Příběhy pro děti: Jak to bylo s Meluzínou

Žabka

Kdo by neznal Meluzínu? Obzvlášť v sychravých podzimních dnech je častým hostem snad ve všech komínech a nejsou jí cizí ani nejrůznější skuliny v panelových domech, které také dokáže rozezvučet svým charakteristickým zpěvem. Možná stejně jako já od dětství víte, že Meluzíně je třeba sypat krupici (nebo mouku se špetkou soli, záleží na krajových zvyklostech), protože právě o ni svým skučením v komínech prosí.

Ale kdo vlastně je Meluzína, a proč jí sypeme krupici? Je to snad přímo některá větrná bohyně? A pochází z keltské, nebo slovanské mytologie? Neuměla jsem si na tyto otázky odpovědět, a tak jsem se pustila do malého pátrání. A tady jsou jeho výsledky.

Meluzína

Příběh o Meluzíně sepsal už na konci čtrnáctého století Jan z Arrasu, už podle jména poznáme, že to bylo ve Francii. Ale Meluzína z jeho příběhu (který ale nebyl tak úplně jeho, vypůjčil si do něj prvky z mnoha starších pověstí) neměla nic společného s větrem. Byla to víla, která většinu doby vypadala jako krásná žena. Ale jednou její královský ženich nedodržel svůj slib, jak už to tak v pohádkách a pověstech bývá, a uviděl ji v její druhé podobě, kterou byla napůl žena, napůl ryba, buď vypadající jako nám dobře známá mořská panna, nebo v mírně pozměněné verzi s dvěma rybími ocasy. Když bylo její tajemství odhaleno, musela svého muže navždy opustit. A protože se jí stýskalo po společných dětech, plakala a kvílela a skučela, jako to dělává vítr v komínech.

Pověst o ní byla mezi lidmi velmi oblíbená, brzo se v různých podobách dostala i do dalších zemí. A tak doputovala Meluzína i do Čech, kde se její zvukomalebné jméno společně s nářkem, kterým volala své ztracené děti, propojilo se zdejší větrnou ženskou bytostí Větrnicí (která byla matka, sestra či žena větru). A tak už dříve uctívaná bytost, které se tak jako jiným větrným božstvům od dávných časů dávala jako smírná oběť mouka či krupice, dostala od francouzské Meluzíny nové jméno.

A proč že se dává Meluzíně mouka nebo krupice?

Původně tento zvyk pravděpodobně souvisel s ochrannou funkcí, šlo zřejmě o „úplatek“ pro větrné bohy, aby ušetřily úrodu a majetek toho, kdo jim přináší dary. O tom svědčí i staré lidové říkadlo z Orlických hor:

 

„Fičí vítr v letě,

hospodyně nese

Meluzíně mouky,

aby kroupy nepotloukly.

Fičí vítr v poli,

Meluzínu hlava bolí,

dejte jí na okno soli,

by vám nepotlouklo v poli!“

 

Brzy však došlo ke spojení daru krupice a toho, že Meluzína kvílí kvůli svým dětem. Z čehož lidé usoudili, že potřebuje krupici pro děti na kaši. Jenže ke svým dětem se nemohla dostat, tak pro jaké děti tedy krupici potřebuje? Patrně v této otázce lze hledat původ novějších pověstí a pohádek o Meluzíně, větrné paní, která na svých cestách světem sbírá zatoulané a ztracené děti (případně sirotky bez domova) a nosí je do svého zámku v oblacích, kde se o ně stará, děti si hrají, nic jim nechybí, jen Meluzíně čas od času dojde krupice, a tak o ni musí prosit smrtelníky.

Je to určitě idyličtější představa, než divé větrnice, jež známe Ronji, dcery loupežníka, které kradou děti, aby je využívaly k otrocké práci, nebo aby je rovnou rozsápaly. Možná jsou ozvěnou ze severské mytologie, ale nepodařilo se mi tuto domněnku ověřit.

Každopádně Meluzínu zná podle jména každé malé dítě, a vryla se tedy do kolektivní paměti víc, než mnohá vyšší božstva, která se z obecného povědomí už vytratila. A až jí příště uslyšíte zpívat v komíně, nezapomeňte jí na okno nasypat hrst krupice.

Převzato z Pohanské rodiny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *