Vivianne Crowley: Tradice Wicca

Dr. Vivianne Crowley je Wiccanská velekněžka a autorka knih Wicca (Element 2003), Cesta Wiccy (Thorsons 2001) a mnoha dalších knih o pohanství a duchovní psychologii. Vyučuje Wiccu a západní kabalu v Evropě a po celém světě. 19. října pořádá Česká pohanská společnost její přednášku v Praze. Více informací lze nalézt v připravovaných akcích.

V roce 1954 byla publikována kniha Geralda Gardnera ‘Witchcraft Today’ (v ČR vydalo nakl. Grada jako Moderní čarodějnictví, pozn. překl.), která popisovala duchovní cestu, kterou nyní nazýváme Wiccou. O více než půl století později byly tisíce lidí z celého světa zasvěceny do tohoto mysterijního náboženství a statisíce dalších lidí rozvinuly vlastní formu tohoto náboženství na základě inspirace Geraldem Gardnerem. Většina z nás zná úplný základ Wiccy – oslavy změn ročních období u příležitosti osmi svátků (sabatů), které jsou současně oslavou lidského zrození, dospívání, smrti a znovuzrození. Stejně tak známe rituální praxi spočívající ve vytvoření magického kruhu pro každou takovou příležitost. Známe i koncept, podle nějž má většina lidí magické síly, které je možné ovládnout za účelem pozitivních změn v jejich životě a v životech jejich blízkých. I když nejste součástí Wiccy, můžete snadno na internetu dohledat mnoho z jejích vnějších forem. Co je však tím, co nás k ní přitahuje a proč si získává lidská srdce i představy?

Pro mě se Wicca skládá ze čtyř částí. Spojuje učení a praxi založené na přírodním náboženství, zasvěcení do mystérií, tradičním čarodějnictví a rituální magii. Tato unikátní syntéza dává Wicce její kořeny. Vychází z nejjednodušších a nejranějších náboženských instinktů našich předků, z potřeby uctívat překrásný vesmír, ve kterém se nacházíme. Současně také pokračuje v cestě duchovní transformace vlastní mysterijním kultům, které byly součástí rozkvétajících pohanských předkřesťanských civilizací. Navazuje sice na tradici evropské lidové magie, ale její rituální praxe vychází z ceremoniální magie, která se na západě rozvíjela posledních 800 let a která je plná duchovních i magických dobrodružství.

Wicca je popisována jako „Staré náboženství”. Je stará v tom smyslu, že je založená na starých myšlenkách a praktikách, nicméně většina Gardnerových tvrzení z oblasti historie týkajících se Wiccy jsou romantickými interpretacemi minulosti, které jsou víc mytické než skutečně historické. Tato romantická interpretace pochází z hluboko zakořeněné touhy, která je spojená s Wiccou a současným pohanstvím – ten pocit, když z celého srdce toužíme po znovu-spojení se světem kolem nás, s rytmem a cykly přírody. Proč je ta touha tak silná? Před mnoha staletími jsme žili zejména životy venkovanů a byli jsme si dobře vědomi své závislosti na přírodě. To, že jsme její součástí, nám nemusel nikdo připomínat; ani že každý náš čin má následky na přírodní svět kolem nás, že jsme existenčně závislí na štědrosti přírody k našemu živočišnému druhu. Když dnes žijeme v izolaci od skutečného světa a v umělosti životů ve městech, potřebujeme neustále připomínat a oslavovat přírodní svět. Abychom dokázali čas od času udělat krok zpět z virtuální reality a dotknout se země, připomenout si to, co je doopravdy skutečné.

Wicca coby náboženství je oslavou toho, co je věčné a co přetrvává. Tím se rozumí trvalá krás

a našeho vesmíru a božská skutečnost, která jí proniká. Víra, podle níž se oslavou a uctíváním znovu spojujeme s hlubší skutečností, která je ukrytá v srdci hmoty, je pro mnoho lidí nezbytná k pochopení božského principu. Žijeme uvnitř hmotného stvoření, které je naším vnějším vyjádřením božské skutečnosti, která se snaží samu sebe poznat a prožít v celé své komplexnosti a tvořit a znovu tvořit, aby prožila co nejbohatší rozmanitost. Je to božství hladové po poznání a prožitku. My jsme smyslovými orgány tohoto božství, poskytujeme mu na oplátku poznání sebe sama. My jsme zrcadly, v nichž může mít nespočetně mnoho podob.

To, co je na Wicce staré, je myšlenka znovu-spojení, což je jedna z nejstarších forem lidské náboženské zkušenosti. Pro mnoho lidí je praktikování Wiccy „návratem domů“. Je to praxe archaická a zvláštní – ale zároveň nějakým způsobem povědomá. Neučíme se ji více, než jak si ji pamatujeme. Připadá nám zakořeněná v našem nejhlubším vědomí.

V samotném jádru Wiccanské duchovní zkušenosti je propojení vědomí mezi vlastním a druhým já. Vysvěcený druh je tavícím kotlíkem alchymického pokusu, v němž božská jiskra v každém z nás, mikrokosmos, hledá propojení a jednotu s větším celkem, s kosmickým vědomím. Toužíme prožít zkušenost jednoty s větším božstvím, kdy se stáváme bohyní nebo bohem. Praxe invokace je probouzení božského uvnitř nás. Jako taková je součástí tajemství, které bylo vždy v jádru všech škol mystérií a jejich zasvěcovacích obřadů. Exoterní státní náboženství se často snažila tyto zkušenosti potlačovat, regulovat a mít vládu nad přístupem k nim. Esoterní a šamanské tradice je uchovávají a vyučují, přičemž duchovně otevření lidé na ně dříve nebo později narážejí. Vždycky tam někde jsou, ležící v srdci lidské zkušenosti, pokud víme, jak hledat.

Lidé uctívali v průběhu věků nespočetně božstev. Ve Wicce uctíváme božské ženství, tedy Bohyni, a božské mužství, tedy Boha. Vidíme je v rovnováze a harmonii. Mnoho lidí je přitahováno k určitým konkrétním bohům a bohyním jejich lidu a země. Pro některé jsou různí bohové a bohyně mocnými bytostmi, které jsou v konečném důsledku aspekty božského celku, což je vnímající vesmír. Tyto odlišnosti jsou záležitostí osobní praxe a praxe covenů (skupin praktikujících, pozn. překl.).

A co magie, ta zvláštní ošidná síla, kterou znají někteří lidé intuitivně a jsou si jí vědomi a jiní se ji snaží rozvinout? Ona je tou tvořivou božskou silou, která nám umožňuje změnit nezměnitelné a získat nezískatelné, což je také jednou z nejstarších lidských tužeb. V paleolitu jsme lovcům přičarovávali zvěř. V neolitu jsme tančili, aby rostlo obilí. V našich dnešních životech potřeba magie přetrvává. Stále potřebujeme schopnosti, které jsou z části intuicí a z části dovedností aktivně tvořit a katalyzovat energii, která utváří náhody a okolnosti potřebné k uzdravení těla a duše, které ne vždy dokáže sama klasická medicína.

Wicca je ze své podstaty interaktivní tradicí. To znamená, že interagujeme s božstvím, s duchy země a také jeden s druhým, tedy s ostatními lidskými bytostmi, které s námi kráčí po stejné duchovní cestě. Pro ty, kteří praktikují iniciační tradici, se tato interakce uskutečňuje s těmi, koho nazýváme bratry a sestrami v Umění. Struktura iniciační Wiccy je založena na malých skupinách, tzv. covenech, které jsou vzájemně propojeny láskou, ne nepodobnou rodinným vazbám. Interakce s ostatními lidmi na takto intimní bázi je poměrně velká výzva. Praktikovat Wiccu v covenu znamená pozvat ostatní lidi do svého duchovního domova a zároveň poznat a přijmout jejich vlastní způsoby a kvality. Což je těžké. Lidé, kteří jsou přirozeně přitahováni k praktikám jako je Wicca nebo jí podobné, mají blízko k magii a mystice. Ale nejsou nezbytně také přirozeně přitahováni k intimitě a k malým skupinám. Spojování může být velmi těžké a očekávání ostatních velká. Hodně lidí bývá zklamáno z toho, že jejich ideál covenu se liší od reality a že lidé jsou takoví, jací jsou.

Stát se samostatně praktikujícím se zdá být lepší řešení. Pro mnoho lidí je to také řešením jediným. Najít malou skupinu lidí, se kterou můžeme pracovat na magické bázi a být s ní slučitelní, může být velmi ošidné a klamavé. Jestliže je těžké najít ideálního partnera, o kolik těžší je asi nalezené ideální skupiny lidí, se kterou lze jít po duchovní cestě? Podobně jako v jiných lidských vztazích je zapotřebí hodně dávat, aby to mohlo vůbec fungovat. Ale na druhou stranu je to právě to chození si naproti, dělání kompromisů, tolerování, výzvy a všechny možné další interakce, které nás mění. Mění nás snaha najít jeden v druhém i sami v sobě to nejlepší, co žene dopředu náš duchovní a magický vývoj. Magie se často považuje za středověké umění ovládnout vůli vnějších sil mágem. Ve Wicce je magie spíše uměním empatie. Protože splýváním a jednotným bytím se dá ovlivnit tok událostí, jež chceme změnit.

Do Wiccy přicházíme, abychom hledali prastaré a tajemné, mocné a také to, co nás vyvede z každodenního stavu mysli, v němž jsme slepí k divům tohoto světa. Často také najdeme to, co jsme nečekali, například radost. Gerald Gardner věřil, že bohové milují lidské bytosti a chtějí, abychom byli šťastní. Naší duchovní praxi by nemělo chybět potěšení a měla by nám připomínat, že vesmír a lidské bytosti jsou výjimečnými stvořeními. Náš druh je výjimečný tím, že dokáže ocenit zázračnost toho, co vytvořili Bohové. Bohyně hovoří o radosti a úctě uvnitř nás a je to právě tato rovnováha pozemského a duchovního, praktického a esoterického, lásky a vůle, kterou sami v sobě hledáme. Protože tam leží celistvost a schopnost přijmout sebe sama v naší úplnosti – tělo, mysl, srdce a duši, která neustále hledá jednotu s božstvím.

Ve Wicce hovoříme o dosažení “konce touhy”. Což je stav, kdy přestaneme hladovět po nových zkušenostech a nových inkarnacích, kdy jsme prožili všechno, co jsme potřebovali a stali jsme se úplnými. Lidský život je cyklus zrození, dospívání, smrti a znovuzrození do té doby, než prožijeme vše, co nám tato naše krásná planeta může nabídnout a než můžeme cestovat dále, do nové fáze bytí. Hlavními symboly Wiccy jsou kruh a spirála. Představují paradox. Cestujeme směrem ven, vydáváme se na iniciační cestu, abychom se pak vrátili zpátky na začátek. Ale už nejsme stejní jako před tím. Toto je cesta Wiccy, spirálový tanec Bohyně.

Překlad: Jakub Achrer

Print Friendly