„Každý muž a každá žena je hvězda“

Vivianne Crowley, překlad Petra Idoru Fausová

Kdyby se vás někdo zeptal, co měli společného Aleister Crowley, Gerald Gardner, Dion Fortune, Doreen Valiente, Kenneth Grant a Margot Adler, můžete třeba říct, že byli všichni autory knih. Nebo že všichni nějak významně přispěli k renesanci pohanství a západního okultismu. Nebo můžete odpovědět, že všichni z nich ve svých dílech citují slova Carla Gustava Junga. Proč právě jeho a proč se jim zdál být tak důležitý?

Aleister Crowley (1875–1947) se narodil ve stejném roce jako Jung a prožil stejné světové války a stejně radikální změny v západní kultuře a civilizaci. Zdálo by se, že je to od Thelemy k analytické psychologii docela daleko. Nicméně právě Crowley byl čtenářem Junga od samého začátku jeho tvorby. V roce 1919 mu k napsání jeho “impozantnímu pojednání o pětačtyřicetitisících slov” pomohly dvě knihy. Byly to Zlatá ratolest (The Golden Bough) sira Sir Jamese Frazera a Psychologie nevědomí (Psychology of the Unconscious) Carla Junga.

Co z Jungovy práce tak zapůsobilo na slavného mága? Crowley nebyl právě fanouškem psychoanalýzy. Nicméně roku 1916 napsal v americké edici “Vanity Fair”:

Neměli bychom být překvapeni tím, že se Dr. Jung z Zurichu zarážel nad některými z Freudových závěrů. Místo spojování vůle se sexem spojoval sex s vůlí. Takže zcela nevědomky dláždil cestu k znovuzrození staré magické představy vůle jakožto dynamického aspektu já. Každý jedinec má, podle zasvěcenců, svůj vlastní definitivní smysl a přijímá lidskou formu se všemi jejími privilegii i chybami, aby tento svůj smysl naplnil. Tato Pravda je vyjádřena v magické řeči frází “Každý muž a každá žena je hvězda.”… (Crowley, 1916)

Hledání středu

Podle Crowleyho vedla Jungova práce ke stejnému závěru jako jeho vlastní – že každý z nás má v inkarnaci svůj účel. Crowley to vyjádřil ve smyslu nacházení svého opravdového já nebo opravdové vůle. V Jungově podání je tento vnitřní cíl nazýván “individuací” a jeho výsledkem je nalezení “svého já”.

Nazval jsem tuto celistvost, která prostupuje vědomí, “já”. Cílem individuačního procesu je syntéza tohoto já. (Jung, 1940, pp. 164, para. 278)

Pro Junga je “já” hlubším já:

… vědomí, které už není uvězněno v malém, přecitlivělém, osobním světě ega, ale podílí se volně na širším světě objektivních zájmů… přivádí individuální do absolutního, svazujícího a nerozulučného svazku se světem v celé jeho šíři. (Jung, 1916/1928/1934, str. 178, odst. 275)

Což není každodenní “já”, na které se každé ráno díváme v zrcadle. Není to ani produkt této inkarnace, ačkoliv tato inkarnace k němu přispívá. Spíš je to “já” kterému se v Hinduistickém učení říká “atman”, naše nejhlubší a trvalé jádro.

Proces dosažení svého já zahrnuje posunutí centra vědomí z ega ke svému já. Toho je dosaženo otevřením se těm částem našich duší, které jsou ukryté a neznámé. Toto širší vědomí začínáme vnímat ve spánku a snech. Můžeme se k němu také dostat prostřednictvím meditace, vizualizace, “pathworkingu” a rituálů. To všechno jsou samozřejmě procesy, které jsou součástí praxe většiny pohanských cest.

Přijetí “odlišného”

Cesta ke spojení s přírodou, s Bohy, s Bohyněmi, nás nevyhnutelně začíná otevírat vnitřní krajině, magickému světu v našem vlastním nevědomí. Tento proces, pokud je dobře zvládnut, vede nejen k otevření, ale také k integraci – akceptování toho, že aspekty naší psyché, které ze začátku vnímáme jako “odlišné”, jako “ne já”, jsou ve skutečnosti součástí našeho bytí. Zahrnují i “temnotu uvnitř”, ten stín, který je negativní stranou naší osobnosti, který bychom chtěli odmítnout. Také zahrnuje ty naše aspekty, které nejsou součástmi pohlaví, které žijeme v našich každodenních životech. Proces tohoto probuzení, rozvinutí, přijmutí, a integrace této ”jinakosti” k vytvoření nového středu, který prostupuje celou naší bytostí je tím, co Jung nazýval “individuací”.

Individuace znamená “in-dividuální”(ne-rozdělený), a stejně tak jako “individualita” zahrnuje naši nejniternější, poslední a úplně nesrovnatelnou jedinečnost, a také znamená stát se svým vlastním já. Mohli bychom tedy přeložit individualizaci jako “nacházení sebe sama” nebo “seberealizaci”. (Jung, 1916/1928/1934, str. 173, odst. 266)

K dosažení této vnitřní změny vede mnoho cest. Mnoho spirituálních a psychologických změn přichází skrze “iniciace” každodenního života, jak zrajeme k dospělosti a učíme se zodpovědnosti za ostatní. Ale aktivní spirituální a magický život může tyto procesy urychlit – pokud si uděláme čas na duchovní život. To znamená udělat si čas na souznění s naším vnitřním světem, s naší nejhlubší psyché, zdrojem vizí a inspirací. Rituální meditace, umění, kreativní psaní – to vše jsou cesty k nevědomí a naše nevědomí je bránou ke kolektivnímu nevědomí celého lidstva. Co je toto “kolektivní nevědomí”? Můžeme o něm přemýšlet jako o “místě bez času”, o stavu vědomí mimo prostor a čas, mimo tělo a mimo naše momentální inkarnace. Je to stav vědomí, který zahlédneme a hned ztratíme a znovu zahlédneme. Některé pohanské praktiky – invokace, meditace, rozjímání, vnitřní cestování – nám mohou pomoci ho dosáhnout.

Jsme pohanstvím

Spirituální průkopníci, kteří rozvíjeli pohanství do podoby, ve které jak jej dnes praktikujeme, se k němu nedostali psaním příspěvků do Facebookových skupin nebo debatami o tom, zda Bohové jsou nebo nejsou “skuteční”. Dostali se k tomu díky dialogu s jejich nejhlubší psyché. Nejsme všichni průkopníci pohanství předurčeni k sepsání erudovaných svazků pro ostatní; ale jsme průkopníky v tom smyslu, že jsme mezi prvními generacemi, které se učí žít znovu jako pohané a budovat pohanství, které vyhovuje potřebám příštích generací. Jak žít pohanstvím? Jak mohou naše praktiky vytvořit cestu k seberealizaci, která uspokojí potřeby těch, které přitahuje spirituální změna? Jak můžeme žít své pohanství, abychom vytvořili něco nového, krásného a silného, co změní svět nebo alespoň jeho malé části k lepšímu? To jsou velké otázky, ale v určitém slova smyslu jsou to otázky, kterým čelíme každý den, v každém rozhodnutí, které uděláme a v tom, kam se rozhodujeme směřovat svou energii a čas.

Vytváření konstelací

Žádná spirituální tradice nemůže ve vývoji postoupit dál než k jednotlivcům, kteří ji představují. Takže to, čím jsme teď, je maximum toho, kam se jako celek můžeme dostat. Pokud chceme, aby pohanství rostlo a rozvíjelo se, musíme v sobě samých vytvořit souznění s Bohy a s hlubší psyché, která se mění a může inspirovat druhé. To vše potřebuje čas. Vnitřní čas. Nedokážeme to udělat tak, že o tom prostě napíšeme článek. Povzbuzování jiných, zakládání organizací, trénink – všechny tyto činnosti jsou důležité, ale budou správné a přetrvávající pouze, pokud budou postaveny na skutečné spirituální zkušenosti. Tu nelze vstřebat zprostředkovaně, ačkoliv nás zkušenosti jiných mohou inspirovat. Všichni musíme nalézt čas a prostor k přetvoření toho, co v nás je. Každý muž a každá žena je hvězda. K vytvoření nového pohanství potřebujeme souhvězdí – jedince propojené se svým pravým a autentickým já a pracující v harmonii s ostatními. Můžeme začít pouze tím, že budeme tvořit harmonii v sobě samých. Což je výzva, které čelí každý z nás.

Odkazy

Crowley, A. (1916). An improvement on psycho-analysis: The Psychology of the Unconscious – for dinner-table consumption. Vanity Fair , pp. 55, 134.

Crowley, A. (1979 ed.). The Confessions of Aleister Crowley: An Autohagiography (2nd edition. First published 1969 ed.). (J. Symonds, & K. Grant, Eds.) London, Boston and Henley: Routledge & Kegan Paul.

Jung, C. G. (1940). The psychology of the child archetype. In C. G. Jung (1968 ed.), The Collected Works of C. G. Jung, Vol. 9, part 1, Archetypes and the collective unconscious (pp. 151-181). London: Routledge & Kegan Paul.

Jung, C. G. (1916/1928/1934). The relations between the ego and the unconscious; part 2: Individuation. In C. G. Jung (1966 ed.), The Collected works of C. G. Jung, Vol. 7, Two essays on analytical psychology (pp. 173-241). London: Routledge & Kegan Paul.

Print Friendly