Menuo Juodaragis (Měsíční černorožec), festival baltských snů

Petrucha lesní
Fotografie:  Petrucha lesní,  Menuo Juodaragis – Ugnius

„Tato mezinárodní hudební slavnost zve návštěvníky do země, která zachovala pohanský oheň Evropy a hovoří nejstarším jazykem na kontinentu.“ Píše se v úvodu na webu litevského festivalu Menuo Juodaragis. A dál: „…pro baltský pohled na svět a estetiku, slučující staré a nové, autentické a moderní, význam a spontánnost.“ A tak to doslova a do písmene skutečně je. Pro festival je charakteristické, že se neomezuje na žádný hudební žánr. Uslyšíte zde všechno od metalu přes elektronické ambientní experimenty až po „hard folklor“. Jenom tady uvidíte ocvočkované metalové adolescenty aplaudovat babkám v krojích. Lidé jsou tu velmi různí, všechny však spojuje láska k dávným baltským kulturním kořenům. Hudebníci všech žánrů z nich čerpají a návštěvníci to nadšeně přijímají bez ohledu na hudební styl. Tohle se nezažije nikde jinde.

Festival vznikl roku 1995, z počátku jako malá akce pro úzkou skupinu spřízněných duší. Jeho spiritus agens je Ugnius Liogė, postava v pozadí mohutného proudu soudobé hudby inspirované baltskou pohanskou tradicí. Ve Vilniusu najdete obchod plný hudby vydané převážně jeho specializovaným vydavatelstvím baltské hudby „Dangus“ (Nebe). Dvacet let působící úspěšné vydavatelství zaměřené pouze na hudbu inspirovanou tradicí je dalším litevským fenoménem, jaký nenajdete nikde jinde na východ od Prahy (a bohužel ani v té Praze).

Ale vraťme se k festivalu. A teď to vezmu tak, jak jsem to viděl a slyšel. Velký poloostrov, vlastně téměř ostrov přístupný jen po úzké šíji, v jednom z mnoha nádherných jezer severní Litvy. Tři scény, pocitově velmi různé. Velký amfiteátr s hlavní scénou v otevřeném prostoru pro ty největší trháky, menší scéna určená pro akustičtější folk, opět v přírodním amfiteátru na návrší v borovém lese a malá scéna na lesním palouku pod mohutnými, v noci nasvícenými duby, určená pro meditativní ambient a různé audiovizuální experimenty. Všude plastiky ze dřeva a slámy, některé tradičnější, jiné téměř landartové, vyřezávané brány a sloupy. Mezi scénami velmi stylové tržiště s nejrůznějšími řemeslnými výrobky. A jsme na severovýchodě, takže nemůže chybět přírodní sauna a také káď s horkou vodou, ze které se lze rychle přemístit do chladných srpnových vod jezera. Nejpůsobivějším místem areálu je však přírodní svatyně pod prastarým posvátným dubem. Tam festival pohanským rituálem začíná i končí…

A právě zde jsme zažili jeden z vrcholů festivalu: Členové legendární skupiny Kulgrinda tu připravili pro zájemce společný zpěv (nechce se mi použít módního slova workshop) prastarých polyfonních písní sutartines, litevského národního pokladu s kořeny hluboko v předkřesťanské době. O těch je třeba nejdřív něco říct. Jsou to totiž velmi neobvyklé a naprosto jedinečné polyfonie, není to ani běžná harmonie, ani kánon, i když prvky obojího tam najdete. Hlasy nasazují obvykle postupně, na rozdíl od kánonu se však od sebe liší. Melodie jsou jednoduché, mantricky se opakující a navozující jakýsi kolektivní trans. A teď si představte, že je zpíváte se stovkou lidí ve dvou kruzích, mužském a ženském, v každém z nich jsou ještě hlasy rozděleny a oba kruhy rotují opačným směrem kolem obětního ohně… Těžko popsat stav, do kterého vás to po chvíli dostane. Hluboký, skutečně spirituální zážitek prvotní vibrace, jejíž rotací vznikl vesmír… To se prostě musí zažít.

Po setmění atmosféra graduje. Vzplanou velké ohně i některé slaměné plastiky. Cesty osvětlují pochodně. Nasvícené jsou nejen scény, ale i koruny stromů, ve kterých levitují další dřevěné artefakty.

Zpět k hudbě, o kterou tu jde především. Je to baltský festival, takže jsou tu hlavně skupiny litevské, lotyšské a estonské. O většině z nich návštěvník odjinud nikdy neslyšel, ale to vůbec nevadí. Naopak. Jsou skvělé a překvapující. Nechybí ovšem ani skupiny ze Skandinávie, se kterou se tento břeh Baltu cítí úzce spřízněný. Naposled to byla třeba přeslavná Wardruna a k tomu Einar Selvik sólově pod posvátným dubem. Stejně je tu spřízněnost se Slovany, které zastupují Ukrajinci, Bělorusové, Poláci i Rusové, sem tam i někdo z Balkánu. A Gruzie, pro kterou mají Litevci slabost. V tom „našem“ ročníku navíc okořeněno skupinami z Belgie, Rakouska, Itálie a Španělska. Žánrově od toho nejtvrdšího pagan metalu přes ambientní elektronické experimenty, pohanský „popfolk“ zasahující v Litvě i mainstreamové publikum až po pohanský folk a dokonce i ryzí folklor včetně krojů. Celý tenhle široký žánrový rejstřík se projevuje i v publiku (kolem 10 000 lidí) od dětí po seniory, od hard metalistů přes „režné“ pohany až po „normální“ civil. Ale všichni jsou přátelé všech, nikdo nikým nepohrdá a pestré publikum se lehce a s radostí přesunuje ze žánru do žánru. České země zde sice nikdo hudebně nezastupoval, našli jsme se však aspoň ve filmovém stanu, kde se promítalo Vláčilovo Údolí včel.

Zajímavé je, že ačkoliv jsou tu všechny ty součásti festivalové kultury, parkoviště, stanová městečka, toi toiky a pivní stany, výsledný dojem, který ve vás zůstane, je, že jste prožili velkolepou pohanskou slavnost splynutí s krajinou, dávnými kořeny i tisíci bratrů a sester. Těžko říct, čím to je. Těch výjimečných momentů je mnoho a většinou si je ani neuvědomíte. Třeba když míjíte skupinky lidí, kteří se v kruhu drží kolem ramen a společně zpívají. Ani to jsem nezažil nikde jinde. Každý ročník má nějaké motto. V tom našem to bylo včelařství. Včelaře v tradičním oděvu a klobouku se síťkou taky nepotkáte všude a neuvidíte pětimetrové šestihranné buňky stometrových „pláství“, vysypané z písku na ohromné svažité louce a odrážející se v hladině jezera… Je prostě pouze jeden festival Menuo Juodaragis. Jiný než ostatní, nezapomenutelný. Ale to musíte zažít.

www.mjr.lt

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *