10 let BMWC v českém pohanství – část II.

Jakub Achrer

prvním díle našeho povídání o deseti letech BMWC v českém pohanství jsme prošli jeho pomyslným prvním cyklem vývoje. Desátým BMWC se v roce 2008 uzavřela jedna kapitola. Tradice byla zralá na nové podněty a čerstvý vítr, takže jedenáctého pokračování se zhostili pohané z druidské školy ADF. Joanna Coleman a Petr Eurik Gilar, oba dnes žijící ve Velké Británii.

Pro vstup BMWC do svého druhého životního cyklu jsou charakteristické tři věci. Významný skok v rozmanitosti programu, atmosféře a celkové kvalitě, další nárůst počtu účastníků a konečně poněkud bizarní písemné obvinění Mezinárodní pohanské federace z nekalých praktik, ke kterým mělo údajně docházet prostřednictvím BMWC, které však touto organizací nebylo nikdy pořádáno. Tato obvinění se objevila na internetu a byla zaslána také centrále PFI, která však nikdy nebyla pořádající organizací BMWC. Že to někomu stálo za to, je s podivem. Všechno tohle namíchalo do dalšího začátku skutečně zajímavý koktejl, který přinesl BMWC (a vlastně i PFI) mnoho dobrého. A nyní zpátky na BMWC 11.

Podobně jako na počátku celé tradice také v tomto bodě jakéhosi přerodu se to nejdůležitější odehrálo v místech evokujících zemské hlubiny. Ba co více, jednalo se o jeskyni, do které jsme šli dlouhou chodbou osvětlenou svícemi, a na jejímž konci tekla říčka. Tam na konci hlubiny hořely ohně a zněly bubny. Jako samotné lůno Matky Země. Někde tam ve spodním světě se začala odvíjet další kapitola. Jedenácté BMWC bylo velmi bohaté na rituály určené kontinentálním keltským Bohům a mnoho se odehrálo v lesích a skalách v okolí Sloupu v Čechách, místě konání, kde se v dalších letech konalo ještě mnoho jiných pohanských akcí. Toto bylo také na dlouhou dobu poslední BMWC, na kterém byla přítomna spolupořadatelka BMWC 6,7 a 10 Barbora Nádvorníková. Ona dala BMWC mnoho z toho, čím dodnes je, a posléze začala dělat vlastní podobné akce pod názvem Eastwick Open, které byly zaměřené na ženskou spiritualitu. Všechno tohle ukazovalo na nový začátek. Jaro bylo v plném rozpuku, počasí luxusní a BMWC parádní.

Co následovalo, je také docela dost zajímavé.

gwen

Například na každé BMWC začala jezdit keltská harfa jménem Gwen. Skoro po každé vzala s sebou na akci někoho jiného. Dost často se taky stává, že naučí někoho hrát na harfu…

Přišlo hodně vzpomínané BMWC 12, o kterém dosud kolují názory, že bylo nejlepší. Šíří jej tedy ve své skromnosti hlavně organizátoři tohoto ročníku – Josef Petr a Anna Doubková. BMWC 12 bylo první v historii, které se vrátilo na místo, kde se již stejná akce konala. Konkrétně se jedná o námi objevenou hájenku v oblasti Brumov-Bylnice, kde se v dalších letech rovněž konala spousta jiných pohanských akcí (např. Mezi světy nebo Na půl cesty). Čím tedy bylo toto BMWC tak dobré? Především to bylo jeho zasvěcení slovanským bohům a také geniální místo v Bílých Karpatech. Dále to byla skladba účastníků, která byla výjimečně harmonická a příjemná. Události posledního roku měly na BMWC očistný a blahodárný vliv a to začalo přitahovat dobré lidi ochotné tvořit a dělat něco pro ostatní. Navíc se jednalo o BMWC s dosud rekordní zahraniční účastí. Jeden Američan, dva Britové, tři Rakušané. Počátkem tohoto ročníku se zahraniční účast stala jakousi rostoucí konstantou.

Zahraniční zastoupení se však zcela vymklo kontrole od BMWC 13 a 14, kde už nás byla z ciziny skoro třetina a počty účastníků dost razantně prolomily třicítku. Opět Rakousko, USA, Velká Británie. Na BMWC se začaly pravidelně objevovat zahraniční čarodějnice z rodinných tradic v téměř důchodovém věku, věkový průměr šel prudce nahoru a současným i minulým pořadatelům začalo být jasné, že tohle už jde nějak mimo původní koncept i mimo název „Česko-Moravský“, a že období puberty se opravdu stalo minulostí. Organizátoři BMWC začali koordinovat termíny akcí s organizátory podobné akce s názvem Broomstick Rally Austria, která se koná každý rok v Alpách. Z obou eventů se staly jakési sesterské akce. Navíc díky reklamě, kterou nám neúmyslně udělali autoři obvinění zmíněných na začátku tohoto dílu, zaujalo BMWC i mezinárodní koordinátorku PFI jménem Morgana, která se na čtrnácté pokračování přijela taky podívat. Zvěsti šířící se za hranice k nám obrátily pozornost a vyústily ve vznik velkého plánu, se kterým Morgana následně přišla – velká středoevropská pohanská akce s názvem Wyrd Camp. Poněkud monstrózní projekt Morgany, který měli přetavit ve skutečnost národní koordinátoři PFI a organizátoři jednotlivých akcí jako je BMWC. Háček ale tkvěl v tom, že BMWC a Broomstick Rally jsou specifické akce se specifickým charakterem bez celoevropských ambicí, takže se do toho jejich organizátorům moc nechtělo. Tehdejší tým české PFI z toho také nebyl až na jednu výjimku příliš nadšený a vlastně nikdo nechápal, jaký to má vlastně smysl.

Z čeho vyplývá, že nový životní cyklus také přinesl úplně jiný druh problémů, které vznikly naprosto bizarním domino efektem. Jakže to bylo? Napřed jsme v roce 2008 pozvali lidi, které jsme zvát neměli. Ti nám udělali negativní publicitu s nečekaně pozitivním efektem. Díky čemuž jsme se dostali do centra pozornosti centrály PFI, o kterou jsme vlastně původně vůbec nestáli. Což přineslo koncept mega-akce, kterou vlastně nikdo pořádně nechtěl. V něčem to bylo skvělé, komunita rostla. V něčem to zase nebylo tak skvělé – stali jsme se součástí mezinárodní scény, kde se většina z nás vůbec neorientuje. Důsledky se projevili v personální rošádě v PFI a problémech spíše lidského charakteru. Do organizace Wyrd Campu se nakonec s určitým sebeobětováním pustil Petr Eurik Gilar. BMWC 14 spolupořádali Pavel Cody Ungr a Tereza Hriníková. Zahraniční účast byla rekordně velká a počasí bylo rekordně špatné. Ačkoliv byl program skvěle vymyšlený, nešlo se ubránit pocitu, že něco drhne. Morgana byla opět přítomná a Wyrd Camp visel ve vzduchu. Bylo v tom napjaté očekávání, jak se věci vyvinou. Je těžké to hodnotit černobílou optikou, takže nedokážu říct, jestli to bylo pozitivní či negativní. Byly to zajímavé časy a bylo zjevné, že BMWC se stalo mimořádně atraktivní událostí.

V roce 2011 proběhlo další parádně pojaté BMWC s dobrým počasím a nádhernou krajinou, které měli opět na svědomí Petr Gilar a Joanna Coleman. Tentokrát jsme navštívili Kleť v Pošumaví. Začalo být jasné, že rakouský kontingent rodinných čarodějnic a tamní Wicca se stanou stálicemi na české obloze, ale nebylo úplně jasné, zda se odehraje další ročník. Proč? V roce 2012 měl být Wyrd camp a já coby hlavní strůjce BMWC jsem byl tlačený do toho další rok BMWC nedělat. Mně to smysl nedávalo. Ale bylo zřejmé, že v pojetí PFI nahrazuje tak nějak Wyrd Camp lokální akce. Tento pohled jsem nesdílel. K čemu taková exkluzivita? Nemám rád drama a konkurovat jsem moc nechtěl, takže jsem svým způsobem vyklidil pole a v roce 2012 sice nakonec BMWC 16 bylo, ale bylo plánováno jako poněkud komorní (nakonec byla opět rekordní účast, ale to je věc jiná). Nebylo ani cíleno na představitele PFI a ani se (pokud vím) neobjevilo na PFI fóru. Šlo si zcela svou cestou. Pro mě byla situace tou dobou vůbec celkově nepřehledná, jiní by ji asi popsat dokázali.

Mezi BMWC 15 a BMWC 16 každopádně nastal jeden obrovský předěl, který si nedokážu přesně vysvětlit. Jednak jsem organizaci zajišťoval po dlouhé době já, společně s Annou Doubkovou a dalšími a vzali jsme to celkem z gruntu. Wyrd Camp vyšuměl, zůstala po něm jen ozvěna v podobě téměř totožného názvu jiné zcela nesouvisející akce. Důvody, proč se Wyrd Camp nakonec nekonal, nejsou pro účely tohoto článku nicméně vůbec podstatné. Důležité je, co následovalo. Prakticky kompletní tým PFI rezignoval a organizaci opustil. Ze dne na den. Píše se rok 2012. Současně končí personální propojení mezi PFI a BMWC. Důsledky se projevily na obou stranách.

strom

BMWC 17 – tam, kde strom začal růst.

Vznikla organizace nová, ryze česká, neřízená zvenčí. Česká pohanská společnost. Tato změna měla velice stmelující účinky a popohnala komunitu hodně dopředu. Najednou tu byla velká zodpovědnost a obrovská motivace. Přišla dosud zcela nevídaná šíře akcí a jejich počet a frekvence překvapila i mě. A to se zasezpětně promítlo i do podoby dalších BMWC. Rozplynula se mlha a problémy zmizely, respektive zmizely jejich příčiny. Díky těmto těžkostem se však celá akce obrovsky posunula, protože se posunuli její účastníci i organizátoři či spoluorganizátoři. Zpětně viděno je pozoruhodné, kam nás celý ten dominový efekt dostal, a jakým všeobecným požehnáním to vlastně celé končí. Viděno zpětně, všichni vlastně dosáhli svého a naplnili své představy. Kdo toužil po funkcích, dostal funkce. Kdo chtěl podnikat, začal podnikat. Kdo si chtěl dělat svoje, si dál dělá nerušeně svoje.

PFI má v Čechách loajální pobočku, ale s BMWC již propojena není. Někdejší stěžovatelé se v ní nakonec začali sami angažovat, našli v ní uplatnění a zavládl všeobecný mír. Kruh se uzavřel a všechno zapadlo na své místo. A BMWC v poklidu opustilo střed dění a stáhlo se do ústraní, kde mu bylo od samého začátku velmi dobře. Jeho úloha v dění na pohanské scéně se myslím dost umenšila, mezinárodní pohanská politika z něho zmizela. Poučení, které z toho plyne, je, že problémy mají někdy zázračnou moc řešit se samy od sebe, když se nepřilévá olej do ohně. A že nejlepším plánovačem je často přirozený řád věcí. Bohové? Možná taky. Koneckonců těch deset roků jezdili s námi. Byly u každé písně, u každého ohně, u každého vyprázdněného poháru i ospalého jitra na louce těsně před východem slunce. Zažili to všechno až do dna.

BMWC 17 a 18 proběhly střídavě v režii Wicca a v režii pohanů z druidských škol ADF a OBOD. Účast pomalu atakuje padesátku a nechce se zastavit. Na obou z nich byla opět cca třetina zahraničních účastníků z pěti až šesti různých zemí, včetně i velmi významných hostů Vivianne a Chrise Crowleyových. Vivianne Crowley je autorkou mnoha knih o Wicce a moderním pohanství a Chris Crowley byl mnoho let prezidentem britské Pohanské federace. Oba jsou velmi známí ve wiccanském světě a na BMWC se objevili dvakrát za sebou. Vedli dva celodenní workshopy a rituály, na které nezapomene asi nikdo. Současně s nimi se začali aktivně zapojovat další zajímaví lidé ze zahraničí, např. Siggy z rakouského OBODU nebo wiccanská velekněžka Enenna z Polska. Formát celé akce v posledních letech dostává ustálený tvar. Jako kdyby po deseti letech mnohdy bolestné krystalizace vzniklo něco svébytného, pevného a jasně ohraničeného. Myslím, že dokonce vzniklo ještě něco navíc. Nevím vlastně, co to je, ale má to na mě uklidňující efekt. Na BMWC 17 jsme totiž zasadili strom pohanského přátelství. Protože v Británii existuje velká řevnivost mezi druidskou tradicí a tradicí Wicca, mnoho z nás si tam slíbilo, že tohle se v České republice nikdy nestane. Drama je k ničemu. Nechceme ho. A tak jsme prostě v lese zasadili strom. Povolali jsme spolu Fénixe, aby povstal z popela. A zároveň se vydali zaječí norou. Vede zatraceně hluboko.

olatr

Chrám v noci. BMWC 18.

Bylo by hezké říct něco pozitivní závěrem. O budoucnosti. To je však ošidné. Všechny představy o budoucnosti BMWC byly vždy rozfoukány na prach. Asi vůlí Bohů. Skutečnost nakonec vždycky překvapila. Takžejako každý rok je to ve skutečnosti list nepopsaného papíru. Je to desetiletý příběh plný překvapení, zvratů, ale i poučení. Já vděčím Bohům zejména za to, že jsem měl tu obrovskou čest vidět každou jednotlivou stránku. Je to nesmírně vzácný a cenný dar. Proto jsem se o něj chtěl alespoň částečně podělit formou tohoto článku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek