Křest sbírky básní Z šepotu padajícího listí

Majkii

Pokřtili jsme naši první sbírku pohanských básní Z šepotu padajícího listí.

Hned na úvod bych měl říci pár slov stran toho, proč vlastně byla sbírka POHANSKÝCH básní POKŘTĚNA, protože se taková otázka objevila vlastně hned po oznámení této radostné noviny. Pro ty, kdo přesně nechápou, v čem je problém (a k nimž jsem patřil i já, než jsem se hluboce zamyslel a hned po pochopení se rozesmál, s jakými blbostmi si někdo potřebuje hrát), křest „je obřad omytí vodou, užívaný v některých náboženstvích – určitých historických skupinách židovství a především křesťanství“ (zdroj: wikipedie). Vězte tedy, že první sbírka pohanských básní byla zapita, nikoli ponořena do řeky, oděna jen v prosté bílé košili, za kolektivního zpěvu chorálů, jak si to patrně ti, kdož se u slova křest zhrozili, představovali. Zapití sbírky bylo nazváno křestem proto, že je to a) literární tradice, b) nejjednodušší způsob jak všem říct, oč se jedná, a konečně c) nahradit všechna slova v českém slovníku, která mají nějaké podtextové napojení na nepohanská náboženství a používají se běžně mimo náboženský kontext, by bylo stejné, jako chtít po lidech, aby se vykašlali na auta a začali všichni jezdit na koních. Tím myslím – teoreticky proveditelné, prakticky nemožné.

Celá akce se točila kolem nově vydané básnické sbírky děl s pohanskou tematikou, Z šepotu padajícího listí, publikované pod záštitou Bardské gildy, vydané na náklady České pohanské společnosti. K přípitku a přání skvělé cesty světem (a prodejnosti a oblíbenosti a brzkého následování baculatějším sourozencem) jsme se sešli v jedné tradiční hospůdce hlavního města. Mám-li být konkrétnější, jednalo se přesně o tu hospůdku, ve které na začátku října zapěje náš milovaný Dave – Damhthe Bard. Účast byla hojná, takže jsme se nakonec všichni nasoukali ke stolu a zahájili samotnou ceremonii. Jelikož jsem se podílel přímo na samotném projektu dokončení a tisku sbírky, cítil jsem jako svou povinnost pronést několik slavnostních slov, ačkoli jinak jsem, jak všichni víte, až chronicky nemluvný a veskrze mrzutý bručoun bez zřejmých společenských schopností.

Po této spíše společenské nutnosti jsme všichni pozvedli své poháry, půllitry a ostatní nádoby a halasně poděkovali bohům za jejich přízeň, požádali je o patronát nad našimi poetickými ratolestmi a konečně, pořádně si zařvali, protože k čemu je přípitek, když jej bohové neslyší. Vzhledem k všeobecné atmosféře v hospůdce (jeden zájezd se snažil přeřvat druhý na pozadí řevu štamgastů) jsme strategicky opustili zaběhlé koleje a vynechali čtení děl ze sbírky. Každý účastník však měl šanci pořídit sobě libovolný počet výtisků a, což byla velice vyhledávaná možnost, ukořistit od přítomných autorů podpisy, nebo dokonce osobní věnování. Některá dílka, povětšinou ta kratší a rozvernější, se i tak dočkala přečtení a kolektivního spontánního uznání za svou šibalovitost a hravost. Ve zbytku času, než se společnost rozloučila, jsme pak diskutovali, co udělat jinak, lépe, nebo mnohem lépe u následujícího projektu, tedy obsáhlejší knihy, která bude obsahovat mimo básní, povídek, pohádek a říkadel také zpěvník písní s pohanskou tematikou a v ideálním případě chanty aktuálně používané při rituálech.

Co tedy říci závěrem? Všichni si uvědomujeme, že trh s literaturou je přeplněný a praská ve švech, ovšem naše sbírka si nebere za úkol vylétnout na vrcholky prodeje bestsellerů (ale bylo by to žrádlo, co?). Sbírka básní Z šepotu padajícího listí má především potěšit ty, kteří se s ní dokáží ztotožnit a najít si v ní svůj smysl. Není to zoufalý výkřik do prázdna, ale pousmání a objetí, když právě není kolem nikdo, kdo by se k tomu hodil lépe. A konečně, je naší sbírkou. Je uměleckým dítětem, na které mohou být jeho rodiče právem pyšní.

CELÁ GALERIE

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek