Klášter Ostrov a jeho kostely u pohanských hradišť

Luboš Rokos

Studium pohanské doby i náboženství zápasí s problémem, kterým je nedostatek informací. Pohané v českých zemích o sobě nezanechali klasické písemné zprávy, kronikáři přemyslovského státu zprostředkovali informace selektivně a přirozeně i negativně zabarvené. A někde se dá zjistit jen jakýsi „negativní otisk“, tedy kde projevili křesťané zájem o nějaké místo nebo věc, tam mohlo být něco pohanského.

Když jsem se zajímal o vrch Velíz v křivoklátských lesích, jednalo se mi hlavně o lokalitu – Přemyslovci zde měli lovecký revír a hrad Křivoklát, Karel IV. v lesích vystavěl Karlštejn, panovnickou tradici drží zámek v Lánech jakožto letní sídlo česko-(slovenských) prezidentů. Jenže přímo na Velízi fungovalo ještě probošství kláštera Ostrova a ještě předtím pohanské kultovní hradiště. Při zkoumání dalších míst, kde měl klášter majetky, jsem narazil na další dvě hradiště kultovního významu[1].

Čtenáře Kolovratu tedy nejprve poněkud potrápím dějinami ostrovského kláštera, které nás ale přivedou do dob daleko starších.

Ostrov

Skála Třeštibok. Zdroj: kacov.cz

Na soutoku Vltavy se Sázavou je ke spatření jedna neobvyklá podívaná. Ve vltavském rameni leží ostrov a na něm ruiny starého středověkého kláštera[2]. Dnes zapomenutý benediktinský klášter sv. Jana Křtitele byl založen r. 1000 a patřil mezi první tři kláštery z českého území (první je ženský klášter u sv. Jiří na pražském Hradě založený r. 976, druhý klášter v Břevnově založený r. 993).

Jako památka na zasvěcení kláštera působí městský znak městysu Davle, kde je uříznutá hlava Jana Křtitele (znak je vidět např. na budově davelského vlakového nádraží). A zasvěcení sv. Janu Křtiteli měly i kostely vlastněné ostrovskými mnichy, jak ještě uvidíme.

Ostrov byl poškozen za drancování Braniborů, poté za husitů a postupně chátral. Benediktini se přesunuli do svého probošství ve Svatém Janu pod Skalou, a když bylo území ostrovského kláštera nabídnuto cisterciánům, tak ti raději zvolili novou, rozlehlejší polohu dále po toku Vltavy ve Zbraslavi.

Ostrovní poloha podle všeho navazuje na mateřské kláštery. Jako první přišli do Ostrova mniši z bavorského kláštera v Altachu, který leží v ústí řeky Isaru do Dunaje. Mateřským klášterem Altachu byl klášter Reichenau ležící na ostrově v Bodamském jezeře.

Lidový výklad lokalizace kláštera má vycházet z toho, že poblíž Ostrova se vypíná skála zvaná Třeštibok, což má prý vycházet z pohanského jména Třeštiboh[3]. Klášter tak měl nahradit pohanské kultovní místo.

Ať tak nebo tak, ostrovský klášter měl skutečně majetky a kostely na nejméně třech místech poblíž bývalých pohanských kultovních hradišť.

Velíz

Jméno vrchu Velíze (ve středověkých variantách Velis nebo Veliss) na Křivoklátsku provokuje fantazii už svým jménem. Je docela dobře možné, že pochází od slovanského boha Velese.

Vrch fungoval jako hradiště už od neolitu, tedy doby prvních zemědělců, přes dobu měděnou, dobu bronzovou až do doby laténské, tedy do doby Keltů. Ačkoli bylo hradiště dlouho užíváno, tak tu chybí stopy osídlení. V takových případech se předpokládá, že hradiště nefungovalo jako sídliště, ale jako místo kultu.

Velíz – socha boha Velese. Zdroj: turistika.cz

Kníže Jaromír a Vršovci, Kosmas a Dalimil

V krvavých zmatcích českého státu kolem r. 1000 vyniká epizoda kronikáře Kosmy o zajetí knížete Jaromíra zlolajnými Vršovci na lovu na Velízi. Vršovci knížete svlékli, přivázali k zemi a skákali přes něj na koních, než knížete zachránili jeho druhové.

Událost zveršoval ve své kronice ze 14. století Dalimil. V kapitole 34 „O zlé radě Vršovců“ tvrdí, že Jaromíra Vršovci přivázali ke stromu a stříleli po něm z luků. Šípy ale pochytal sv. Jan Křtitel, kterému pak Jaromír z vděčnosti vystavěl na Velízi kapli.

Na Velízi skutečně dodnes stojí barokizovaný kostel sv. Jana Křtitele[4]. Na druhou stranu Kosmas o stavbě kostela, natož o jeho zasvěcení, neříká naprosto nic… První stoprocentní zmínka o existenci velízského kostela i o jeho zasvěcení Janu Křtiteli pochází z r. 1250; král Václav I. tu pasoval na rytíře družiníka Medvěda.

Sled událostí vypadal podle všeho jinak, než tvrdí Dalimil. Nejprve Kosmas zaznamenal Jaromírovo zajetí ze strany Vršovců. Poté došlo k výstavbě kostela pod správou ostrovských benediktinů a zasvěcení kostela jejich patronovi Janu Křtiteli. Dalimil měl k dispozici Kosmův popis událostí a věděl o kostelu na Velízi, tak obě dvě informace spojil v jednu.

Ostrovská majetková listina

Stěžejní pramen k našemu tématu pochází z počátku 14. století, ale jedná se o falzum, které se hlásí k r. 1205. V tomto falzu má král Přemysl Otakar I. potvrzovat majetky, které měl Ostrovu darovat kníže Břetislav I. (1034 – 1055).

Nejprve k pojmu falzum. Církevní i jiné instituce si takto pojišťovaly své aktuální majetky, ať je držely třicet, nebo tři sta let. Nedá se tedy říci, že by falza vyloženě „falšovala“ historii, nemusela být součástí nějakého podvodu vůči jiným vlastníkům.

Ostrovská majetková listina tvrdí, že kníže Břetislav daroval Ostrovu mj. kapli na Velízi, poustevnu ve sv. Janu pod Skalou, kostel v Zátoni na horním toku Vltavy a kostel sv. Jakuba v Domažlicích.

Tady můžeme začít kombinovat s dalšími údaji. Jmenované stavby podle archeologických průzkumů skutečně stály už v 11. – 12. století. Na Velízi konkrétně prokázal archeologický průzkum existenci křesťanského pohřebiště datovaného do 11. století, přičemž ke křesťanskému pohřebišti by měla patřit i nějaká svatyně.

Z těchto čtyř kostelů jsou tři zasvěceny Janu Křtiteli. Svatý Jan pod Skalou není nikdo jiný než Jan Křtitel (v originálním znění je výraz „in spelunca sancti Johannis Baptiste“ – tedy „v jeskyni svatého Jana Křtitele“). Kostel v Zátoni nese zasvěcení dodnes[5]. Zasvěcení zůstalo dodnes i kostelu na Velízi.

V pozdější době vlastnil Ostrov kolem dvaceti kostelů, z nichž další dva zasvětil opět Janu Křtiteli. Jeden stál na vrchu Teslíně v Brdech a fungoval spíš jako poustevna[6]. Druhý kostel stál v obci Skřipel. Ten mniši na Jana Křtitele přesvětili a jedná se právě o další kostel, který stál na dohled dalšímu pohanskému hradišti. Po poškození kostela došlo ke stavbě nového, a sice ve vedlejší obci Osově, která patřila do skřipelské farnosti[7].

Skřipel a Plešivec

Plešivec – Zdroj: reflex.cz

Brdský vrch Plešivec má na svém vrcholu pozůstatky valů pravěkého hradiště z doby bronzové[8]. Toto hradiště patří do skupiny, které dal Plešivec dokonce jméno[9]. Hradišť typu Plešivec je v Česku minimálně čtrnáct a mají několik společných znaků:

  1. a) Spadají do doby bronzové (2300 – 800 př. n. l.).
  2. b) Leží stranou osídlení na vysoké hoře (průměr je 612 metrů). Např. hradiště Hradišťany leží na stejnojmenné hoře, která je po Milešovce nejvyšší v Českém středohoří.
  3. c) Vrchol hory bývá lysý, buď kamenitý, nebo pokrytý loukou. Může tomu odpovídat i jméno Plešivce, odpovídá tomu Holý kopec u Buchlovic.
  4. d) Hradiště mají dva až tři pásy valů postavených kladením kamenů nasucho na sebe. Valům chybí příkopy, které jinak posilují obranu, nejsou tu stopy po vnitřním ochozu. Tyto valy tedy měly spíš kultovní, než obrannou funkci.
  5. e) Z hradišť pochází množství bronzových depotů (pokladů). Naopak chybí doklady běžného lidského osídlení, jako byla keramika nebo stopy po obydlí.

Archeolog Zdeněk Smrž přisuzuje těmto hradištím funkci kultovní a shromažďovací a považuje je za „nadkomunitní“. Byla společná pro lidi z více sídel, možná pro nějakou část kmene nebo pro rozvětvený rod.

Hradiště nabízelo minimálně neutrální půdu pro případná jednání a spory, ale podle analogií z jiných kultur mohla představovat i světovou horu a s ní světový střed. Světový střed býval prvním bodem v chaosu, tady se každoročně opakovaly rituály stvoření a kdo držel světový střed, držel i celou zemi.

***

Povědomí o duchovní síle na Plešivci trvá dodnes. Hoře vládne obr jménem Fabián, na vrcholu má  svoji zahrádku s léčivými bylinami. Podle pověsti došlo na Plešivci k souboji obrů, kdy obr z Komorska unesl plešiveckému obru dceru. V nastalé bitce po sobě obři házeli kameny, jedním z nich má být plešivecký viklan.

Z křesťanské obrazotvornosti pochází pověst, že množství kamenů na hoře pochází z města, které pro jeho pýchu zaklel ďábel; vyhlídka na vrcholu kopce nese jméno Čertova kazatelna. Na hoře se mají o filipojakubské noci slétat čarodějnice.

Podle vyjádření trampů se tu odehrávají zvláštní věci jako blesky bez hromů apod.

Pod Plešivcem stojí dobře zachovalá keltská čtyřúhelníková svatyně (ty se obecně nazývají  Viereckschanzen) s valy porostlými stromy[10]. Dají se odtud sledovat západy slunce nad Plešivcem, a pokud se postavíme na Samhain do vchodu svatyně, tak uvidíme slunce zapadat na místě, kde se nacházela brána do plešiveckého hradiště[11].

A ve Skřipeli právě stál původní kostel spravovaný ostrovskými benediktiny, který byl přesunut do Osova.

Nicov a Obří hrad

Obří hrad

V pošumavském Nicově poblíž Kašperských hor stojí kostel sv. Martina[12]. Ostrovští benediktini tu působili od 14. století, měli tu podobně jako na Velízi probošství. Na první pohled to vypadá, že mniši hledali nějaký odlehlý kout pro klidné rozjímání, ale asi pět kilometrů od Nicova leží další pravěké hradiště zvané Obří hrad[13].

Obří hrad je nejvýše položené hradiště v Čechách (necelých 1000 metrů na mořem). Horské podmínky nejsou právě vhodné k pravěkému osídlení, a tak je nejpravděpodobnější funkce hradiště opět kultovní. Hradiště leží na tak odlehlém místě, že bylo odborně zdokumentováno a zveřejněno až počátkem 20. století. Opět tu nejsou stopy po lidských obydlích a mimo valů je tu i minimum stop po lidské činnosti vůbec. Malé množství materiálu ztěžovalo i datování hradiště, ale podle stavební techniky valů a nálezů římských mincí se dá datovat do doby železné, od té starší halštatské až po mladší laténskou, tzn. po keltské osídlení.

Název Obří hrad je lidový, k obrům se váže i pověst. Za obry se vydal chudý chasník s prosbou o výpomoc. Obři ho shodili ze srázu a jeden za ním mrštil kámen. Když se chasník probral, zjistil, že onen kámen je ze zlata. Je tady ale problém, že pověst i pojmenování mohou být novější, když byl Obří hrad znovuobjeven na přelomu 19. – 20. století.

***

Někteří nadšenci spojují Obří hrad se zprávou římského vojevůdce Caesara z jeho Zápisků o válce galské (VI, 13): „V určitou roční dobu zasedají druidové k soudu na posvěceném místě v zemi Karnutů, kterýžto kraj pokládají za střed Galie. Sem se sejdou odevšad všichni, kdo mají jaké spory, a poslušně se podrobují jejich nálezům a rozsudkům.“

Galií by musela být míněna celá keltská oblast, nikoli jen dnešní Francie. Caesarův popis zůstává i tak natolik vágní, že možných lokalit se dá určit mnohem více. Ale pokud spojíme účel vysoce položených hradišť doby bronzové a účel keltské centrální svatyně, vychází nám zase shromažďovací funkce, která se dá snad vztáhnout i na vysoce položenou keltskou svatyni na Obřím hradě.

Shromažďování lidu pro projednání zásadních věcí je záležitostí nadčasovou i nadetnickou, připomeňme isladský althing.

Slaný

Poslední možnost nabízí město Slaný. Na Slánské hoře naproti centru města fungovalo kontinuálně užívané pravěké hradiště[14]. Jeho účel ale nebyl kultovní, nýbrž klasický sídlištní.

Ve městě vlastnili ostrovští benediktini majetky a spravovali kostel sv. Gottharda, dodnes stojící[15]. Svatý Gotthard byl opatem v Altachu, tedy mateřském klášteru Ostrova, a kult tohoto světce šířili po Čechách právě Ostrovští.

Ostrovští benediktini a christianizace

První vlna christianizace

Z oněch jmenovaných třech ostrovských kostelů patřil ten velízský do období raného středověku, zbylé dva do středověku vrcholného. To jsou z hlediska christianizace Čech dvě rozdílné věci.

V raném středověku (to je rámcově do 12. století) probíhal proces upevňování křesťanství od špiček státu pozvolna mezi lid. Christianizace lidu znamenala hlavně změnu rituálů namísto změny obsahu víry. K tomu pomáhaly kompromisní metody, kdy se na místě svatyně pohanského boha postavil kostel zasvěcený svatému, který měl podobné vlastnosti jako onen bůh.

Původním rituálům se dával nový nátěr. Když pohané obcházeli s bůžky pole, aby zajistili plodnost, křesťané zavedli obcházení s obrázky svatých; takováto procesí brázdila Česko ještě nedávno.

Kostelů pro běžnou populaci bylo málo a nedostačovaly, rolníci často nevěděli, do které farnosti vlastně patří.

Pokud byl v této situaci postaven kostel mimo území hustšího zalidnění, dá se předpokládat, že měl specifický účel, nejčastěji zatlačit tamní pohanský kult. Když je potřeba vystavět pořádnou farní síť, byl by nový kostel na odlehlém a nezalidněném místě sám o sobě nesystémovým a nelogickým krokem. Je pak docela dobře možné, že Jaromír a další Přemyslovci zápasili na Velízi s ještě urputnějším nepřítelem, než byli Vršovci – se starou vírou.

Druhá vlna christianizace

Ve vrcholném středověku se od 13. století podařilo vytvořit farní síť. Na řadu přistoupilo bližší seznamování lidu s křesťanskou vírou. Ve městech začaly působit nové žebravé řády dominikánů a františkánů. Žebravé byly proto, aby ukázaly život podle křesťanské chudoby, a zároveň byli tito mniši vycvičenými kazateli a vykladači Bible.

V této situaci pořizují ostrovští benediktini dva farní kostely u bývalých pohanských hradišť. Skřipelský kostel je poprvé uveden k r. 1233, kdy se už potvrzuje jeho dosavadní vlastnictví. Kostel v Nicově je písemně doložen až po r. 1300.

Vzhledem k nedostatku dalších informací můžeme rozvíjet jen domněnky a možnosti. Může jít samozřejmě o úplnou náhodu, z dvaceti kostelů spravovaných Ostrovem se mohly další dva nacházet u bývalých kultovních středisek. Druhá možnost je, že lid kolem těchto kultovních míst uctíval staré zvyky nebo i vnímal sílu těchto míst, čímž provokoval církev. Benediktini by pak přišli podpořit christianizační snahu tam, kde by byl lid více tvrdošíjný a věrný starým tradicím. Vzdělaní mniši jakožto „profesionální křesťané“ by se hodili na tento úkol lépe než místní kněz, který někdy uměl sotva číst a psát.

Exkurz: Velíz a Veliš

V případě vrchu Velíze se diskutuje o možném původu jeho názvu od slovanského boha Velese. Skupina historického šermu Berounští měšťané postavila dokonce na Velízi i Velesův idol.

Hora Veles/Velež se nachází i v Bosně a v Čechách je možné pojmenování hory Radegast podle stejnojmenného boha[16].

Osobně navrhuji upřít pozornost na vrch Veliš u Jičína, který nějakou náhodou nebo řízením osudu leží poblíž hradiště v Češově, kde pořádá Rodná víra pravidelné únorové obřady k Velesově poctě.

Velíz je v dobových pramenech udáván ve formě Velis nebo Veliss, přičemž spřežka „ss“ se po reformě pravopisu začala psát jako „š“.

Když budu pokračovat v hraní si na amatérského filologa, tak západně od Prahy je několik názvů končících na -íz, přičemž v jiných částech Česka jsou u identických jmen koncovky jiné. Vznikají dvojice jako Dobrovíz-Dobrovice, Knovíz-Kňovice, Třebíz-Třebíč a konečně Velíz-Veliš. Dále stojí na Berounsku hradiště Kotýz a na Příbramsku leží ves Bytíz. Koncovka -íz/ýz by mohla vycházet z nějakého dialektu.

Veliš mohl být také zapojený do kultu, a sice obdobným způsobem jako Plešivec. V blízkých Markvarticích stojí keltská čtyřúhelníková stavba, podobná té skřipelské, bohužel více zdevastovaná zemědělskou technikou[17]. Jistý návštěvník Markvartic tu jednoho rána o jarní rovnodennosti fotil srny a povedlo se mu vyfotit východ slunce nad Velišem. Problémem je, že toto hradiště vykazuje doklady běžného osídlení, nejedná se o primárně kultovní stavbu jako ve Skřipeli.

Kateřina Lorencová to shrnuje: “O jarní a podzimní rovnodennosti lze z míst, kde stávala brána, pozorovat přímo nad nedalekou vulkanickou horou Veliší, z níž pochází mnoho archeologických nálezů, mj. i z doby laténské, východ slunce. Tato skutečnost podle moderních archeoastronomických teorií řídila umístění vchodu do čtyřúhelníkového ohrazení při jeho stavbě. Zvolená orientace však vůbec nemusí mít astronomický význam, může jít o náhodu a celá teorie by pak byla čirou spekulací. Archeologicky nelze tyto interpretace ani doložit, ani vyvrátit.“[18]

Archeoastronomická funkce hradiště zůstává ve stadiu možného.

„Ideální“ pravěké hradiště

Zmíněné pohanské objekty jsou jen výsekem z celkového počtu, jsou spojené v podstatě náhodou, když se staly možným objektem zájmu ostrovských benediktinů. Všechny objekty ale i tak mají některé společné prvky (a zároveň ani jeden nemá všechny najednou).

Prvním pojítkem je bytost vládnoucí kopci. Názvy vrchů Velíze i Veliše mohou pocházet od jména boha Velese, na Plešivci sídlí obr Fabián.

Poblíž Plešivce a Veliše jsou keltské čtyřúhelníkové valy, odkud lze provádět archeoastronomická pozorování. To ale může být popudem hledat podobné valy i u zbylých dvou vrchů. Takový Velíz má protáhlý tvar kopce, který je vhodný pro pozorování východu nebo západu slunce i v delším časovém rozpětí. Podobný tvar má totiž i Plešivec, jehož jméno má podle jedné verze pocházet ze slova „plechý“, což je staročesky „protáhlý“.

Takové „ideální“ pravěké hradiště by mělo jméno božské nebo jiné přírodní bytosti, vnímatelnou duchovní sílu i archeoastronomickou pozorovatelnu zřízenou v pozdější době Kelty.

 

[1] Jedná se o tento článek – http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2015010001

[2] http://www.hrady.cz/index.php?OID=1895

[3] Tak tvrdí Tejčková, Stanislava: 1000 let ostrovského kláštera u Davle. In: Středočeský vlastivědný sborník, sv. 17. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1999. s. 5.

Skála Třeštibok leží od ostrova asi pět kilometrů vzdušnou čarou na pravém toku Sázavy – https://mapy.cz/zakladni?x=14.4509677&y=49.8769021&z=17&source=base&id=1717049&q=Vyhl%C3%ADdka%2C%20dalek%C3%BD%20v%C3%BDhled%20Vyhl%C3%ADdka%20T%C5%99e%C5%A1tibok

[4] http://www.hrady.cz/index.php?OID=1040

[5] http://www.hrady.cz/index.php?OID=9126

[6] http://www.hrady.cz/index.php?OID=1530

[7] http://www.osov.cz/index.php?page=kostel

[8] http://www.hrady.cz/index.php?OID=1569

[9] Další hradiště i podrobnější popis viz – http://media.archeologicky-atlas.cz.s3.amazonaws.com/production/source/documents/Mukov/Smrz_2011.pdf

[10] http://www.archeologickyatlas.cz/cs/lokace/skripel_be_viereckschanze

Letecká fotografie valů se dostala i na obálku knihy Keltské Čechy od Jiřího Waldhausera –   http://www.academia.cz/keltske-cechy.html

[11] Tak tvrdí Ministr, Zdeněk: Géniové dávnověku. Mladá fronta, edice Kolumbus, svazek 186, Praha 2007, s. 210-212.

[12] http://www.hrady.cz/index.php?OID=8009

[13] http://www.hrady.cz/index.php?OID=1506

[14] https://mapy.cz/zakladni?x=14.0943338&y=50.2312607&z=17&source=base&id=2083086&q=slan%C3%BD

[15] http://www.hrady.cz/index.php?OID=1931

[16] Tato a další zeměpisná jména uvádí Profantová, Naďa: Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství v českých zemích. In: Co můj kostel má, nemůže kníže odníti; ed. Eva Doležalová, Petr Meduna. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, s. 25.

Autorka spekuluje o názvech obcí Mokošín (bohyně Mokoš), opět Radegast, ale tentokrát sídla  u Vysokého Mýta, Bělbožic u Kralovic (bůh Bělboh), Nížeboh na dolní Ohři nebo Svaryšova (bůh Svarog).

[17] http://www.archeologickyatlas.cz/cs/lokace/markvartice_jc_viereckschanze

[18] Lorencová, Kateřina: Markvartice – sídlo aristokracie, či svatyně doby laténské? – http://www.archeologienadosah.cz/vylety/markvartice-sidlo-aristokracie-ci-svatyne-doby-latenske

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *