Rozhovor s Tomášem Kočkem
Anna ‚Rusalka‘ Kučerová
S Tomášem Kočkem jsme se potkali, abychom si popovídali o nové desce ONA, kterou vydal společně se svým Orchestrem díky podpoře fanoušků ve sbírce na portálu Donio. Deska oficiálně vyšla 31. prosince 2021 v doprovodu videoklipu k písničce Hopaj Hop!, který je k vidění na youtube kanálu kapely. Desku je možné si objednat ve fyzické i elektronické podobě a v nejbližší době bude k poslechu i v rámci platformy Spotify.
Tome, jde o tvou v pořadí třináctou desku. Ty předchozí se věnovaly ve velké míře folklóru, slovanské mytologii, beskydským zbojníkům, nebo šlo o zhudebněnou poezii Ladislava Nezdařila. Vydal jsi také kračúnovskou desku Koleda a desku pro děti Z Radosti. ONA je opět hodně folklórní, nabízí lidové písně ve tvé úpravě, ale už na první pohled je z ní patrný nějaký přesah. Co tě vedlo k tomu nahrát desku, z jejíhož názvu i obsahu přímo čiší ženskost? Jaký byl ten prvotní impuls?
Hmm… jaký byl prvotní impuls udělat holčičí desku… Vlastně nevím, jestli nějaký takový impuls byl, že by něco bliklo, že bych se rozhodl, že vlastně udělám desku, kde nebudu zpívat a nechám to ženám. Ale je pravda, že za mnou už dlouho chodily ženské lidové písně, a věděl jsem, že já je zpívat nebudu, že to zazpívají nějaké ženy, třeba Libuška nebo Helenka, anebo taky někdo jiný. Ty písně se mi hrozně líbily třeba nápěvově, tematicky, ale nikam se mi moc nehodily. A ony jakoby tak stály v řadě, v pořadí, a někdy po Velesu jsem si řek – a to jsem ještě neměl ten pohár těch písniček plný a taky tam bylo to intermezzo se Sadným zrnem – že něco takového bych chtěl. Chodily mi i autorské věci, ale to jsem ještě nevěděl, jestli to bude autorsko-folklórní, nebo jen čistě autorské a zas ty lidovky odsunu někam stranou… Nakonec jsem se rozhodl pro lidovky, pro to jejich „staro“ a proto, že v nich je ta dávná moudrost, a to já mám prostě rád.
Když jsi uveřejnil návrh bookletu desky, bavili jsme se o tom, že ne všichni posluchači umí přečíst, na co se to vlastně dívají. Symbol na titulní straně zobrazuje tři fáze měsíce, tedy tři podoby Bohyně – Panna, Matka, Stařena. V úplňku je navíc labyrint Hekaté, Paní čarodějnic, která je právě jednou z podob Trojjediné Bohyně, Velké Matky. Můžeš trochu poodhalit, jak tenhle nápad vznikal, čí vlastně byl, jak jsi k němu došel?
Já jsem furt přemýšlel jak a do čeho celý ten projekt zabalit. Jak ho zastřešit. A o bohyni Hekaté vím dlouho. Je to taková tajemná bohyně, protože v řeckých bájích a pověstech nijak nefiguruje, přitom je to antická, helénská bohyně. A mě na ní vlastně fascinovalo, bavilo, že je to bohyně z té starší vrstvy bohů, z nějakého panteonu, který dávno neexistuje, který byl převrstven Olympským panteonem bohů, kde sice figurujou i bohyně, ale ten šéf, to je chlap. Tedy je to patriarchální systém, kterému šéfuje hromovládný bůh, Zeus. A já si myslím – je to moje domněnka – že ta starší vrstva bohů měla na tom piedestalu právě trojjedinou bohyni.
Ta trojjedinost, to je geniální věc. Ta úplnost Panny, Matky a Stařeny. To je prostě krásné. Poetické! A ten způsob, jak byla odsunuta těmi nově příchozími bohy, a přesto zůstala, povědomí o ní zůstalo až do dneška, i když se k ní už nevážou žádné báje a pověsti, nic moc o ní nevíme… Je to ta ONA. Každá z vás jste její součástí. A já si myslím, protože jsem Slovan a hlásím se ke slovanství, že to tak bylo i v případě slovanských bohů, ačkoli trojjedinou slovanskou bohyni neznáme, i když někteří nadšenci rádi jako trojjedinou bohyni označují Ladu, Živu a Moranu, ale to je jen snaha naimplantovat na ten systém něco ze slovanského světa. I v tom slovanském světě je nějaká absolutně neznámá starší vrstva bohů, a my známe jen toho hromovládného Peruna a třeba Velese jako jeho protějšek, a něco málo kolem. A tak jsem šel do té helénské tradice, kterou obdivuju. Obdivuju ji i pro tu filozofii a pro ten ucelený pohanský systém, tak mě ti Heléni baví… Hekaté je fajna!
No a taky jsme o tom samozřejmě debatovali s grafikem – výsledkem této debaty, jak zabalit desku, jak ji komunikovat – protože obal je něco, co člověk vidí nejdřív – je konečná podoba ONA. Mohli jsme tam dát nějaké folklórní motivy, když jsou to folklórní písničky. Jenže zde vůbec nejde o folklór, v tom smyslu to není folklórní deska. Je to deska ženská, o ženách, o ženských archetypech, příbězích, osudech žen, o tom, jak se s tím vyrovnávaly, o ženském vzdoru, ženské magii… ve starých lidových písničkách. V devíti písních samozřejmě nejde vystihnout vše, to by těch desek muselo být moc. Možná nekonečně moc… :-)
Spousta lidí určitě čekala něco jiného. Nějaké ezoterické písně třeba, nebo naopak takové ty písně, co holky rády slyší – o tom, jak mají jednu z řas kdesi na prstě a takové klusoviny, které je hladí po srsti. Ale ta deska taková neměla být, to nechci. Měla být vyprávěním žen ženám a jsou to příběhy drsné i veselé, bezstarostné, ale vždycky staré, dávné příběhy.
Přínosem Toma Preka – grafika – je i to, že když jsem mu vysvětlil, o co mně jde, tak on tam dal ty tři fáze měsíce a zároveň šperk. Já jsem to v tom neviděl až do včerejška, kdy jsme spolu seděli na pivu a trochu jsme to hodnotili – říkal jsem mu: „Představ si, některé ty ženy v tom vidí nějaké snubní prsteny v těch kroužcích, nebo co…“ A on říkal: „No ale to je správně, já jsem chtěl, aby to vypadalo jako šperk. Protože žena, to je taky zdobnost.“
A pak jsem si uvědomil, že jeho původní návrh toho rastru v pozadí byl velmi pravidelný. Zdobný, ale pravidelný. Že to působilo velmi viktoriánsky, takové pravidelné ornamenty. A já, protože ženu nevnímám tak viktoriánsky, upjatě a pravidelně, jsem nakonec ten rastr vzadu změnil na rostlinstvo, nepravidelno, lístečky, kytičky, chaos. Žena pro mě je zvláštním způsobem chaos. Džungle, uprostřed které stojím v úžasu!
No a on mi vysvětlil, že ty prsteny, co v tom někdo vidí, jsou v pořádku. Asi bych se měl některým ženám omluvit, že jsem tam ty prsteny neviděl, ony ano a já jim to rozporoval! :-D Spolupráce to byla rychlá, a myslím si, že kdybychom nad tím seděli moc dlouho, asi by to takhle nevypadalo. Moc racionálně bychom o tom přemýšleli. A tohle z nás vypadlo tak nějak emocionálně. Tak, jak cítíme ženy.
Deska je po obsahové stránce věnována ženám a ženským příběhům, kterých je lidová hudba plná – žena si v nich prozpěvuje o tom, co prožívá, co cítí… Podle čeho jsi vybíral konkrétní písně? Míchal jsi nějak s finálním playlistem? Máš v rukávu písničku, která se nakonec nedostala do výběru a trochu tě to mrzí?
Nene, není to tak, že jsem ty písně vybíral. Ony, jak ke mně přišly, tak tam jsou – písnička, když ji potkám, když ji zachytím uchem, mě musí nějak oslovit, brnknout mi do ucha, nějak se mnou zarezonovat. Třeba obsahem – což je například písnička Turci. Jak přišly, tak tam jsou. Nevybíral jsem je. Nebyly písničky, které padly pod stůl – kromě autorských. Ty jsem tam nedal. Ta deska je čistá – jen ty příběhy, které tu zanechaly generace žen. Je teda otázka, jestli ty písně skládaly ženy – to by mě zajímalo. Kdo ty písně skládal, a z jakého důvodu byly komunikovány nebo interpretovány ženské příběhy. Aby se ukázalo, že žena je vždycky ta zkažená? Anebo že má své problémy? Nebo že je to něco, z čeho by se měly jiné ženy poučit? Důvody vzniku těch písní, to jsou další příběhy vedle. Určitě neméně poutavé.
Jak se ti pracovalo na výrazně ženských tématech? Když se jedná o celé album, je to jiné, než jednotlivé písně (například Libuščin zlatý hřeb Srbská, nebo holčičí lament Ověnžok)?
Správně! Vůbec to není rozdíl, nedávno jsem si to uvědomil. Je to nedávná myšlenka, co mě napadla, a tys to teď naťukla. Vlastně skoro na každé desce nějaká taková ženská píseň je. S tím fenoménem se potkávám už poměrně dlouho a je to něco, co pro mě ty desky vlastně vyvažuje. Já tam ten ženský element nějak potřebuju mít. Kdybych chtěl udělat nějaké kompilační album, tak ho poskládám tady z těch fláků, které na různých deskách prostě jsou. Ale proč bych to dělal, když je tolik jiných, zajímavých, krásných písní, které mě nějakým způsobem přitáhly k sobě, a věděl jsem, co s nima. Protože je i spousta písniček, které jsou třeba zajímavé, a já nevím, kudy na ně. Nic to se mnou neudělá, nic to ve mě neprobudí. Nevím, co s nima, nemám na ně – jiný muzikant by to třeba věděl. A já nechci dělat písničku jen proto, abych ji udělal – že bych ji technicky dokázal zaranžovat, ale nebude tam ta emoce, neprožil bych si ji. Každou tu písničku jsem si totiž zkoušel prožít jako žena – ono to zní možná legračně, ale každý chlap má v sobě vnitřní ženu a každá ženská vnitřního muže. Už jsem se oprostil od toho, že přece jsem chlap, tak mě některé věci netankují… Ale to jsou blbosti. Vidím i na svých kamarádech, kolik v nich je žen a kolik chlapů – otázka, co je vlastně chlap a co je ženská, ono se to dneska už trochu rozmazává… No, a tak já jsem si skrze tu svou vnitřní ženu zkoušel být v kůži konkrétní kůži ženy z příběhu a zkoušel jsem – otázka, jestli se mi to podařilo – tu muziku a písničky aranžovat na základě toho prožitku. Třeba si to teda namlouvám, třeba je to prostě chlapské album – jakože asi je – odříznout své chlapské já jsem se nesnažil, jen jsem nechal promluvit své ženské já. A třeba by to ženská udělala jinak? Zajímalo by mě to!
Když jsme u dámského osazenstva – užily si Helenka a Libuška nahrávání? Mimochodem, Libuška na této desce zůstává jen u zpěvu, housle a violu přenechala jiným muzikantům. Co ji k tomu vedlo?
Rozhodl jsem to já, protože violové party jsou kontrášské, v tom je nejlepší Ťutin, a housle jsem potřeboval konkrétní, balkánské – v tom je skvělý Mirek Kolacia. Já jsem potřeboval, aby se Libuška potila u zpěvu, šlo mi o její hlas a to, co umí, a nezdržovala se u houslí :-) I tak – některé věci přetáčela, nebyla vždycky disponovaná. To byla ostatně další věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem točil čistě ženskou desku – kolik věcí vlastně ženy ovlivňuje v uměleckém výkonu. Jaký další příběh každé té písničky v tom může být. Mohl bych napsat knížku „Příběhy vzniku této písně“. Oslovil jsem třeba nějakou zpěvačku, a ta mi řekla „tuhle písničku já nemůžu zpívat, já jsem čerstvě po rozchodu a já to téma prostě nedám“. Tak jsem musel hledat někde jinde. Byl to mazec.
Kromě stálic kapely, Helenky Vyvozilové a Libušky Jelénkové, můžeme na nové desce slyšet i tři hostující ženy, konkrétně jsou to Alena Antalová, Lucia Šoralová a Gosza Tutko. Proč právě tyto dámy? Jak se jejich cesty protnuly s tvými? Má jejich angažmá nějaké zajímavé pozadí, vtipnou historku a podobně? A jak se stavěly k nabídce zazpívat si na nové desce? Můžeme se na některou z nich těšit i v rámci koncertů?
Druhou písničku na desce, Matulu moja, věnovanou s ohledem na současnou situaci kolem ženských práv v Polsku našim sousedům, nazpívala Gosza Tutko – hlas, který jsem tam slyšel, jsem měl na Moravě, ale dotyčná úplně moc nevládla polštinou. Dlouho by to trvalo, než by se to naučila, aby to bylo dobře. Zapátral jsem a našel Goszu – má přesně ten hlas, který chci. Nikdy jsme se face-to-face neviděli, ta nahrávka vznikla v Polsku, ona byla v té době těhotná těsně před slehnutím, nebylo to pro ni vůbec jednoduché. Ale chtěla to nazpívat a moc se jí to líbilo. Nazpívala mi čtyři verze pojetí té písně, já jsem jí to poslal s nějakou připomínkou, ona to přezpívala, a nakonec jsem z toho poslepoval, z těch částí, co mi seděly nejvíc, tu písničku. Nevěděla, co kolem ní postavím, měla jen nahrávku s kytarou a nějakou základní představu, co bych po ní chtěl. Výsledek se jí ale moc líbil. Uffff… :-)
Lucka Šoralová nahrávala taky na dálku – u Ondřeje Soukupa. Prošla v mládí Lúčnicí a ze staré známosti, protože mi zpívala už na Horních chlapcích, na naší první desce – mi kývla na písničku Lupček. Měl jsem s ní spoustu debat ohledně interpretace a tóniny a pojetí a ozdobách a technice… Ne vždy to bylo k jádru věci, ale pochopil jsem, že žena je džungle, která potřebuje komunikovat. ;-) Alenka je moje spolužačka z JAMU, Slovenka, já vím, jak zpívá, líbí se mi její měkká výslovnost. Moravštině to má blízko, a já potřeboval někoho, kdo zazpívá lidovku blízce folkloru, ale nebude to folklor, bude to prožité, kdo má zkušenost i s jinými žánry. Zpívá Lavečku a zpívá ji moc hezky. Nesmím zapomenout na trojici zpěvaček z VUS Ondráš, které navrstvily sborovou Povídajú ludé! Hluboce se klaním. Nechaly ve studiu kus krásné práce!
Obecně doufám, že každá ta píseň zarezonuje s nějakým druhem žen. Každá jste jiná, a chci věřit tomu, že každá… Každá si tam něco najde.
Tvé skalní i budoucí fanynky a fanoušky z řad našich čtenářů by zajímalo, jestli se bude k nové desce konat i nějaký velký koncert, nějaké to uvedení do světa. Chystá se něco? A budeme písničky z nové desky slýchat i na dalších koncertech?
Na vánoční šňůru jsme zařadili dvě. Deska oficiálně vyšla na Silvestra, ale stáli jsme o to, aby se dostala k donátorkám a donátorům dříve, nejlépe na Štědrý den. Postřižiny desky chceme udělat 5. dubna v Brně v SONO. Všechny zveme! Plánují dorazit i hostky a hosté :-)
Mimo desky jsi vydal po neodbytných urgencích ze strany fanoušků i zpěvník nejoblíbenějších písniček. Jaké úspěchy sklízí? Zvažuješ druhý díl?
Urgence fanoušků – hlavním argumentem bylo, že kampaň na Doniu byla natolik úspěšná, že jsme vyhlásili další milník – zpěvník. Jsme za to rádi, že nakonec si fanoušci řekli, že o něj stojí, prodává se, a myslím, že až na šotka se povedl. Druhý díl zatím v plánu není. Víc teď fanoušci volají po vinylu.
Když se vrátíme k desce – její vydání bylo jistě náročné v mnoha ohledech, ale nedá mi to. Máš už v hlavě nějaký další nápad? Další rodící se hudbu, další téma pro další desku?
Hmmmm… No, nápady a dramaturgické nápady, o čem by mohly být, ty jsou. Nemám dost materiálu – zatím. Ne na desku. Něco málo zbylo z ONA, autorského. Uvidíme :-) Jako s písničkou Juráš, která spala deset let. Tak až přijde čas. Třeba to bude aj dřív!:-) Vlastně bych mohl zase udělat dětskou desku, na tu mám nejvíc materiálu – předešlá byla založená na písničkách pro dětská představení, a teď by mohla být další taková.
Děkuju ti za čas a za všechno, o co ses s našimi čtenáři podělil. Máš ještě něco, co bys našim čtenářům rád vzkázal?
Speciálně pro pohany mám vzkaz – jděte do hloubky. Nezůstávejte na povrchu! Jděte do hloubky co nejvíc to jde.