Shannon. Původ obou je odvozen od magických studní, chránících silou vodního živlu plody zázračného lískového keře, které, poskytovaly moudrost a inspiraci. Řeky vznikly vylitím vody ze studny ve snaze ochránit zázračné plody před těmi, kteří je chtěli získat ze zvědavosti a bez patřičné úcty.

Plynoucí vody jsou pro Kelty symbolem věčného toku, zvratů a proměn živého světa i vesmíru. Rituální sňatek britského dračího krále Pendragona s Velkou Bohyní se rovněž odehrával u studny nebo pramene.

Pro Slovany byla a je voda jedním ze základních elementů. Úcta jí byla projevována prostřednictvím obětin přinášených pramenům a studánkám, ale také řekám a jezerům. Slovanské bájesloví je na vodní božstva mimořádně bohaté. Všichni si samozřejmě vzpomenou na vodníka – nejvyšší vodní božstvo. Vodníci jsou tradičně vázáni spíše k jezerům a rybníkům. U pramene je můžeme potkat na přelomu září a října – tehdy se zde tradičně potkávají. Naši předkové věděli, že toto nebezpečné božstvo je třeba ctít, a uměli si jej naklonit. Nejvhodnější oběť byla krvavá, obvykle se používalo maso z černých zvířat.

Vedle Vodníků musíme samozřejmě zmínit rusalky. Tyto bohyně řek a potoků s dlouhými, mokrými vlasy jsou aktivní od jara až do letního slunovratu. Bezprostřední styk s nimi je pro člověka nebezpečný. Koho zvábí jejich zpěv, je utopen nebo ulechtán k smrti. Svobodná děvčata ale mohou uplést věnce a věnovat je rusalkám s prosbou o nalezení milence.

Typickým božstvem pramenů a studánek jsou ovšem víly. Slovanská mytologie je popisuje jako nižší božstvo s velmi úzkým vztahem k lidem. Ale i jiné pohanské tradice znají tyto přírodní bytosti, jejichž přítomnost v krajině lze snadno zaznamenat. Víly vládnou nejenom pramenům, ale také dešti, rose, bouřkám, větrům a krupobitím. Vláha pro zdar úrody je pro nás jejich největším darem. Proto v časech sucha, nebo naopak silných dešťů a krupobití lidé obětovali právě vílám u studánek s nadějí, že tyto sešlou na krajinu lepší počasí. Nejčastěji se vílám u studánek obětuje kvítí, obilí nebo jiné polní plodiny. U studánky můžeme rovněž zanechat koláče a na okolní stromy rozvěsit hedvábné stužky. Kromě období nepříznivého počasí je typickým časem uctívání vodních víl období jarní rovnodennosti, kdy se po zimě nejen víly, ale všechna vodní božstva probouzejí.

Je známo, že víly není radno rozhněvat. I když lidem často pomáhají, zejména mladí muži by se měli mít na pozoru. Zakalit víle vodu ve studánce nebo tůňce by se rozhodně nemuselo vyplatit. Stateční junáci se ale jinak často těší jejich přízni.

Kult uctívání pramenů a studánek byl tak silný, že přetrval hluboko do křesťanských dob. Např. Kosmova kronika česká zaznamenává, že Češi i v 11. století stále přinášeli studánkám oběti. O století později dokonce pražský biskup oficiálně „zakazuje oběti u pramenů jakýmkoliv způsobem konati“! Informace o tom, že duchovní udělovali pokuty těm, kdo neopouštěli pohanské zvyklosti, lze najít i v dalších pramenech, a to až do poloviny 18. století.

Jako v jiných částech světa se i u nás církev s pohanskými zvyky nakonec vypořádala kombinací zákazů a výhružek s modifikacemi a pokřesťanšťováním starých zvyků. Tak se studánky začaly vysvěcovat svěcenou vodou. Slavnosti u studánek byly nasměrovány do období Letnic – Svatodušních svátků[2], které se časově přibližně kryjí se slovanským svátkem zvaným rusálie nebo rusadla. Jak název napovídá, rusalky v tomto období vystupují z vody a rozbíhají se po lesích, kde zůstanou až do letního slunovratu.

Prakticky všechny významnější prameny byly postupně připsány světcům. Zasvěcení často provází legendy nebo pověsti, v nichž lze při troše pozornosti odhalit zbytky pohanského myšlení a víry. Například u pramenů zasvěcených sv. Vojtěchovi se prosilo o seslání vláhy v časech sucha. Prastará, nepochybně pohanská víra v moc zázračných pramenů se dodnes zachovala i v lidových pohádkách. Jistě si vzpomenete na živou vodu, která uzdravuje a oživuje, a mrtvou vodu, která zaceluje smrtelné rány, ale také zabíjí.

Poměrně bohaté popisy uctívání studánek lze najít v pramenech z období národního obrození, tedy poloviny 19. století. Popsané postupy jsou kombinací zbytků pohanských zvyků, křesťanských modifikací a lidových tradic, jejichž původ lze těžko dohledat. Jako u jiných folklórních tradic i zde narážíme na obecný problém – nalézáme zde mnoho prvků vykazujících pohanský původ, lidová tradice je přenáší v čase, avšak jejich původní význam je dávno zapomenut a lidová kultura pouze udržuje aktivity bez znalosti hlubšího obsahu. Jedná se především o slavnosti tzv. Otvírání studánek. Ve světle pohanského chápání vodních božstev a jejich uctívání nedává takové počínání velký smysl. Otevřít pramen po zimě a umožnit lidem i zvířatům jeho užívání je dar vodních božstev, které můžeme pouze uctít a poděkovat jim za něj. Rozhodně se nemůžeme pokoušet svým počínáním jejich roli napodobovat, či dokonce nahradit.

Pokud je vám tento postoj blízký a chcete se s námi účastnit velkého dobrodružství obnovení a budování tradice na základě poznání a úcty k znalostem a víře našich předků, jste velice zváni. Sledujte projekt Ovčí studánka na webu, facebooku nebo google+.

I letos se můžete těšit na konec března, kdy chystáme druhý ročník – tedy vlastně už tradiční akci – jarní úklid okolí studánky. Odhodlané dobrovolníky ochotné přiložit ruku k dílu rádi mezi sebou uvítáme. Akce bude, stejně jako před rokem završená společným rituálem k poctě přírodních duchů, bytostí a živlů, především těch spojeným s vodou.

V závislosti nejen na počasí, plánujeme v letošním roce také větší rekonstrukci jezírka. Ve výhledu na příští rok je pak oprava samotné studánky. Ta si už ovšem vyžádá nejenom nadšení, ale také spolupráci odborně zdatných mistrů například cechu tesařského a v neposlední řadě i finanční podporu města pražského, či jiného donátora, o kterou budeme v příštích měsících usilovat. Pokud umíte a chcete nám s kteroukoliv z těchto činností pomoct, napište na jarmila.cikankova@pohanskaspolecnost.cz, nebo nechte vzkaz na sociálních sítích. Studánka vám děkuje.

V článku byly využity informace z těchto pramenů:

Geddes and Grosset, New Lanark, Scotland 2006
Kovařík: Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska. Nakladatelství LN, Praha 1998
Růžička: Slovanské bájesloví. Nákladem knihkupectví P. Prombergera, Olomouc 1907
Veger: Prameny a vodovodní štoly na území Prahy. VÚV T. G. Masaryka, Praha 1993
Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí. Brána, Praha 1996

[1] Technologický postup, kterým Keltové pramen zachytili, byl s úspěchem používán až do počátku 20. století.

[2] Termín je stanoven na 50 dní po Velikonocích a pohybuje se přibližně v období od poloviny května do poloviny června.