Vzpomínky na Starou víru a Pohanský kruh aneb jak jsem zakládal „církev“

Jakub Achrer

(K následujícímu článku mě inspirovali Kamila Velkoborská a Miky Skjaera.)

Projekt Stará víra je záležitost stará přibližně dvanáct let. Hovoříme o období 2003 až 2004. Díky tomu si nepamatuju přesné detaily a jsem schopný svou zkušenost popsat jen schematicky. O co šlo? O pohanskou náboženskou společnost podle zákona, registrovanou ministerstvem kultury. Měla se skládat z několika málo autonomních organizačních složek, tvořených jednotlivými tradicemi. Konkrétně: slovanská, germánská, šamanská a wiccanská. Celá věc začala patrně ještě před tím, než jsem se k ní dostal já. Tento příběh ilustruje především někdejší atraktivitu pohanství pro lidi bez sociálních kompetencí, mezi které jsem v té době patřil nepochybně i já. V příběhu se objevují následující hlavní postavy:

Adrian, dříve se nazývající Stargard, stále aktivní v pohanské komunitě.
Linda, o které již dlouhou dobu nikdo z mého okolí nic neslyšel, zřejmě již neaktivní.
Pánové S a G, kteří si říkali každý měsíc jinak, jejichž jména jsem zapomněl, a používám pro ně jen první písmena přezdívek, kterých se jim dostalo mezi lidmi okolo okultismu. První písmena proto, že to nebyly přezdívky pěkné.
Radek a Vítoslav ze sdružení Rodná víra, podle všeho stále praktikující a aktivní pohané.

Všechno pro mě osobně začalo elektronickou korespondencí a setkáním s dvěma lidmi, kteří měli velké plány. Říkejme jim tedy pan S a pan G. Oba se zajímali o germánskou tradici. Pan S byl orientován na folkish Ásatrú a pan G na okultismus. Jeho vzorem byl Guido von List. Předmětem naší korespondence byl vznik pohanského časopisu, který by se věnoval hlavním proudům v současném pohanství. Oba měli velké vize, nicméně neměli chuť celou věc zaštítit svou adresou a jménem. Takže to zbylo na mě. Nadšený jsem z toho příliš nebyl, nicméně myšlenka mi to přišla natolik dobrá, že jsem tu zodpovědnost přijal. Shodou okolností jsem také vymyslel název: Pohanský kruh. Univerzální název, který v průběhu let použily ještě další různé projekty.

S a G mě pak seznámili se dvěma pohany, rovněž z germánské tradice, konkrétně s (tehdy jedinými) příslušníky Klanu Karpatských vlků. Představili se mi jako Linda a Stargard. Stargard je dodnes velmi aktivní a známý pod jménem Adrian. Sešli jsme se v čajovně a povídali si o plánech budoucích. Zaujalo mě, že Linda i Stargard neměli ani tak moc chuť se pustit do pohanského časopisu, jako spíše do založení pohanské náboženské společnosti a hledali další lidi, se kterými by spolupracovali. Na pohanský časopis nicméně přišla řeč také. V celé debatě jsem hrál spíše pasivní roli.

Brzy jsem poznal, že velkým tématem pro všechny čtyři příslušníky germánské tradice bylo, s kým spolupracovat a s kým ne. Pánové S a G prosazovali spolupráci s ostatními klany dnes již zaniklého společenství Heathen Hearts From Boiohaemum (jehož členy byli i Adrian a Linda). Proti tomu se opakovaně vyjádřila Linda s tím, že se spíše než o pohany jedná o „partičku přerostlých trampů“, kterýmžto označením v letech pozdějších označovala různé skupiny dle potřeby a aktuální situace na pohanské scéně. Brzy se ukázalo, že je s tímto názorem osamocená a mně to bylo celkem lhostejné. V těch dobách jsem si nedokázal představit žádné důvody, proč s někým nespolupracovat. Byl jsem velmi nezkušený, mladý a naprosto naivní. Nechápal jsem, a tak jsem dal na názor většiny.

Shodou okolností jsem byl tou dobou už asi rok členem Mezinárodní pohanské federace. Věděl jsem, že je možné stát se aktivním členem a začít pořádat tu a tam nějaké akce. Z různých vnitřních materiálů této organizace a zahraničních internetových stránek jsem pochopil, že takovou nejjednodušší a nejčastější pohanskou akcí k seznámení je obyčejné setkání v hospodě, kterému se mezi pohany po celém světě říká „pub-moot“ (a na který si česká pobočka PFI o mnoho let později začala nárokovat copyright, což je zajímavé české specifikum).

Rozhodl jsem se nicméně uspořádat takový pub-moot. Pozval jsem pár lidí, co jsem znal přes internet, a taky pány S a G. Když jsme spolu hodně komunikovali, říkal jsem si proč ne, ať se taky staví, že aspoň probereme ty naše věci. Setkání jsem umístil do Vršovic, do jedné kavárny, kde tehdy pracovala jedna osoba spřízněná s pohanstvím. Výsledek mě samotného velmi překvapil. V kavárně seděla poměrně velká spousta lidí. Pánové S a G mě informovali, že právě začíná první redakční schůze nového pohanského časopisu. Byl jsem mladý a vyjukaný, takže jsem nic nenamítal. Nicméně již tehdy jsem si mohl domyslet vývoj věcí budoucích, který se nesl v podobném duchu komunikačních šumů, překvapivých zvratů a slov, která nic neznamenají. Z historicky prvního pub-mootu se tedy stalo první setkání redakce časopisu a těch několik málo nic netušících hostů se najednou stalo součástí projektu. Včetně mě. Jaksi mimoděk a mezi řečí jsem pochopil, že jsem se dokonce stal šéfredaktorem tohoto časopisu. Vývoj věcí tak nějak šel a já se nijak zvlášť nebránil.

Na prvním setkání se učinilo několik rozhodnutí, které lze shrnout jako vydefinování rubrik a odpovědných redaktorů a vytipování dalších skupin, které jsem měl oslovit. Konkrétně se jednalo o Rodnou víru, paní Melčovou – dnes již vdovu po keltském kováři panu Melčovi – a několik dalších lidí, kteří se zrovna tak nějak zjevili v okolí Lindy a pánů S a G. Do projektu se zapojila také tehdejší zaměstnankyně esoterické společnosti Equilibrium, s.r.o. Barbora Nádvorníková, což bylo vlastně její tehdejší první setkání s pohany. Tato událost dalším řetězem příčin a následků vedla až ke vzniku projektu ženské spirituality Eastwick o nějaké čtyři roky později.

pk-yul

Takhle vypadalo vydání časopisu u příležitosti Yule 2003. Mimo jiné je
v něm i krátká reportáž z veřejného rituálu Samhain, který jsme vedli
společně s čarodějnicí Nephrou v Hostivařském lesoparku.

Ocitl jsem se v pozici člověka, který má celou věc právně zaštítit a dát ten tým nějak dohromady. Začal jsem tím, že jsem si na celou věc udělal IČO a naučil se jednoduché účetnictví, včetně daňových dokladů a podávání přiznání podnikajících osob. Současně jsem se sešel s tehdejšími představiteli Rodné víry, Vítoslavem a Radkem. Začala se rýsovat spolupráce a vyšlo první číslo. Dlužno říci, že kromě právního zaštítění a účetnictví jsem řešil také rozesílání, distribuci, vlastní příspěvky, ilustrace, redakční úpravu a to nejhorší – korektury. Opravovat texty cca poloviny redaktorů se rovnalo detektivní práci, kdy jsem se za pomoci velkého množství intuice a empatie snažil dobrat významu vět, které postrádaly přísudek ve větě hlavní a velké části vět vedlejších. Kterých často nebylo málo. Jeden článek byl dokonce tvořen jedním jediným souvětím, jemuž chyběla věta hlavní. V těchto podmínkách jsem dokázal dotáhnout redakci k vydání pěti čitelných čísel časopisu Pohanský kruh: Lammas 2003 až Imbolc 2004.

Proč tak detailně popisuji časopis Pohanský kruh? Protože bez něj nelze pochopit, co přesně se dělo okolo projektu Staré víry. Ne že bych to dodnes pochopil já, nicméně ty dvě věci byly zcela propletené a dění v nich nelze chápat jinak, než v jednom celku. Nevím kdy, a jak se to přesně stalo, nicméně z mojí redakce najednou začal vznikat jakýsi přípravný výbor projektu Stará víra. Snažil jsem se ty věci držet odděleně, ale nešlo to. Z jednoho prostě vznikalo druhé. Linda, která před tím pro Pohanský kruh vlastně jen napsala jeden či dva články, začala být velmi aktivní a ze Staré víry se začalo stávat téma číslo jedna. Podobně jako na prvním pub-mootu v Čechách, i tady jsem najednou vůbec nebyl pánem situace a jen jsem zíral, jak se věci dějí. Aniž bych příliš chápal, k čemu to bude dobré, stal jsem se jakýmsi zmocněncem pro tradici wicca. Zde je třeba říci, že v tehdejších dobách byl postoj většiny zástupců rekonstrukcionistických směrů (kterým se dnes říká o něco méně srozumitelným slovem „etnické“) k wicce pozitivní. Z pohledu rozdílnosti našich náboženství jsme vůbec neřešili nesmyslné rozpory, které v pozdějších letech začaly plnit stránky různých sociálních sítí.

Současně bylo zřejmé, že v projektu Stará víra existuje několik zainteresovaných stran. Polem, na kterém spolu tyto zainteresované strany soupeřili, se stával časopis Pohanský kruh. Musel jsem hodně balancovat protichůdné zájmy hlavně Slovanů a Germánů, jejichž společným cílem bylo stát se dominantní silou v redakci. Současně jsem během germánského srazu v létě 2003 v Pošumaví (místo známé mezi pohany jako Gabreta) pochopil, že uvnitř Heathen Hearts From Boiohaemum zuří jakási do té doby tichá válka. To mou pozici šéfredaktora značně komplikovalo a bohužel se to celé přenášelo i do mého angažmá v přípravném výboru Staré víry. Ten letní sraz byl tenkrát nějaký podivně vyhrocený. K mé osobě se všichni chovali mile a přátelsky, ale napětí bylo znát. Také já jsem pochopil, stejně jako ostatní z HHFB, že Stará víra má být založena na autonomii jednotlivých tradic a projekt má být budován zespoda. Od jednotlivců. Ale návrh stanov tomu neodpovídal, což bylo divné. Současně byl velký problém v personálním zastoupení. Jako by všichni chtěli rozhodovat. Stanovy tenkrát sestavoval Lindy známý ze školy, Petr Vinš, který vlastně vůbec pohanem nebyl. Nicméně v církevním právu se vyznal dobře.

Situace vyústila v otevřené nepřátelství uvnitř organizace Heathen Hearts From Boiohaemum. Já jsem až přibližně do září 2003 vycházel dobře se všemi zainteresovanými stranami. Nicméně to nevydrželo dlouho. Potřeboval jsem udržet v chodu redakci, díky čemuž jsem s Adrianem komunikoval mnohem více než s ostatními v Heathen Hearts. To bylo pravděpodobně vnímáno jako neloajalita. Množily se komunikační šumy, které už si ani nepamatuji a ani nejsou důležité. Ten řekl tomu tamto nebo něco jiného a ten zase támhleto, zkrátka pohanský galimatyáš po česku v jakési zhuštěné instantní formě. Moje naivita byla stále neochvějná, takže jsem se klidně nechal vmanipulovávat do dalších a dalších nepříjemných situací a ne všechny jsem zvládl dobře. Společně s HHFB jsem se zúčastnil rozhlasového rozhovoru, který jsem nedomluvil, a kde jsem se ocitl ve spíše vedlejší roli jako přizvaný účastník. Nicméně najednou bylo na mě, abych na mikrofon zodpověděl dotaz redaktora, proč nebyli přizváni také Slované. Nevěděl jsem, co na to říci. Ten den jsem hodně lidí z HHFB viděl naposledy a Stará víra nějaký čas žila vlastním životem.

HHFB celkem rezolutně (a možná i právem) odstoupili od projektu, neboť došli k závěru, že nebylo splněno to, co bylo v rámci vyjednávání na Gabretě domluveno. Zbyli jsme já, Slované a Linda a Adrian. Pánové S a G, jak se najednou ukázalo, byli již dlouhou dobu členy jednoho z klanů HHFB. Nebo alespoň to mi bylo řečeno a bylo to pro mě velké překvapení. Takže bylo logické, že odstoupili z projektu Stará víra, a také že odešli z redakce Pohanského kruhu. Tím také definitivně zmizeli z mého „radaru“ a od té doby jsem o nich neslyšel. Moje pokračující spolupráce s Lindou a Adrianem byla chápána jako nepřátelství vůči HHFB, kteří se mnou ukončili veškerou komunikaci. Velkou měrou k tomu přispěl fakt, že jsem se sice stal šéfredaktorem jaksi mimoděk, ale skutečně jsem se jím stal a vydobyl jsem si poslední slovo v rozhodování o časopisu. Nicméně mlýnské kameny, mezi které jsem se dostal, mě nakonec vyplivly zcela dezorientovaného. Dodnes ani po dvanácti letech nechápu, co se vlastně tehdy stalo. Musela mi uniknout velká spousta věcí. Celá kauza měla zřejmě ještě dlouhou dohru v podobě různých smyšlených až mýtických historek, v nichž jsem více či méně figuroval, a které již pro tento příběh nejsou podstatné.
ver-samh-2003

Shodou šťastných okolností se z toho obřadu (Samhain 2003) dokonce povedlo dohledat
fotku, o které jsem vůbec netušil, že existuje. Foto: Klára (Amálka) Paterová

Každopádně po zářijových událostech na Gabretě začala redakce Pohanského kruhu fungovat skutečně dobře. Došlo k větší dělbě práce a významně vzrostl počet lidí ochotných a schopných něco dělat. Projekt skončil až na jaře 2004, když už bylo jasné, že to sám neutáhnu. Tím, kdo vytrval až do konce a neustále mě inspiroval pokračovat, byl Radek z Rodné víry. Adrian zůstal aktivní, Linda na mnoho let zmizela ze scény někam mezi satanisty. Vrátila se ještě na několik let jako jiný člověk, spíše nepřátelsky naladěný vůči wicce a ochotný se zúčastnit nevkusného divadla se stížnostmi na českou pobočku Mezinárodní pohanské federace v roce 2008. Jediný člověk z projektu Stará víra, o kterém dodnes slýchám, je Adrian.

Vývoj projektu Stará víra byl na sklonku roku 2003 po formální stránce připraven a posléze ustrnul ve fázi sbírání podpisů. Jak už to u podobných věcí bývá, každý chtěl mít funkci, ale nikdo nechtěl nic dělat. Na čemž celá věc nakonec ztroskotala a vyšuměla do ztracena. Začalo to dramatickým rozkolem s HHFB a postupnou ztrátou zájmu a znechucením všech zúčastněných. To všechno prosakovalo časopisem Pohanský kruh. Je také dost možné, že se počítalo s mou osobou, která odpracuje takové ty nepopulární věci jako je účetnictví a papíry. To ale nevím.

Faktické podrobnosti o Staré víře vypsal svého času ve své terénní studii Petr Vinš. Není tedy na mě opakovat jeho souhrn. Pokusil jsem se jen o záznam vlastních subjektivních vzpomínek a pocitů z té doby, aniž bych si nárokoval nějakou objektivitu nebo faktickou bezchybnost. V celém příběhu nelze na nikoho ukázat prstem, protože asi nikdo z nás v té době ještě nedokázal s ostatními lidmi komunikovat a spolupracovat normálně.

Obdobný scénář jsem nicméně pozoroval před několika lety u projektu Země předků, který se měl věnovat pohanskému pohřebnictví. Taky zde byla na začátku hezká myšlenka a nadšení lidé. Taky zde byla důležitou postavou stejná Linda jako u Staré víry. Taky zde došlo k pokusu o jakýsi únos rozjetého vlaku směrem k založení pohanské náboženské společnosti. Jelikož jsem byl o téměř deset let starší a zkušenější, z celé záležitosti jsem okamžitě vycouval a nikdy se neohlédl zpět. Což byla zároveň moje zcela jistě poslední zkušenost se zakládáním pohanské církve.

Tuto zkušenost, kterou jsem si zažil, každopádně nepřeju nikomu. Její výhodou pro mě samotného však je, že jako jeden z mála lidí v českém pohanství dokážu zcela docenit nesmyslnost takového počínání. Církevní uspořádání tak, jak ho zná český zákon a jak ho má zakódovaná většina lidí v hlavě, je zcela neslučitelné s náboženskou skupinou, jejíž různorodost věrouky a praxe je takto enormní. Může fungovat pouze v relativně homogenní náboženské skupině, to znamená v rámci jedné tradice, založené mimo jiné na důvěře a sdílených hodnotách. Na tom musí každá taková společnost stát. Každá jiná stojí jen na ambicích jednotlivců a jejich touze po moci. A to je dost málo na to, aby tomu uvěřilo pár set lidí s vlastním rozumem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek