Ať nad námi nemají žádnou moc

Vivianne Crowley, překlad z italštiny Zebra

V září 2001 jsem byla ve Spojených státech, abych prezentovala novou knihu, kterou jsem napsala se svým manželem – Vaše temná stránka (Your dark side). Tato kniha hovoří o transformaci temné strany osobnosti. Ráno 11. září jsem hovořila v sérii rozhlasových pořadů telefonicky ze svého pokoje v hotelu v New Yorku. Krátce po 08:45 se zeslabil telefonní signál. Hovor se často přerušoval a náhle se změnily otázky. „Co si myslíte o mezinárodním terorismu? Byl to snad projev temné strany osobnosti?“ Poměrně komplexní otázka, na kterou jsem se snažila odpovědět během posledních deseti minut rozhovoru. Pak jsem zavěsila. Bylo 11. září 2001… Mezitím, co jsem mluvila, bylo zasaženo první z dvojčat. A než jsme s manželem vyšli na ulici, let 175 United Airlines narazil do druhého…

Terorista nebo hrdina, fanatik nebo mučedník?

Tento měsíc jsme viděli v Evropě nejvíce šokující teroristický čin. 7. ledna 2015 dva ozbrojení lidé křičící „Alláhu akbar“, „Bůh je veliký“, a „Prorok byl pomstěn“ zaútočili na kanceláře satirického týdeníku Charlie Hebdo, přičenž zabili dvanáct lidí a zranili jedenáct dalších. Někteří z nich byli redaktoři Charlie Hebdo, jiní byli údržbáři a příslušníci policejního sboru. Proč se oba teroristé rozhodli zaútočit? Protože příliš neocenili to, co novináři a kreslíři z Charlie Hebdo napsali a nakreslili.

Když jsem se o tom krátce po incidentu doslechla, byla jsem opravdu šokována a zarmoucena. Paříž je ikona měst, jedno z největších sídel evropské civilizace. Je kolébkou evropského umění a místo narození „Volnosti, Rovnosti a Bratrství“. Měla jsem pocit, že něco, pro mne tak drahého, bylo pošpiněno – násilí na mé milované Paříži.

Znát vnitřní stín

Je snadné označit akce teroristů jako „špatné“. To byla i moje reakce, když jsem slyšela zprávy. A pak bylo snadné přejít z šoku a hrůzy v hněv a znechucení a od znechucení k pocitu, že lidé, kteří spáchali takový čin, jsou cizí a „jiní“, „ne-lidští“. Je příliš snadné dostat se na tuto šikmou plochu a stát se tak přesně tím, co teroristé chtějí – tedy to, že jejich nepřátelé se stanou původci nenávisti.

Jako pohan nevěřím v sílu vyššího „zla“. Spíše jsem se ocitla ve vizi Mahátmy Gándhího:

Jediní ďáblové v tomto světě jsou ti, kteří bydlí v našem vlastním srdci; zde je místo, kde je třeba bojovat všechny naše bitvy.

Mahátma Gándhí

Zlo je lidský vynález, vyvolaný strachem, nevědomostí, hněvem a frustrací. Když se podobné tlaky nahromadí, je snadné si myslet, že existuje jednoduché řešení. Zmrzačení a zničení našich nepřátel, inkvizice, etnické čistky, náboženské války – to vše čerpá energii ze stejné iluze – že je ideologie dobrá, čistá a správná, že může udělat svět lepším místem. Pokud ji lidé nebudou dodržovat dobrovolně, stanou se špatnými, a proto musí být zničeni. Jakmile jste identifikovali skupinu „cizí“ jako nepřítele, můžete přesvědčit sami sebe, že každý čin je ospravedlnitelný, když chrání to, v co věříme, že je správné a hodnotné.

Historie nás učí, že žádná skupina není imunní vůči tomuto smýšlení. Myslet si „Já bych nikdy nemohl být takový!“ je nebezpečné. Pokud si nejsme vědomi svodů moci ospravedlnitelného hněvu, je obtížné vymýtit ho z naší duše. A v mžiku se ocitáme v jeho sevření. Schopnost škodit je součástí lidské přirozenosti. Ukazuje se, když má vědomá bytost možnost si vybrat. Jako lidé máme možnost provádět činy, abychom sloužili vyššímu dobru, nebo činy utrpení a ničení. Těmto volbám čelíme každý den, podléhají našim emocím – lásce, nenávisti, lítosti, krutosti, chamtivosti, sobectví a altruismu – veškerým skutečnostem lidského srdce.

V systému Carla Gustava Junga my lidé sdílíme a dědíme kolektivní psychiku, kolektivní nevědomí, což je sbírka lidského potenciálu, dobré a špatné. Mnozí z nás nežijí extrémní zkušenosti života, které nás mohou přetvořit na velmi špatné bytosti, ale všichni máme v sobě schopnost škodit. Jsme potenciálně schopní být zcela lhostejní k ostatním, stejně jako máme schopnost být soucitní a starostliví. Popírání existence našich stínů vytváří více problémů, než kolik si uvědomujeme, jakkoliv to může být nepříjemné. Když je popíráme, tak naše stinné stránky – zloba, žárlivost a závist – rostou v temnotě, víc a víc. Můžeme si namlouvat, že naše nenávist není vůbec špatná – ale dobrá, správná a vhodná. To je opojné víno opodstatněného hněvu, opojná droga náboženské a ideologické války.

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit až do smrti vaše právo to říkat.

Evelyn Beatrice Hall (1907)

Přátelé Voltaira
G. P. Putnam v So
ns, New York, str. 199

I když žiji částečně ve FrancCHARLIE_HEBDO_N.1178_du_14_janvier_2015-coverii, nikdy jsem neslyšela o Charlie Hebdo nebo jeho obsahu. Jeho průměrný týdenní náklad je asi 45,000 výtisků. Je skutečně malý v širokém poli světových médií – a je vydáván v jednom jazyce – francouzštině. Nikdo, kdo nechce, jej nemusí číst a zajímat se o něj nebo pustit ze řetězu svou nenávist vůči Charlie Hebdo. Nyní celý svět zná Charlie Hebdo a všichni, kdo chtějí, mají přístup k materiálu, který tolik urazil dva teroristy. Říkám „ti, kdo to chtějí „, protože já osobně nemám pocit, že je třeba sledovat něco, co uráží náboženské názory ostatních. Udělám ale vše pro to, abych koupila nejnovější vydání těchto novin a budu se řídit slavnými slovy Evelyn Hall, která dokonale zachytila ducha velkého liberálního spisovatele Voltaira (1694-1778), s ohledem na práva druhých kritizovat přesvědčení druhých.

Když v roce 1989 Ajatolláh Chomejní v Íránu označil spisovatele Salmana Rushdiho za legitimní cíl, protože Ajatoláhovi se nelíbilo, co napsal ve svém románu Satanské verše, šla jsem ven a koupila si jedno vydání knihy v pevné vazbě. Proč? Ne proto, že bych si ji nějak zvlášt chtěla přečíst. Snažila jsem se to přečíst – a zjistila jsem, že je to docela nuda – ale nechtěla jsem žít ve světě, kde náboženští fanatici mají pocit, že mají právo někoho zabít, aby nemohl říkat věci, které se jim nelíbí.

Debaty mezi pohany o tom, jak čelit zlu, se často zvrhnou v diskuse mezi těmi, kterým říkám pohani ze „Starého zákona“, „oko za oko“, a pohani z „Nového zákona“, „Milujte své nepřátele“. Poté, co jsem přijala buddhismus jako „druhé“ náboženství, dávám přednost střední cestě. Nikdy necítím nenávist k teroristům, kteří provedli takové hrozné věci. Odmítám být nakažená jejich nemocným hněvem. Jsem svobodný člověk a nezvolila jsem si jít dolů po šikmé ploše. A ani je nemiluji. Nechám svůj hněv, aby se přeměnil na pohrdání a opovržení – je to jednoduchý krok směrem k lítosti. Je mi líto těch mladých mužů, kteří se nechali svést opojným vínem nenávisti. Je mi líto to, že nebudou žít, aby mohli růst v poznání středního věku, aby mohli vidět marnost ideologií, které nedělají nic pro zlepšení lidského údělu. Modlím se, aby se oni a všichni, kteří jsou jako oni, mohli probudit z fantazií, aby mohli skutečně žít a abychom všichni měli sílu udělat svět takovým místem, kde tato nenávist nemá místo.

Mnozí z nás nemají ve světě velkou moc. Můžeme dělat to, co je v našich silách, sami v naší malé sféře vlivu. Ale to je místo, kde se má vždy začít. Uvnitř sebe. Odmítnout zlo znamená být silný proti teroru, zůstat pevný ve svých hodnotách a v tom, v co věříme: odmítnout sdílet nenávist teroristů.

Ať nad námi strach nemá moc.

Ať v našich srdcích sémě nenávistné neklíčí.

Ať naše vůle zůstane pevná a naše vize čistá.

Překonejme to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek