10 let BMWC v českém pohanství, část I.

Datum 21.11.2014

Jakub Achrer

Letos v létě tomu bylo deset let od okamžiku, kdy se v Mezné nedaleko Hřenska sešlo pět lidí. Znali se do té doby jen z internetu a zajímalo je čarodějnictví a tradice Wicca. Tedy náboženství obnovené, či spíše založené Geraldem Gardnerem, a dále rozvíjené Doreen Valiente, Scottem Cunninghamem, Raymondem Bucklandem a dalšími. Skupina pěti lidí spolu strávila hezký prodloužený víkend, jehož vyvrcholením byl „sestup do podsvětí“, jakási noční bojovka hluboko do Edmundovy soutěsky až na můstek přes Kamenici. Někde tam v té hlubině uprostřed noci vznikla dnešní tradice BMWC, která je každoroční významnou událostí, o které se sice mluví, ale není příliš veřejně propagována. Byl jsem jedním z pěti těchto lidí, a tak po deseti letech mohu stručně shrnout, co všechno se stalo potom.

Barevná světla reprezentující čtyři živly, BMWC 9

Pozvánka na akci v létě 2004 byla doručena dalším cca dvaceti lidem. V názvu měla akce napsáno Bohemian-Moravian Witches’ Conference nebo také Českomoravský čarodějnický slet a tvářila se, že jde o něco velkého. Z dnešního pohledu je to přitom naprostá trivialita. Přece není potřeba psát o tom, že se někde sešlo pět pohanů, a už vůbec není potřeba tomu dávat jméno. Tady ale hovoříme o roku 2004. A v té době bylo všechno úplně jinak. Pět pohanů pohromadě, to už bylo něco. A že se to vůbec podařilo, tomu těch zbývajících dvacet nemohlo vůbec věřit.

Ony totiž víceméně všechny skupinové aktivity té doby na tom byly početně hodně podobně a nevěděly o sobě navzájem. Jediný, kdo se trochu organizoval, byly skupiny rekonstrukcionistických směrů, tedy Slované a Germáni. A ačkoliv měly podobné počty jako již zmíněná skupina čarodějnic, která se sešla u Hřenska, měly dobře znějící názvy – Rodná víra a Heathen Hearts from Boiohaemum. A byly známé jen mezi několika málo lidmi. Z čehož je zřejmé, že mezi zájemci o Wiccu nebo pohanské čarodějnictví byly tyto spolky naprosto neviditelné. To samé se dá říct o vznikající české pobočce OBOD. Což právě vysvětluje to, že optikou dnešního pohana zcela nevýznamná událost, se v roce 2004 stala čímsi ojedinělým, protože skoro nikdo nevěděl o nikom dalším.

Neuplynuly ani tři měsíce a událost se opakovala. Ti, kteří nemohli přijet na první slet, se totiž chtěli s ostatními také potkat. Takže byla ještě na podzim 2004 uspořádána druhá podobná událost, a sice na chatě Macocha, která stojí takřka na samém pokraji propasti téhož jména. Začali jsme tedy opravdu z hlubiny, dá-li se to tak říct. Na Macoše se nás sešlo neuvěřitelných třináct. V té době se také začaly mezi pohany šířit nahrávky chantů, tedy rituálních zpěvů, používané ve Wicce nebo jiných podobných tradicích. Cestu mezi nás si našlo také první CD Damh the Barda. Díky tomu bylo druhé BMWC velmi zpěvné. Bylo také neobyčejně přátelské a veselé. Atmosféra odrážela jedinečnost tohoto setkání a nadšení z toho, že lidi do té doby ve své víře osamocení, našli jeden druhého. Někdy v té době se zrodila atmosféra rozvernosti a spontaneity, která nás provázela na většině našich setkání.

Podzim a zima si podávají ruce, BMWC 6

Další rok 2005 přinesl rozvoj a komplikace. Během tohoto roku proběhly dokonce čtyři BMWC. Jedno v zimě, kde se dokonce lyžovalo, jedno na jaře na hradě Svojanov, třetí v létě u Čáslavi a další na Malé skále, rovněž na sněhu. Právě prvopočátky těchto srazů mohou za to, že ačkoliv dnes se BMWC koná jednou za rok, tak má na svém kontě osmnáct setkání za svou desetiletou historii. Jednou za rok bylo zkrátka příliš málo, protože jiné akce zkrátka nebyly. Zní to nepředstavitelně, ale je to tak. Do tohoto období také spadá asi dosud nejkurióznější BMWC, což bylo BMWC 3. Konalo se poblíž obce Milíře nedaleko Jablonce nad Nisou. Zvláštností tohoto BMWC byla jednak silná sněhová vánice, která trvala skoro celý ten čas, ale také způsob dopravy. Bylo to jediné BMWC, na které se dalo dojet tramvají, a většina účastníků se na akci dostavila právě takto. Z tramvaje přímo do vánice a pak tři kilometry lesem do kopců. A proto také došlo i na to zmíněné lyžování.

Rozvoj a komplikace samozřejmě přinesly potřebu pravidel a struktury. Základní zásady setkání byly přesně formulovány, sepsány, a na webu se s nimi můžeme v aktualizované podobě seznámit i dnes. Protože původně vznikly na BMWC 3, říkalo se jim nějakou dobu Jizerský kodex, ale postupně se na honosný název zapomnělo, a stala se z toho prostě „pravidla“. Jedná se o několik základních principů, které chrání jak účastníky BMWC, tak i jedinečnou atmosféru těchto setkání a současně předchází nedorozuměním a zklamaným očekáváním.

Jaké principy to jsou? Dovolím si je shrnout stručně. BMWC bylo od samého začátku koncipováno jako akce na pozvání, což znamená, že se na ní dostanou lidé, kteří znají organizátory nebo účastníky. A není to vůbec o zkušenosti nebo teoretických znalostech jako spíše o otevřené mysli, otevřeném srdci, ochotě naslouchat druhým a ochotě sdílet. Prostor setkání je prostorem posvátným, svobodným a jeho síla je udržována určitým informačním embargem na detaily aktivit a zážitků. Proto například nikde nenajdeme mnoho jmen nebo reportáže z akcí. Fotografie z BMWC se nezveřejňují, leda se souhlasem vyobrazených osob a organizátorů. Tento princip bývá na akcích zaměřených na čarodějnictví naprosto běžný a my si jej vypůjčili od jiných podobných událostí, které se konají v jiných evropských státech. Ve společných prostorách neexistuje ani noční ani ranní klid. BMWC je určeno osobám starším 18 let. Každý zodpovídá sám za sebe a musí se chovat slušně k ostatním. BMWC má pevně určený, ale dobrovolný program.

Tyto naprosto základní principy či pravidla vznikly sice teprve ve druhém roku existence BMWC, ale osvědčily se a existují dodnes. Postupem roků se ukázaly jejich výhody i nevýhody, přičemž často nebylo zřejmé, které jsou které. Velmi záleželo na konkrétním setkání. Každý ročník, každé místo a každá skladba lidí přinesly specifické výzvy. Každý ročník a každé místo také přinesly zajímavé historky, z nichž některé přežily v ústním podání roky a staly se svého druhu legendami. Ovšem nemá smysl je zde citovat, protože většině čtenářů stejně nic neřeknou. Když tedy pominu fakt, že bych se protivil již zmiňovaným pravidlům. Nicméně to hlavní bylo, že počet účastníků pozvolna rostl a až velmi málo výjimek, rostla i úroveň setkání a kvalita programu.

Určitým způsobem přelomové bylo BMWC 7, které se konalo v Bílých Karpatech na místě, kde se dnes pravidelně koná setkání Napůl cesty. Toto bylo první BMWC, kde jsme zkusili nabídnout možnost účasti lidem, které sice neznáme, ale jsou ochotní nám o sobě něco napsat. Od té doby jsme obdrželi poměrně hodně kontaktů, ale čas ukázal, že osobní znalost člověka zkrátka není tímto systémem překonatelná, takže po BMWC 10 jsme začali být opatrnější.

Probíhající příprava chrámu, BMWC 10

V tomto místě a čase roku 2006 bych se rád zastavil a dovolil si poukázat na roli, kterou v průběhu své existence BMWC hrálo ve velké části českého pohanství. Na BMWC vznikla nebo se upevnila díky jedinečným zážitkům a atmosféře mnohá přátelství a formát a duch těchto akcí hodně inspiroval. Díky tomu vznikaly další společné myšlenky a projekty. Zmínil bych například uspořádání pohanské svatby na festivalu Beltain, kde jsme se (už v roce 2006) dostali do televizních zpráv a tištěných médií, úspěšný projekt Eastwick věnovaný ženské spiritualitě, založení české pobočky Mezinárodní pohanské federace, projekt Divinorum, projekt Zřídlo, Mezi světy, Druidská skupina, setkání Na půl cesty (která adoptovala místo konání BMWC 7 a 12) a částečně také Česká pohanská společnost. Nejsou to asi jediné takové projekty, ale více mě z hlavy nenapadá.

Díky tomu, že BMWC je do určité míry uzavřenou akcí s vlastními pravidly a definicí prostoru, slouží jako platforma pro sdílení zážitků bez nálepek, šablon a stereotypů. Jeho charakter není ani tak eklektický, jako spíše ekumenický v tom smyslu, že do rituálů a celkové atmosféry každý přináší to své. Kreativní proces má jediné hranice a těmi je zdravý rozum a etické hranice všech zúčastněných. To se postupem doby ukazuje jako velmi důležité, protože když spolupracujete s lidmi, o nichž víte, že je za rok zase uvidíte a budete společně „tam“, tak se tolik nesoustředíte na své odlišnosti a vzniká důvěra a ochota.

Opusťme nyní zárodečné stádium a posuňme se v čase do doby porodních bolestí, kdy se hodně projevili nedostatky a nevyzrálost dosavadní organizace. Rok 2007 přinesl první těžkosti, které na sebe v následujícím roce nabalily další problémy. V roce 2007 proběhlo BMWC 9 na Českomoravské vysočině, které ačkoliv bylo programově nesmírně bohaté, trpělo velkou roztříštěností prostoru a díky souběžně pořádaným přednáškám a workshopům také značnou rozptýleností účastníků. Tento faktor se protnul s další okolností, kterou byla velká různorodost účastníků a jejich zájmů, a ne všechny z nich jsme znali. Věci, které se osvědčili v kompaktních prostorech a sestavách na BMWC 7 a 8 najednou nefungovaly moc dobře.

V roce 2008 proběhlo na Malé skále BMWC 10, které bylo specifické v tom, že oproti předchozímu ročníku obsahovalo programu naopak velmi málo. Tyto dva ročníky byly nesmírně kontrastní v tom, že na jednom bylo programu příliš a nevyšlo počastí, tak na druhém byl program velmi skromný a počasí bylo luxusní. V každém případě tyto dva ročníky ukázaly, že je třeba zvolit jiný přístup k celkové koncepci a organizaci a dodat jim čerstvý vítr a nové vlivy. Na další dva ročníky jsem se proto vzdal jakéhokoliv angažmá v organizaci s výjimkou logistické podpory a uvolnil prostor pohanům z druidské školy ADF. Prvními deseti BMWC se tak uzavřel jakýsi cyklus a mohlo začít něco nového. BMWC si prošlo několikaletým obdobím růstu, hledání, tápání a experimentování. A co bylo dál, si povíme příště.