Ukázka z knihy Santería: Uctívání svatých na Kubě

Santería: Uctívání svatých na Kubě. Zdroj: Kosmas

Veronika Šulcová

Santería je náboženství, které vzniklo spojením tradic Afričanů dovezených na Kubu, nejčastěji v rámci obchodu s otroky, s křesťanskou vírou a některými dalšími vlivy, například se svobodným zednářstvím a evropskou lidovou magií. Santería, jejímž jiným názvem je lucumí neboli přátelství, je velice komplexním náboženským systémem s jasnou představou o fungování světa, lidském osudu i o roli dobra a zla. Navzdory silnému propojení santeríi s křesťanstvím spočívají její kořeny hluboko v srdci Afriky. U nás prakticky neznámé náboženství má ve světě více jak sto miliónů vyznavačů. Kniha se zabývá hlavními technikami, jimiž jsou divinace, iniciace, posedlost, obětování, modlitby, snění a léčení, stejně jako práce s rostlinami a bylinami.

Následující text je zkrácenou ukázkou z nové knihy Veroniky Šulcové Santería: Uctívání svatých na Kubě, která vyšla 12. září. Text samozřejmě vychází s laskavým svolením nakladatele, pana inženýra Vladimíra Kvasničky, kterému tímto děkujeme.

Posedlost a pohanství

Je to jedna z nejlepších cest k poznání božství. Staví vás čelem ke skutečnosti, že je zde něco většího než vy, přímo před vámi, každý den. Je to daleko divočejší a osobnější prožitek božství než ostatní metody, které jsem zažil.“[1]

V afrokaribských náboženských systémech je posedlost božstvy chápána jako pozitivní a žádoucí stav. Duchovní posedlost, která je blízká tranzu, je niternou duchovní zkušeností při níš dochází k setkávání účastníků obřadů s vtěleným božstvem. Božstva během přímých setkání s věřícími pečují o celou komunitu i jednotlivce, poskytují radí, udílejí pokárání a léčí.

Ačkoli tato podkapitola mírně vybočuje z celkového zaměření knihy na kubánskou santeríi, považuji toto odbočení za zajímavé především ve vztahu k současné pohanské komunitě u nás a také kvůli pohlížení na věci v širších souvislostech. Dovolím si začít úvodní historkou: 

„V polovině 80. let minulého století jeden z tradičních wiccanských covenů pracoval s bohyněmi podle rituálu uvedeného ve slavné pohanské knize Drawing Down the Moon[2]. Během jejich rituálů promlouvaly vzývané bohyně skrze ústa hlavní kněžky covenu. Poté, co volali bohyni představující ženskou sílu snad všemi jejími jmény, se členové covenu rozhodli vzývat pokaždé některou konkrétní bohyni. Pro milostné záležitosti tak volali například Afrodítu a pro léčení země Démétér.

Jedné noci stejným způsobem vzývali i Athénu, řeckou bohyni moudrosti, aby získali její požehnání v podobě jasných myslí a vědomostí. A jak je pro gardneriánské coveny obvyklé, byli všichni účastníci rituálu oděni v ‚rouše nebeském‘. Tedy až na obřadní šperky byli nazí.

Oné noci se však stalo něco, co účastníci rituálu nečekali. Kněžka sebou náhle trhla, načež pozvedla hlavu se zvláštní září v očích, kterou její společníci nikdy dříve nespatřili. Všem přítomným přeběhlo po zádech mrazení. Postava ve středu kruhu zírala dolů, na své tělo. Když na ně znovu pohlédla, pevným a panovačným hlasem se zeptala: ‚Proč jsem nahá?!‘

Pokračovala dále a řekla účastníkům, že jsou neschopní blázni, kteří jsou zcela nehodni jejího požehnání. Poté se kněžka zhroutila a ona zvláštní přítomnost ji opustila. Zbytek covenu zůstal jako zmražený a neschopný promluvit. Později někteří z členů obvinili kněžku z úmyslného pokažení celého rituálu kvůli strhnutí pozornosti na svou osobu. Jiní si však byli jistí, že kárající hlas vůbec nenáležel jejich kněžce. Někdo z nich si dal později tu námahu a podrobněji si nastudoval další informace o Athéně. Díky tomu se členové covenu dozvěděli, že Athéna se nikdy neukazovala nahá a bylo považováno za hrubou urážku bohyně ji takto zpodobit. Naopak, její sochy každý rok dostávaly nové šaty či plášť, aby tak byla bohyně stále zahalena.

Podobná situace se v příslušném covenu nikdy neopakovala. Jeho kněžka byla prožitou událostí silně traumatizovaná a nějaký čas do sebe odmítala stahovat další božstva. Coven se brzy nato rozpadl. Celá událost se stala mezi místními wiccanskými skupinami něčím jako legendou a později se historka roznesla i po zbytku pohanské komunity.“[3]

Zdroj: http://www.ibtimes.co.uk/

Tento příběh dobře ilustruje vztah velké části západní pohanské komunity k posedlosti. Většina pohanů si jednoduše není jistá tím, co si o posedlosti božstvem myslet. Nicméně v posledních deseti letech se zvláště v zahraničí začíná pohled na posedlost měnit. Pravděpodobně je to zčásti způsobeno psychologickými, antropologickými a religionistickými výzkumy zabývajícími se podstatou posedlosti, z další části na tom má zajisté podíl i vzrůstající obeznámenost zahraničních duchovních, magických a pohanských komunit s rozličnými náboženskými tradicemi, které s posedlostí běžně pracují.

Tento vývoj se v zahraničí odehrál na počátku devadesátých let minulého století, kdy byly v zahraničí ve zvláštní oblibě neopohanská setkání, festivaly a různé podobné akce. Současně v té době začaly skupiny praktikující afrokaribská náboženství dělat první nesmělé krůčky směrem k širší neopohanské komunitě. Ačkoli se afrokaribská náboženství obecně vzato nezařazují do neopohanských směrů, přesto sdílejí mnoho společných prvků – od polyteismu, pořádání slavností a obřadů, uctívání božstev pomocí tance a zpěvu až k silné tradici lidové magie. Tudíž vzájemné přibližování obou komunit nebylo i přes některé rozdíly tak překvapivé, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Přesto kolem sebe vyznavači obou tradic zpočátku pouze obezřetně kroužili a bylo znát, že jedni ani druzí si nejsou tak docela jisti, co si se svými protějšky z rozdílné tradice počít. V obou táborech se našli lidé, kteří druhou skupinu označili za příliš rozdílnou ve srovnání s jejich vlastními božstvy a tradicemi. Někteří neopohané, častěji spíše ze strachu z neznáma než z rasistických předsudků (které však existovaly také, a to na obou stranách), označovali afrokaribská náboženství za nebezpečná. Ovšem našli se i jejich příznivci. Jak už to bývá, někteří jedinci se zcela přirozeně pohybovali mezi oběma světy, afrokaribským i neopohanským.

Santería obsahuje prvky křesťanství, ale její kořeny spočívají hluboko v srdci Afriky. Zdroj: https://pixabay.com

Neopohanům se nezamlouvaly některé prvky afrokaribských náboženství. Bylo to zejména jejich nejasné spojování s černou magií, praktikování zvířecích obětin a silný vliv katolické víry. Většina neopohanů rovněž preferovala o něco usedlejší styl rituálů a na afrokaribské obřady s tancem, bubnováním a posedlostí pohlíželi s krajní nedůvěrou. Naproti tomu se afrokaribské skupiny obávaly rasismu bílých neopohanů, jehož vliv při některých festivalech skutečně pociťovaly. Jiní se báli kvůli očerňování jejich tradiční víry od lidí, kteří jí nerozuměli, neměli o ní téměř žádné informace a ani se jí porozumět nesnažili. Ve skutečnosti se však obě skupiny sžívaly poměrně dobře a většina z oboustranných obav se nenaplnila.

Pohané, kteří zavítali na afrokaribské obřady, se setkali s něčím, co nikdy předtím neviděli. S posedlostí božstvy jakožto s očekávaným a vítaným fenoménem. Wicca a další nepohanské tradice samozřejmě používají například „stahování Měsíce“, při němž je energie božstva stahována do kněžky či kněze na různých úrovních, stejně jako další jednoduché invokační techniky, které navozují stav částečné (neúplné) posedlosti. Tyto zážitky mají zpravidla odlehčenou formu a není takový problém je zpracovat. Díky tomu, že posedlost během nich je pouze lehká a kněz je schopen ovládat své chování a částečně energii božstva kontrolovat, obvykle při těchto technikách nedochází k žádným dramatickým či jinak nepřijatelným projevům. Častěji byly vyvolávány božské archetypy než živoucí božstva jako taková. Případné odchylky od náležitého rituálního chování, jako například u příhody s Athénou, byly vnímány jako chyby pořadatelů rituálu a většina zúčastněných nechtěla, aby se něco takového opakovalo.

Někteří bílí pohané byli ochotní akceptovat posedlost pouze v souvislosti s afrokaribskými skupinami, jejichž členy nebyli běloši. Jiní s tím samozřejmě nesouhlasili. Nicméně vše bylo víceméně v pořádku až do chvíle, kdy se několik neopohanů ze zvědavosti zúčastnilo afrokaribských rituálů a dostalo se jim většího požehnání, než jim bylo milé. Několik z nich bylo posednuto oriši nebo loa.

Zdroj: https://www.nbcnews.com

Krátce nato se začala spontánní posedlost objevovat i při tradičních pohanských obřadech a pohané si začali stěžovat na to, že i jejich původní božstva se dožadují možnost „osedlat“ si při některých příležitostech těla svých vyznavačů. O fenoménu posedlosti se začalo mnohem více mluvit a spekulovat a rozšířily se příběhy podobné tomu o Athéně. Spekulovalo se o tom, zda se to neděje díky narůstajícímu počtu vyznavačů dlouho zapomenutých božstev, která takto posilují svá spojení s tímto světem. Posedlost se však začala objevovat i mezi čistě rekonstrukcionalistickými skupinami, wiccany i dalšími eklektickými pohany.

Některým neopohanům vadilo jisté elitářství spojené s posedlostí. Jak již bylo zmíněno, posedlost totiž není pouhá technika, kterou je možné se naučit. Mimo iniciaci do santeríi nebo jiného afrokaribského náboženství se posedlost nedá nijak trénovat a i v rámci těchto afrokaribských náboženství existují lidé, kteří posedlost nikdy nezažijí. Říká se, že býti „koněm“ je dar i prokletí zároveň. Nejenom že se tuto schopnost člověk nemůže naučit, ale nemůže se jí ani zbavit. Tento náhled na posedlost však odporoval náhledu některých neopohanských skupin na všeobecnou rovnost všech lidí a jejich důrazu na rovné příležitosti.

To vše pouze přispělo ke kritičtějšímu náhledu na posedlost většinou zahraniční pohanské komunity. Problémem bylo, že „koně“, tedy osoby přirozeně náchylné k posedlosti, se díky tomu dostávali do rozporuplných vztahů s jejich vlastní domovskou komunitou. Pokud se stalo, že při obřadu došlo k jejich spontánní posedlosti, nejenom že se jim nedostalo potřebné pomoci, ale jejich celkový stav ještě zhoršil odmítavý postoj zbytku komunity, která je zpočátku často obviňovala z toho, že posedlost předstírají z touhy po pozornosti.

S nově se objevující posedlostí se naproti tomu relativně dobře vypořádala wiccanská komunita a další, wiccou inspirované skupiny, které své „stahování měsíce“ prostě „pouze“ posunuly do větší hloubky. Nicméně u těchto skupin se objevil jiný problém – některé z nich začaly po svých zkušenějších členech požadovat, aby prokázali schopnost dosáhnout jisté úrovně transu či přímo posedlosti. Jisté skupiny zašly, pravděpodobně s dobrými úmysly, ještě dál a začaly na své členy vyvíjet ohledně schopnosti dosáhnout posedlosti značný nátlak.[4]

Všechno vyústilo v pořádání kurzů a workshopů, kde se měli účastníci naučit, jak se dostat do stavu posedlosti. Naprostá většina členů neopohanské i afrokaribské komunity se však shodla na tom, že se taková dovednost naučit nedá, a jestliže se bohové sami nerozhodnou člověka posednout, jsou jakékoliv násilné pokusy o vyvolání posedlosti vyjmuté z jejího původního náboženského a kulturního kontextu velmi nebezpečné, o čemž svědčí i následující citace:

S posedlostí božstvy by nemělo být nakládáno jako s módním výstřelkem. Není to něco, co se někdo rozhodne dělat prostě proto, že je to stylové ozvláštnění rituálu. Nevěřím, že by to měla být běžná záležitost nebo že by se toho měl účastnit každý.“[5]

Afrokaribské náboženství santería, zdroj: https://www.tumblr.com/

 

[1] Filan, Kenaz, Kaldera, Raven: Drawing Down the Spirits: The Traditions and Techniques of Spirit Possession. Destiny Books, Rochester 2009, s. 123.

[2] Adler, Margot: Drawing Down the Moon: Witches, Druids, Goddess-Worshippers, and Other Pagans in America Today. Viking Press, New York 1979.

[3] Filan, Kenaz, Kaldera, Raven: Drawing Down the Spirits: The Traditions and Techniques of Spirit Possession. Destiny Books, Rochester 2009, s. 1 a 2.

[4] Filan, Kenaz, Kaldera, Raven: Drawing Down the Spirits: The Traditions and Techniques of Spirit Possession. Destiny Books, Rochester 2009, s. 91–94.

[5] Filan, Kenaz, Kaldera, Raven: Drawing Down the Spirits: The Traditions and Techniques of Spirit Possession. Destiny Books, Rochester 2009, s. 303.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *