Mužská mystéria – Noční přechod Jizerských hor

Ondřej Vaverka

V rámci projektu Mužských mystérií byla v lednu 2013 uspořádána nanejvýš zajímavá akce.  Abychom jako správní muži mohli prozkoumat a poznat hranice svých schopností, bylo třeba alespoň na chvíli opustit pohodlí svého domova a zdánlivé bezpečí běžného života. K tomu přirozeně patří zdravá dávka rizika a nejistoty. Právě s vědomím této myšlenky jsme se rozhodli podniknout noční přechod přes zasněžené Jizerské hory uprostřed zimy.

Zprvu se zdálo, že nám osud nepřeje, neboť Jožka, vedoucí výpravy a průvodce po horách, den před pochodem onemocněl a nemohl se zúčastnit. Naštěstí se výpravy účastnil Radek, který žije v Liberci a v horách zná každý pařez. Na nádraží v Hejnicích, odkud výprava startovala, se k nám přidal ještě Tomáš a nakonec do hor vyrazila šestičlenná výprava spolu s dvěma psy.

Po krátkém pochodu přes Hejnice a Ferdinandov jsme došli k místu, kde vesnice končila, a dobrodružství začínalo. Čekal nás strmý výstup roklí, kolem vodopádů pod vrcholem kopce Ořešník. Na křižovatce jsme se zastavili, abychom provedli úlitbu místním duchům a poprosili patronku Jizerských hor, vílu Izerínu, o svolení projít jejím královstvím. Společně jsme si připili z rohu na šťastnou cestu a za rychle nastávající tmy se odhodlaně, avšak s trochou obav, vydali do šera pod koruny stromů, které byly obtěžkány sněhem.

Během výstupu se nad námi tyčila skalní stěna Ořešníku ozářená vycházející lunou v úplňku. Všude kolem nás jiskřil sníh a nový se tiše snášel z nebe. Vodopády a celý potok byly skryty pod ledem a jen podle hlučící vody jsme odhadovali jeho sílu. Cestou jsme přešli přes několik lávek, minuli metrové rampouchy, které trčely ze skal jako krápníky, a rázem jsme byli z rokle venku a měli tak za sebou nejtěžší stoupání pochodu. Během výstupu jsem se kochal hrou světla a tmy na ledově bílém plátně a únavu ani chlad jsem nepociťoval. Měsíc nám jasně svítil na cestu a čelovky jsme po celou dobu nepotřebovali.

Radek nás zavedl na krásnou vyhlídku, kde se nám naskytl dechberoucí výhled ze skalního ostrohu dolů na Hejnice. Shlíželi jsme na vesnice v údolí z výšky 450 metrů a jejich svítící lampy připomínaly dávné armády nesoucí tisíce pochodní a připravující se na rozhodnou bitvu. Zde nám hory daly ochutnat něco ze své temnější stránky. Na skále foukal mrazivý vítr, který rychle vysával vzácné teplo a pronikal sebemenší skulinou v oděvu. Kameny byly pokryty kluzkým ledem a sníh zákeřně skrýval pukliny a prolákliny. Oba psi, celou cestu veselí a hraví, zde kňučeli a vyjadřovali tak své obavy. Zdrželi jsme se jen chvíli a rychle se vrátili zpět do lesa, kde jsme se zahřáli čajem a slivovicí.

Očekával jsem dlouhý a chladný pochod šedivou a černou krajinou, unavené nohy, mrznoucí ruce a psychickou deprivaci způsobenou únavou a bezútěšným krajem. Nic z toho se však nedostavilo. Cesta ubíhala v přátelské rozmluvě rychle a zvesela. Dokonce jsme si zapěli píseň proti trudomyslnosti, kterou  Majkii pohansky modifikoval a dále nás zásoboval pravidelnými dávkami kvalitního humoru. Les nás chránil před nepřátelským větrem a pěšiny byly většinou upravené pro běžkaře, nemuseli jsme se tedy prodírat hlubokým sněhem.

Poté, co jsme zdolali Olivetskou horu, nás čekal už jen mírný sestup k vodní nádrži Bedřichov – Černá Nisa. Rozhodli jsme se sejít z cesty a pokračovat po zamrzlé hladině. Dokonale rovná pláň, kterou tvořila hladina zasypaná sněhem, se nám natolik zalíbila, že jsme se zde několik metrů od břehu zastavili a uctili duchy hor kratičkým rituálem a úlitbou vína. Zbytek cesty k hrázi jsme si vyprávěli o uprchlících z ruského gulagu, kteří museli překonat jezero Bajkal a Transsibiřskou magistrálu. Teploměr na domku u hráze ukazoval příjemných -13°C a povzbudil nás ve svižném pochodu dolů do Liberce. Čaje v termoskách vychladly, slivovice došla a na vousech se nám už dělaly slušné rampouchy.

Jaké to bylo překvapení, když jsem poprvé došlápl na silnici a noha se mi nezabořila do křupajícího sněhu. Liberec nebyl daleko a brzy jsme došli na jeho okraj, kde nám Radek nabídl, zda nechceme zajít k němu na polévku. Nešlo odmítnout. Již řádně unavení a zkřehlí mrazem jsme zajásali a bochník chleba a velký hrnec polévky v nás zmizel během chvilky. Svět se zdál hned lepším místem, kde vládne pohostinnost a vřelé mezilidské vztahy. Kolem jedné hodiny ranní se naše skupina dobrodruhů začala rozcházet do svých domovů.

Prošli jsme říší zasněžených hor v pořádku a bez větších útrap. Zásluhu na tom jistě měli jak naši bohové, tak víla Izerína. Její potěšení z naší přítomnosti bylo v horách jasně cítit a celou cestu nám pomáhala. Zkušenost to byla jedinečná a velmi si jí vážím. Ačkoliv jsme byli vlivem příznivých okolností od hranic svých možností daleko, poučili jsme se. Veselá nálada a soudržnost družiny jsou nezbytnou výbavou každého dobrodruha. Doufám, že se opět za rok do setmělých hor vrátíme, abychom objevili nová zákoutí kraje a krásy divoké zimy.

Report:

Vzdálenost: 27.02 km

Celkový čas: 9 hodin a 23 minut

Nejnižší naměřená teplota: -18°C

Odkaz na trasu pochodu: https://maps.google.cz/maps/ms?msid=204898362835590275111.0004d455ecc08fac09efa&msa=0&ll=50.771669%2C15.073199&spn=0.020844%2C0.055747

CELÁ GALERIE

.

“ src=“https://kolovrat.pohanskaspolecnost.cz/wp-content/plugins/ckeditor-for-wordpress/plugins/wpgallery/images/spacer.gif?t=E7KC“ title=“gallery ids=“345,346,347″“ />