Příběh k Lughnasadhu

Cerii Lee, překlad: Jarmila Cikánková

„Když tady tak dlouho stojíš, minou tě celé věky,“ vykládal moudře, vlastně nikomu.

Zlatý ječmen se kolébal v jemném vánku. Vousaté hlavičky společně přikyvovaly, což se, alespoň jemu, jevilo jako souhlas.

Kolem, klouzajíc nad hlavami ječmene, bzučela velká vážka.

„No, letos se jim daří dobře, alespoň to tak vypadá,“ řekl obecně do světa. „Bylo to pro ně těžkých pár let, pro všechny, namouvěru! Já nevím, léto už není takové, jako bývalo.“ Blábolil starosvětsky, jako nějaký stařeček posedávající na zápraží.

„Pamatuji časy, kdy léto znamenalo teplo a slunečno, dlouhé dny zahalené v mlžném oparu, děti běhající po polích, a včely spokojeně bzučící v plodinách. Teď to vypadá jako jedna dlouhá zima s krátkou přestávkou, kdy místo sněhu prší!“ Kdyby mohl, byl by smutně potřásal hlavou.

Ječmen zamyšleně přikyvoval, zatímco na pole pražilo slunce.

„Pamatuješ,“ pokračoval nenuceně, „byly časy, kdy pole nebyla tak velká a počasí tak nejisté, jako je tomu v poslední době. Myslím, že to nazvali „malá doba ledová“, sněhu bylo tuhle až po ramena. Mně se zdá, když se na to podíváš dlouhodobě, že to počasí lítá nahoru a hned zas dolů, jako sukně lehkých holek. Ne, že bych o lehkých holkách něco věděl, chápeš,“ řekl a zachechtal se.

Ječmen k tématu okázale neřekl nic.

Nad pole vylétl párek skřivánků a štěbetal, neustále poletujíce sem a tam. Ptáčci občas přistáli na sloupku, nebo na některé vyšší rostlině, aby vzápětí znovu vylétli a obnovili svoji frenetickou píseň.

„Co je tak vyvedlo z míry?“ Přemítal.

Kdyby býval mohl, natáhl by krk, aby lépe viděl, co se děje v ječmeni. Takhle se ale spokojil jen s luštěním hádanky, kdo to asi vyrušil ten malý pár. „Mohl to být hranostaj, či lasička, nebo také některá z koček ze dvora, co se tady potulují kolem a působí trable.“

Ptáčkové se po chvíli ztišili a usadili se zpátky k čemusi, čím se takoví skřivánci obvykle zabývají.

„ No, cokoliv to bylo, už ho to omrzelo a nechalo je na pokoji. Moje malé drama pro dnešek tedy skončilo,“ odfrkl bezútěšně.

Najednou z ječmene loudavě vyšla kočka a stoupla si před něj. „Á, tak to si byla ty, že jo?“ řekl. Kočka zvedla hlavu a podezíravě se na něj zadívala. Pak se posadila, aby si olízala tlapku a umyla obličej.

„Doufám, že si nezahubila žádné z těch mláďátek,“ řekl vyčítavě pyšné kočce. „Sledoval jsem celé léto, jak rostou a oblíbil jsem si ty malé uličníky.“

Kočka jej ignorovala a nepřestávala se vytrvale čistit. Nakonec vstala a se švihnutím svého dokonale upraveného ocasu, odkráčela.

„Okouzlující!“ Pomyslel si.

Slunce stálo vysoko na obloze, stíny byly velmi krátké a vzduch tak klidný, že nechával ječmen téměř bez pohybu.

„Jsem rád za ten klobouk, že drží to slunce na uzdě, i když je odřený a roztrhaný, lepšího nad něj není. Mám jej už léta. A ten starý plášť taky, knoflíky by sice zasloužily trochu pozornosti, jeden z nich už visí na vlásku, ale stále chrání před zlým počasím.“ Posuzoval své oblečení s jistou hrdostí.

„Někdo by možná řekl, že je to trochu horší oblečení, ale mně tady na poli slouží dobře.“

Čas se v dusném odpoledni vlekl, stíny se prodlužovaly a on sledoval, jak sluneční světlo začíná házet do zlatého ječmene oranžovou zář.

„Vidím, že jsi připraven, příteli, poznám to podle barvy tvých vousů. Ty a já, Johne, ty a já, projdeme tu dlouhou cestu společně.“ V jeho hlase byl tesklivý tón a ječmen zdálo se, souhlasně šepotal. Jako ozvěna sentimentu se nad polem ozvalo dlouhé, hluboké, hrdelní zakrákání vrány.

„Budou ti zpívat, starý příteli, určitě budou. –There where free men came out to the west, their fortunes for to try……“ zpíval přiškrceným hlasem. „Mám tu písničku rád, opravdu rád.“ Zasmál se.

„Ale žádná písnička pro mne, co, Johne? Žádná písnička pro mne.“ V jeho slovech nebyla žádná hořkost. „Mě to nevadí, opravdu ne. Mám to tady rád a tebe mám rád taky. Vrátím se sem i příští rok, jen bych byl rád, kdyby mi přišili zpátky ten můj knoflík a možná trochu záplatovali ty kalhoty. Myši mi v nich letos udělaly pořádný bordel, to bezpochyby.

„Pojď, tati, chci se podívat na starého Charlieho.“ Ječmenem běželo ušmudlané dítě. Za ním pomalu kráčel jeho otec, dotýkal sehlaviček ječmene a občas se sehnul, aby k nim přivoněl.

„Už jdu, starý Charlie přece dnes večer nikam nejde, že ne?“ Zvolal a dál se loudal přes pole. Dával si načas, vychutnával atmosféru, oranžové světlo, vůni ječmene a země a srdce mu z toho všeho plesalo.

„Pojď,“ naléhalo nedočkavé dítě. Její otec se usmál a rozhlédl se, aby viděl, kam šla. Podíval se směrem k starému Charliemu a uviděl, jak ječmen uhýbá pod náporem odhodlané šestileté postavičky.

„Podívej, tati, v kapsách mu letos opět bydlely myši. Budeme je muset dát mamince, aby je zašila.“ Holčička se na chvíli zahleděla na Charlieho, pak se otočila a objala rukama otcovy nohy.

„Uděláme jej příští rok znovu, že jo, tati?“ její tvář téměř prosila.

„Ovšem, že ano,“ potvrdil „to nejde, nechat Johna BarleyCorna (BarleyCorn = Ječmen) na poli samotného, to by nebylo správné!“

„A spálíme ho, až posekáme pole, jako loni?“ podívala se na otce tak vážně, že se nezasmál.

„To víš, že ano, musí přece s sebou vzít naše vzkazy a dary,“ řekl farmář. Takhle jsme to na naší farmě dělali vždycky. Když uzavřeš dohodu, musíš ji dodržet, zvlášť pokud je to dohoda s někým, komu vděčíš za jídlo a bydlení. Kdybychom zapomněli na své sliby, rozesmutnělo by Ji to, a to se nedělá. Klobouk a šaty pěkně vypereme a pečlivě uložíme na příští rok, ale vše ostatní z něj půjde do ohně. A letos jsem se rozhodl, že pro něj složím píseň, která jej vyprovodí na cestu. Ale teď už pojď zpátky, maminka bude mít brzy hotový čaj a já mám strašný hlad! Kdo tam bude dřív?“

Starý Charlie se díval za dvojicí utíkající zpátky přes pole. „Moji vlastní píseň, hm? Tak tady to máš, slyšel si to, Johne? Konečně budu mít písničku.“

Přiletěl tlustý holub a přistál mu na rameni, které pod vahou zaskřípalo. Pták se rozhlížel po poli. „A ty odprejskni,“ řekl starý Charlie.

Print Friendly