Píseň Hromnic

Jindra Džin Prousek

Příběh Kola roku je vyprávěn mnoha jazyky, mnohými ústy. V prostředí Wiccy jsem se setkal s tím, že každá tradice a dost možná i každý coven vypráví legendu trochu jinak, nesetkal jsem se s tím, že by někdo používal jakoukoliv dogmatickou verzi. A to je dobře, neboť i já ji rád vyprávím pokaždé trochu jinak. Letos jsem se ji pokusil přetavit do veršované podoby.

Poslechněte si tedy zpěv o Imbolcu, o době, kdy Bůh starého roku už nedokáže zadržet omlazenou Bohyni v podsvětí, o době, kdy ji Bůh nového slunce vábí zpátky na zem.

 

Píseň Hromnic

 

Krusta přemrzlého sněhu

praskla pod těžkou tlapou.

Srna se dala do běhu,

vlci se na ni sápou.

 

Už mezi zuby smečky

hubený život zhasíná,

už pustili se do srnečky –

– krvavá zimní hostina.

 

Krev se s duší do sněhu vpíjí

dál ke kořenům stromů,

vlci už zase hlady vyjí,

když dotekly až domů.

 

Do temné sluje pod světem,

kde žezlo třímá Starý Bůh,

trůn jeho kryje černá zem

a nehne se tu vzduch.

 

V té tiché říši klidně spí

Veliká Matka, věčně živá.

Rohatý Bůh se sklání k ní,

do ucha verše něžné zpívá.

 

Po skráni Bůh ji jemně hladí,

na šíji líbá z lásky,

ta políbení jí vrací mládí

a vyhlazují vrásky.

 

Zatím Bůh Slunce na východě

nad obzor se vzchopí.

Už svítí více zemi, vodě.

Pevně již třímá kopí.

 

Kam namíří svým oštěpem,

když vládu zimy střídá,

tam prohřeje se chladná zem

a hlas se k písni přidá.

 

Zasvítil k úvozu ve stráni,

rozzpíval hlásek přetenký,

té, jež má přijít se uklání,

bělostný kvítek sněženky.

 

Ten hlásek čistou zpívá notu,

Bohyni k uchu dospívá,

nedbaje na mráz, na temnotu,

budí jí píseň vábivá.

 

V náruči Boha je spánek sladký

a Bohyni se nechce

odtrhnout od snu, od pohádky,

jež lepí víčka těžce.

 

Zrána Bůh Slunce na východě

nad obzor se vzchopí.

Už svítí více zemi, vodě.

Pevněji třímá kopí.

 

Kam namíří svým oštěpem,

když vládu zimy střídá,

tam prohřeje se chladná zem

a hlas se k písni přidá.

 

Napírá Slunce mladé síly

a září, svítí stále víc,

až jiskřivě se rozezněly

z pod sněhu květy čemeřic.

 

Už Paní nedopřeje spát

ta melodie hravá,

už myslí s chutí na návrat,

už z lůžka zvolna vstává.

 

Zrána Bůh Slunce na východě

nad obzor se vzchopí.

Už svítí více zemi, vodě.

Pevněji třímá kopí.

 

Kam namíří svým oštěpem,

když vládu zimy střídá,

tam prohřeje se chladná zem

a hlas se k písni přidá.

 

Vyrušil paprsek skřivana ze sna

i jeho hlas jásavou píseň pěje.

Krajina cítí, že blíží se Vesna,

vše probouzí se do naděje.

 

Starý Bůh jen marně vztáhnul paže,

obejmout chce zas svou lásku,

však zadržet ji už nedokáže,

nevydá z hrdla ani hlásku.

 

Paní se naposledy vrací za mužem,

vtiskne mu polibek ohnivý.

Pán ve stínech se ztrácí za ložem,

Mladší rty ona příště políbí.

 

Zrána Bůh Slunce na východě

nad obzor se vzchopí.

Už svítí více zemi, vodě.

Pevněji třímá kopí.

 

Kam namíří svým oštěpem,

když vládu zimy střídá,

tam prohřeje se chladná zem

a hlas se k písni přidá.

 

A Slunce budí celý les,

všechny ty jedle, buky, břízy,

až odráží se od nebes

ty zpěvy dřeva, chorál mízy.

 

Do stromů dál se Slunce opírá,

až sníh z větví stéká,

pramínek se s druhým prolíná,

až do země vtéká řeka.

 

V těch chladných vodách omývá se

v podsvětí Panna ztepilá,

by omlazena, v nadpozemské kráse,

zas do světa se vrátila.

 

Zrána Bůh Slunce na východě

nad obzor se vzchopí.

Už svítí více zemi, vodě.

Pevněji třímá kopí.

 

Kam namíří svým oštěpem,

když vládu zimy střídá,

tam prohřeje se chladná zem

a hlas se k písni přidá.

 

Zář pronikla trním holých hlohů,

zubaté skály přelil jas,

až dosvítil až do brlohu

a medvěd přidal svůj mocný bas.

 

Oblékla Bohyně bílý šat,

šťastná se zvonivě směje,

píseň ji nutí nemeškat,

za hudbou vzhůru spěje.

 

Zrána Bůh Slunce na východě

nad obzor se vzchopí.

Už svítí více zemi, vodě.

Pevněji třímá kopí.

 

Kam namíří svým oštěpem,

když vládu zimy střídá,

tam prohřeje se chladná zem

a hlas se k písni přidá.

 

Zahalil Mladý Bůh mraky líce,

silněji máchnul paží,

vítr zesílil do vichřice,

první blesk vrbu sráží.

 

A sotva padnul ten starý strom,

už nebe bouří burácí,

blesk střídá blesk, hrom stíhá hrom,

hrají marš té, jež se navrací.

 

A ona tančí mezi blesky,

než bouřka náhle pomine.

Pak rozhlédne se velitelsky

po zasněžené krajině.

 

Bohyni vítá její kraj,

míza se ve všem hárá,

ožívá pole, sad i háj,

přísahá příchod jara.

 

A to se stalo na Hromnice.

Písní Bůh Pannu přilákal,

příští zpěv poví zase více,

vždyť kolo roku se točí dál.