Jak ochránit (a tedy nepotlačit) přirozenou divost malých dětí

Zuzana Junková a Viktor Junek

Účelem tohoto textu je sdílení osobních zkušeností a myšlenek. Rozhodně nemá představovat žádný univerzální návod či rady zkušenějším rodičům. Pouze jsem chtěla sdílet svou úvahu o tom, jak v dětech zachovat něco tak krásného a cenného, jako je jejich přirozená hravost, spontaneita a radost – zkrátka to, čemu zde říkám divost.

Začne hrát hudba a moje dcera hned začne tančit. Je jí jedno, kdo se na ni dívá, či jak u toho vypadá. Důležitá je pro ni jen radost z pohybu a hudby, kterou slyší. Když se směje, pláče, hraje si nebo zkoumá okolí, je plně v přítomnosti, oddaná své činnosti nebo svému tělu. Co prožívá, dává najevo. Vyjadřuje, když se jí něco líbí, když ji něco trápí i když se zlobí.

Jak bych si přála mít některé tyto vlastnosti také zachovány. Samozřejmě čas plyne, mozek zraje a od jisté chvíle nám začíná nabízet přítomnost jen jako jednu z variant, kam obracet svou pozornost. Velkou část divosti ale neztrácíme zráním, nýbrž výchovou a společenským tlakem. S věkem postupně přicházíme o přirozenou spontaneitu, svobodu vyjadřování i radost z těla. Jak ale tuto divost v našich dětech zachovat?

Velkou část divosti ale neztrácíme zráním, nýbrž výchovou a společenským tlakem.

Radost z těla

Radost z vlastního těla je nám všem od narození vlastní. Přirozené je cítit se dobře, prožívat uspokojení při naplňování tělesných potřeb a zábavě z nejrůznějších her včetně šimrání, lechtání či “prdění na bříško”. Jsem proto moc ráda, že v současné době opět přicházíme na to, že kojenec potřebuje a očekává maximální kontakt s tělem blízkého člověka, který mu poskytuje pocit bezpečí, velké množství vjemů i útěchu. Dotek je pro něj zkrátka hlavním jazykem lásky.

Potřeba nesexuálního tělesného kontaktu nám zůstává po celý život. Důležitou zásadou ohledně doteků je nutnost respektovat přání a preference dítěte. Věřím, že dítě by si o svém těle mělo rozhodovat samo a že bychom tedy měli volit pouze takové formy tělesného kontaktu, které jsou dítěti příjemné, v míře, jaká je mu příjemná. Obzvlášť starší děti zužují typy kontaktu i příležitosti k němu – obvykle preferují soukromí a místo mazlení si užívají třeba škrábání na zádech, česání vlasů či masáž.

Na základě zkušenosti mé i mnoha lidí v mém okolí jsem přesvědčena, že radost z těla je doslova vybíjena fyzickými tresty. Pakliže použijeme tělo jako nástroj trestu, vytváříme v dítěti silný zážitek bolesti, že tělo neslouží pro naše potřeby realizace, učení se a zábavy, ale že nám přináší bolest a ponížení. Bité dítě se tak učí, že život je těžký a plný utrpení. Naopak na lidech, kteří fyzické tresty nezažili, vidím, jak si dokáží užívat příjemné aktivity spojené s tělem – jako je sex, sport nebo tanec.

Spontaneita a tvořivost

Děti neustále vytváří nové variace zacházení s okolím. Zapojují jiné pohyby a mění jejich intenzitu. Napodobují dospělé a experimentují. I když má jejich počínání hluboký význam, musíme děti samozřejmě limitovat a nedovolit jim činnosti, které by mohly ohrozit je samotné či někoho jiného, nebo které jsou z nějakého jiného důvodu prostě nežádoucí. Ovšem způsob, jakým dětem vymezujeme hranice, může být pro obě strany nepříjemný, pro dítě pak někdy i přímo ponižující a potlačující jeho přirozenou kreativitu i spontánnost. Samozřejmě, že dítěti zabráníme kopat do stolu, házet sklenicemi nebo rozstříhat ubrus. Abychom ale umožnili uspokojení potřeby poznávat, experimentovat a třeba i ničit, stačí dítěti nabídnout alternativu, která zachovává podstatu toho, co chce dítě dělat (tedy třeba do něčeho kopat, něčím házet nebo něco rozstříhat). Na kopání a ničení dobře poslouží prázdná kartonová krabice, na trhání vejconosiče, na stříhání látky staré hadry atd. Když dáváme dětem možnost vyjádřit či vyzkoušet vše to, co potřebují, zachováváme v nich přirozenou zvědavost a chuť tvořit.

Amálka se na mne otočila a dvakrát mě bouchla do ruky. Překvapilo mě to, protože to nikdy dříve neudělala. Podívala jsem se na ní a viděla jsem, jak se směje a má radost, že přišla zase na něco nového. Z jejího výrazu jsem pochopila, že je to pouhá hra, prostá chuť poznávat nové a nové možnosti. Usmála jsem se na ni a řekla: “Miláčku, máma není na bouchání. Jestli chceš do něčeho bouchat, můžeš do polštáře”. Položila jsem před dítě polštář a bouchla do něj. Amálka se zasmála. Pochopila hru a začala vesele bouchat do polštáře.

Tak, jako tělesné tresty ničí radost z těla, hodnocení výtvorů a schopností dětí, obzvlášť to negativní, kazí chuť tvořit. Zažila jsem spoustu dětí, které byly smutné, že dostaly špatnou známku za svůj obrázek, výtvor či dokonce za písničku, kterou měly zazpívat před třídou. Od nejednoho dítěte jsem pak slyšela, že už na to kašle, že malovat/zpívat/tvořit už prostě nebude. Tyto zážitky ve mně utvořily obrovskou nechuť cokoli hodnotit, a to i pozitivně. Mám takové podezření, že i pozitivní hodnocení (“ty jsi šikovný chlapeček”, “ty jsi ale hodná, že…”) může vyvolávat úzkost. Vyjadřujeme skrze něj totiž fakt, že věci hodnotíme na spektru a že teď se sice dítě nachází na tom pozitivním konci, ale že je tady také ten negativní, na kterém dítě může snadno skončit. Pokud se chci k dětskému tvoření nějak vyjádřit, zajímám se spíše o prožitek dítěte – tedy komentuji, co vidím na dítěti: “Vypadáš u toho velmi soustředěně, asi tě to baví, viď?”, nebo vyjadřuji svoje pocity: “Mám radost, že děláš to, co Tě tak baví”. Když se mě dítě zeptá, co si o výtvoru myslím,  je pravda, že vždycky řeknu to samé – že se mi líbí, protože jej dělalo ono. A opravdu to tak cítím. Když miluji dítě, líbí se mi všechno, co namaluje, zazpívá nebo uplácá z písku. Ale nejvíc se mi líbí jeho zaujetí a radost, kterou u toho prožívá. A to mu také řeknu.

Když miluji dítě, líbí se mi všechno, co namaluje, zazpívá nebo uplácá z písku. Ale nejvíc se mi líbí jeho zaujetí a radost, kterou u toho prožívá. A to mu také řeknu.

Svoboda vyjadřování

Seděla jsem v čekárně u dětské lékařky, když z ordinace vyšla maminka s asi pětiletým chlapečkem a malým miminkem. Kojence položila do kočárku a ten vyvezla ven před dveře čekárny. Otočila se k synkovi a pomohla mu se obléct. Miminko zatím začalo plakat. Maminka došla ke kočárku a ostře sykla na dítě: “Tady bude ticho!”.

Ta scéna mi připomněla jednu přednášku o dětském pláči. Autor v ní říká, že když dítě pláče, často tím retraumatizuje dospělé kolem, kteří nemohli jako děti své emoce svobodně vyjadřovat. Tak se v nich spouští vzpomínka na vlastni nevyjádřený pláč, tedy na bolest, která neodešla a zůstala někde potlačená. Je zřejmé, že takto vzniká začarovaný kruh napříč generacemi – dospělému “na kost” vadí dětský pláč či vztekání, používá tedy věty typu: „Vždyť se nic nestalo…. Už neplač! Hodné děti se nevztekají. Kluci nepláčou. Přestaň! Vždyť se to nedá poslouchat!” atd. Dítě se tedy naučí, že “emoce jsou nevhodné”, plakat a vztekat “se nemá”. Nevyjádřené emoce bohužel neodezní, naopak v nás zůstávají jako neprožitá bolest, takže když se pak jednou stane toto dítě rodičem, dětský pláč nebo vztek mu budou “na kost” nepříjemné, neboť otevřou staré rány. Jeho hlavní snahou pak bude tyto emotivní projevy dítěte zastavit.

Jak bychom ale mohli reagovat, kdyby v nás dětský pláč nebo vztek nevyvolával vlastní nevyjádřenou bolest, kdybychom se nebáli, zda něco neděláme špatně či jak vypadáme před ostatními? Myslím, že při pohledu na dítě bychom viděli, že na to, co právě prožívá, má plné právo. Že je v pořádku, když pláče, protože spadlo a odřelo si koleno, nebo že se zlobí, protože mu nedovolíme další bonbonky. Prožitek dítěte je plně autentický a jeho emoční reakce je ve skutečnosti biologickým mechanismem, který mu pomáhá nepříjemnou situaci zpracovat a odplavit stresové hormony. A protože se dítě zaměřuje plně do přítomnosti, je mu opravdu jedno, že “bonbonky nejsou zdravé” nebo že “se vlastně nic moc nestalo”.

Mám pocit, že spousta lidí se bojí, že když nebudeme dítě v jeho emočních projevech krotit, bude “uplakané”, “uječené” nebo prostě nějak jinak “otravné” či “nevychované”. Já takovou zkušenost vůbec nemám. Děti v okolí, které znám, a kterým je dovoleno plakat i vztekat se, rozhodně žádnou “uječeností” netrpí. Rozdíl vidím ale v tom, že když už pláčou nebo se zlobí, rodiče na ně reagují v klidu a vlídně. (Což ale rozhodně neznamená, že by projevy dítěte změnily třeba rozhodnutí rodičů jim něco nedovolit.) Když se pak tyto děti uklidní, atmosféra mezi nimi a rodiči je stále klidná a přátelská.

A jak tedy na plačící nebo vztekající se dítě reagovat, abychom nepotlačovali jeho prožitky a současně mu dali najevo náš zájem a přízeň? Měla jsem to štěstí, že jsem se před pár lety seznámila s některými metodami tzv. terapeutického rodičovství*, jehož přístup k projevům “nepříjemných” emocí mne velmi zaujal. Zde bych chtěla sdílet metodu, která užívá reflexi prožitků dítěte a jejich normalizaci – tedy dávání najevo, že chápu a respektuji, že dítě danou emoci cítí. V praxi to vypadá tak, že se snažím vcítit do prožívání dítěte a to mu pak nahlas popsat.

Dvouapůlletá Klárka se dívá za maminkou, jak mizí v obchodě. Čekám u kočáru, až Klárky maminka nakoupí a vrátí se za námi. Klárka začne plakat, propíná tělo a natahuje ruce směrem k obchodu. “Chtěla bys jít za mámou, viď?” řeknu jí. Holčička pláče stále víc. “Vadí Ti, že jsi tady venku a že máma šla dovnitř?” ptám se. Klárka kývne a tiše vzlyká dál. “To chápu, je to otrava na mámu čekat.” Klárka ještě chvilku poplakává a pak ukáže prstem do dálky a řekne: “Bagr”. Zbytek čekání strávíme povídáním o bagru.

Tím, že reflektujeme pocity dítěte ve formě otázky, jednak vyjadřujeme naše porozumění a současně dáváme dítěti prostor doplnit či opravit naši domněnku o tom, co právě prožívá. Zrcadlo, které tak dítěti nastavujeme, mu pomáhá se ve svém prožitku lépe zorientovat. Naše pochopení a respekt k jeho emocím mu dávají prostor vše svobodně vyjádřit a tak se přes emoci přenést. Po té, co dítě vyjádří své pocity, se obvykle znovu samo zabaví.

Zcela jiný případ nastává, když miminko pláčem vyjadřuje své potřeby. Samozřejmě, že na takový pláč odpovídáme jejich naplněním. Výše zmíněný postup ale můžeme uplatnit, když s pláčem děťátka nemůžeme nic dělat nebo třeba ani neznáme jeho příčinu. Rozhodně je pro miminko bezpečnější a konejšivější, když jej při pláči chováme.

V případě, že však emotivní reakce dítěte na nějakou situaci vyvolává silnou emoci i ve mě, nenechávám si to pro sebe, ale ani se neuchyluji k obviňování dítěte – ono za mé emoce ostatně zodpovědné není. Místo toho svůj pocit pojmenuji a bez náznaku obvinění vyslovím nahlas v první osobě: “Teď se zlobím, protože už taky potřebuju spát!” nebo “Moc mě mrzí, že se ten hrneček rozbil”. Tím, že svou emoci vyslovím, je situace transparentní pro mě i pro dítě, zachovávám si plnou autenticitu a uvědomím si, že vypořádat se musím daleko spíše se svou vlastní emocí, než se samotným chováním dítěte.

Pro mne je velký přínos tohoto přístupu v tom, že mám pocit, že stále s dcerou zůstáváme “na jedné lodi”. I když se některá z nás trápí, druhá to respektuje a nevzniká mezi námi, tedy alespoň doufám, dlouhodobé napětí. Jsme prostě spolu v tom příjemném i v tom nepříjemném.

To nejdůležitější na závěr

I když zde píši o spoustě věcí, pravdou je, že ne vždy se tím vším dokážu za všech okolností řídit. Podstatné je ale pro mne, že vím, že já i všichni rodiče prostě děláme pro své děti to nejlepší, co umíme, snažíme se a překračujeme vlastní limity. Proto se netrápím, když občas něco nevyjde. Nejdůležitějším principem v rodičovství totiž pro mě je si tuhle divokou jízdu užít. Hodně se smát, tančit, být spolu rádi. Možná jsem mohla napsat jen tento jeden odstavec, abych sdělila svou nejnosnější myšlenku: že divost možná tkví hlavně v radosti ze života v přítomném okamžiku. A pokud toto s dětmi praktikujeme a užíváme si každodenní život navzdory jeho všednosti, myslím, že jim tím dáváme do života opravdu krásný dar.

Nejdůležitějším principem v rodičovství totiž pro mě je si tuhle divokou jízdu užít. Hodně se smát, tančit, být spolu rádi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *