Kemetismus: Poselství z údolí Nilu

Niusereset

V rámci obnovování předkřesťanských tradic a znovuobjevování starých náboženství se často setkáváme s odkazem Keltů, Germánů, Slovanů, také i Řeků či Římanů… Ovšem to nejsou jediná náboženství, která se dnes vrací zpět k životu po mnoha staletích. K životu se probouzí a své místo ve světě si hledá i odkaz Egypta.

Jak souvisí Egypt s pohanstvím? Vlastně velmi. Starověký Egypt byl starobylou a velmi vyspělou civilizací s rozvinutou kulturou, která se kontinuálně rozvíjela po více než tři tisíce let, což je vlastně víc, než se dosud povedlo kterékoliv jiné civilizaci. Ale dosti již dějepisu, pro to tu nejsme. Jsme tu kvůli pohanství –tedy konkrétně kvůli staroegyptskému náboženství.

Tak jako se obnovují tradice a kulty severské, keltské, slovanské, řecké nebo římské… se obnovují i tradice egyptské. Současná podoba egyptského náboženství se nazývá Kemetismus, nebo někdy také Neterianismus. Oba názvy jsou odvozené ze staré egyptštiny, první z nich se odkazuje na samotnou zemi (Kemet je staroegyptské označení Egypta) druhý se odkazuje přímo na náboženství (Neter znamená bůh).

A souvisí Kemetismus s pohanstvím? To záleží na tom, jak si kdo chce definovat samotný pojem pohanství. Někteří jej definují jako indoevropská předkřesťanská náboženství –a tam Egypt nespadá. Na druhou stranu křesťanství se na svém počátku rozšířilo po celém středomoří, odkud vytlačilo (a kde potlačilo) původní starověké duchovní tradice. To zahrnuje krom Evropy, ze současného pohanského hlediska tradiční oběti christianizace, i oblast Persie, Malé Asie, Judeje a celé severní Afriky… tedy včetně Egypta.

Ale teď již k samotnému kemetismu. Narozdíl od řady jiných pohanských směrů, které se řídí kolem roku členěným dle rovnodenností a slunovratů, tedy na čtyři období, byl egyptský kalendář členěn na roční období tři. Celá staroegyptská společnost žila podle rytmu řeky Nilu a jejích pravidelných záplav, které každoročně v době léta do Egypta přinášely velké množství úrodných naplavenin. S příchodem velké vody začínalo období záplav, po něm následovalo období setí a nakonec období žní. Tento cyklus je však již minulostí, Asuánská přehrada jej přerušila, a ani Egypt samotný již není pod vlivem rytmu Nilu jako kdysi.

Plynou z toho nějaké problémy, řídit se tradicí o třech obdobích tady, kde se vše okolo nás řídí rytmem období čtyř? Kdo chce najít důvody, proč by to jít nemělo, si je najít dokáže. A kdo chce najít důvody, proč by to neměl být problém, je najde též. Slunovraty nejsou opomíjeny, naopak v náboženství, v němž hraje významnou roli kult slunce, jsou slunovraty významnými okamžiky slunečního cyklu.

V otázce samotného egyptského kalendáře je mnoho otazníků a málo odpovědí. Základní podoba kalendáře se skládá z dvanácti měsíců po třiceti dnech, čtyři měsíce pro každé ze tří období. K nim existují takzvané epagomenální dny, dny jež nenáležejí roku a nacházejí se mezi starým a novým rokem. Pět epagomenálních dní, aby součet dal 365. Tyto dny jsou úzce spojeny s Usírevovským mýtem. Bohyně Nut, ztělesnění nebeské klenby, a bůh Geb, bůh země, spolu zplodili potomky proti vůli boha Ré, který potom odepřel Nut moci porodit své děti a to v jakýkoliv den v roce. Prostřednictvím boha Thovta, který je bohem moudrosti, měsíce i času, si vymohla pět dalších dní, dní mimo rok, během nichž se narodili Usírev (Osiris), Sutech (Set), Eset (Isis) a Nebthet (Nefthys). V těchto pěti dnech je jejich narození oslavováno. V prostřední den je oslavováno narození boha Hora, který je synem Usíreva a Eset.

Není ovšem jasné, kdy měly být, na kdy by měl připadnout první den nového roku. Rozptyl, kdy tomu mělo být, se pohybuje od letního slunovratu až po 27. srpen, kdy začínal rok podle alexandrijského kalendáře. Alexandrijský kalendář, byť stále vychází ze základního principu, vznikl až v době římské, a tak není moc brán jako věrný obraz egyptského kalendáře. Přesto ale má svůj přínos v podobě šestého epagomenálního dne oslavujícího narození boha Anupa, syna Usíreva a Nebthet. Jakýsi egyptský 29. únor. Mezi kemetisty je ale první den nového roku většinou kladen na 2. srpen.

Popisem kalendáře jsme si tu vlastně již nastínili egyptskou podobu světa, kdy země byla ztělesněna bohem Geb, nebeská klenba bohyní Nut. Ré pak po jejich prohřešku požádal boha vzduchu Šu, aby mezi ně vstoupil a nadzdvihl bohyni Nut. Ani bůh Šu nebyl pochopitelně sám, byl s bohyní Tefnut, která ztělesňovala ranní rosu. Respektive dvojice Šu a Tefnut je vnímána jako bohové suchého a vlhkého vzduchu, který se nachází mezi zemí a nebeskou klenbou.

Usírevovský mýtus je jedním ze základních prvků egyptského náboženství. S oblibou to bývá vykládáno jako součást zaujetí a zaměření se Egypťanů na smrt a posmrtný život. Klamný dojem vzniklý nevyvážeností nálezů, kdy více toho je nacházeno ve spojitosti s hrobkami a zádušními kulty, než s obyčejným životem. Přitom Usírev není jen vládcem zásvětí, je také bohem úrody, plodnosti. Celý ten Usírevovský mýtus je vlastně příběhem o koloběhu života a smrti. Usírev, ustanoven vládcem v Kemet, černé zemi (podle úrodných nánosů záplav), a jeho bratr Sutech, ustanoven vládcem v Deshret, červené zemi (podle zabarvení pouštních písků). Notoricky známý příběh, Kain kontra Ábel, kdy jeden bratr závidí tomu druhému a tak jej zabije, aby získal jeho majetek.

Usírev byl zabit, dokonce rozsápán na mnoho kousků rozesetých po celém Egyptě. Kousky byly posbírány, spojeny, díky Anupovi mumifikovány. Esetiným kouzlem byl nakrátko znovu oživen, aby mohl zplodit syna. Nový život vzešlý ze smrti. Narodil se Hor, kterého jeho matka Eset ukrývala a vychovávala, aby v dospělosti vznesl nárok na trůn. V boji Hora se Sutechem zvítězil Hor, který se tak stal vládcem a všichni faraoni vystupovali jako pozemské vtělení Hora. Usírev se tedy stal vládcem říše mrtvých, zatímco jeho syn převzal vládu nad světem živých. Cyklus života a smrti, kdy po smrti vzejde život nový. Faraon se po smrti stával Usírevem, aby na trůn nastoupil nový Hor, nový faraon, nové vtělení mladého Hora, který vystřídá odešedšího Usíreva.

Print Friendly