Beltainová tvorba

Taliesi Ratajová

Nastává Beltine, čas radosti a lásky, který je nejen pro pohany časem velké inspirace rozkvétajícího jara. Tužky, štětce a pera se sami zvednou a přiletí tvůrci přímo do ruky a chtějí se na papíře vyjádřit. Podívejte se, jak to vypadá, když se Beltine vyjádří v obrazech, básních i mezi řádky a nechte se unášet.

Svými povídkami nám opět přispěli  Štěpán Šůs (veršovaná povídka) a Aaen Jan Kratochvíl (www.aaen.sweb.cz), fotografie přírody nám zaslal Airis  a něco málo přidávám ze své tvorby i já (www.taliesi.com , www.ceskecanty.taliesi.com).  Svými živlovými fotografiemi a básněmi nám přispěl Majkí (Michal Belšán), které pro ČPS vytváří každoroční skvělý kalendář.Jako překvapení pro vás mám nakonec novou talentovanou malířku Lucii Holíkovou. Lucie nejraději tvoří obrazy víl, rusalek a přírody. Zaměřuje se na propojení pohanských svátků, bohyní a cyklů přírody. Maluje pastelkami, které nejlépe vystihují její krajinu fantazie. Každý obrázek vypráví spoustu příběhů a záleží na Vás, které objevíte. Více informací najdete na těchto odkazech:
www.lucieholikova.estranky.cz
https://www.facebook.com/pages/Lucie-Holikova-Art/234165883326565

 

Airis –  Pokora

Pokora

Lucie Holíková – Příslib jara

prislib-jara

Taliesi – Má magie

Pobíhám před očima tvýma,

dívka nebe a vína,

tančím v záři Luny,

kdy pouštní duny

se zvednou mou magií

a já upiji

z poháru lásky rudé

a snad i na tebe zbude.

 

 

 

 

 

 

 

 

Příběh nejdávnějšího srdce.

Štěpán Šůs

Bylo ticho a nad dunami vyvstávalo slunce. Náhle zadul vítr snad ze všech stran, to kráčí pouští starý kouzelník a Egypťan. Za nimi ještě dva znavení velbloudi, co občas zachručeli v protestu, že nákladu jim naložili více, než fakýr dukátů dá na vestu.

Po dlouhém putování se k večeru zastavili, aby svá znavená těla občerstvili a ke spánku uložili.

Na temném nebi se rychle zrodilo snad tisíce hvězd.

Lucie Holíková – Rozkvetlý máj

rozkvetly-majUčeň kouzelníkův se zeptal mistra svého, zda by kouzlem alespoň jednu na zemi mohl snést.

Starý muž se pousmál a pravil k mladíkovi. Co prý by dělal s hvězdou dál? Té nejkrásnější ze všech žen by jí přinesl a jejím mužem za to se stal.  V tom se však stařec obořil na učně svého! Vždyť jen neštěstí milé své a hoře pel! Neboť pro krásu hvězdy, bys tu

její více neuzřel. Kouzelník za přísnost svou, se tiše pod vousy musel smát, zatím co mladík překvapený, jen stěží mohl snít a spát.

A jak už to na pouštích všeho světa bývá, jak rychle padá do tmy – tak kvapně se i rozednívá.

Když opadlo jitro, tak opět zadul vítr snad ze všech stran. Dál kráčí starý kouzelník a Egypťan.

Putovali pomalu, však stále se střežili, aby zlé bouři písků v cestě nebyli.

Po dlouhé pouti zas červánek padl. A jen co velbloudy napojili, zas toužili spát.

Při světélku lampy, hoch mistra zeptal, jestli i on někdy lásku ve srdci svém přivítal. Nato kouzelník povzdechl a se slzou v oku odvětil.

Ach ano můj všetečný hochu! I já kdysi byl silný a mlád. Míval jsem srdce ohnivé k jedné panně nevinné, než přišel temný princ- jež zval se Noční had.  Z daleké země za obzory, přijeli válečníci jak hřmotné hory. Jejich vůdcem Noční had byl, zakrátko si národ náš porobil. Avšak jeho krutost, se ze samoty duše zrodila. Tedy až do doby, než má milá při svátcích králů, na dvoru tančila.

Tehdy v ten den započal, můj hluboký to žal.

Já původu prostého se s faraonem nemohl měřit. Tak utonul jsem ve svitcích chrámů a tůně magie zatoužil čeřit.

Nyní však museli jít spát, neb čekala je pouť dlouhá, A ten kdo ukrádá spánku – prý za smrtí se loudá.

Ráno je probudil jitřní chlad. Pojedli datle sušené, i velbloudům loudivým museli po hrsti dát.

Náhle zase zadul vítr snad ze všech stran, dál pouští kráčí kouzelník a Egypťan.

Mladík teď toužil jen aby večer přišel, a příběh starcův až do konce slyšel.

Když ztemnělo nebe a nalezli dobře krytý val. Pojedli skromně a kouzelník vyprávěl svůj příběh dál.

Když mnohá kouzla jsem si osvojil, tak po lásce své jsem opět zatoužil. Poté jsem se vydal tam kde paláce dlí a v srdci vzbouřeném si nesl úmysl vražedný a zlí.   Avšak faraon zvěděl dříve jaký je úklad můj. Tak seznal jsem bičů solených i vězení sluj.

Však milá má trýznivě plačíce, vyprosila vyhnanství pro mága, jež spatřit ji nesměl už více.

Nyní ale musíme oba jít spát, a třeba spatříme ty jež toužíme milovat.

Po drsném jitru opět zadul vítr snad ze všech stran, dál výhní pouště kráčí kouzelník a Egypťan.

Poprvé za dne se učeň zeptal, kde leží jejich cíl. Kouzelník odvětil tiše. Již noci jediné , ale šetři svých sil.

Po noci bezesné, nedočkavě stařec vstal, probudil chlapce i velbloudy, a kráčeli pouští stále dál.

Za dunami rudými do velbloudů jakoby vstoupil bláznivý duch. To nozdry jejich, poznali vůni vody a zeleně, jež prosytila pouštní vzduch.   Hoch popohnán radostí utíkal za nimi, ani nepovšimnul si kamenů a soch, co nesli jména mnohého hrdiny.

Stařec potěšen mládím též smutný byl.

Sám teď bez hocha a velbloudů, k hrobkám králů se vypravil.

Učeň brzy seznal samoty, tak vydal se hledat mistra svého. V koutu chrámů nalezl jej plačícího a zlomeného.

Poté stařec modlitbu k soše překrásné královny uložil a přeříkal.

Teprve až nyní spatři směl tu , kterou celý život miloval.

V noci úlevné vyšlo snad tisíce hvězd.  A stařec se zeptal hocha zasněného. Stále toužíš z nebe jednu utrhnout a snést?

Mladík se usmál a odvětil. Tys mistře vznešený a moudrý více , než leckterý král, neb mír a klid mi do srdce zavítal.

Nyní však spěme mistře až do svítání. Jistě nás čeká další krásné putování.

Starý kouzelník šel smířen a spokojen spát , neboť učeň nejmocnější kouzlo života pochopil a zvlád.

Po ránu opojném zadul vítr snad ze všech stran, dál kráčí pouští- šťastný kouzelník a Egypťan.

zivotni dalky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Aaen Jan Kratochvíl
Kybersvěty

Konečně chvilka volna. Zavírám oči…

„Jste v systému. Připravte se, soustřeďte se na svůj dech.“

Barvy, zářící, průlet časem, sebou. Tohle jsem necítil už odvčerejška. Nejradši bych se nevrátil a zůstal tady. Jsi můj domov. Ne tam, v „realitě“. Takhle se léčí špína. Vždycky miluju, jak mám lehké tělo. Před rokem po mně „něco“ chtěla kolegyně. Prostě to nepochopím. Co na tom vidí. Možná je v nějaký sektě. Nebo chce dítě. U ní bych tipoval

spíš to druhý.

Airis – Dryáda na hranici přírody

Dryáda na hranici přírody

Máme všechno, jen zavřít oči. Nejsme omezeni pěti smysly, implantáty jdou

napřímo. Zvykli jsme si, odmalička. Začalo to už před desítkami let, instantní emoce – digitální jedničky a nuly na cédéčkách a empétrojkách, televize, video; nuly a jedničky, které už nebyly zvuk. Systém je pořád stejný. Ona, duše, pokud existuje… Tahle realita, do které
jsme se propadli a ze které jsme vyrostli. Jako kytky ve skleníku. Dnes už jde všechno,
jenom to nejobyčejnější se možná ztratilo. Je to moc obyčejné, pro naše spálené receptory.
Všemi těmi kyberkrásami to už nemůžeme cítit.

Začal jsem jíst přirozeně, dlouho to trvalo, ale už umím poznat chutě, které byly tak
slabé a neznatelné. Vím, že takhle to půjde i s tím dalším. Přitom stačilo jen jíst jinak. Nějakou dobu. Nepotřeboval jsem umělou intenzitu jídla a nepotřebuju ani umělou inteligenci. Dlouho jsem řešil, co je to „já“, a přišlo mi, že možná žádné nemáme. Jen chaotické neuronové spoje a k nim aplikace. Není to tak. Ale pokud žijeme jen pro sebe, stáváme se propastí. Je čas si pustit starej dobrej death metal, obejmout tě a dát ti pusu. Natron. Z gramodesky. A dáme si hrachovou kaši, bez aditiv, jenom tak. A jablko ze zahrady.

(Více od autora na www.aaen.sweb.cz)

 

 

 

 

 

 

 

 

Taliesi – Láska k jaru

Pavučina po vánku letí,

Třpití se a plápolá,

Žlutý motýl nad lesní cestou,

Jako ve snu,čeká, až ho druhý zavolá.

 

A já uprostřed nové mýtiny, obklopena zelenými strážci,

Něco nového teď v mém srdci – nalnění, láska a jaro.

 

Modlitba čtyř –Majkí

Země, má matko.

Má síla pochází z tebe, tvé tělo mne sytí a vede mé kroky. Hladíš mne ve spánku a nedáš mi zapomenout na lůno, z něhož jsem se zrodil a do kterého se vrátím. V každém okamžiku jsme nerozlučně spojeni.

Země, má matko, cítím tě v sobě, neboť z tebe jsem se zrodil a k tobě směřuji.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzduchu, můj otče.

Plníš mne láskou, krásou a dáváš mi poznat poezii života. Protékáš každým mých nádechem a přinášíš mi poznání radosti z pohybu. Od tebe přichází má inspirace k tvorbě nového a zlepšení starého.

Vzduchu, můj otče, cítím tě v sobě, neboť ty jsi radost, smutek, láska a tanec.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Vodo, má sestro.

Učíš mne o cestách času, o začátku a konci, o porozumění věcí minulých, potěšení ze současnosti a otevřenosti k tomu co přijde. Díky tobě znám a mám v úctě věčný kruh světa a života a vím, že i já v něm mám své místo.

Vodo, má sestro, cítím tě v sobě, neboť má krev je řekou a stejně jako ty, plyne uvnitř mého těla.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ohni, můj bratře.

Tvůj žár je mou vůlí žít a tvůj plamen sytí mou touhu poznávat a dobývat. Hoříš mi v srdci, pálíš na popel pochybnosti, chamtivost a žárlivost, abych mohl zářit tvým světlem, jako zapálená pochodeň.

Ohni, můj bratře, cítím tě v sobě, neboť můj život je tvůj plamen a bez tebe bych byl mrtvý jako vyhaslá lucerna.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *