Výlet Pohanských stop – Přírodní park Radeč

Ondřej Vaverka

Další z velkolepých výletů pořádaný Pohanskými stopami směřoval do krajů Rokycanska, konkrétně do okolí vesnic Volduchy a Březina. Jsou to typické české vesničky, od sebe odloučené kopcem, na kterém se rozprostírá přírodní park Radeč a na jehož 619 m vysokém vrcholu se nalézá slovanské hradiště – jeden z cílů našeho putování.

Na cestu jsem spolu s Alenkou vyrazil již v pátek odpoledne. Na hlavním nádraží jsme potkali další účastníky výletu – Katku, a později Jožku a Anetu. Vytvořili jsme tak skupinu, která měla na místo určení dorazit jako první, kolem třetí hodiny. Večer pak měl dorazit zbytek výpravy. Nemohl jsem se dočkat, až budu sedět ve vlaku a na celý víkend opustím rušnou Prahu. Zároveň jsem byl zvědavý na lidi, které mám poznat, a na to, co nás čeká. Instrukce k výletu slibovaly ubytování v lese, absenci elektřiny, vaření na kamnech, návštěvu hradiště a zámeckého parku… No prostě paráda.
Když nás vlak konečně vysadil ve Svojkovicích, vydali jsme se dále do Volduch. Cestou se k nám připojil Dušan, který ve zdejším kraji žije a zná zajímavá místa. Dělal nám tak po celý víkend skvělého průvodce. Ve Volduchách se zrovna připravovali na pouť ve velkém stylu, nechyběl dokonce ani strašidelný hrad. Naše šestičlenná skupina se však nenechala zlákat stánky se sladkostmi a neochvějně jsme pokračovali vstříc srubu.

Zanedlouho jsme došli k okraji lesa a hned za první zatáčkou jsme spatřili vytoužený cíl. Chvíli jsem jen němě zíral. Večer před odjezdem jsem sledoval parodii, v níž hrál hlavní roli srub velmi podobný tomuto a spousta hladových zombíků. Ujistil jsem se, že nebudu spát blízko okna. Ubytovali jsme se a šli se projít do lesa kolem srubu. Během večera dorazili ostatní a začalo stmelování. Hrálo se na kytaru, bubnovali jsme, zpívali, pili víno a vůbec jsme se dobře bavili dlouho do noci.

Druhý den jsme vyrazili nejprve na slovanské hradiště. Počasí nám přálo a cesta smíšeným lesem ubíhala v dobré náladě. Kolem nás voněl mech a stromy a po Praze se mi vůbec nestýskalo. Dostal jsem nutkání sejít z pěšiny, a po pár krocích mě překvapil palouček vystlaný kobercem hebké, vysoké trávy. Uprostřed stál mrtvý kmen velikého listnatého stromu, byl již dávno bez větví a bez kůry. Slunce mrtvé dřevo vysušilo a dalo mu světle šedivou barvu. Nebyl to smutný pohled, naopak. U paty stromu, mezi kořeny, rostl nový svěží listnáč. Chvíli jsem seděl v dutině suchého kmenu a vnímal atmosféru místa. Svačící skupinu jsem dohnal na rozcestí. Čekala nás poslední etapa výstupu k hradišti.

Brzy jsme došli k zarostlým kamenným valům, které se v několika řadách točily kolem plochého vrchu, a kdysi sloužily k ochraně obyvatel hradiště. Sedl jsem si na kamennou obrubu vkusně zbudovaného altánu, který byl vystavěn na příkrém svahu kopce, a hleděl jsem dolů na Březinu. Hledal jsem slova, kterými bych popsal zvláštnost a nádheru celého místa, ale Dušan je nalezl za mě: „Je to místo, které touží žít a je plné života“. A skutečně tak vrch působil. Příroda kolem byla zdravá a plná síly. Vysoké stromy svými kořeny obtáčely kamenné valy a dole pod skalou se vlnila tráva připomínající zelené moře. Jožka navrhl, abychom se rozešli, našli si hezké místo a něco, co nás tam zaujme, si s sebou odnesli pro večerní rituál. Jako dar místním duchům. Chvíli jsem rozjímal na výběžku nízké skalky, ale zaujaly mě jen velké kameny, s kterými jsem se nechtěl tahat dolů do údolí.

