Beltain

Barbora Hrůzová, bbara@bbara.cz

Michal a Petr, kteří si nechávali říkat Maky a Pete, dojeli ve své staré škodovce k benzínové pumpě. Řidič Pete s kšiltovkou vraženou do čela vystoupil z auta, líně se rozhlédl a natankoval plnou nádrž. Aniž by zaplatil, vklouzl zpátky za volant a rozjel se tak razantně, až staré škodovce na protest zakvílely gumy. Bezohledně se vecpal do škvíry mezi auty na hlavní silnici a ve vteřině zmizel z dohledu.

Muž z obsluhy vyběhl ven, zahrozil za nimi pěstí a pak spokojeně pohlédl na kameru, zaznamenávající dění u pumpy.

„Jen počkejte vy hajzlíci, však mám vaši espézetku! Jen se tady zkuste ještě ukázat!“ odfrkl, a vrátil se dovnitř.

Škodovka zastavila na parkovišti u supermarketu a oba parťáci vystoupili. Maky s kapucí přes hlavu obešel auto dozadu a sundal fólii s falešnou espézetkou, Pete udělal totéž vepředu. Hodili ji do kufru auta a pak se s úsměvem družně bok po boku vydali procházkou do supermarketu na snídani. Nabrali si do košíku různé potraviny a pak si je u pultu s občerstvením nerušeně snědli. Nato zašli do sekce s nápoji a Maky strčil do košíku láhev drahého koňaku.

Pokračovali k oddílu s elektronikou. Chvíli chodili sem a tam, pak si vybrali krabici s elektrickým holicím strojkem a poodešli do míst, kam neviděly kamery. Bylo jasné, že systém mají dokonale zmapovaný a přesně znají místa, kam kamery nevidí. Na jednom takovém bezpečném místě zbavil Pete holicí strojek krabice a obalů a zastrkal je za regál. Tím odstranil bezpečnostní čip. Holicí strojek pak ukryl pod bundu a Maky udělal totéž s lahví alkoholu. Pak už bez problémů prošli bez zaplacení bezpečnostním rámem okolo pokladen. Pracovník ostrahy se díval jinam.

Další zastávkou povedené dvojice bylo malé bistro. Maky tam odnesl láhev koňaku a dostal pár stokorun, které pečlivě rozdělil na přesné poloviny. Jednu si nechal, druhou dal Petemu.

Poslední zastávkou byl bazar a tentokrát byl na řadě Pete. Vystoupil a šel prodat holicí strojek. Získané peníze ovšem nerozdělil na poloviny, ale nechal si podstatně víc.

„Konec pracovní doby,“ oznámil Pete.“Tady máš výplatu a mazej.“

Druhý den se sešli v pivnici U kočičího drápu. Bylo zde ticho a klid, dopoledne a v krásný jarní den navíc poloprázdno. Sedli si v nejvzdálenějším koutě pivnice u dubového stolu, který měl od nespočitatelného množství rozlitých piv a panáků osobitou patinu. Objednali si pivo.

„Tak co máš za tip?“ zeptal se nedůvěřivě Pete.

„Je to tutovka!“ horoval Maky. „Kája je rovnej, ten by mě nepodrazil!“

„Rovnej, nerovnej, něco za to stejně bude chtít, ne? A vůbec, když je to taková tutovka, proč do toho teda nejde sám?“

„Vždyť jsem ti říkal, že je v podmínce. A navíc má Líbu. Tvrdí, že spolu mají krásný vztah a nechce si to pokazit.“

„Co to meleš, jaký krásný vztah?“ Pete znechuceně vrtěl hlavou.

„Já znám krásný vztahy jenom zbožně peněžní. Víš co to je, ne?“

Maky zatěkal nejistě očima. Jeho starší kamarád a vzor byl chytřejší než on, dokonce měl i maturitu a často a rád to dával najevo. Maky mu občas nerozuměl, ale vždycky to statečně zakrýval.

„Jasně že vím, co to je, jenom teď zrovna…“

Pete ho ještě chvilku nechal škvařit a pak se hurónsky rozesmál.

„Prostě zbožňuju peníze, ty vole!“

Maky se k němu s úlevou přidal, i když vtip příliš nepochopil.

„No tak to vybal, cos mu za to slíbil?“ zeptal se po chvilce už smířlivějším tónem Pete.

„Nic nechtěl, fakt,“ pípnul Maky a samotnému mu to teď přišlo divné. Že by na ně Kája chtěl ušít boudu? To by přece neudělal!

„Teda von nic nechtěl, ale já jsem mu stejně nabídl třetinu, jestli tam najdeme peníze. To je zlodějská čest, víš?“

Pete se opět rozesmál na celé kolo, ale už v tom nebylo tolik upřímného veselí, spíš trochu vteku a pohrdání.

„Ty seš ale prosťáček, Maky! Já se z tebe jednou zblázním! Zlodějská čest! To máš z televize, nebo co?“

Maky se urazil.

„Tak zajímá tě to nebo ne?“ zeptal se dotčeně a hrábl do ušmudlané plátěné tašky, přehozené přes opěradlo židle. Čekal s rukou uvnitř na kamarádovu reakci.

Pete věděl, kdy je třeba vycouvat a přestal se smát.

„No tak povídej, poslouchám,“ řekl milostivě.

S přimhouřenýma očima naklonil hlavu nad stůl, aby mohli mluvit tišeji. Nestál o žádné zvědavé posluchače, i když v bezprostřední blízkosti se momentálně nikdo takový nevyskytoval.

Maky vytáhl z tašky mapu a na stole ji rozložil.

„Podívej, je to tady v té malé dědině kousek za Prahou.“

„Tak ono to ani není v Praze?“ vzdychl otráveně Pete, ale se zájmem se díval, kam směřuje kamarádův prst.

„No, autem to není tak daleko,“ uznal. „Ale budeme si to tam muset nejdřív omrknout.“

„Jasně, jasně, já jsem tam už byl včera odpoledne,“ přikyvoval horlivě Maky a pokračoval: „Je to dům až na konci a skoro na samotě. Od sousedního je oddělený kouskem lesa a velikou zahradou. Bydlí tam nějaká stará babka a úplně sama! Ani psa nemá.“

„Hm, stará bába, ta bude mít malý důchod a jedny rozbitý starožitný hodiny na stěně. Má to vůbec cenu?“

„Tak to nevíš to nejlepší,“ triumfoval Maky. „Ta babka má peněz jako želez. Chodí jí pravidelně poštou a ona prej nevěří bankám a ukládá si je někde doma!“

„Maky, tys už zase naletěl, co? Víš kolik dělá průměrnej důchod? To by musela bejtvysloužilej politik, aby jí chodily velký prachy!“

„Houby! To není důchod! Ona byla nějaká vědkyně nebo co a chodí jí peníze z toho… z patentů! Teda, vono se vo ní po dědině vykládá, že je to čarodějnice a ty peníze jsou prej prokletý, ale já tomu nevěřím.“

„Aha, no jo,“ zamyslel se Pete. „Čarodějnice nečarodějnice, jestli jí chodí peníze z patentů, to by možná dávalo smysl, hm… Tak babka vykládá, že má prokletý peníze, aby jí je nikdo z těch vidláků nečajznul, to je chytrý! Tak jo, zajedem to omrknout a uvidíme. Bábu trochu přiškrtíme, když bude potřeba, a bude to.“

„Počkej,“ polekal se Maky. Krást mu nevadilo, ale násilí a ještě k tomu na staré babce, na to by neměl žaludek.

„Ještě jedna věc: ta bába jede na víkend pryč a barák bude úplně prázdnej.“

„To už je ale nějak moc štěstí najednou, ne? Odkud má ten tvůj Kája všechny tyhle informace?“

Pete se odtáhl a zavětřil jako pes. Pyšnil se tím, že ho nikdy nikdo nenachytá, že má nos na maléry a umí se jim zdaleka vyhnout. Zatím mu štěstí přálo, nebo měl skutečně silně vyvinutý pud sebezáchovy. Teď na něho všechno křičelo, ať dá od téhle akce ruce pryč, že to nějak smrdí.

„Že bude babka pryč, jsem zjistil já sám,“ zatvářil se Maky ukřivděně.

„Kecáš,“ ušklíbl se Pete.

„Nekecám,“ zvýšil Maky hlas, ale vzápětí ztichl, když zaregistroval znepokojený pohled macaté servírky od výčepu.

„Poptal jsem se nenápadně v tý dědině v hospodě,“ pokračoval už tišeji. „Ta bába prej dodržuje tydlety pohanský zvyky a na štyry keltský svátky v roce jezdí kamsi slavit se svejmakamarádkama.“

Po chvilce ticha, kdy se oba komplicové navzájem měřili pohledy, Pete kupodivu ustoupil. Uvědomil si, jak bídná je jeho finanční situace a koneckonců, když se mu to nebude zdát, prostě to odpíská. Věřil, že jeho nos ho nenechá na holičkách ani tentokrát. Mávl na servírku, která je nepřestávala pozorovat, a poručil každému panáka.

„Tak jo, jdeme do toho.“

Seděli v autě ukrytém v lesíku a čekali. Pete si otevřel notebook a hledal na internetu význam keltského svátku Beltain. Dozvěděl se, že je to svátek k uctění boha ohně, oslava znovuzrození. Když člověk projde očistným obřadem, nechá za sebou svoje špatné skutky, je mu odpuštěno a žije pak už navždycky lepším životem. Čarodějnice tento svátek milují, je zasvěcený sexu – spojení keltské bohyně s bohem. Pete si pohrdavě odfrkl. Takové mystické srágořiny jsou dobré leda tak pro hlupáky, jako je Maky. Definitivně umlčel neodbytný hlásek v podvědomí, který mu radil zdrhnout, dokud je čas.

Maky ho zatahal za rukáv a bradou mu ukázal k domu.

Čilá babka s pěkným novým kufrem vyšla z branky, posadila se na lavičku před domem, a čekala, dokud nepřijel taxík s pražskou SPZ. Taxikář úslužně vyskočil, naložil babce kufr a rozjel se s takovou razancí, až se mu protočila na štěrku kola. Pak všechno ztichlo a jedinými zvuky široko daleko byl ptačí zpěv. Maky a Pete chvilku čekali, ale okolo baráku se už nehnulo ani peříčko. Nikde ani stopa po psu, nebo jiném živém tvorovi, natožpak po alarmu nebo nějakém hlídacím zařízení.

„Byl pozdní večer, první Máj,
večerní máj byl lásky čas…“

Verše Petemu najednou vklouzly na jazyk, ani si neuvědomil, že recituje nahlas. Teprve Makyho udivený pohled ho vrátil do reality.

„Ale kuš,“ okřikl sám sebe udiveně a trochu zahanbeně. „No co? Zítra je první máj, no…“

„Vidíš, to je fakt, úplně jsem na to zapomněl,“ podivil se Maky.

„No jo, dneska se pálí čarodějnice, všude se budou zapalovat ohně,“ poučil ho Pete. „To budou mít zase hasiči pohotovost. A taky je to tajemnej starej keltskej svátek Beltain. Bububu!!“ Houkl najednou na Makyho a rozesmál se, jak sebou kamarád polekaně trhnul.

Slunce zmizelo za kopcem a na krajinu se pomalu ukládala tma. Ptáci se rozezpívali silnými hlasy a staženým okénkem auta k nim zavanula sladká vůně rozkvetlého šeříku. Makymu, který se sesunul až do pololeže se na obličeji rozlil přihlouplý úsměv a Pete ho podrážděně nakopnul.

„Nespi, za chvilku jdeme na věc!“

Já nespím,“ bránil se ukřivděně Maky. Vyhrabal se do sedu a vyhlédl ven. Sáhl po svojí ušmudlané tašce, hodil si ji přes rameno a tázavě se podíval po parťákovi.

Ten přikývl a rázně vystoupil z auta. Dvířka však přibouchl jemně, aby nezpůsobil ránu, která by byla v podvečerním tichu daleko slyšet. Protáhl se, ztuhlý po dlouhém sezení, a na záda si hodil batoh s nezbytnými věcmi. Pak se oba opatrně vydali k domu, který byl jen pár metrů odsud, a prosvítal za hradbou hustých smrků. Pete se zastavil u chatrného drátěného plotu, kterým byla obehnaná zahrada, a pátravě se rozhlédl okolo. Všude panoval klid, byl krásný a vlahý jarní večer. Vůně rozkvetlých stromů zaútočily na jeho čichové buňky a oči se mu zamlžily zvláštní touhou. Opět mu vytanuly na mysli verše Karla Hynka Máchy. Prudce potřásl hlavou, aby zahnal všechno, co ho rozptylovalo a ohlédl se po Makym. Ten stál o krok za ním zase s tím přihlouplým úsměvem a zasněně se díval do koruny rozkvetlé jabloně v zahradě. Že ale letos všechno rozkvetlo nějak brzo, bleskla Petemu hlavou myšlenka, ale hned ji zahnal a popadl parťáka za rameno. Nasměroval ho k brance a šel za ním, přičemž ho stále držel za rameno. Branka byla podle očekávání zamčená, ale to pro ně nepředstavovalo žádný problém. Stačilo v ní trochu zašťourat a během krátké chvilky se s cvaknutím a tichým vrznutím otevřela dokořán. Prošli cestičkou tvořenou velkými dlaždicemi až ke dveřím do domu a pátravě se rozhlíželi po možném nebezpečí. Všude klid a voňavé ticho. Dveře do domu byly bytelné a na první pohled nemělo smysl s nimi ztrácet čas. Obešli dům dozadu okolo temných oken a Pete se bezděčně přikrčil, jako by ho mohl někdo zevnitř pozorovat. Když došli na zadní dvorek, zamračeně si třel paže, na kterých mu naskočila husí kůže. Zezadu měl dům krásnou širokou dřevěnou verandu se stříškou, obrostlou popínavými růžemi. Široké, moderní dvoukřídlé dveře s bytelnými dřevěnými rámy byly prosklené a přímo si říkaly o to, aby se tudy pokusili dostat dovnitř. Přiblížili se k nim a pro jistotu vzal Maky za kliku, kdyby snad nějakou šťastnou náhodou zůstaly odemčené. K jejich bezmeznému údivu mu skutečně pod rukou povolily a bez odporu se tiše otevřely do černočerné tmy panující za nimi. Podívali se po sobě a Maky chtěl vkročit dovnitř, Pete ho však zadržel. Hrábl do batohu pro silnou baterku, rozsvítil ji a namířil kužel světla do prostoru před nimi. Světlo přejelo po tlustém sytě červeném koberci, olízlo křesla a pohovku a odrazilo se od velkého zrcadla na protější stěně. Lekli se náhlého záblesku a Pete baterku instinktivně zhasnul. Hned mu však došlo, že ho vyděsilo jen obyčejné zrcadlo a zahanbeně a naštvaně baterku znovu rozsvítil. Jsou jak dva malí vystrašení kluci! Pokynul netrpělivě Makymu a vstoupili dovnitř. Jen co se ocitli za prahem, dveře se za nimi zabouchly a baterka zhasla. Od této chvíle jakoby zmizel reálný svět a zavládlo šílenství.

Tma se pomaloučku rozptylovala a mizela v mihotavém světle svíček, které se rozsvěcely jedna po druhé. Připomínalo to dramaticky postupné osvětlování jeviště v očekávání začátku představení. Celý pokoj byl najednou bohatě vyzdobený květinami a větvičkami s prvními svěže Kolovrat | čtvrtletník Č.P.S. o.s. | Beltine 2014 | č. 9 42 | S t r á n k a zelenými jarními lístečky. Těžká a sytá vůně jim omámila smysly a utlumila první náznaky paniky, která se jich začala zmocňovat. Stáli bez hnutí, zhluboka dýchali, až se jim začala točit hlava a rozostřovat vidění. Jako ve snu se otáčeli a rozhlíželi okolo sebe. Pak se ozvala tichá hudba, které pomalu zesilovala. Najednou se otevřely dveře a v bouřlivém crescendu vstoupila dovnitř majestátním krokem podivná dvojice. Krásná žena v průsvitné bílé říze, sepnuté na rameni zlatou sponou, s květinovým věncem na hlavě a malými věnečky okolo nahých paží se vedla za ruku s urostlým mužem v bederní roušce a chlupatou kozlí hlavou se zatočenými rohy.

Oba mladíci stáli s otevřenými ústy a nechápavě třeštili oči na teatrální výjev. Dvojice k nim přistoupila a muž se natočil bokem, aby si je mohl pořádně prohlédnout. Žena zvrátila hlavu dozadu a nahlas a nevázaně se rozesmála. Pak je vzala každého za jednu ruku a pokynula jim k prostřenému stolu uprostřed místnosti, na kterém bylo náhle jídlo a pití pro mnoho hostů. Velké kouřící mísy s pečeným masem, ošatky s chlebem a nazdobené mísy s ovocem a zeleninou. Protože mladíci stáli dál jako zařezaní a ztuhlí strachem, kozlí muž se rozhodl je popohnat rohy. Mocnými trkanci je donutil doklopýtat a usadit se ke stolu a pak hlasitě zamečel.

„I já vám přeju dobrou chuť a vítám vás na oslavě našeho krásného svátku beltainu,“ navázala žena a pozvedla číši s vínem k přípitku. „Jsem Paní Zeleného lesa a tohle je můj druh Rohatý.

Maky se definitivně rozhodl, že to musí být jenom sen a že si ho tudíž pořádně užije. S úsměvem zvedl svoji číši k pozdravu a pak se s chutí zhluboka napil. Pete ještě chvíli vzdoroval, ale protože ani on nedokázal najít nějaké rozumné a přijatelné vysvětlení, také posléze podlehnul zvláštní atmosféře a pustil se do jídla a pití. Žaludek sevřený napětím zpočátku protestoval, ale pak s nadšením přijímal lahodné maso a čerstvý křupavý chleba. Hodovali dlouho a vydatně, po celou dobu odkudsi zněla příjemná hudba, ke které se žena občas přidávala trochu falešným zpěvem a kozlí muž veselým mečením. Víno bylo silné a vůně omamné, žádný div, že oběma mladíkům se začaly klížit oči a hlavy jim padaly do nedojedených talířů. Probralo je popleskávání a výskot. Okolo se najednou hemžilo množství krásných polonahých dívek, ozdobených květinami, které je braly za ruce, hladily a smály se. Donutily je vstát od stolu a zkoušely s nimi tančit, což však vzhledem k jejich stavu byl pokus předem odsouzený k nezdaru. Když veselí vrcholilo, Paní Zeleného lesa najednou zatleskala a všichni ztichli. Utvořili kolem ní a Rohatého uctivý půlkruh a s očekáváním se na ně zahleděli.

„Blíží se půlnoc“, oslovila je Paní. „Posvátné ohně hoří, čeká nás vyvrcholení našeho svátku. Pojďme!“

Dvoukřídlé dveře vedoucí na zahradu se na tento pokyn otevřely dokořán a vypustily chichotající a výskající dívky do zelené náruče přírody. Maky a Pete vyklopýtali za nimi, zraky zamlžené a rozostřené, nohy klopýtající a mysli zastřené. Uprostřed zahrady plápolaly dvě vysoké vatry a všichni zamířili právě k nim. Dívky ječely a výskaly, probíhaly divoce mezi ohni sem a tam a postupně odhazovaly všechno, co měly na sobě. Jejich vzrušení se přeneslo i na oba podnapilé mladíky, rozproudilo jim krev a vzbudilo v nich náhlý silný chtíč. Napodobili dívky, klopýtavě se rozběhli k ohňům a cestou ze sebe strhávali oblečení.

Maky se probral zimou. Sotva pohnul hlavou, zasyknul bolestí. Opatrně zamžoural přivřenýma očima, protože mu působily bolest i jásavé sluneční paprsky, prodírající se k němu mezi větvemi stromů. Bolelo ho celé tělo, měl pocit, jako by ho celou noc zpracovávala míchačka na beton. Nejvíc ho však trápila hlava. Třeštila a pulzovala jako by se měla každou chvíli rozskočit. Zvedl se mu žaludek a Maky se prudce vyzvracel do křoví vedle sebe. Trochu se mu ulevilo. Svalil se opět do původní polohy na zádech a zasténal. Pak se opatrně zvedl do sedu a zachvěl se zimou. Zděšeně si uvědomil, že tady ležel nahý, jak ho pánbůh stvořil, s husí kůží jako struhadlo. Kde má oblečení? A vůbec, kde je Pete? Divoce se rozhlédl kolem, což mu vyneslo další vlnu pulzující bolesti v hlavě a dosud citlivý žaludek se nepěkně zahoupal. Zaskučel a znovu zavřel oči. Po chvilce to zkusil opatrně ještě jednou a pomalu se s přivřenýma očima rozhlédl. Necelý metr od sebe uviděl zmuchlanou kupičku svého oblečení a vedle svoji milovanou špinavou tašku. Tráva se třpytila čerstvou rosou, ptáci zpívali jako o život a Maky by se nejraději rozplakal vděčností, že má alespoň svoje věci. Roztřesenýma rukama se začal oblékat a trochu přitom kňučel. Oblečení bylo navlhlé od rosy a nepříjemně studilo na holém těle. Najednou ztuhnul, zmučený mozek měl náhle zavalený vzpomínkami na včerejší večer a velmi, velmi dlouhou noc. Do tváře se mu vlila červeň a už mu bylo jasné, proč se cítí tak, jak se cítí. Zmatené výjevy plné sexuálních orgií mu vířily hlavou a nechápal, kde se v něm vzala ta neuvěřitelná nenasytnost a výdrž. Měl pocit, že vystřídal celý zástup dívek a s každou to bylo jiné a zvláštní. Jen těch pozic, co vyzkoušeli! Nadmul se jako holub a hned mu bylo líp. Dokončil oblékání a sáhl do tašky, jestli tam má svoje věci. Bylo tam všechno a ještě něco navíc. Třináct trošku zaschlých květinových věnečků. Když se jimi probíral, napadla ho jistá symbolika, která ho nadchla. Teprve teď si vzpomněl na Peteho a pomalým krokem se vydal směrem, kde stálo jejich zaparkované auto.

Peteho ráno se podobalo Makyho, ovšem zakončení bylo poněkud trudnější. Probral se nikoliv zimou, nýbrž krutou bolestí hlavy a celého těla, obzvlášť intimní partie měl abnormálně citlivé. Vzpomínky na včerejší večer a noc měl milosrdně zamžené ovšem jen do chvíle, kdy se pokusil zjistit, kde se to vlastně nachází. Na rozdíl od svého parťáka neležel venku, ale spořádaně v posteli pod tlustou venkovskou duchnou. Ovšem nikoli ve své posteli, ale v jakési cizí a poněkud nepohodlné. Příčinu nepohodlí odhalil vzápětí, když se vedle něho vztyčila jakási postava, která mu ubírala prostor. Sotva ji poznal, zaječel hrůzou. Bezzubými ústy se na něho smála čilá babka, majitelka domu, který přišli vykrást, a která se měla touhle dobou nacházet někde úplně jinde a hlavně hodně daleko. Tam si ostatně přál v tuhle chvíli být i on. Pete vyskočil z postele jako zajíc, zděšeně si uvědomil svoji absolutní nahotu a v panice začal divoce hledat svoje oblečení. Naštěstí bylo na hromádce hned vedle postele. Adrenalin mu zaplavil tělo a na chvíli přehlušil i úpornou bolest. Pud sebezáchovy zapracoval, Pete na sebe rychle naházel oblečení a vrhnul se ke dveřím na svobodu. Cestou ještě zakopl o svůj batoh, který vypadal netknutě. Popadl ho za popruh a pádil ven z děsivého domu. Celou cestu naříkal a oči mu slzely. Když se mu v půli cesty vybavily střípky vzpomínek na včerejší večer a hlavně noc, rozplakal se už naplno a bez zábran. Sotva vyběhl z prokletého domu, stále zpomaloval a k autu už se sotva dovlekl. Teprve teď si vzpomněl na svého kamaráda a s úlevou zjistil, že ten už sedí a v autě a čeká na něho. Kupodivu se netvářil tak zničeně jako on a vítal ho docela radostně. Protože se Maky evidentně cítil líp, přesedl si za volant a pomalu se rozjeli ku Praze.

Maky se poočku podíval na svého kamaráda, zhrouceného na sedadle pro spolujezdce a otevřel pusu. Výraz v Peteho tváři ho však odradil a tak zase sklapnul.

Pete vypadal hrozně, zelený jak sedma a kruhy pod očima jako talíře od borůvek. Rozhodl se zjistit, jestli má v batohu všechny svoje věci a nejistou rukou hrábl dovnitř. Nahmátl zcela prozaický balíček několika stokorun, převázaný zelenou stužkou a s připevněným vzkazem. Na papíru bylo roztřeseným stařeckým rukopisem napsáno: „Díky za vášnivou noc, mládenče. Cítila jsem se jako za mlada, ty divochu!“

Vztekle roztrhal vzkaz na malé kousíčky a stáhl okénko, aby je mohl pustit po větru. Balíček stokorun štítivě odhodil na zadní sedadlo. Takhle mizerně se necítil už hodně dlouho a jeho sebevědomí kleslo k bodu mrazu. Vždyť on se zachoval jako prostitut té staré babky a dokonce za to od ní dostal zaplaceno! Zbožně peněžní vztah, vytanulo mu na mysli a zasténal. Tak tenhle termín už nikdy v životě nepoužije. Studem by se propadl!

Zajeli k benzínové pumpě, Maky vystoupil a natankoval. Jako vždycky chtěl ujet bez placení, ale najednou před ně předjelo policejní auto, z něho vystoupil policista, opřel se o otevřené dveře a zadíval se na ně. Druhý policista zůstal sedět za volantem a čekal. Maky zkrotle sáhl do auta a nahmátl balíček stokorun od babky. Odešel se svěšenou hlavou zaplatit.

Další zastávkou bylo parkoviště supermarketu. Oba vystoupili a loudali se dovnitř, kde si chtěli dopřát zadarmo snídani. Hned od vstupu se na ně přilepil příslušník ochranky a s úsměvem je doprovázel, ať se hnuli kamkoliv. Nabrali si do košíku potraviny, ale nemohli si je sníst, tak je nechali v košíku a naštvaní ze supermarketu odešli.

„Sakra, co to je? Co se to děje? Někdo nás prásknul, nebo co?!“ zařval vztekle Pete a praštil pěstí do auta. Pak se zarazil. Vybavil si stránku na internetu, kterou četl před nepodařenou vloupačkou: „Když člověk projde očistným obřadem, nechá za sebou svoje špatné skutky, je mu odpuštěno a žije pak už navždycky lepším životem.“

Ježíšikriste, to znamená… že my už nebudeme moct krást, my se snad budeme muset živit pracííí…To nééé, úúú…“ Zašeptání přešlo ve výkřik a ten se změnil v lítostivé zavytí.

O rok později…

Maky stojí v parku a mluví se dvěma na první pohled podezřelými mladými muži.

„No fakt, je to tutovka!“

Vytahuje z ušmudlané plátěné tašky mapu a ukazuje jim, kde bydlí úplně osamělá a bezmocná stará babka s pohádkovým bohatstvím.

Pak mrkne na hodinky a lekne se.

„Soráč, kluci, musím jít, končí mi polední pauza.“ Hází na sebe oranžovou vestu, bere odložené koště a odchází…

Je pozdní večer a v nadupaném nočním podniku je vřava. Do rytmu hudby se tam vlní Pete a předvádí rozvášněnému davu fanynek pánský striptýz. Po skončení prchá do šatny, zamyká se tam a brečí. Kleká si, spíná ruce a prosí:

„Čarodějnice… eee, teda Paní, prosím, prosím, já už jsem napravenej, fakt, já už nechci dělat striptýz, já chci fakt radši pracovat…“