Po stopách blanických rytířů

Datum 4.11.2014

Rembrant

Je pátek večer a k hradu Šelmberk se ubírá skupinka pohanů dychtící odhalit tajemství blanických rytířů. Nakonec je nás sedm – Rembrandt, Ondra, Vermarka, Finlay, Lenka, Taliesi a Airis. Cesta nás vede do kopců, které po čase vystřídají kopce ještě větší, ale s příchodem noci konečně přicházíme k hradu. Ve tmě ho spíše jen tušíme, než vidíme, ale zakrátko přeci jen jeho zdi ozáří odlesky našeho ohně a vzduchem se začínají šířit nejrůznější vůně kdejakých kulinářských výtvorů. U večeře nás Finlay s Vermarkou seznamují s místními legendami a historií hradu, zároveň probíhá čilá diskuze a vtipkuje se. Ve vzduchu panuje tak uvolněná a přátelská atmosféra, až je jednomu líto, že takový večer nenastává každý den. Nakonec jdeme postupně spát. Ze spacáku ještě zahlédnu stíny pohybující se okolo našeho ležení a zakrátko usínáme pozorováni ze tmy stádečkem ovcí.

V sobotu ráno se probouzím první a tradičně využívám nastalé situace, kdy se vydávám na fotolov ostatních spáčů a hlavně samotného hradu, kterému dominuje kruhová věž. Poté co se probouzí i ostatní znovu rozděláváme oheň a po snídani se balíme a vydáváme na pochod. Cesta příjemně utíká a postupně za sebou necháváme Kamberk, Předbořice a zakrátko dorážíme do bývalého těžiště zlata dolu Roudný.

Při cestě dolem zastavujeme a při odpočinku nás opět Finlay s Vermarkou seznamují historií těžby zlata a jeho úlohou v dnešní době. Nakonec však vytahují trumfové eso a seznamují nás i s alchymií, její historií, přístupem, ale také jakým způsobem může nakonec alchymista přeměnit olovo ve zlato (toto tajemství sem záměrně nepíšu, aby všichni co na stopy nejeli toho náležitě litovali: )) Následovala rychlá prohlídka zbytku dolu a k večeru dorážíme do Louňovic.

Z Louňovic je to jen kousek na malý Blaník. Už cestou na nás dýchala mytičnost okolí a na konci cesty nás čekalo opravdové překvapení – zřícenina kaple sv. Máří Magdalény. Když jsem do ní dorazil, vyrazila mi a nejspíš i ostatním dech. Zachovaly se z ní pouze vnější kruhové zdi a v jejím středu roste asi 200 starý strom. Člověk si připadal jako v jiném světě. Na místě panoval zvláštní klid a ta atmosféra místa byla opravdu znát.

Neděle ráno se pak nesla ve znamení rituálu k uctění místních duchů krajiny. Poté, co jsme nalezli to správné místo, vytyčili jsme oltář a naaranžovali obětiny. Poté vykonáváme krátký rituál bedlivě sledovaný zdejšími duchy.

Po sbalení se vyráží na poslední cíl naší cesty a to velký Blaník. Jeho dobití a odhalení tajemství má být otázkou několika hodin, avšak já a Ondra máme smůlu. Oba máme další záležitosti někde jinde, a proto se odpojujeme zpět na autobus do Louňovic. Jestli tedy bylo tajemství Blaníku nakonec odhaleno, musíte se zeptat někoho ze zbývajících účastníků anebo pojeďte na stopy příští a třeba se dozvíte zase nějaké jiné.

Rozhodně to byl povedený výlet a těším se na další takový.