Úvod ke germánským (Ásatrú) svátkům a obřadům

Šárka Sedláková

Úvod

Pokud se člověk rozhlédne po internetu nebo má-li to štěstí a zná nějaká praktikující společenství osobně, brzy zjistí, že každá skupina slaví své vlastní svátky, které více či méně souhlasí s kolem roku, nebo jsou nějakým způsobem napasovány na osm svátků, z nichž čtyři velké představují Slunovraty a Rovnodennosti.

Znovu si také připomeňme, že neexistují jenom jedni Germáni, ale zjednodušeně řečeno 1) kontinentální Germáni, 2) skandinávské germánské kmeny, mezi které řadíme také Island a 3) anglosaští germánští pohané, přičemž potomky všech těchto tří skupin můžeme nalézt i v Severní Americe a Austrálii. Každá z těchto skupin používá své vlastní prameny, od kterých svátky odvozuje. Pokud se zájemci o germánské pohanství stanou členy nějaké skupiny, zpravidla nemusí nic řešit a stačí, pokud se seznámí se svátky, praktikovanými v této skupině. Být individuálním praktikujícím znamená mít v tomto absolutní svobodu, ale také to vyžaduje více studia, aby člověk věděl, proč co slaví.

Germánské kmeny také znaly pojem frith, který označuje pohodu a soulad s druhými, s vlastním kmenem nebo rodinou. Znamenalo to také, že člověk je členem nějakého společenství, kam patří a kam se zpravidla i narodil. Největším trestem byly vyhoštění a ztráta frithu, poněvadž cizinec byl jenom málokdy akceptován a přijat do rodiny. I když praktikujeme individuálně, slavení stejných svátků spolu se skupinou, se kterou se identifikujeme, navozuje vnitřní atmosféru frithu a je pro nás tudíž podstatné.

Kolo svátků. Zdroj: itmovesmemorelol.tumblr.com

Staré svátky podle historických pramenů

Staří Germáni neznali čtyři roční období, tedy jaro, léto, podzim a zimu. Islandské zákoníky a Beda Ctihodný zmiňují pouze léto a zimu.

Hlavním pramenem germánských svátků je Heimskringla, kde jsou vyjmenovány tyto tři svátky: Sigrblót, Zimní noci a Yule. V ‚Sáze o Ynglinzích‘ stojí: „Dále přikázal (Ódin) obětovat počátkem zimy za šťastný rok, uprostřed zimy za dobrou úrodu a potřetí, v létě, za vítězství.“^[1] Téměř to samé můžeme spatřit v Sáze o Sv. Olavu, která zmiňuje oběti na podzim, tedy začátkem zimy, druhé uprostřed zimy (Yule) a třetí k přivítání léta. Budeme-li z toho vycházet, Zimní noci se odehrávají uprostřed října, Yule na konci prosince Sigrblót bude někde od konce března do první poloviny dubna (srov. níže se svátky AFA). ‚Sága o Hákonu Dobrém‘ praví, že Yule bylo svěceno tak, že byl poražen býk, jeho krví pomazány chrámové sloupy a zkrápěny zástupy. Maso z býka bylo následně uvařeno a servírováno při hostině, během které následoval jeden přípitek za druhým, až do naprosté opilosti přítomných. K podobným přípitkovým rituálům k oslavě Yule se přiklání také Simek. Tyto rituály mohou být prováděny venku, ale také v domově u krbu a v objetí ženy, jak praví básník Thorbjörn Hornklofi přibližně kolem roku 900 n.l. Protože tyto oslavy obsahují alkohol a sex, bývají nazývány ‚Frey’s leikr‚, Freyova hra (ve smyslu dramatického představení). Yule s sebou nese také temnější stránku ceremonií a magie. I z našeho folklóru známe pověstné Vánoční věštby, krájení jablka a lití olova. I v severském pojetí, kdy se krajina ukrývá pod příkrovem ledu a sněhu, bývají Dísy a jejich věštecká moc blízko. Eyrbyggja saga hovoří o lidech, kteří byli unesení duchy zemřelých na souši i na moři, a i jiné ságy zmiňují časté potyčky s obry (thursy) a nemrtvými (draugr, pl. draugar). Také Ódin se v tento čas objevuje pod svým jménem Jólni a ‚kněžími‘ jeho kultu jsou spřísahaní ulfhednar, kteří svátek oslavují tancem ve zvířecích kůžích a s maskami. Simek dodává, že tato představa později v křesťanských dobách zmutovala do podoby Divého honu. Další náznaky těchto kultů, které mohly být předávány už od doby bronzové, jsou Krampus a mýty o Perchtě (Perinbabě). Se zimou je také spojována bohyně Skadi, kdy jsou jí přinášeny oběti.

Zimní noci (veturnætur) byly slaveny po tři dny a noci, počínaje prvním úplňkem, který následoval po podzimní rovnodennosti. Tento úplněk nazývá Beda Ctihodný Winterfilleth, Zimní úplněk, po kterém následoval kalendářní měsíc zvaný ‚měsíc blótu‚ a dále uvádí, že to byl měsíc, ve kterém Anglové poráželi dobytek a obětovali ho svým bohům. Podobné zmínky nalézáme i v Gísliho sáze. Jednalo se o čas, kdy většina úrody z polí byla sklizena, následovala příprava živočišných produktů, které měly zajistit přežití zimy. Proto bylo obyčejem slavit a obětovat bohům.

V další části Heimskringly, v Sáze o Olafu Haraldsonovi je popisován Dísablót jako starý švédský obyčej, kterého se účastnili panovník i vrchní kněz v chrámě v Uppsale. Tato oběť měla přinést panovníkovi mír a vítězství. Původně svátek trval týden a po celou dobu panovaly trhy s různým zbožím. Po nástupu křesťanství se ze svátku staly Hromnice a byl zkrácen na tři dny. Festival probíhal ve dnech pozdního února a začátkem března, oslavoval ženské bohyně a valkýry (dísy). ‚Sága o Ynglinzích‘ také zmiňuje, že k poctě těchto ženských bohyní byla v chrámě vyhrazena speciální místnost.

Orkneyinga Saga zmiňuje Thórrablót, který byl vykonán během Yule. V současné době byl tento svátek posunut na konec ledna, na základě měsíce Thorri v rekonstruovaném islandském kalendáři (viz AFA svátky níže).

Dísting navazuje na komplikované lokální kulty bohyň a obnovy. Některé z nich byly ovlivněny římskými svátky Matronae, během nichž byla oslavována ženská božstva. Tacitus popisuje oslavu bohyně Nerthus, jenž reprezentovala Matku Zemi, které byly prováděny prostřednictvím nošení alegorického vozu. Podle některých názorů šlo o spojení této bohyně s nebeským idolem. Jiné lokální kulty, spadající do 3. století, oslavovaly Nehalennii. Jelikož se jedná o kulty plodnosti, u skandinávských kmenů toto místo zastávala Freyja, jejíž kulty byly později nahrazeny maskulinními bohy Freyem, Thórem a Ódinem. Podle všeho se však jednalo o lokální zvyklosti, provázené celou řadou lidových obyčejů, které byly později nahrazeny křesťanskými Velikonocemi. Adam Brémský situuje tyto kulty do doby těsně po jarní rovnodennosti o úplňku, kdežto Beda Ctihodný opět prostřednictvím názvů měsíců sugeruje představu, dle níž tyto oslavy probíhaly celé dva měsíce kolem jarní rovnodennosti (Hrethmonath a Eostermonath). Snorriho představa do konceptu nezapadá, poněvadž podle některých badatelů zaměnil islandský měsíc Gói za švédský Göja, který následuje po jarní rovnodennosti, kdežto Snorriho pojetí by radikálně posouvalo tyto svátky na Hromnice, kdy je slaven Dísablót bez jakéhokoliv propojení na Velikonoce.

Anglosaská kronika hovoří také o ‚svátku prvních plodin‘, kde byl z klásků časně sklizeného obilí upečen chléb, který byl rozlomen na čtyři části, a tyto byly položeny každá do jednoho z rohů sýpky, kde měly zajistit ochranu sklizeného obilí. Tento svátek vešel ve známost jako hlaf-mas, anebo později Lammas. Tato praktika se velice podobá anglosaskému kouzlu pro ochranu polí (Aecerbot), které bylo zapsáno v 10. a 11. století a ačkoliv pokřesťanštěn, stále si zachovával své pohanské kořeny. K letním festivalům máme ve skandinávské literatuře pouze málo podkladů. Ólafr Tryggvason jej situuje kolem Svatojánské noci. K těmto oslavám jsou také přiřazovány stavby májek, které evokují propojení s Irminsulem a Thórovým dubem. O tom, že se jedná o prastarou symboliku, svědčí také švédské petroglyfy z doby bronzové, které zobrazují postavy tančící kolem kůlů.

Svátky podle Ásatrú Folk Assembly (AFA)

AFA je jednou z nejdéle působících organizací, proto považuji jejich praxi za inspirativní. Těžiště jejich působnosti se nachází především v Severní Americe, avšak pokusili se rekonstruovat některé z výše uvedených rituálů a umístit je v rámci roku takovým způsobem, kdy se nepříčí většině evropských lidových oslav. I když podle mých informací islandská odnož Ásatrú přesně sleduje svátky podle historických pramenů, zvolila jsem k výše uvedenému právě AFA rituály jako ukázku praktické rekonstrukce podle potřeb obyvatel mírného pásma severní polokoule. Tyto svátky také ze značné míry korespondují s pojetím Edreda Thorssona, který je navrhl pro potřeby Trothu (The book of Troth, Introduction to the Germanic Tradition).

Yule (20.- 31. prosince)

Yule je jedním z hlavních germánských svátků. Mnoho věcí, které jsou dnes spojovány s křesťanstvím – zelené větévky či jehličnaté stromky, dávání dárků, svíce a rodinná setkání, mají kořeny v pohanských svátcích. Nejedná se o jediný den, ale o sezónu. Začíná den před Slunovratem, 20.12., a tato noc se nazývá Matka noc, poněvadž dává život novému Slunci. Oslavy pokračují následujících 12 nocí.

Thórablót (nejbližší pátek mezi 19.-25. lednem)

Tento následuje po dlouhých zimních nocích, kdy má za úkol vytrhnout lidi z ‚ponorkové nemoci‘. Původ svátku je diskutabilní, nicméně Islanďané jej podle záznamů z 18. století slavili někdy v tomto období během měsíce ‚Thorri‘, což by neměl být nikdo jiný než Thór.  Tento bůh je veselý a má rád jídlo a pití. Proto se jeho oslava může odehrát jako slavnostní večeře a pozvednutí rohu k jeho památce.

Disting/Váliho svátek/Očarování pluhu (kolem 14. února)

Disting znamená ‚Shromáždění na poctu bohyň‘ a jedná se o oslavu ženských entit, zvláště pak Freyji a Frigg. Ústředními motivy jsou plodnost a znovuzrození. V dřívějších dobách byl svátek slaven tak, že byly odříkány modlitby nad pluhem nebo položen koláč do brázdy, proto alternativní název očarování pluhu.

Spojení s Válim je více problematické a někdo jej spojuje s Valentýnem. Váli pomstil Baldrovu smrt zabitím Hoda a díky tomuto aktu pomsty může být Baldr znovuzrozen po Ragnaroku.

Ostara/Eostre/Velikonoce (kolem 20. března, jarní rovnodennost)

Tento festival nese jméno podle bohyně jara a nového zrodu Ostary (z něm.) nebo Eostré. V rámci tohoto svátku je možná nejzřetelněji patrné, jak si jej křesťanství přisvojilo, ale přes všechna ta staletí jej nedokázalo zbavit pohanských vlivů, všech těch vajíček, zajíčků a speciálního pečiva. Svátek je oslavou obnovy života, prvních květin a mláďat, které v této době přicházejí na svět.

Sumarsdag/Sigrblót (nejbližší čtvrtek mezi 9. a 15. dubnem)

Podle islandského kalendáře to byl první letní den, nicméně jak McNallen dodává, jen málo členů AFA žije na Islandě, a proto to není relevantní. Pro první letní den slouží svátek Midsummer, viz. níže.  Sigrblót značí obětování k Ódinovi jako díky za vítězství. Nikoliv vítězství v bitvě, ale v řadě všedních denních bitev, kterých se účastníme.

At the crossroads

Valpuržina noc (v noci ze 30.dubna na 1. květen)

Valpurga byla mocná germánská vědma, která ve druhém století cestovala spolu s germánskými vojenskými jednotkami. Tento svátek je spojován s věšteckými silami, kterými byly nadány především ženské bohyně. Mimo zmíněné Valpurgy se hovoří zejména o Freyje, paní seidru, neopominutelné jsou také Holda a Frigg. Tento svátek slouží k nahlédnutí do budoucnosti či k individuální magické praxi. Oproti tomu následující den je prvomájová oslava, u které je charakteristické jasné světlo a sluneční svit. Proto tato magická noc působí v kontrastu s jasným dnem, plným oslav obnovy života a představují tak kompletní mystérium dvou protikladů.

Midsummer (kolem letního slunovratu, 21. červen)

Během letního slunovratu jsou dny nejdelší  a od tohoto bodu se pomalu začnou noci prodlužovat. Pozůstatky pohanských oslav tohoto svátku přetrvávají v celé Evropě, kdy lidé tančí a zapalují hranice ze dřeva. Některé lidové tradice obsahují válení zapálených ‚slunečních kotoučů‘ dolů ze stráně. Také bývají domlouvány manželské svazky. Ásatrúer si během těchto oslav připomene svou účast na kosmickém dramatu, vzpomene na ty, které miluje, a v jejichž společnosti čelí přibývajícím temnotám.

Freyfaxi/Sezóna thingu (kolem 23. srpna)

V části vikinské Skandinávie probíhal koňský festival, jehož součástí byly i souboje koní, z jejichž výsledků se spekulovalo o tom, jaká bude sklizeň. Festival však neměl žádný konkrétní název, nebo se nedochoval. Freyfaxi znamená v překladu Freyova hříva, poněvadž hojnost a plodnost patří k tomuto Bohu, a navíc k tomu je mu připisován hřebec.

Druhý ze svátků vyplývá z historických pramenů, podle nichž v daném období probíhaly lidové sněmy, zvané thingy. Jednalo se spíše o politickou událost, nábožensky pouze posvěcenou. K této události je vhodným patronem Bůh spravedlnosti Týr.

Žně (podzimní rovnodennost, kolem 21. září)

V našich podmínkách se jedná spíše o pozdní nebo druhé žně, to však nemění nic na tom, že pro naše předky to byla otázka přežití. Schopnost vyprodukovat potravu a vše rozplánovat až do další sklizně byla tvrdým darwinovským testem pro většinu zemí střední a severní Evropy. Je potřeba si uvědomit, že jídlo nepochází ze supermarketu, ale stejně jako v dobách neolitu se rodí na polích.  Během svátku žní vzdáváme dík za to, co se nám za pomoci Země i Nebes podařilo vyprodukovat.

Zimní noci (sobota mezi 11. a 17. říjnem)

Opět se jedná o svátek dís, který je ovšem v tomto případě zaměřen na ženské předky, babičky a prabáby, které z Onoho světa dohlížejí na své potomky a žehnají jim. Dísy nám podávají pomocnou ruku tam, kde si sami nejsme moc platní. Je také jistá obdoba Samhainu, neboť nám stejně jako tento svátek připomíná, že smrt není překážkou, ale spíš závojem, který může občas propouštět na tu i onu stranu. Na oplátku za naše prosby mají být ctěni a oslavováni, aby mohla rodina pokračovat do budoucnosti. Předkové mají o své potomky zájem, poněvadž kdo jiný si potom bude pamatovat jejich jména? Kdo bude vyprávět jejich příběhy? V AFA bývá zvykem vzpomínat na předkyně, invokovat je jejich jmény, aby se mohly připojit ke svému potomstvu v hodování, zábavě a storytellingu (vyprávění).

Einherjar/Svátek padlých bojovníků (11. listopadu)

Einherjar jsou skupinou válečníků, kteří byli vybráni k tomu, aby se připojili k Ódinovi ve Valhalle poté, co zemřeli v bitvě. Zde přebývají v hostinách a radovánkách a krátí si čas bitvami, zatímco čekají na příchod Ragnaroku, kdy se připojí v poslední bitvě k Ódinovi. Každý večer jsou také jejich rány ze soubojů zázračně vyléčeny.

Není to pro nás moc vikinské? Aneb ohlasy, že žijeme na území kontinentálních Germánů.

Z doby předvikinské se zachovalo jenom málo záznamů o roztříštěných germánských kultech po celé Evropě. Zprávy římských spisovatelů, jak praví Malcolm Todd, jsou podávány takovou formou, aby jim porozumělo středomořské čtenářstvo. Známe kult Tiwaze/Týra, který je ztotožňován s Martem i Diem. Semnoné mu ve svých posvátných hájích přinášeli lidské oběti. Strabó detailně popisuje praktiky Kimbrlů, kde bíle oděné kněžky dohlížely na obětování válečných zajatců, kteří byli zavěšeni nad velkými bronzovými kotli a následně jim bylo proříznuto hrdlo, takže krev stékala do nádob pod nimi. Obětování zajatců patřilo mezi časté zvyky, které představovaly poctu bohům války. Ale i k poctě bohyně Nerthus byli obětováni otroci tak, že byli utopeni. Jednalo se zejména o ty, kteří nosili posvátný vůz, jehož se nesměl nikdo dotknout. Tento paradox byl tedy vyřešen okamžitým obětováním nosičů. V rámci archeologických nálezů nacházíme více případů násilné smrti, nelze však často odlišit výkon spravedlnosti od náboženského rituálu.

Doloženy jsou i kulty Wotana/Ódina a Donara/Thóra. Donarovi byl také zasvěcen les ve veserské pánvi. Četné jsou podle dochovaných obětin kulty plodnosti; v Domburgu na ostrově Walcheren u ústí Starého Rýna stál ve 2. a 3. století chrám bohyně Nehalennie, který byl hojně navštěvován obchodníky. Bohyně je často znázorňována na trůnu, s ovocem nebo obilím na klíně. Jako mnoho ostatních bohyň tedy pečovalo o úrodu a plodnost. V dolnogermánské provincii nacházíme řadu dedikací, v nichž figurují Matres a Matronae, které měly pečovat o plodnost i posmrtný život. Jak už bylo výše řečeno, v pozdějším vikinském dísablótu/dístingu nalézáme odrazy těchto raných  kultů Germánů doby římské. Malé bronzové figurky představující skot, které byly nalezeny ve střední Evropě, mohou být také spojovány s kulty plodnosti, což je stále dochováno v lidových velikonočních oslavách. Jedny z nejpůsobivějších idolů představují dřevěné kůlové sochy v rašeliništích. Známá je mužská postava z Broddenbjergu v Jutsku se vztyčeným pohlavním údem. Dary se ukládaly nejenom do bažin, ale také do pramenů, studní, potoků i řek. V severských oblastech tyto votivní praktiky sahají až do doby neolitu.

Zajímavá je také teorie, podle které postavy na zlatých rozích z Gallehusu, nalezené v 17. a 18. století a dochované pouze díky rytinám, představují cyklus obřadů a kultovních svátků. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že každý roh představuje obřady pro jedno období, což by znamenalo, že kontinentální Germáni v 5. století znali rok tak jako my a členili jej na jaro, léto, podzim a zimu.

Repliky rohů z Gallehusu s dobovou rytinou.

Individuální praxe

Pokud článek splnil svůj účel, měl by mít čtenář v tomto okamžiku základní představu o kultech Starých Germánů i o jejich možné rekonstrukci. Pokud budete vykonávat blóty ve skupině, bývá většinou zvykem po skončení provést společný symbel (v anglosaském přepisu sumbel), což je obřad, při kterém koluje roh s nějakým nápojem od jednoho člena společenství ke druhému, přičemž osoba držící roh se může napít k poctě bohů, sdělit přípitek či provést úlitbu. Na začátku většinou kněz či kněžka roh a jeho obsah obřadně požehná. Smyslem tohoto úkonu je magicky vložit požehnání a svá slova do tekutiny, která je potom spolu s touto nehmotnou esencí konzumována.

Pokud praktikujete individuálně, ať již z důvodu, že nemáte s kým nebo je charakter vašeho spirituálního prožívání odlišný, můžete experimentovat a pokusit se uzpůsobit oslavy svátků vlastní potřebě. Aby byl svátek živý, musí odpovídat především potřebám současné doby. Tedy svátky a kulty plodnosti můžeme také chápat jako prosbu k bohům, abychom s jejich požehnáním nalezli nebo si udrželi zaměstnání, které by přes všechny obtíže s tím spojené dokázalo uživit nás i naši rodinu.

Rekonstrukce jednoduchého germánského rituálu s antropomorfními a zoomorfními idoly, kterou provedla autorka tohoto článku. Jedná se o dřevěné idoly, představující z leva Bohy Freye, Ódina, Freyju a vzadu sedícího Fenriho. Vše bylo nalezeno a s minimálními úpravami použito před Ostarovým rituálem 2015.

Základní techniky, kterými lze celebrovat obřady a svátky

Těchto metod může být nepřeberné množství a každá skupina si zpravidla vytvoří své vlastní, které jí vyhovují nejlépe. Pro inspiraci uvádím některé často používané formy.

1. Žehnání či posvěcování. Jedná se o gesto, kterým může být Thórovo kladivo nebo runa, načrtnuta do světových stran. Případně lze totéž provést s krví nebo jakoukoliv jinou tekutinou. Zvláštní kategorii představuje žehnání přítomným, během něhož kněz či kněžka vezme větvičku, např. smrkovou, namáčí ji do misky s vodou a lehkým šplíchnutím žehná jednotlivým členům.
2. Četba nebo recitace. Pro některé příležitosti je vhodné nahlas předčítat z Edd; např. Völuspá nebo Hávamál, ale i verše či jiné ságy.
3. Volání k bohům. Jedná se o oslovení konkrétních bohů, kteří mají být přítomni na rituálu. Tato část se skládá z oslovení boha či bohyně prostřednictvím jejich atributů, např. „…voláme Tě, Ódine, Páne run a poezie; voláme Tě, Freyjo, Paní nespoutanosti a seidru; voláme Tě, Thóre, Vládče kladiva a ochránče lidstva… atd.“. Po tomto volání je dobrým zvykem bohy přivítat ve svém kruhu. V případě skupiny většinou kněz či kněžka „volá“ a členové sborově vítají.
4. Úlitba. Mluvčí vylévá tekutinu z rohu a promlouvá k bohům či nižším bytostem, kterým je obětována.
5. Pití. Viz. symbel; roh koluje a lidé kombinují žehnání, sliby, úlitby, recitace s vlastním pitím. Při některých typech obřadu stačí jedno až tři kola, při jiných se pije ‚do dna‘. Používá se medovina nebo pivo, případně též nealko nápoje jako mléko či mošt. Abstinenti mohou mít svůj vlastní nápoj, nebo pouze provádět úlitby a pronášet přípitky.
6. Dary a obětiny. Dary bohům lze pálit, rozlívat, zakopat, nechat zvěři k sežrání, házet do řek či pramenů, umístit do dutin stromů atd. Během předávání je dobré hlasitě sdělit, kdo komu co dává.
7. Prosba nebo modlitba. Pokud možno hlasitě artikulovaná prosba k bohu, bohyni o ochranu, požehnání či konkrétní věc. Může být adresována obecně k bohům svého lidu.
8. Sakrální drama. Jedná se o vysoce emotivní přehrávání příhodných scén k danému svátku, například útěk sluneční bohyně Sunny z vlčích čelistí během letního Slunovratu (koulení hořících kol během Midsummeru) apod.

Na závěr tohoto článku bych chtěla popřát všem čtenářům moudrost a požehnání bohů, abychom svátky mohli trávit s těmi, kteří nás mají rádi a se kterými se cítíme dobře.

Udržujte plamen staré víry naživu!

Obětování Ódinovi a Freyje prostřednictvím lesního ptactva, havrani a sýkorky. Foto autorka.

Zdroje:

Anglo-Saxon Chronicle: http://asc.jebbo.co.uk/

Bede: The Reckoning of Time. Překlad Faith Wallis

Cockayne, Oswald. Leechdoms, Wortcunning and Starcraft.

Edred. Introduction to the Germanic Tradition.

McNallen, Stephen. Ásatrú, A native European spirituality.

Snorri, Sturluson. Heimskringla, překlad Ladislav Heger

Snorri, Sturluson. Sága o Ynglinzích, překlad Ladislav Heger.

Snorri, Surluson. Sága o Sv. Olafovi, překlad Ladislav Heger.

Rood, Josh. The Festival Year.

Todd, Malcolm. Germáni.

Poznámky pod čarou:

^[1] Sága o Ynglinzích str. 153, překlad Ladislav Heger, text v závorce můj.

Print Friendly