Rozhovor: Tomáš Kočko

Viktorie Duková

T omáš Kočko & ORCHESTR je stále populárnějším uskupením, které ve svých písních nepopře lásku k přírodě, kopcům, pláním a lesům naší rodné země. Z jeho písní a příběhů na mě též dýchá trocha mystiky a připomíná mi dech beroucí moc přírody.

V pátek 5. 4. 2013 proběhl koncert, pod pořadatelskou hlavičkou České pohanské společnosti v Baráčnické rychtě. Jednalo se o první koncert s čistě pohanskou tématikou. Atmosféra byla báječná. Nejúžasnější pro mě však bylo setkání s Tomášem Kočkem. Možnost seznámit se a poodhalit jeho pohanskou stránku mne inspirovalo, a tak bych se s vámi o tento zážitek ráda podělila.

Z počátku jsem se v jeho přítomnosti cítila nejistě, ale záhy mne to přešlo. Tomáš je veselý a přátelský muž, který s úsměvem odpověděl na mé všetečné otázky. I když… párkrát jsem ho možná docela překvapila.

Jaké máte dojmy z koncertu s pohanskou tématikou?

No skvělé! Lidi byli výborní, přišli mladí, staří, i děti (smích) a vydrželi až do konce! Skvělá atmosféra, my jsme si to užili. Po všech stránkách výborné.

Posledně jsme se Vás ptali na Váš vztah k pohanství, ale dnes by mě zajímalo, co Vás nejvíce ovlivnilo? Kultura, příběh, nebo máte nějaké konkrétní místo?

To je těžká otázka… (váhá). Já si třeba pamatuji, když jsem skládal písničku Svatojan o letním slunovratu. To jsem šel na Lysou horu, po žluté značce z Čuplu. Takovým sedlem pěkným, a byla to úplně prázdná cesta. Za sebou jsem měl poměrně dlouhou cestu, a když jde člověk dlouho po horách, krok se zrytmizuje. Jde vlastně v rytmu, myšlenky mu uletí po lese a napadla mě písnička, vlastně refrén „ej Jano, Jano, ej, haj, vitaj slunko“. A tak ta písnička vznikala vlastně za pochodu a pro mě to byl hrozně silný zážitek. Jako bych to snad ani nevymýšlel já, tak to ke mně přišlo…

Takto vznikají všechny Vaše písničky?

Konkrétně tuhle písničku si do teď pamatuji, jak vznikala. Ostatní písně vznikaly různě. Jsem si sed k textu nebo ze střípku jsem to postupně skládal, ale se Svatojanem jsem měl mystický zážitek.

A doporučil byste pohanům nějaká taková místa?

Já bych tedy upřímně řečeno rád potkal člověka, který cítí silová místa. Hodně kultovních míst třeba v Beskydech – starých – je již vyhaslých a třeba se otevírají nová. A já to nevím, nemám tenhle dar, jen na té Tanečnici (hora v Moravskoslezských Beskydech pozn. red.), tam cítím, že tam něco je. Takže já doporučuji Tanečnici. Pořád mě láká, pořád je to takový vnitřní dluh, protože s tou horou mám jistý plán už asi šest let a nejsem schopný ho prostě zrealizovat. Ale třeba jednou na to dojde.

Chcete nám ho prozradit?

Nechci! (smích nás obou)

Já si to myslela. Ještě by mě docela zajímalo, co se týče pohanství nebo slovanství, jak na Vás okolí reaguje?

(Ticho)… To by vám musel říct někdo jiný (smích).

Setkal jste se s někdy i s nějakou negativní reakcí?

Ani ne… (váhá), ale třeba takový detail. Prostě nepoužívám slovo „bohužel“, ale „bohům žel“ a to ve všech sdělovacích prostředcích, v televizi a nikdo se nad tím nijak zvlášť nepozastavuje, možná jim to tak brnkne do ucha nebo si řeknou „asi omyl“, ale třeba na to jednou přijdou a já jim vysvětím, jak to je. Jsou to takové drobnosti, střípky, které jsem do svého života implantoval, protože nějak tuším, jak se věci mají a tak….

Nebo na Velikonoce, upletl jsem si „žilu“ nebo „karabač“, jak se říká u nás na severní Moravě a opravdu je to o tom, že jdu pomlazovat ty holky, že je nemlátím, podle takového toho občanského zmatku, že Ježíš trpěl nebo takové kraviny. Takže třeba i v tom, jak tradičně pojímám ty svátky, které se, bohům dík, ještě udržely. Jako třeba Velikonoce.

Teď bych se trochu víc zaměřila na hudební stránku a to, zdali Vás nějak inspirovaly i zahraniční kapely tohoto žánru a případně jaké?

Určitě, je spousta skvělých zahraničních kapel, třeba Värttinä (Finská folková kapela, pozn. red.), na té jsem hodně ujížděl, nebo třeba běloruská Trojca. Ale ne že bych si řekl, chtěl bych to dělat jako oni, ale třeba to je supr, že to dělají takhle po svém, že mě baví, jak je ta muzika tak barevná, jak si to každý národ a etnikum dělá po svém.

A co se týče tvůrčího procesu, skládáte hudbu a texty výhradně sám nebo se zapojí i kolegové z kapely?

Ne, hudbu dělám vyloženě sám a občas pozvu některého z mých známých básníků, třeba Bogdana Trojaka, textoval část Goduly, anebo teď na Cestě na jih. Když už jsem nemohl hnout s posledním božcem a nemohl přijít na to, co se vlastně stalo, proč zemřel, tak jsem oslovil Jiřího Brabce Moravského a ten přišel s geniálním nápadem, že ten božec přestal věřit v to, co dělá a zlomila ho vlastně ta nevíra. Prostě stál proti té bouři a přestal si věřit, a proto ho ta bouře, ten chaos, porazila. Geniální myšlenka, jednoduchá a přesná. Takže v polovině písničky jsem přestal, předal to Jurovi a ten to dodělal.

Jaké máte cíle a sny s kapelou do budoucna?

Chceme hrozně moc hrát přesně takové koncerty jako dneska. Aby lidi přišli připraveni, abych nemusel vysvětlovat, co hrajeme a proč hrajeme, protože tady stačilo málo, všichni věděli, která bije. Aby ty písničky znali a zazpívali s námi. Je to příjemné, když si ten hlas tak zahlučí s námi. Také abychom natočili dalších pár skvělých desek a ať to v kapele šlape a ať se nehádáme.

A nakonec, chtěl byste něco vzkázat čtenářům Kolovratu?

Chtěl bych jim vzkázat to, aby zašátrali ve svém vědomí a možná i nevědomí, aby se nechali tou zemí, ve které vyrůstali, prostoupit, aby věděli, odkud jsou a co jsou zač.

Tedy to zní jako takové poselství, které se vlastně lidem snažíte předat.

Přesně tak, já to tak neříkám, ale vším tím, co dělám, se právě toto snažím lidem říct…

Print Friendly