Názor: Zakládá se naše kultura na křesťanských hodnotách nebo spíše na těch pohanských?

Datum 15.3.2022

Filip Airis Kubín

Občas se mi stává, že zaslechnu vyjádření politiků^[1] (ať už na lokální či evropské úrovni), profesorů a filosofů, že naše česká či evropská kultura je založená na křesťanských hodnotách. Nedávno jsem nad tím po večerech přemýšlel, přičemž stále nevím, co si pod tímto výrokem představit, protože ať hledím na problematiku z různých úhlů, všude vidím spíše kořeny v dobách pohanských^[2].

Tímto článkem bych chtěl tedy nabídnout své aktuální poznámky k jednotlivým argumentům a určitě budu velice rád za jakékoliv doplnění či protiargumentaci na emailu filip.kubin@pohanskaspolecnost.cz

Tento článek určitě nemá v úmyslu být urážkou křesťanství a křesťanů, kterých mám nemálo mezi přáteli a vážím si jich. Má být pouze nabídkou argumentů k diskuzi, jestli některé používané odborné termíny jsou stále relevantními v dnešní době s nejnovějšími poznatky, nebo jestli nejsou spíše již vyvrácené.

Argumenty:

Naše aktuální kultura ČR i Evropy 21. století je založená na demokracii a právu a je to i utvrzováno novými společnými zákony^[3]. Demokracie ale vznikla v pohanských dobách v antickém Řecku a její kořeny pramení až k Féničanům^[4]. Samozřejmě demokracie byla v antickém období trochu jinačí, než ji máme dnes, ale do aktuální podoby ji přineslo až 20. století.
Chamurappiho zákoník, zdroj: wikipedie

Stejně tak naše zákony jsou odvozené od římského antického práva^[5] „co není zakázáno, je povoleno“, což je ale možné vést dál až k prvním zákoníkům na světě^[6].
V našich zákonech není nikde zakotveno desatero, biblické texty či sedmero hříchů, jako je tomu například v šaríi^[7], která odkazuje na Korán a která je používána na mnoha místech arabského světa. Jediné společné zákony jsou ty o ochraně života a majetku, které se ale také datují k prvnímu dochovanému Chamurappiho zákoníku a dál do časů prvních kmenů a jejich vnitřních pravidel.
Naše kultura se také zakládá na sekulárním státu a školách, stát tedy “není vázán na žádnou náboženskou ideologii a současně zaručuje svým občanům svobodu vyznání. V sekulárním státě je (jakákoli) církev od státu odloučena.”^[8] Samozřejmě i přes protisnahy některých náboženských hodnostářů^[9].
Některé archetypy naší kultury jsou dokonce proloženy bojem proti náboženskému dogmatismu křesťanské církve a jejímu omezování svobody myšlení a názoru, jako je například Galileovo “a přece se točí”.
Všechny hlavní kulturní slavnosti v ČR a Evropě, které všichni slavíme, jsou původní svátky pohanské (Velikonoce, Vánoce, 1. Máje, Dušičky) přejaté křesťanstvím a následně konzumní společností^[10], nebo spojené s národní identitou než tou náboženskou.
Pomoc bližnímu svému, spolupráce a sociální systém, které jsou přisuzovány křesťanství (mylně, když si člověk vzpomene opačně zase na pálení čarodějnic, křižácké výpravy, husitské války, třicetiletou válku, irský hladomor a jinou nesnášenlivost proti lidem jiných věr či dokonce stejné víry a jejich odnoží) jsou zakotvené už v prapůvodní indoevropské kultuře. Už ve starém Římě každý občan dostal svou misku kaše, stejně tak už od začátku indoevropské kultury je dochováno podělení se o jídlo s chudými a pocestnými při svatbách^[11]. I příběh vzniku Červeného kříže a revoluce myšlení je diskutabilní^[12], protože již za dob Caesara je dochováno, že po bitvě byl hlavní úkol postarat se o zraněné vojáky^[13], civilisty a postižená města. I antropologicky je vzájemná pomoc dochována ještě dál^[14].
Naše kultura je také založena na renesančním myšlení, osvícenství a humanismu. Což jsou cesty spíše s důrazem odluky od dogmatického křesťanského smýšlení a naopak návratu k člověku a antice.
K tomu je potřeba dodat, že pojetí dnešních nejen vědeckých oborů (lékařství, geografie, botanika, politologie, filosofie, matematika, fyzika, chemie, astronomie, technika…) má kořeny v antických dobách a první šablonu k jejich vydefinování vytvořil Aristoteles^[15].
Alexandrijská knihovna, zdroj: wikipedie

Jeden z argumentů, které jsem kdysi zaslechl, také je, že křesťanství přineslo zrušení otroctví jako je tomu dnes v naší kultuře. Zrušení otroctví je ale vázáno na rozšiřování společné lidské identity (a jejího morálního exoskeletu^[16]) z původních kmenů na kmenová společenství na městské státy, státy až k dnešnímu dobudovávání zbývajících (kontinentálních) federací (USA, Kanada, Austrálie, Indie, Rusko, EU, AF, UNASUR), planetárních organizací (OSN, MMF…) a společných pravidel. Tato cesta bude dále pokračovat až k jednotné planetě za 300 let, spojené sluneční soustavě a federaci planet. Již ve starém Římě nesměl být občan stejné říše násilně zotročen. Zároveň křesťané zotročovali indiány, pohany, černochy, muslimy a aborigince ve všech periodách minulých století na různých místech světa a vše bylo zrušeno až z tlaku rozšiřujícího se právě humanismu, osvícenství a společné lidské identity, která nehledí na víru, místo narození, vzdělání, barvu, pohlaví či sexualitu.
Dnešní zaručená svoboda víry v naší kultuře se určitě také neváže ke křesťanství a spíše se navrací do antických dob, kde si v různých státních uskupeních každý mohl věřit, v co chtěl, pokud tím neohrožoval druhé či stát (což je i dnes). Samozřejmě ale nerozporuji, že byly v té době ale i uskupení (třeba Athény), kde byla nucena státní víra.
Součástí naší dnešní kultury je také diskuze a diverzita názorů. “Jednotná v rozmanitosti“ je mottem Evropské unie od roku 2000 a stejně tak v ČR jen díky společným diskuzím a protinázorům nalézáme nejlepší cestu, jak dál. Což opět koření v dobách názorových diskuzí v antických senátech a filosofických školách.

Závěr

Ať se snažím tedy sebevíce, spíše vidím všude jen pohanské kulturní hodnoty a kořeny, na kterých nyní stavíme. Ano, křesťanství tu bylo a je v Evropě, ale nevidím, že by naší kultuře předalo něco, co by tu již nebylo a k čemu se úspěšně naši předkové nesnažili navrátit. Jsem tedy zastánce toto vyjádření otočit. Tedy ne, že dnešní česká a evropská kultura je založená na křesťanských hodnotách, ale že staré evropské a pohanské kultury díky svému znovuprobuzení, pomohly nabídnout dnešnímu křesťanství cestu zpět k jeho prapůvodu: k symbolu ryby, lásce, toleranci a pomoci bližnímu svému…^[17]

Nestačilo by tedy říkat, že jsme prostě evropská kultura v celé své rozmanitosti a historii, které toto spojení nabízí?