Pár slov s prof. Michaelem Strmiskou na téma pohanství, politický extremismus a etnicita

Prof. Michaela Strmisku zpovídali Zahrada a Lithin

Prof. Michael Strmiska je americký religionista a vědec působící na univerzitě Orange County Community College v Middletownu (stát New York). Vyučuje zejména světovou historii a asijskou historii a zároveň se věnuje výzkumu pohanských náboženství staré i moderní Evropy. Působil mimo jiné i na univerzitách v Litvě a na Islandu. Česká pohanská společnost na letošní jarní rovnodennost uspořádala jeho přednášku o smrti a posmrtném životě v pohanských náboženstvích a o situaci a vývoji pohanství v různých zemích. Při této příležitosti jsme se pana profesora zeptali na několik otázek týkajících se pohanství a jeho spojování s politickým extremismem.

Určitě máte nějakou vlastní definici pohanství1. Jste ochoten se o ni podělit?

Do určité míry ano. Řekl bych, že pohanství je souhrn původních náboženství, ale ve své práci se omezuji na evropský okruh. Takže hovořím o původních evropských náboženstvích a původních evropských tradicích. Spíš je to ale jakýsi pracovní koncept. Je zjevné, že původní evropské tradice mohou zahrnovat i ne-evropské osoby a prvky, takže se nejedná o nic absolutního. Ještě mě napadá, že různé tradice v evropském pohanském hnutí jsou formovány stejnými historickými okolnostmi, jako třeba dlouhé období represe ze strany křesťanství. Z toho vyplývá smysluplnost jejich vymezení oproti jiným původním tradicím do samostatného pojmu. Protože jiné původní tradice čelily do značné míry odlišným historickým okolnostem.

Dále je tu zřejmá potřeba rozlišovat pohanství minulosti, tedy předkřesťanské éry, a moderní post-křesťanské či dokonce post-moderní pohanství, což lze učinit pomocí různých názvů. Jejich hlavním smyslem je utřídění pojmů. Ve své práci jsem se však rozhodl nepoužívat pojem „neo-pohan“, což je pojem, který považuje mnoho akademiků za užitečný. Já jsem nicméně proti němu. Protože tahle předpona „neo-“ s sebou vždy nesla určitý pejorativní podtón. Jeden baltský pohan mi jednou řekl, že nikdo nechce nazývat současné křesťanské náboženství neo-křesťanstvím. Nikdo se nebaví o neo-židovství nebo neo-islámu, přestože v průběhu času zaznamenaly velké změny.

Nicméně jmenovaný problém tu stále máme. Moje řešení v knize spočívalo v použití pojmu „moderní pohanství“, což má ale také určité problémy, zejména díky skutečnosti, že již žijeme v postmoderním věku. Používám tedy tento pojem čistě za účelem rozlišení mezi předkřesťanskou historií a současností. Pro tento účel je to dobré. Ale jestli je to nejlepší řešení, opravdu netuším.

Mimochodem, považujete moderní tradice jako je třeba ADF, OBOD nebo britská tradiční wicca za pohanské nebo je vidíte spíš jako součást hnutí New Age?

Já bych řekl, že jsou pohanské. Ale abych se přidržel vlastní terminologie použité v knize, považoval bych je za trochu eklektičtější pohanství. Respektive za pohanství někde mezi etnickým rekonstrukcionismem a eklektickým pohanstvím. Obecně bych pohanstvím nazval cokoliv, co má základ v etnické tradici evropského původu, kterou lze stopovat nazpět časem.

Chtěl byste se u příležitosti dnešní přednášky podělit o to, co se domníváte, že leží za branami smrti? Máte v tomto ohledu nějakou gnózi?

Ne. Mám jen vlastní spekulace. Během poslední dekády jsem ztratil oba rodiče. A jsem zvědavý, jestli je někdy zase potkám. Když se nad tím zamyslím, připadá mi logické, že se zkrátka rozplynuli v univerzu. Respektive, že my všichni se po smrti rozpouštíme do univerza. Mám v tomto směru rozporuplné myšlenky a nemám k tomu žádné poučení.

S velkým zájmem jsme studovali Vaše stránky a zejména Váš blog. Zaujalo nás, že američtí pohané řeší podobné problémy jako ti čeští, pokud se jedná o fundamentalismus, rasismus a neonacistickou agendu zahalenou do pohanského obalu. Domníváte se, že se jedná o trend posledního desetiletí? Do jaké míry zasahuje evropské země? Jsou v tomto ohledu vůbec oprávněné nějaké obavy?

Jsou. Je rozhodně správné si dělat starosti. Někteří lidé mě obviňují, že tohle téma přeháním. A možná že ano. Mně se tato záležitost však jeví jako potenciálně rakovinotvorná. Je třeba na ni cílit velmi přímo. Vím, že se mě chcete zeptat na jistou „šedou zónu“. To je oblast, kde bych byl maximálně obezřetný. Například na mě udělala před pár lety hluboký dojem jedna norská skupina ásatrú. Přistoupili k tomu tak, že každého uchazeče o členství podrobili pohovoru a důkladně si prověřili jejich politické názory, aby vyloučili cokoliv, co by se jen vzdáleně blížilo neonacismu.

Když jsem navrhoval něco podobného v Americe, dostal jsem se s tamním hnutím ásatrú do konfliktu. Mnoho Američanů, s nimiž jsem na toto téma komunikoval, se domnívalo, že to vůbec není podstatné téma. Samozřejmě tvrdí, že nacismus je špatný, samozřejmě nemají nacismus rádi. Nicméně se domnívám, že mají na celou věc velmi zjednodušený pohled. Neuvědomují si, že jejich idealizace etnického odkazu začíná vykazovat paralely s tím, jak se chovali nacisté. A pokud neexistuje nějaký sebekritický mechanismus, jak tohle ověřit, vyloučit a zajistit, že se záležitost nezačne ubírat nežádoucím směrem, začne se vám to tam plížit. Dokonce, i kdyby celé americké hnutí ásatrú skutečně nebylo ani rasistické, ani nacistické a neodmítalo tohle všechno, pořád je tu fakt, že o těchto věcech nemluví příliš opatrně a odmítají veškeré mechanismy, které jsem naznačil. Opravdu mě znepokojovalo, že jiné skupiny, které jsou více na straně krajní pravice, používají nejen symboliku ásatrú, ale i jeho diskurs. A i když členové ásatrú takové věci nechtějí podporovat, může se stát, že tak budou činit zcela nevědomky. Takže si myslím, že na tohle téma je třeba hovořit velmi jasně.

Zároveň mám skutečný pocit znepokojení, pokud jde o současnou celosvětovou situaci. Zdá se totiž, že jak v Evropě, tak v Americe je krajní pravice na vzestupu. Mě osobně nejvíc znepokojuje sledovat, jak to oslovuje mladé lidi. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že tato tematika patří minulosti a že neexistuje žádná cesta, kterou by bylo možno někdy v budoucnu lidi krajní pravicí oslovit. Ale zdá se, že některé lidi to pořád přitahuje.

Na svém blogu jste napsal: „Můj problém je, že nechci být nacista ani neonacista ani podporovatel či účastník čehokoliv, co má cokoliv společného nebo co může vést k těmto nenávistným ideologiím“. Jak byste se postavil ke skupinám využívajícím určité šedé zóny a kde ta hranice leží pro Vás?

Domnívám se, že lidé by měli být v tomto ohledu velice přímí a rezolutní. Žádnou šedou zónu si nedokážu představit. Dělat cokoliv takového je velice hloupé, protože se tím otevírají cesty, kterými se do pohanství mohou tyto myšlenky dostat. Místo toho by vůči nim měla existovat jednoznačná bariéra.

Vnímáte to jako hrozbu vůči současnému pohanskému hnutí nebo se nedomníváte, že nás všechny v blízké budoucnosti bude společnost považovat za neonacisty?

Podle mého názoru je toto specifický problém, který se vztahuje zejména k ásatrú a jeho příbuzným skupinám. Zejména z toho důvodu, že existuje historie použití jejich symbolů a folkloru nacisty. Takže pro ně je to určitě největší problém, ale stejně tak to může být problém pro ostatní skupiny.

Ve větším měřítku to není jen otázka pohanství. Je to problém celé společnosti. Amerika, Česká republika a východní Evropa mají zcela odlišné historické zkušenosti. Z tohoto pohledu mi připadá zcela nepochopitelné, že tolik mladých lidí se přestalo zajímat i o ideály míru, bratrství atd. O takové ty jakoby „hipísácké“ myšlenky, se kterými jsem vyrůstal já, a o kterých jsem si vždycky myslel, že jsou pro společnost důležité. Zdá se mi, že dnešní mladí lidé mají poněkud cyničtější pohled na život a domnívají se, že neexistuje nic než tvrdá soutěž, že nejsilnější přežije. To všechno postrádá jakýkoliv soucit.

V jednom z mých posledních rozhovorů s americkým hnutím ásatrú jsem jeho členy oslovil e-mailem přibližně v tomto duchu: Domníváte se, že existuje severský základ pro soucitné jednání? Nikdo z nich neodpověděl souhlasně. Vlastně hodně z nich neodpovědělo vůbec. Připadá mi nápadné, že něco takového vzbuzuje neochotu k dialogu. Moje spekulace je, že byli otráveni tím, že jsem takové téma vůbec vznesl. Protože být soucitný zjevně není dobrá hodnota. Být silný, zodpovědný sám za sebe a být válečníkem, to všechno jsou, zdá se, hodnoty oslovující dnešní mladé lidi.

Dá se vůbec nějak zajistit, aby společnost vnímala spíše onu civilní a tolerantní část pohanské komunity namísto nenávistné a neonacistické agendy? Existuje způsob, jak zároveň zachovat nějakou úroveň spolupráce?

Použil jsem příklad té norské skupiny, což je asi nejlepší příklad, který jsem zatím viděl. Udělali si jakýsi kodex základních principů, ze kterého vyplývalo velmi jasně, že by měli být proti každému, kdo by takové myšlenky podporoval. Dokonce, když dojde na nějaké obavy z neonacistických skupin, tak spolupracují s policií. Takže může být zcela na místě i spolupráce s úřady. Podle toho, jak mi to dotyčná norská skupina vysvětlila, byl takový postup v jejich vlastním zájmu. Domnívali se, že nacisté mohou zkoušet různé záludné způsoby, jak jejich skupinu infiltrovat. Takže se velmi hodila pomoc policie, úřadů atd. V tomto případě to bylo považováno za užitečné.

Máte nějaké jiné obavy, pokud se jedná o budoucnost pohanského hnutí?

Na tohle téma se dá říct hodně věcí. Opět to budou pouze mé domněnky coby pozorovatele a občas i účastníka. Myslím si, že jedna z pozitivních cest, kterým se může pohanství rozvíjet, je oblast zájmu o přírodu. Respektive o její posvátnost a o rituály, které tuto posvátnost oslavují. Také bych rád viděl aktivity, které vyzdvihují zejména etnické tradice. Zároveň mám ale v tomto ohledu poněkud smíšené pocity. Často mi připadá, že etnicky založené pohanství má svou krásu. Zároveň je v nich mnoho integrity, protože pocházejí z určitého času a místa (což mě těší a což zcela respektuji). Ale protože žijeme v době většího a většího pohybu a mísení lidí, může se přílišný důraz na etnický rozměr ukázat jako slepá ulička.

V Americe jsou například zvláštní kluby pro imigranty z určitých etnických skupin. Dnes do nich chodí pouze staří lidé. Je tedy zřejmé, že tyto aktivity se nepotkávají s podmínkami dnešní doby, kdy se lidé tolik míchají, žení či vdávají mezi sebou navzájem. Ve východní Evropě je to trochu jiné, protože mísení se zde neděje v takové míře jako třeba ve Spojených státech. Když jsem se tady v Česku bavil s jinými lidmi v jiné hospodě, připadalo mi, že mají velmi zjednodušený pohled na etnickou identitu. Zřejmě proto, že zatím nečelili žádným výzvám, které skýtají životní zkušenosti. Nesetkali se zatím s mnohým, co by bylo smíšené. A zároveň právě etnická identita je v České republice problematická. Historie nám ukazuje různé druhy lidí, různé jazyky atd., v Česku minimálně německé a slovanské, ale i jiné.

Moje rozporuplné pocity z etnické dimenze pohanství pocházejí z toho, že je na ní mnoho krásného i mnoho nebezpečného. Já osobně doufám, že tento rozměr bude poněkud otevřenější. To znamená, že bude stále založen na nádherných starých tradicích, ale bude schopen pojmout více věcí, které mají vztah k současným životním podmínkám.

Děkujeme za rozhovor.

Michal Strmiska

Poznámky:

1) Pan profesor Strmiska nás požádal, abychom v článku zásadně používali pojem pohanství s velkým „P“, ale nakonec souhlasil pouze se zmínkou správného použití pojmu „Paganism“ v angličtině, neboť chce respektovat naše pravidla pravopisu. Profesor Strmiska je toho přesvědčení, že v anglickém jazyce je třeba důsledně a zásadně psát „Paganism“ s velkým „P“ podobně jako se „Christianity“ (křesťanství) píše s velkým „C“. Zejména proto, že si zaslouží stejný respekt.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek