10 tipů jak pomoci českému pohanství z puberty do dospělosti

Datum 8.8.2014

Josef Petr

Česká pohanská subkultura (upřednostňuji tento termín před „komunitou“) už má svoje dětství za sebou. Roste jako z vody, objevuje svět a má za sebou slušnou řádku životních zkušeností a dětských hádek o písečky a bábovičky.

Jsme na začátku puberty. Začínáme hledat sami sebe, náš smysl, naši identitu. Hádky o písečky pomalu střídají skutečné názorové střety. A co je nejdůležitější, stále více se střetáváme se světem a s tím, co je tam venku. Zjišťujeme, že jsme součástí sociokulturního kontextu, který se v mnohém od našeho pojetí světa může lišit. A to i dost radikálně.

Mezi lidmi, kteří pohanství znají pouze z dálky, je celkem rozšířený názor, že naše praxe je jenom útěk před realitou. V lepším případě je pohanství vnímáno jako zábava snílků, co si až moc šňupli z Tolkiena. V tom horším jako prostor pro osobní realizaci lidí, kteří se z různých důvodů nedokázali uchytit ve většinové společnosti. Ať už proto, že jsou úplně mimo realitu nebo proto, že myšlením zastydli někde v době mezi lovením mamutů a národním obrozením. Jako pohan vím, že to z velké části není pravda. Zároveň si ale myslím, že vnější pozorovatel má k této úvaze velmi pádné důvody.

Pohanství především určité množství nezralých individuí opravdu přitahuje. Tak jako každé náboženství. Troufám si ale tvrdit, že se jedná o dobře viditelnou menšinu. Většina pohanů jsou normální lidi. Někteří mohou mít zajímavější příběhy než jiní, ale hlavní důvod, proč z venku vypadáme tak strašidelně, je naše nedospělost.

Klíčovým slovem pro dospívání je „identita“. A znát svoji identitu znamená umět si odpovědět na tři otázky: „Odkud jsem?“, „Kdo jsem?“ a „Kam chci jít?“. Jinak řečeno, pochopit sám sebe v kontextu svého okolí a vědět čeho chci dosáhnout. Pohani v Čechách to neví. A je to na nás poznat.

Budeme se ještě dlouho hledat. Zažijeme ještě hodně bitev o bábovičky, které se nám budou zdát hrozně zásadní, přičemž skutečný svět bude tam někde venku, za hranicí našeho uvažování. Bude ještě hodně dlouho trvat, než se názorové proudy v pohanství vytříbí a začnou zde fungovat praktikující skupiny spojené společným zájmem a záměrem a nejenom tím, že nikoho jiného neznáme. Bude ještě dlouho trvat, než se v pohanství objeví takové osobnosti, které dokáží jednotlivé tradice a skupiny táhnout a konfrontovat s realitou. Do té doby mi dovolte nabídnout následujících 10 tipů jak z pohanství udělat dospělé náboženství:

Dospělá (sub)kultura si žádá především dospělé a zralé osobnosti. Proto pracujme v první řadě každý sám na sobě. Hledejme každý sám za sebe odpovědi na základní otázky související s identitou.
Naučme se rozlišovat mezi posvátným a profánním časoprostorem. V prvním případě dejme větší prostor fantazii. V tom druhém rozumu. Spojnici mezi oběma světy hledejme ve zralých morálních ideálech, ne v jednoduchých lákavých ideologiích.
Začněme se věnovat především vlastnímu náboženství. Vlastní praxi. Míň hospodských keců a víc rituálů. Víc praktikujících skupin a méně „pohanských organizací“.
Buďme součástí současné kultury. Neomezujme se na pohanské autory a osobní zkušenost. Snažme se znát co nejvíc různých pohledů na to, co děláme. I na svět kolem nás.
Vzdělání ještě nikomu neublížilo. Vadí někomu systém? Ať to zkusí dálkově nebo samostudiem.
Mysleme globálně i lokálně. Jednejme také pod obojím. Každá (sub)kultura je součástí široké sítě vazeb a vztahů. Včetně té naší, pohanské.
Respektujme odlišnost v myšlení. Mějme svůj názor, ale dovolme jej mít i ostatním. Buďme zásadoví, ale otevření. Neustále pochybujme. Především o tom, co se nám zdá jasné jako facka.
Podporujme výzkum současného i historického pohanství a sami se z něj poučme. Podívejme se i do zahraničí a na praxi pohanských skupin za hranicemi.
Vstaňme od počítačů a pojďme do lesů. V tom, jak niterně vnímáme přírodu a její cykly je naše největší přednost.
Berme věci s větším nadhledem. Kdo se bere moc vážně, ten je k smíchu úplně ze všech nejvíc.

Tak ať se nám daří. Věřím, že za 10 let budu moci nostalgicky přemýšlet o naší podařené pubertě, tak jako teď nostalgicky vzpomínám na naše útlé dětství.

P.S.: K této úvaze mě přiměl úžasný zážitek z Pohanského jara. Díky Filipe!