V neobyčejně veselé náladě jsme pak společně scházeli z vrcholu dolů směrem k Březině, do stejnojmenného zámeckého parku. Park je to nevelký, ale hezky udržovaný a plný mohutných stromů. Chvíli jsme se pod nimi procházeli a pod jedním zvláště hezkým stromem nás Airis svolal dohromady, abychom udělali společné foto. Hned vedle parku jsme navštívili opravenou zříceninu hradu, který se tyčí na skalním ostrohu nad koupalištěm a dětským hřištěm. Poté, co jsme si zde osvěžili nohy a někteří z nás se dosti vyřádili na houpačkách, jsme vyrazili po silnici na cestu zpět. Dušan nás ještě cestou zavedl k místní studánce.

Do srubu jsme dorazili pozdě odpoledne, ale do večerního rituálu bylo ještě daleko a tak se většina z nás vydala dolů do vesnice na pouť, kde se pomalu, ale jistě rozjížděla zábava. Byl jsem unavený a tak jsem raději zůstal spolu s Alenkou, Katkou a Dušanem u srubu. Po večeři jsme se všichni sešli na verandě na předrituální briefing. Nejprve kdosi nadhodil, že uděláme rituál mlčky, že alespoň nezapomene svůj text. Tento vtip se však obrátil v dobrý nápad a bylo dohodnuto, že celý rituál proběhne, až na svolávací chant, v tichosti a budeme používat jen gesta. S překvapením jsem zjistil, že i pro mě a Alenku Jožka přichystal společnou roli a o to víc jsem se na rituál těšil.

Když se začalo stmívat, vyrazili jsme na místo rituálu. Zachovávajíce mlčení jsme se rozešli do okolí potemnělého lesa a čekali, až nás Vermarka a Jožka přivolají zpěvem chantu The River Is Flowing. Vše probíhalo velmi přirozeně a hladce, slova nám nechyběla a v tu chvíli by nebyla ani vhodná. Rituál byl velmi působivý a povedl se. Když jsme opustili posvátné místo a pomalu sešli z lesní cesty, posadili jsme se na okraji paseky. Stále jsme zůstávali v tichosti. Nebylo třeba se k tomu přemáhat, nikomu se hovořit nechtělo. Myšlenky se stále toulaly daleko od našeho světa a bylo třeba je vrátit na zem. Zatímco mezi námi v tichosti a v nastávající tmě koloval chléb a medovina, dívali jsme se dolů do údolí, do vzdálených míst, kde ležela barvami zalitá vesnice, do míst, odkud přicházela hlasitá pouťová hudba. Dole v údolí se lidé bavili jízdou na kolotoči, pitím piva a pojídáním žužu, zatímco z potemnělé paseky na úbočí kopce se jejich směrem díval pár zadumaných očí, přemýšlející o kontrastu dvou naprosto odlišných světů. V tu chvíli mi připadala naše civilizace absurdní a strašně cizí… Zbytek večera jsme strávili na verandě srubu, kde jsme zpívali oblíbené písně, chanty, bubnovali jsme a užívali si života se všemi jeho radostmi.

V poslední den výletu jsme se šli podívat k nedalekému památnému buku. Příznivci geocachingu zde mohou hledat kešku. Vskutku jde o krásný majestátní strom s dutým a širokým kmenem. Nikdo neodolal a každý z nás si vlezl do jeho dutiny. Chvíli jsme si povídali pod jeho větvemi, Airis se válel v bukvicích a kolemjdoucí geocacher se před námi snažil nenápadně objevit kešku. Měl jsem chuť strom obejmout a očividně jsem nebyl sám. V humorném duchu pronesený návrh, aby si mužové výpravy svlékli trička a zkusili společně buk obejmout, se opět proměnil v dobrý nápad a už jsme spolu se Zahradou, Airisem a Jožkou objímali temnou a chladnou kůru stromu.

Vše krásné jednou končí a i my se museli odebrat zpět do srubu, uklidit a zabalit si svá zavazadla. Vůbec se mi nechtělo opustit les a útulné dřevěné stavení vybavené krbem a kamny, ale sprcha a rychlovarná konvice nakonec převážily jazýčky vah na stranu velkoměsta a už jsem se domů i těšil. Výlet to byl překrásný a chvíle, které jsem zde zažil, zůstanou dlouho vypáleny v jinak prchavé paměti.

CELÁ GALERIE

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek