Buben na pohanské cestě

Jakub Achrer

Buben. Nejstarší hudební nástroj, jehož vznik se datuje minimálně do období 4000 před naším letopočtem. Je přítomný v mnoha kulturách  i náboženstvích a konkrétně s těmi přírodními je zcela bezprostředně svázán. Je ústředním magickým nástrojem v animismu a šamanismu, na jejichž základě stojí většina pohanských náboženství. Tak jako na počátku historie náboženství stojí animismus, tak na počátku náboženské hudby stojí buben. Nástroj, v němž se hudba, nadpřirozeno a přímá zkušenost od počátku věků potkávají.QP0MWVJ4LL

Úloha bubnu v pohanství je tím jasně daná. V mnoha současných tradicích je běžnou součástí obřadů, v některých je považován za magický nástroj, používá se k navození slavnostní atmosféry, transu, k označení jednotlivých fází obřadu nebo jen tak k tanci během nočních radovánek u ohně.

Přes to všechno proběhla nedávno v pohanském kyberprostoru ohledně bubnování do určité míry kontroverzní diskuze, jejíž začátek ani konec neznám a vlastně ani nejsou důležité. Nicméně zaujalo mě, že úloha bubnů v pohanství může být vůbec předmětem debaty v rovině „ano či ne“. Vzhledem k diverzitě pohanských cest a individualitě jejich chápání by asi bylo zbytečné zde sáhodlouze rozebírat, jakou úlohu má mít či nemá mít buben. Je to přeci jen věcí osobních preferencí a charakteru jednotlivých pohanských náboženství. Namísto pokusu o akademicky korektní článek se proto jednoduše podělím o to, jakou úlohu hrají bubny v mojí spiritualitě. Pokusím se také popsat některé zajímavé zkušenosti s nimi. Coby neodborník a bubeník laik, navíc bez vlastního bubnu, si na víc ani netroufám.

Všechno pro mě začalo před asi patnácti lety. V té době jsem ještě nebyl pohanem, nicméně velmi intenzivně jsem praktikoval zazen (meditace v sedě) v korejské zenové škole, takže úplným ateistou jsem tehdy rozhodně nebyl. Jakousi zvláštní shodou okolností jsem se ocitl v místě, kde bylo několik lidí a kde ležel na podlaze buben. Stejnou shodou okolností jsem prožíval poněkud fascinující stav rozšířeného vědomí, díky kterému mě asi napadlo zkusit na ten buben něco zahrát. Kupodivu to šlo úplně samo. Do té doby jsem měl s rytmikou značné potíže, spoustu hodin jsem s kytarou trávil u metronomu a ne a ne se trefit. A najednou jsem pochopil rytmus.

Právě tou zvláštní shodou okolností mi hned při prvním kontaktu s bubnem došlo, kde je zdroj rytmu v člověku. Řečí poetických klišé to lze vyjádřit tak, že rytmus a hra na buben nevychází z hlavy, ale ze srdce. Hra na buben se nedá určovat rozumem. Proto jsou bubny spojené s intuitivními duchovními cestami. V přítomnosti někde mezi nádechy a za myšlenkami je prostor, kde se rytmus rodí. A když mu hlava nestojí v cestě, tak se shaman-drums-shamanic-rattles-shamanismvalí vpřed a nejde zastavit. Je jako tep srdce i tep planety. Přirozeně přesný.

Nevěděl jsem tehdy o šamanismu a bubnech vůbec nic, takže jsem si o pár týdnů později svůj první buben koupil v obchodě. Klasické bongo, které je často k vidění i na větších pohanských akcích. Vzal jsem první, co jsem našel a postavil ho doma do kouta. Že se to takhle asi nedělá, jsem pochopil až o pár let později, kdy mi tento buben sám od sebe praskl. Ale k poznání, že k věcem je třeba si hledat přirozenou cestu a jít k nim s úctou, se člověk kolikrát dobere velmi obtížně. V mém případě mnohem obtížněji, než k pochopení toho, kde se v nás rodí rytmus.

V těchto dávných dobách jsem trávil hodně času s lidmi z poměrně rozmanitých subkultur, od hipíků, přes umělce, technaře až po buddhisty. Díky tomu jsem věděl o různých neveřejných akcích, které v kulturním přehledu Prahy nikdy nenajdete. Jednou z takových akcí bylo úplňkové bubnování na Petříně. Když jdete na Petřín Hellichovou ulicí nahoru, narazíte ve svahu na kapli s kruhovým půdorysem. Dnes je spravená a trvale zamčená. Před patnácti lety to byla ruina bez dveří a bez oken. Každou úplňkovou noc se tato kaple rozsvítila světlem svíček, obestřela ji vůně vonných tyčinek a magických bylin. Lidi se prostě sešli a bavili se. Nikdo to neorganizoval, prostě se to samo od sebe nějak dělo. Každý přinesl nějaký perkusní či jiný nástroj, nebo třeba jen milý úsměv a taneční kreace. Hudba nepřestávala.

Tam jsem pochopil, že hudba stmeluWe are Readyje a spojuje lidi. Rytmus je vyjádřením životního tepu, který máme všichni společný. A když se na něj společně naladíme, je mnohem těžší nás rozdělit. Tančíme v kruhu, v té společné alegorii světa, naše duše jsou jednou duší, která je spojená s cykly vesmíru. Takže když pak přijede policejní hlídka udělat „pořádek“, což bylo vzhledem k nedaleké americké ambasádě často, rytmus tepe dál. Několik lidí zmizí v autě neznámo kam a rytmus tepe dál. Nejde přestat. Z těchto nočních večírků jsem si odnesl obrovský respekt ke společnému bubnování.

Poněkud jiný druh bubnovacích akcí se tenkrát čas od času odehrával uvnitř tělesa jednoho z pražských mostů. Představte si, že bubnujete v pravidelném prostoru, který tvoří gigantické betonové tvárnice, a který má přibližně dva metry na výšku, šest metrů na šířku a přes půl kilometru na délku. Z čistě hudebního hlediska jsem nikdy před tím ani potom nezažil lepší prostor pro bubnování. To, co v takovém prostoru vytvoří několik bubnů vzájemně sladěných je nepopsatelné. Zvuk bubnu se zde spojoval do jedné hlukové stěny a vznikala tak naprosto zřetelná basová linka. Ozvěna a hluková stěna se navíc při zvolení správného rytmu tělesem mostu vracela a rezonovala sama se sebou. Díky tomu jsem pochopil, že buben reaguje na okolní prostředí. Zvuk bubnu se vždy odráží od okolí a v závislosti na něm dokáže vytvořit nejen rytmus, ale i melodii, což se dá při hraní využít k tomu, uzpůsobit jej danému okolí. Bubny a prostor kolem nich jsou vzájemně propojené. Nebýt takto názorné demonstrace, kterou by slyšel i hluchý, nikdy bych na to nepřišel.

Korejská zenová škola, kterou jsem zmiňoval, pořádala čas od času několikadenní meditační ústraní. Ta se vyznačovala brutální disciplínou, striktním dodržování mlčení a meditací. Vlastně kromě pěti hodin spánku se nedělalo nic jiného. První den však byl jiný. Říkalo se mu Kido, to znamená něco jako Stezka síly. Byl to vlastně celodenní pohyb spojený s bubnováním a recitováním manter. Než jsem zažil celodenní Kido, myslel jsem si, že vím všechno o transu a kam až může buben člověka zanést. Hluboce jsem se mýlil. Velmi, velmi dlouhé a pozvolna gradující bubnování doprovázené rytmickým zpěvem a pohybem je neobyčejně silná duchovní technika, která otevírá mysl nekompromisně a velice razantně. Až mnohem později jsem si tuto techniku spojil s čarodějnictvím a šamanismem a uvědomil si, jak obrovský potenciál v sobě buben má.4697244008_60c7ec58d1

Šamani někdy říkají, že buben má vlastní duši. V animismu má vlastně všechno svoji duši, ale duše bubnu je speciální duší. Když jsem opustil svou dosavadní stezku, která byla někde na pomezí zenu a experimentálního šamanismu, buben praskl. Pochopil jsem, co celý život hledám, vydal jsem se cestou tradice Wicca a buben nesouhlasil. Praskla jak kůže, tak dřevo po celé délce. Možná to bylo jen špatnou péčí, možná bubny častým používáním opravdu ožívají. Možná obojí. O bubny je každopádně potřeba pečovat a vážit si jich, ale to vám řekne každý šaman. Každý je ale někdy hloupý a já jsem byl hloupý zrovna v tomhle.

O pár let později jsem se ocitl na jednom esoterickém semináři, který byl šamansky orientovaný a taky docela drahý. Byla to vlastně moje první zkušenost s komerční spiritualitou. Moje dojmy i poznatky byly značně smíšené, nicméně zde jsem poprvé viděl používat buben jako univerzální magický nástroj. K vyvolávání živlů, k očistě posvátného prostoru, prostě ke všemu. Celé to byla taková zajímavá směs eklektického čarodějnictví, šamanských prvků a technik osobního rozvoje. Zde jsem pochopil, že i takto lze využívat sílu bubnu. Když pracujete s lidmi a použijete buben, všechno dostane větší váhu, dokonce i to, co je jinak tak trochu o ničem. Buben dokáže zprostředkovat zkušenost i ve zcela civilním prostředí. Nicméně to ve mně zanechalo pocit, že tohle je tak trochu jinde, že tam vlastně nepatřím. Postupem času ve mně vykrystalizovalo přesvědčení, že buben se stal také velkým hitem na esoterickém trhu, kde si žije vlastním životem a kde jeho síla slouží lidským potřebám zase trochu jinak.

Další negativní zkušeností pro mě byla jedna pohanská akce v Rakousku, kde byl člověk (bohužel Čech), který měl přes sebe celou dobu přehozenou tyrkysovou deku a od rána do večera mlátil na bodhran. Činil tak velmi necitlivě a bez jakéhokoliv spojení s rytmem. Něco uvnitř mě plakalo, kdykoliv jsem to slyšel, což bylo bohužel prakticky pořád. Tady jsem pochopil, že buben může být pro mnoho z nás ozdobou. Teprve když máme buben, máme pocit, že patříme mezi pohany. Může být jakýmsi odznakem duchovně praktikujících. Není to hezká role, ale i takovou buben zaujímá. Je mi líto každého z nich, kterého potká tento osud. Nicméně nemám právo soudit, protože sám jsem buben vlastnil a s respektem se k němu také nechoval.

Posledních několik let bych asi mohl popsat jako současnost s bubny. Nejčastější událostí, kde se s nimi setkávám, jsou pohanské a zejména čarodějnické akce, často zahraniční. Na nich pro mě buben zaujal zase jinou úlohu, do té doby neznámou. Pro pohanství je typická absence hranic mezi posvátným a profánním. V pohanství vlastně člověk nikdy neví, jestli duchovně praktikuje nebo se prostě dobře baví, protože to je často jedno a to samé. Přirozenost pohanských cest už je prostě taková. A tak jsem poznal buben jako báječného společníka. Hodiny a hodiny okolo ohně, rytmus a tanec. Je v tom kus posvátna i kus obyčejného veselí. Chvíli tančíte a chvíli vystřídáte některého z bubeníků. Můžete být na obou stranách a buben vás provází. Přináší trans, sounáležitost i zábavu.ADD2013mod

Plameny šlehají, hvězdy svítí a vy propadáte sladkému zapomnění ve víru nahých a polonahých těl někde v lesích daleko od domova. Buben tepe jako srdce země, vracíte se do primitivního myšlení. Tančíte a křepčíte, úplně obyčejně se radujete jako naši dávní předkové a život najednou dává smysl.

A to je asi všechno k tomu, co znamená buben na mojí cestě. Co znamená na té vaší, to já nevím a radit v tom nemohu. Snad ale těchto pár útržků ze života přinese aspoň trochu inspirace k hledání a přemýšlení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *