Jak jsem našel svého patrona

Datum 30.11.2015

Filip Airis Kubín

Mou první ochránkyní se stala bohyně Luna a byla jí ještě dříve, než jsem se stal vůbec pohanem. To ona mě provázela a chránila při mých prvních nočních toulkách lesem, kdy jsem začal poznávat rodnou krajinu a hlavně sám sebe. Toto je ale příběh, jak jsem našel svého druhého patrona.

V ten čas nastala oslava mých 21 let života a já byl již 6 let pohanem. S ní zároveň přišla i potřeba mého finálního přechodového rituálu z mládence na muže. 21 let je totiž pro některé pohanské cesty velice přelomové období a stejně tak praxe přechodových rituálů je v pohanském životě velice důležitá. Zároveň jsem cítil, že je to hraniční doba, do kdy by se měl můj rituální přechod do dospělosti uskutečnit. S ním je potřeba i přijmout rozhodnutí, které věci si chce člověk nést dál do dalšího životního období (a kterého ho určují) a hlavně pohřbít ty, které chce nechat za sebou. Nakonec se z toho vyvinulo měsíční přechodové období se třemi rituály, kterými jsem prošel. Toto je příběh jednoho z nich.

priroda (11) Díky této své potřebě jsem se začal zajímat o hlubší význam přechodových rituálů v naší kultuře, ale i ve světě, a o jejich dopady na lidskou psychiku. V té době totiž přechodové rituály ještě nebyly v dnešní pohanské kultuře u nás nějak více definované. To mě nakonec přivedlo i ke studiu mužské spirituality, genderových mystérií a celkově k ještě většímu rozvoji vlastních hodnot spojených s bytím mužem ve 21. století.^[1]

Z toho všeho mi také nakonec ještě vyšel záměr, že už je nejvyšší čas nalézt i svého mužského patrona, který by mi pomohl lépe uchytit jak mužství v této době, tak hlavně aby přispěl svým vlivem a archetypy do dalšího hlubšího rozvoje mých pohanských vlastností. A jelikož mou primární cestou je keltská tradice, tak to měl být bůh právě z tohoto panteonu. Začal jsem tedy hledat.

Cernunna jsem odmítl hned na začátku a to z důvodu, že jeho zobrazení nosí snad každý Kelt jako univerzální symbol, přičemž i většina keltských válečníků má Cernunna někde vytetovaného (jak jsem si v té době myslel). Stejně tak jsem zamítl i většinu dalších z nejznámějších keltských bohů, protože ač jsem byl na nemálo rituálech jim zasvěcených, neměl jsem k žádnému nejhlubší vztah, který je pro vztah s patronem tak potřebný. Hledal jsem tedy dál na Celtnetu^[2] v seznamu všech známých dochovaných keltských božstev a četl si o nich záznamy . Po mnoha hledáních, přemýšlení, meditacích a ucelování si svého vlastního záměru jsem nakonec přistoupil k bohu Ogmiovi, také zvanému “medový jazyk”. Nezdolnému bohu hrdinství (podobnému Herkulovi), který na nejslavnějších vyobrazeních drží velký kyj. Je zároveň mocným bardem, vládcem slova a bojovníkem, který přináší inspiraci a sílu pro své chráněnce, což mě v mých 21 letech velice oslovovalo.

Za pomoci několika meditací, rituálů s Ogmiem a úliteb k němu, jsem se nakonec plně rozhodl a jednu slunnou sobotu jsem vyrazil udělat rituál přijetí na vzdálené louky. Ten jsem začal přesně v poledne. Vytvořil jsem rituální kruh, přivolal živly, vzdal pozdrav bohům, předkům, duchům krajiny a vešel do meditace. V ní jsem se po čase objevil v hluboké velké jeskyni plné krápníků. Po chvíli rozkoukání po okolí jsem ku svému překvapení uviděl, jak uprostřed jeskyně stojí má dvě silová zvířata (mé a mého rodu), přičemž obě byla zamrzlá a nemohla se hýbat. Došel jsem tedy k nim, rozbil jsem jejich ledový krunýř a v tu chvíli na mě obě výhružně zaútočila, vrčela, cenila zuby a nutila mě se stáhnout. Poté mě oběhla, vytvořila okolo mne ochranný kruh bílou křídou a postavila se po mém boku. V tu chvíli nastalo velké ticho a z jednoho z temných vchodů začalo vcházet do jeskyně další zvíře. Byl to velký a silný túr ve své původní nezdomestikované podobě a já z něj vycítil právě přítomnost velkého boha Ogmi. Začal obcházet kruh, jako by jím nemohl zprvu projít, hleděl mi při tom dlouho do očí…. a já si po chvíli uvědomil, že Ogma nemá být mým patronem a že mě mí spojenci brání. Pochopil jsem, že by to nebyla právě nejvhodnější cesta pro mého ducha. Poprosil jsem tedy Ogmu o odpuštění, omluvil se za jeho čas investovaný do mě, poděkoval svým spojencům a vrátil se zpět. V pozdějších časech jsem mu ještě několikrát vzdal úlitbu s myšlenkou na tuto zkušenost a stejně tak několikrát byl hlavním patronem některého z rituálů, na kterých jsem byl přítomen, od tohoto času jsem ale věděl, že má cesta vede jinudy.

_DSC1191

Když jsem se pak vracel po lukách okolo potoka zpět, s myslí prázdnou po celém zážitku, najednou se mi v periférii oka mihl jelen a vyšlo mi do mysli jméno Cernunnos. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to Cernunnos byl první z bohů, jehož parohy jsem potkal v lesích. To kvůli nim jsem se začal toulat ještě více naší krajinou a ony byly vlastně jedním z několika velkých důvodů, proč jsem se stal pohanem. Na svých poutích krajinou jsem mnohokrát cítil jeho přítomnost a ochranu, a rituály, na kterých byl on patronem, pro mě byly vždy velice hluboké. V tu chvíli mi začal být jedno mainstream či názor kohokoliv jiného, změnil jsem směr, následoval jelena a vydal se na dlouhý výlet se svým staro-novým patronem.

Ponaučení?

Někdy jsou nejdůležitější věci přímo před námi, ale pro jejich blízkost a naše hledění do dálek, je nemusíme postřehnout.
Někdy je nejlepší se prostě na chvíli zastavit, vyprázdnit mysl a naslouchat více srdcem.
Svobodná vůle otevírá člověku celý svět, ale je důležité zvážit dopady vlastních rozhodnutí.
Bez experimentů a živých zkušeností není poznání.

“Wisdom comes from experience. Experience is often a result of lack of wisdom.”
Terry Pratchett