Pohanství má budoucnost. Pokud mu ji dáme.

Josef Petr

Je pohanství prastará řeka, která se jen v minulosti rozdělila na více slabších toků, co se teď znovu spojily, aby jejich burácení změnilo současnou společnost? Nebo je to všechno jen výkřik do tmy a hra zastydlých postmoderních hipíků a nácků, která má svůj konec? Následující úvaha je o tom, co musíme udělat, aby byla pravda to první a ne to druhé.

Jsem jeden z českých pohanských „hobitů“, kteří už založili rodinu, zažili svoje odpojení od “komunity” a pak zase cestu zpátky. Nutno říci, že jsem se, narozdíl od Bilba Pytlíka, vrátil do úplně jiného světa, než ze kterého jsem odešel. A stačilo k tomu několik let. Já sám jsem se samozřejmě také změnil, ale není to nic oproti tomu, jak rychle se mění české pohanství. Z lidí, které jsem znal, zůstal v komunitě jen zlomek, který se (při troše štěstí) potká párkrát do roka a už jen zřídka na akcích, které bychom nazvali jako „pohanské“. Vystřídala je úplně nová vlna lidí, kteří také přinesli novou energii a nové (nebo opět se vracející) myšlenky, podněty i potřeby. A mě to chtě nechtě vede k myšlenkám, jestli je to pořád můj svět a jestli věřím v jeho budoucnost.

Co stojí v jádru „pohanské identity“? A lze o něčem takovém vůbec hovořit? Kam to celé může a má směřovat, aby to mělo smysl? Nejen pro nás, ale i pro generace příští? Jsou to těžké otázky a předem přiznávám, že na ně nemám jednoznačné odpovědi. Ty budeme muset hledat společně a budou je muset hledat také osobnosti, které mají schopnosti a ambice celý ten náš vlak někam táhnout. Já to spíš nebudu. Zároveň jsem se ale přistihl při tom, že se stávám takovým „zapšklým skeptikem“, který se zakopává ve vlastní komunitní bublině a myslím, že to není dobře.

O směřování současného pohanství bychom měli diskutovat, a to společně a nahlas. Tímto chci svůj hlas zvednout a podpořit v tom také všechny, kterým se stalo to, co mě – že jsme se začali uzavírat ve svých vlastních kouzelných královstvích – přátelských komunitách, přičemž jsme rezignovali na to, že jsme součástí širšího celku – pohanské subkultury, která potřebuje vizi, aby mohla někam směřovat. Když mu tu vizi nedáme my, buď ji nepřinese nikdo, nebo se objeví někdo jiný, kdo to udělá, a může se stát, že s tou vizí nebudeme souhlasit. Podobně jako v minulosti využili víru v předky a staré bohy pro úspěch své ideologie nacisté. Možná to teď tak nevypadá, ale máme v rukou opravdu mocný nástroj.

Tento text si za žádnou cenu neklade za cíl přednést úplnou vizi budoucnosti pohanství u nás. Berte jej tak, jak vypadá a působí. Jak změť několika nesourodých myšlenek o tom, kudy ano a kudy ne. Diskuze se nějak začít musí :).

Pohanství nevytváří komunitu

Začal bych tím, proč jsem na začátku tohoto textu slovo „komunita“ napsal v uvozovkách. Protože sic jej užíváme v běžné řeči pro označení našeho malého pohanského rybníčku, neodpovídá úplně realitě. Pohanů v ČR – resp. lidí, kteří se s pohanstvím identifikují, jsou stovky, ne-li tisíce a většina z nás zná pouze výsek této širší skupiny. A co je důležitější, jednotlivé skupiny a jednotlivci jsou spolu velmi málo propojeni a často existují izolovaně. I přes to, že o sobě navzájem víme, nemáme automaticky potřebu se družit a spojovat. Což je přirozené.

Tím spíše bych, než slovo „komunita“, raději používal termín „subkultura“, protože více odpovídá realitě. Subkultura je založená na touze po společné identitě, která se nějak liší od mainstreamové kultury. Na symbolech, idolech a příbězích, spíše než na pravidelné společné rituální praxi nebo denním žití. Pokud bychom slovo „komunita“ chtěli přeci jen používat, pak bychom jej měli užívat v množném čísle, protože skupin lidí, které k sobě poutají přátelské vazby, společné zážitky i rituální zkušenosti je tu v ČR více, navzájem se prolínají a teprve dohromady tvoří to, čemu říkáme české pohanství.

Pohanství nemá jednotný záměr

Je to ale ještě složitější. Podíváme-li se na pohanskou subkulturu z výšky, jednotlivé pohanské skupiny se od sebe mohou až radikálně lišit. Nejen v tom, jak vypadá naše rituální praxe, ale už v tak fundamentální rovině, jakou je skutečnost, co pro nás praxe pohanství znamená a proč ji vlastně děláme. Pro jednoho je rituál oslavou starých bohů, pro druhého otázkou životního stylu a pro třetího cestou sebepoznání. Propastné rozdíly nalezneme také v základních hodnotových východiscích, ze kterých často vyvěrá velmi rozdílné politické přesvědčení.

Tyto rozdíly jsme si zvykli přemosťovat, což je svým způsobem chvályhodné. Je to základ toho, co níže nazývám pohanská identita. Ta je pro nás už velmi často důležitější než to, že se s druhým neshodneme např. na názorech v oblasti ekologie nebo lidských práv. Na facebooku se chytneme kvůli uprchlíkům nebo Evropské unii a pak spolu stejně dokážeme pít u jednoho stolu, stát na jednom posvátném místě nebo zdolat horský svah. V rámci mezilidských vztahů je to dobře. Znamená to ale zároveň i to, že jsou tu hodnoty, na kterých se neshodneme, a které nejsou a ani nemohou být základem naší společné identity. Hodnoty, o které by šel opřít nějaký rozvoj a budoucí směřování. Ty musíme hledat v tom, co společného máme!

Pohanství není náboženství z minulosti

Zažil jsem bezpočet diskusí o tom, co stojí v jádru pohanství. Zjednoduším-li to, etnicky zaměřené tradice definují pohanství jako víru ve staré bohy předkřesťanské Evropy. Eklektičtí pohané zejména jako rituální praxi, která je postavená na úctě k předkům a silám přírody. Moderněji pojaté tradice (hlavně Wicca a druidství) zase hodně psychologizují a zdůrazňují osobní cestu jednotlivce za poznáním sebe sama, světa a našeho místa v něm. V tom se evidentně zase moc nepotkáváme.

A já k tomu mám fakt radikální myšlenku. Pojďme se na to dívat tak, že pohanská identita zkrátka zatím nikdy neexistovala. Že začíná existovat až teď, kdy ji začínáme vytvářet. Pojďme se jednou provždy smířit s tím, že nejsme pokračovatelé toho, co tu bylo před křesťanstvím. Jsme pokračovatelé toho, co tu bylo vždycky a nikdy to nikam nezmizelo – náboženství jako takového. Potřeby člověka hledat smíření a poznání ve věcech, které obrovsky překračují hranice našeho chápání. Stvoření života, láska, která nás k sobě poutá, fascinující svět, který nás obklopuje a smrt, která nás posílá do neznáma, a přitom dává smysl našim příběhům. Všem náboženstvím jde o to samé. O ničem jiném to v zásadě není. A pohanství, jako jeden z přístupů k náboženství, má v tom všem teprve vzniknout a je na nás, na jakých opěrných pilířích ho vybudujeme.

Žijeme v moderním světě a pohanskou identitu teprve společně vytváříme. Byla tu předkřesťanská náboženství staré Evropy, ze kterých se snažíme inspirovat, a je tu současný svět a naše místo v něm, který vznikl do velké míry na mnohem modernějších základech, které postavila např. římská říše, ale i historicky navazující křesťanství, vůči kterému máme tendenci se tak často vymezovat. Nemluvě o dědictví osvícenství a humanismu, průmyslové revoluce nebo konečně – probíhající revoluce postindustriální. Pohanství zkrátka vzniká tady a teď, jako reakce na současný svět, a bude takové, jaké si ho uděláme. Pohanství je „jen“ jeden úhel pohledu, který budeme ladit ještě desítky, možná stovky let, pokud naše subkultura nezanikne a stane se svébytnou kulturou. Pohanství je teprve semínko a my netušíme, co z něj vyroste. Potřebujeme, aby to rostlo. Pak teprve uvidíme, „co to je“.

Pohanství může být náboženstvím budoucnosti

Mám takovou vizi světa, ve kterém je náboženství prostě a jednoduše náboženství. Žádné hierarchie, liturgie a ideologické ambice. Takové zavazující struktury by patřily jednotlivým náboženským tradicím a směrům. Jednotícím prvkem, který by všichni uznávali napříč všemi směry, by byla idea vnitřního poznání a ukotvení člověka v síti mezilidských vztahů a jeho životním prostoru. Lidé by si doma tvořili své oltáře předkům a bohům, kterým by dávali svá vlastní jména nebo podle příběhů svých tradic, a slavili by nový život a přechodové rituály v komunitě rodiny a přátel (takových kmenech). A mám pocit, že současné pohanství může fungovat stejně, protože přesně tak vzniká. Ostatně, navazuje tím na to, co nevědomky vytvářela pohanská náboženství před příchodem křesťanství.

Metafora o řece z úvodu tohoto textu se mi tak nakonec nezdá až tak daleko od možné pravdy. Hřmot té znovu nalezené řeky může překrýt ideologii současných mainstreamových náboženství a ukázat cestu světu, ve kterém organizované náboženství upadá a který pochopil, že klíčem k poznání a k řízení společností je věda, nikoliv náboženství, jehož doménou je lidská duše a její sepjetí se světem.

Pohanství nesmí mít svou církev

Tím se dostávám také k často kladené otázce, zda to celé děláme jen pro sebe nebo i pro ostatní? Zda má být pohanství náboženstvím pro masy a mít svoje kněží, kteří ty masy povedou. Odpověď je jasná – ano, ale ne tak, jak to známe z posledních dvou tisíciletí. Jak jsem nastínil výše, pohanství má podle mě potenciál stát se novým mainstreamovým náboženstvím, které nebude založené na ideologii, ale na poznání a komunitě. Nemělo by mít jednotnou liturgii a symboliku, mělo by jít o shluk liturgií a symbolik. Kmen rozvětveného stromu, jehož kořeny nebudou čerpat sílu z víry ve společné bohy a ideály, ale z vědomí, že člověk potřebuje definovat svoje místo v tomto i transcendentním světě a pronikat hlouběji do vnitřního světa, než tomu bylo doposud.

V praktické rovině by mělo mít pohanství charakter „sdružení“, které vytváří prostor pro to, aby jednotlivé tradice mohly růst. Nemělo by mít charakter náboženské společnosti/ církve, která usiluje o jednotnou rituální a ideovou tradici. Náboženské společnosti a církve by měly zakládat jednotlivé tradice, jejichž smysl je, že nejsou pro všechny, ale pro ty, kteří se do nich rozhodnou vstoupit.

I sdružení samozřejmě musí někdo vést. Můžou ho ale vést lidé, kteří jsou voleni na základě svých schopností a tyto schopnosti také k rozvoji pohanství využívat. Jejich vedoucí role by měla být světská a nikoliv kněžská. Dovedu si představit, že pohanství má svou „armádu“ kněžích, kteří dělají obřady, a třeba i poskytují určitou formu duchovní útěchy nebo vedení, a to napříč konkrétními tradicemi. Mělo by to být ale s jiným cílem, než tím, že „pasou ovečky“. Ultimátním cílem kněze by mělo být, aby si každý jednotlivec dokázal plnohodnotný rituál udělat sám, protože to, co v sobě dokáže probudit kněz (napojení na síly, kterým říkáme „božské“ a jejich manifestaci do světa), to v sobě dokáže probudit každý člověk, pokud chce.

Co bych doporučil v krátkodobém horizontu

To všechno je samozřejmě hudba velmi vzdálené budoucnosti a možná jsem úplně mimo a nic z toho se nestane. V obou případech je tu ale rozhodně pár věcí, které bychom měli udělat, pokud chceme zvýšit životaschopnost pohanství.

  1. Přijmout to, že „pohanství“ je námi vybudovaná identita, která stojí za svébytnou praxí různých náboženství a spirituálních směrů. Zda je tato identita vybudovaná „přirozeně“ nebo „uměle“, to vlastně nehraje roli. Nevidím v tom rozdíl. Všechno vzniká v jedinečném tanci mezi starým (přirozeným) a novým (umělým). To, jak životaschopné bude „pohanství“ jako produkt tohoto tance, to se teprve ukáže, a hlavní roli v tom hrajeme my. Prvním základním předpokladem tedy je, že se musíme budoucností pohanství aktivně zabývat.
  2. Jak je snad patrné z předchozího textu, jsem příznivcem zdravé rovnováhy mezi spirituálním a sekulárním. A to platí i v rámci pohanství. Měli bychom zachovat a posílit rovnováhu mezi společenskými a spirituálními akcemi. Umožnit, aby si každý člověk dokázal najít na pohanství to „svoje“ a být spokojený v tom, co dělá, a co mu pohanství nabízí. Měli bychom umět dobře zapařit na koncertě, dobrovolničit při záplavách i udělat víkend plný meditací a rituálů.
  3. Je nutné posilovat jednotlivé směry a tradice, aby se postupem času mohly stát státem uznávanými náboženskými společnostmi, které mohou dělat své obřady – především přechodové rituály, jako např. svatby a pohřby – a to oficiálně, legálně a s „požehnáním“ úřadů. Jednotlivé tradice by také měly získávat nové členy, pozemky, finance a majetek (v nějaké rozumné míře), aby byly životaschopnými i materiálně. Toho posledního se trochu bojíme, protože se ve vzdoru vůči současným mainstreamovým náboženstvím co nejvíc snažíme oddělit spirituální od materiálního. Ale bez materiálních statků to do budoucna nepůjde.
  4. Úplný opak platí u „pohanských organizací“ typu Č.P.S., Pohanská federace apod. I ty by měly posilovat, ale jako sdružení občanů ČR, která poskytují prostor pro růst jednotlivých tradic a skupin. Měly by fungovat na demokratickém a v zásadě sekulárním principu a dbát o dobrý obraz pohanství. Mimo jiné v tom, aby mezi pohanskými tradicemi nebyly skupiny, které se chovají sektářsky nebo nejsou v příkrém rozporu se základními lidskými právy a svobodami. I tyto organizace by měly mít pro svou životaschopnost materiální statky. Je ale potřeba definovat jasná pravidla jejich správy.
  5. Provázání generací – moje omezená zahraniční zkušenost říká, že pohané v zahraničí jsou v průměru starší, než u nás, a že tam jen těžko vzniká nová generace mladých pohanů. V ČR vnímám opačný problém. Přicházejí hordy nových a mladých lidí a ti starší a ostřílení mizí a stahují se ze scény. Je přirozené, že pokud někdo např. zakládá rodinu, změní se mu žebříček priorit a srazy v hospodě nebo víkendové výlety už pro něj jsou mnohem hůře realizovatelné, zvlášť pokud jsou designovány pro bezdětné jedince, kteří, přiznejme si to, vydrží déle jít i déle pít. :) Přes to mám pocit, že životaschopnost tradic určuje především schopnost mezigeneračního soužití a praxe. Je přirozené, že lidi odcházejí, ale měli by odcházet co nejméně. Je přirozené, že jejich místo zaujímají noví lidé, ale pohanství by neměl být skautský oddíl, který do 30 let opustí téměř všichni, protože se se starostí o malé dítě zkrátka neslučuje. Pohanství by mělo být s člověkem od začátku do konce. A mělo by být přítomno při všech přechodových rituálech. Včetně pohřbů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek