Vliv raného vývoje Wiccy v USA na eklektické hnutí v Evropě

Datum 28.8.2023

Jakub Achrer

Ke vzniku tohoto článku o Wicce vedla četná nedorozumění, o kterých jsem buď slyšel nebo byl jejich přímým účastníkem. V minulosti jsem se zde v Kolovratu již mýtům okolo tradice Wicca věnoval, nicméně v jiném kontextu a z jiných důvodů. Téma, které jsem se rozhodl otevřít tentokrát, je velmi citlivé, nosím jej v hlavě již mnoho let a dlouho jsem nevěděl, jak jej uchopit a formulovat tak, abych nebyl špatně pochopen. Zde je tedy můj pokus, popsat relativně stručně problematiku, která je stejně ošidná jako zašmodrchaná a vnést trochu světla do historických příčin toho, proč jsou věci takové, jaké jsou. Současně bych rád předeslal, že tento článek je věnován čtenáři, který se v základu orientuje v problematice, tudíž přeskočím obecný úvod. Samozřejmě vždy je možné se v krátkosti zorientovat za pomoci stránek o Wicce a pak se sem vrátit.

Linie

Napřed musíme tak jako tak vysvětlit jeden pojem. Linie. Tradice Wicca a linie jsou pojmy, které jsou nerozlučně spjaty. Jsou jedním. Tím spíš, že zakladatelé Wiccy původně používali pojem Wicca jako označení pro příslušníky své tradice, nikoliv pro náboženství nebo mystickou cestu. Co je to však linie?

Začněme rodinnou linií, kterou známe z běžného života. Rodinná linie předurčuje to, kým jsme, jak vypadáme, jak mluvíme a také i to, co nakonec zdědíme, včetně, dejme tomu, dědičných onemocnění. Je to poměrně srozumitelný koncept a způsob, který definuje náš život a to, kým jsme. Je zcela zřejmý a triviální. Rodina, dejme tomu pana Nováka, má svou rodovou linii a já se sice mohu nechat přejmenovat na Nováka, ale žádný nárok vůči rodině Novákových mi tím popchopitelně nevzniká. Ani mým dětem. Tato analogie je důležitá.

V tradici Wicca funguje linie podobně, ale jedná se o linii iniciační. Tedy určuje, kdo byl zasvěcen kým a ve kterém covenu trávil první roky, častěji spíše dekády své praxe, než zasvěcení a učení předal dál. Linie má klanový charkter a je zárukou uznání příslušnosti k tradici ze strany ostatních covenů a členů, ale také je určující pro soubor rituálů, praktik, zvyklostí a dalších důležitých i méně důležitých věcí, které byly dotyčnému člověku předány a které určitým způsobem rozvíjí dál. Slovo “rozvíjí” je důležité, protože Wicca není náboženstvím knih, ale iniciační tradice a svého druhu i mysterijní škola, kde je prostor pro organický vývoj. Není to jakási bible vytesaná do kamene. Současně určuje linie způsob, kterým se zachází s rituálními texty. Je-li soubor rituálních textů, dejme tomu, kuchařka s recepty, jsou mateřský coven a linie vlastně kuchařská škola, která učí, jak s těmi recepty nakládáte. V tradici Wicca se pak všechny uznávané linie setkávají v jediném bodě, a to je New Forest Coven, respektive Dafo a Gerald Gardner.¹

Kdo se v problematice orientuje, jistě si logicky položí otázku: A co Alexandrijská Wicca? Odpověď je jednoduchá. Alexandrijská Wicca má zcela identický původ. Kdybych chtěl být zlomyslný, napsal bych, že Alexandrijská tradice je Gardnerovská tradice s trochou více kadidla a klasické západní magie. Nehledě na to, že toto rozdělení je v Evropě svým způsobem překonané, protože v posledních třech dekádách vzniklo velké množství covenů, které jsou odvozeny od obou větví.

Počátek Wiccy ve Spojených státech

Abychom porozuměli specifikům eklektického hnutí, resp. eklektické wiccy a vůbec povědomí o wicce v Evropě, musíme se podívat na druhou stranu Atlantského oceánu a vrátit se do období 1962 až 1963. Různé zdroje uvádí do toho či onoho roku datum iniciace zakladatele americké wiccy, Raymonda Bucklanda.² Do zcela stejného času je kladen okamžik, kdy se Raymond Buckland začal zajímat o čarodějnictví a kdy se natrvalo přestěhoval z Anglie, kde žil od svého narození v roce 1934, do Spojených států. Zásadním závěrem je, že to všechno proběhlo v extrémně krátké době. Můžeme hovořit maximálně o době v řádu měsíců, protože když se Raymond Bucklad rozhodl věnovat Wicce a nechat se zasvětit, bydlel již ve Spojených státech, z čehož vyplývá, že si na Britské ostrovy pro učení a iniciaci zaletěl svým způsobem “na otočku”.

Raymond Buckland

Takto krátká doba je z pohledu předání tradice a linie problematická. Protože to podstatné není samotný rituální text. Je to způsob, kterým s ním nakládají vaši předchůdci. Rok za rokem to všechno člověk vstřebává, tvoří si na věc vlastní náhled a postupně se dobírá pochopení toho, co je za tím vším, jaká intuitivní či logická pravidla to celé vlastně drží pohromadě a jak řešit nové či neobvyklé situace. Wicca je prostě tradice založená na přímé zkušenosti, které je člověk dlouhodobě vystaven a částečně i na systému pokus-omyl. A Raymond Buckland měl toho času na to všechno z objektivních příčin extrémně málo, tak málo, že se to z pohledu dnešního evropského wiccana, myšleno příslušníka tradice, jeví jako naprosto nepochopitelné a svým způsobem nespravedlivé.

Současně si můžeme všimnout, že zcela běžně se v souvislosti s těmito událostmi zdůrazňuje fakt (a je to beze sporu pravda), že Raymond Buckland si s sebou do Spojených států odvezl gardnerovskou Knihu stínů. Např. anglická Wikipedie zmiňuje tuto okolnost hned jako první zásadní informaci o vzniku prvního covenu ve Spojených státech v rámci Raymondova životopisu.³ Tato okolnost žádného čtenáře asi nepřekvapí, neboť se jedná o informaci mnohokrát zopakovanou do té míry, že ji ani nevnímáme. Ostatně prakticky kdokoliv ze zámoří píše o Rayovi Bucklandovi, neopomene zmínit, že mu byla předána Kniha stínů. Pro čtenáře z prostředí evropské tradiční Wiccy je tato informace jaksi bezdůvodně vyčnívající s přihlédnutím k tomu, jakou úlohu Kniha stínů vlastně hraje. Není zdaleka tak důležitá a už vůbec neobsahuje hlavní podstatu toho, co je spojeno s předáním tradice a linie. Takže proč se vždy v souvislosti s těmito událostmi vynoří Kniha stínů? Není nad správně položenou otázku. Mně to smysl nedává, nicméně vysvětlení existuje. Zde je moje teorie.

Zkusme si to představit. Začnete se zajímat o čarodějnictví a prakticky tentýž rok dostanete na druhé straně oceánu kompletní Knihu stínů a oprávnění založit coven a iniciovat ostatní na druhé straně světa. Prostě z žáka učitelem během, dejme tomu, měsíců. No, která spirituální tradice vám tohle nabídne? Jenže to má háček. Hodně velký háček. Dostali jste oprávnění učit, jenže jste na druhé straně světa, neexistuje e-mail ani internet. Takže se okamžitě ocitáte (i se svou Knihou stínů) v naprosté izolaci a bez vnějších vlivů v rámci své spirituální cesty. Myslíte to dobře, ale nevíte moc, jak na to. A kam se budete obracet, když jste neměli čas nasát kontext a nevíte jak a proč se věci dělají? No přece… ke Knize stínů. Domnívám se, že tato okolnost je zcela zásadní formující okolností pro Wiccu ve Spojených státech, která je centrální a zásadní důležitostí Knihy stínů a vůbec všeho, co je psáno, typická a naprosto pověstná. Jak jsme ostatně demonstrovali v předchozím odstavci.

V obvyklém popisu přenosu tradice Wicca do Spojených států si pak lze položit další zajímavou otázku. Jak mohl Raymond Buckland přenést Wiccu do spojených států, když Wicca je matrilineární tradice, v níž je jádrem covenu velekněžka? Respektive velekněžka a velekněz, přičemž bez velekněžky to, muži prominou, fakt nejde. To není žádné tajemství. Tuto informaci nabízí každá kniha o Wicce. Opět, typický stereotyp v této otázce poskytuje anglická Wikipedie, která zcela automaticky pod heslem Gardnerian Wicca uvádí, že Wiccu do Spojených států rozšířil Raymond Buckland.⁴ Kdo si položil otázku, jak to jde dohromady s matrilinearitou Wiccy, ten si položil, dle mého názoru, otázku naprosto správnou. Co s tím?

Buckland and Rosemary

Zkusme najít odpověď. Raymond Buckland byl ženat s Rosemary Bucklandovou a nedá mnoho práce dohledat, že do tradice Wicca byli zasvěceni současně jako manželé. To se běžně děje. Píše se rok 1963. Bucklandovi zakládají ve Spojených státech první coven. O pár let později vzniká Raymondova Seax-Wicca, v podstatě zcela nový nábožensko-magický systém, tedy tradice oddělená od původní gardnerovské Wiccy. Nevíme kdy přesně, ale stalo se tak zřejmě ještě v šedesátých letech.⁵ Oficiálně pak byla Seax-Wicca etablována v roce 1973, tedy ve stejném roce, v němž se Raymond a Rosemary rozvádí. Aniž bych zacházel do detailu, řekl bych, že nám zde již začíná poněkud svítat. Naprostá časová shoda těchto okolností naznačuje, že obě události spolu přímo souvisí.

Výsledkem jsou každopádně oddělený Raymond Buckland, který v gardnerovské tradici Wicca tou dobou de-facto končí a také jeho Seax-Wicca (onen nový a svým způsobem otevřený nábožensko magický systém), jíž Rosemary není součástí. Seax-Wicca tím pádem začíná víceméně v bodě nula a není tradicí Wicca uznávána. K tomu dochází souběžně s událostmi, které ať už byly jakékoliv, vyvrcholily rozvodem a rozchodem Raye a Rosemary. Znamená tato událost konec tradiční Wiccy ve spojených státech? Nikoliv. O Wicce často napoví dost nejen to, o čem se mluví, ale i to, o čem, v tomto případě spíše o kom, se nemluví. Wicca tedy rozvodem manželů Bucklandových ve Spojených státech rozhodně nekončí, ale naopak přes Rosemary pokračuje dál. Ostatně, je to matrilineární tradice. Jenomže většina knih jaksi na Rosemary zapomíná.

Tím můžeme téma Rosemary a pokračování tradice Wicca ve Spojených státech opustit, protože to je zcela jiná kapitola (byť zajímavá) a můžeme se zaměřit na Raymonda, který se se svou Seax-Wicca a jejími následovníky, ocitl zcela oddělen a tito všichni pak pokračovali nezávislou cestou, která předurčila další události.

Američtí autoři a eklektická wicca v Evropě

Američtí autoři nejpopulárnějších knih o Wicce, kteří v zásadě definovali ve druhé polovině 20. století wiccu jako otevřené a poměrně nejasně definované duchovní hnutí a náboženství, se obvykle hlásí k Raymondovi Bucklandovi a jsou s ním či s jeho projektem Seax-Wicca nějakým způsobem spojeni. Zde můžeme vzpomenout např. Starhawk, Silver Raven Wolf nebo Scotta Cunninghama, byť v jeho případě je celá věc ještě složitější. Současně nelze nevzpomenout autora z okruhu Raymonda Bucklanda, který je v Evropě asi nejvlivnější, minimálně tedy v České republice, a tím je, snad mi to Raymond Buckland odpustí, sám Raymond Buckland.

symbol seax-wiccy znázorňuje měsíc, slunce a osum svátků kola roku

Samozřejmě všichni tito autoři se shodně odvolávají k Raymondovi jako k člověku, přes kterého wicca, tak jak ji oni poznali, přišla do Spojených států a od kterého do nějaké míry odvozují svou autenticitu a legitimitu. Je to pochopitelné, protože magicko-náboženský systém Seax-Wicca, který je z tradice Wicca nějakým způsobem odvozen, skutečně vytvořil a založil Raymond Buckland, zasvěcený v covenu tradiční Wiccy, dokonce v přítomnosti zakladatelů nejstarších covenů včetně Geralda Gardnera. A navíc, jak všichni shodně zdůrazňují, mu byla předána Kniha stínů. Protože však Raymond Buckland založil svůj vlastní nezávislý systém, který předával dále sám, je zjevné, proč jeho následovníkům a raným americkým autorům jeho bývala žena Rosemary, a s ní i celá tradice Wicca ve Spojených státech, zcela zmizely z radaru. Můžeme spekulovat o tom, že ve chvíli, kdy je v obrazu vykreslovaném tou či onou knihou přítomna i Rosemary, objeví se nezbytně otázka legitimity ve vztahu ke slovu Wicca a čeho je vlastně Seax-Wicca produktem či důsledkem (pomineme-li neméně důležitou Raymondovu zálibu v anglosaském folklóru).

Realita následujících dekád pak byla a je zkrátka taková, že nejvlivnější autoři se odvolávali a dodnes odvolávají na Raymondovu gardneriánskou linii s tím, že on pak byl člověk, který wiccu nabídl všem. Důsledkem toho je vznik naprosté informační mlhy, v níž se okamžitě začínají vynořovat lidé, kteří se jednak mylně domnívají, že jsou zasvěceni do tradice Wicca a současně od Raymonda odvozují svůj doměle gardnerovský rodokmen. Tato informační mlha se pak přenáší zpět do Evropy, kde tradice Wicca původně vznikla a v závislosti na konfiguraci přeložených knih nejvlivnějších autorů v té které zemi nabírá konkrétní podobu. Bestseller ve Spojených státech má zkrátka větší šanci, že bude přeložen do některého z evropských jazyků.

Coveny a příslušníci tradice Wicca pohlíží na celý fenomén jako na fenomén vnější, tedy nijak nespojený s jejich tradicí. Vidí to jako příběh, který se jich netýká. Proč je tomu tak?

V první řadě už u Raymonda Bucklanda a vzniku Seax-Wicca byla linie přerušena. Seax-Wicca je vědomě vytvořená nová cesta, která stojí na odlišných principech a z původního garnerovského materiálu a rituálů, je v ní málo. Filozofie Raymonda a jeho Seax-Wicca a knih na toto téma je také diametrálně odlišná a umožňuje tzv. sebezasvěcení. Knihy na toto téma obvykle obsahují jakýsi celkový návod. V důsledku toho, jak celá věc vznikla, se dá říct, že Seax-Wicca a odvozené směry jsou mnohem více knižním náboženstvím a vytratilo se to, co Raymond neměl mnoho šancí se naučit (přímá zkušenost), byť úmysl všech zúčastněných byl určitě dobrý. Proto naprostá většina knih amerických autorů z 80., 90. i pozdějších let jsou jakýmisi kompletními učebnicemi, které nepředpokládají, že kromě knihy by bylo třeba čehokoliv dalšího.

Tito autoři pak většinou (ne vždy) vybízí čtenáře k tomu, aby následovali to, co se v těchto knihách píše. Přičemž čtenář si obvykle odnese sdělení v tom smyslu, že takto vypadají wiccanské rituály a takto se to má dělat. A pokud to budou dělat takto, dodržovat tyto texty, používat tyto nástroje nebo následovat určité poučky, pak se mohou považovat za wiccany. To znamená, že příslušnost k tradici definuje určitý postup, určitý text nebo idea obsažená v knize. Wiccan Rede. Učebnice. Kniha.

To je s přihlédnutím k tomu, že hovoříme o jedné z tradic současného pohanství a zejména o tradici Wicca jako prožitkové, mysterijní škole, poněkud neobvyklé. Pohanství je typické nedogmatičností a rozhodující je v něm právě přímá zkušenost a vlastní hledání pravdy. O tradici Wicca toto platí snad ještě více. Proč tedy jsou američtí autoři tak často orientovaní na rituální formu a text? Proč automaticky předpokládají, že kniha vás naučí všemu a tradiční Wicca nic nad rámec toho neobsahuje? Nebo-li jak píše Cunningham, že ve Wicce není žádné tajemství k pochopení. Kde se vlastně vzalo to pevné přesvědčení, že všechno o Wicce lze napsat do knihy? Proč existují stovky amerických knih amerických autorů přesvědčených, že z literatury je možné vše pochopit a jejich díla jsou tak často prezentována jako kompletní učebnice a příručky? Protože jejich pohled přímo či nepřímo určil Raymond Buckland. A odkud vzal Raymond Buckland přesvědčení, že z knihy se lze naučit všemu? Proč si to myslel? Protože jeho hlavním učitelem po mnoho let byla pouze Kniha stínů. A pozdější vývoj tradice Wicca ve Spojených státech, ke kterému došlo přes Rosemary a přes tvorbu nových kontaktů na Britských ostrovech, jej bohužel minul. Raymond už u toho nebyl.

Zde jsme tedy u jádra věci. Proto panuje okolo Wiccy takový zmatek v pojmech a proto je dostupná americká literatura tak moc vzdálená evropské tradici Wicca a všude se píše o Knize stínů. Proto si kolem toho všeho pořád tak nerozumíme. Existuje všeobecné přesvědčení, že praxe tradice Wicca vychází z knih, a proto ji lze napodobit. Není tomu tak. Praxe tradice Wicca vychází z linie, ze svého druhu rodinných vazeb, které jsou pro ni naprosto definující, ze zkušenosti, které jsme dlouhodobě vystaveni a z neustálé potřeby přehodnocovat vše ve světle kontaktů s jinými lidmi a s dalšími coveny uvnitř tradice.

Tradice, která vzešla z Evropy se nicméně v devadesátých letech vrací ze Spojených států ve zcela redefinované a v samotném základu absolutně pozměněné podobě, která nemá mnoho společného s originálem. Nezpůsobil to však ničí špatný úmysl, nýbrž prostý princip “tiché pošty”. Tichá pošta je známá dětská, případně skautská hra, kdy si účastníci šeptají v řadě určité sdělení a to pak na konci řady vyjde zábavně pozměněné. V případě návratu Wiccy do Evropy je to však tichá pošta, v níž každý účastník mluví odlišným jazykem a ve výsledku se ne každý až tak dobře baví.

To všechno samozřejmě neznamená, že není možné mít plnohodnotnou praxi založenou na dostupné literatuře ze zámoří nebo od jinud. Lze! To je třeba jasně zdůraznit. Znám skupiny, které to právě tak mají. Celé roky tyto čarodějnice a čarodějové budují praxi podle knih a jsou zcela spokojení a rozvíjí se vlastní cestou. Nikdo nikomu neupírá a nemůže upírat právo uctívat Rohatého Boha a Velkou Bohyni Matku v magickém kruhu za přítomnosti čtyř živlů a předků. Jestli mají američtí autoři v něčem pravdu, tak je to skutečnost, že na to má každý právo a nikdo nemůže nikomu jeho praxi a víru v ní jakkoliv brát. Ostatně to rozhodně není smyslem tohoto článku a doufám, že nebude takto pochopen. Ve všech těchto směrech, ať už tradičních či eklektických, najdeme koncept magického kruhu, živly, Rohatého Boha a Velkou Bohyni Matku, esbaty, sabaty a ostatně i kolo roku, které si z tradice Wicca našlo cestu do většiny současných pohanských cest. Cílem je pouze poukázat na rozdíl v celé podstatě, způsobu fungování, způsobu myšlení, okolnostech vzniku a vůbec v celé historii těchto dvou přístupů duchovních a myšlenkových škol a popsat, kde se tento rozdíl vzal. Především je pak cílem článku objasnit historický původ tohoto rozdílu.

A když to shrnu, tak tento původ můžeme zjednodušeně rozdělit na několik hlavních příčin. Je to v první řadě problematické předání tradice Wicca za oceán, kde byli praktikující dlouhá léta odkázání pouze na text Knihy stínů a naučili se takto celou věc chápat. Dále je to vše určující rozkol mezi Raymondem a Rosemary Bucklandovými, který tehdejší Wiccu rozdělil na původní tradici, která bez povšimnutí veřejnosti pokračovala dál, později v kontaktu s Evropou a na její eklektickou formu, tradici Seax-Wicca a její další varianty, jejichž následovníci zcela ovládli veřejný prostor. Můžeme tak hovořit o dvou zcela odlišných cestách používající podobný název. A konečně tou třetí okolností je návrat pojmu wicca do Evropy v podobě knih amerických autorů, kteří nevědomky a často neúmyslně zcela redefinovali pojem samotný z důvodů, které jsou nyní zřejmé, ale nad kterými se většina lidí nemá bohužel šanci zamyslet.

Česká republika je každopádně informační mlhou a všemi těmito okolnostmi a nedorozuměními okolo tradice Wicca a její záměny s hnutím eklektické wiccy zasažena stejně jako další evropské státy. Snad tedy tento článek pomůže pochopit, jaké jsou kořeny tohoto zmatení, proč si dostupná literatura, ať už v knihách nebo na internetu tak moc vzájemně odporuje a odkud tento fenomén historicky pochází. Současně tento článek snad do jisté míry ilustruje, proč je tak snadné uvěřit vlastnímu příběhu o nepřerušené linii přes Seax-Wiccu až ke Gardnerovi a přesvědčit o tom ostatní. Děje se to po celém světě⁶, zejména v zahraničí, a nezřídka jsou výsledkem politováníhodná nedorozumění a často i hluboká zklamání. Při tom pro to není vůbec žádný důvod. Pohanské cesty jsou ze své definice otevřené a téměř vždy nějakým způsobem eklektické. Není zač se stydět. Vůbec.

Závěr

Každopádně si přeji, aby tento článek přispěl k tomu, že bude zklamání upřímně hledajících a podobných smutných příběhů o domnělých liniích v Evropě co nejméně. A také si přeji, aby tradice Wicca byla vnímána i jinak než prismatem amerických autorů z devadesátých let, kteří vnímání Wiccy ve vřejném prostoru definovali na několik dekád po svém. V tomto ohledu se časy mění a pořád vycházejí nové knihy, které nabízejí odlišný pohled.⁷ Ani lepší, ani horší. Ostatně, bez ohledu na tu či onu pohanskou tradici… všichni jsme v tom svým způsobem společně a nikdo z nás nemá patent na rozum. Všichni jsme dětmi Bohů. Kráčíme po jejich stezkách, potkáváme se s nimi, s našimi předky i se sebou navzájem. Šťastně se potkáváme, šťastně se v mnoha věcech (a teď už třeba víme lépe proč) rozcházíme, ale hlavní je, že se šťastně na našich cestách opět zase shledáváme. Ať je to tak!