S Vítoslavem o rodnověří a životě

Rozhovor vedl: Jakub Achrer
Fotografie: Rodná víra http://rodnavira.cz/

Rozhovor s Vítoslavem jsem chtěl udělat už delší dobu. Je totiž jedním z těch, které by v Kolovratu rozhodně neměly chybět. S Vítoslavem jsem se seznámil před čtrnácti lety. Tehdy jsme spolupracovali na pohanském časopisu, který se nazýval Pohanský kruh (zanikl na jaře 2004). Vítoslav je totiž jedním ze služebně nejstarších členů slovanského sdružení Rodná víra. V současné době je i jejím náčelníkem. Rodná víra představuje slovanské pohanské duchovno, praktikuje jej a sdružuje pohany, kteří uctívají slovanské Bohy. Vítoslav se však slovanství nevěnuje pouze jako náboženství, ale i jako předmětu akademického studia. Působí na Slovanském ústavu Akademie věd a na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V rámci akademické činnosti se věnuje bohemistice, slavistice a paleoslovenistice. Znám jej jako člověka skromného, jako příjemného společníka i jako poctivého akademika, který připouští pochybnosti i různé názory.

Oslava Jarovítovy slavnosti, 2015 (Vítoslav pátý zprava). V popředí je vidět obřadní nádoba na přípitky zvaná okřín.

Ahoj Vítoslave. Většinou se při rozhovorech ptám „Jak se máš“, ale protože jsme spolu včera u nás vypili několik lahví vína, můžeme tuto otázku asi přeskočit. Přesto se zeptám na podobnou notu.

Čím teď žiješ, pokud jde o pohanství? Máš nějaké aktuální téma, ke kterému se vracíš v myšlenkách?

Naše svátky se opakují rok co rok, někdo by to mohl pokládat za rutinu, ale já jsem za to rád, protože s každým blížícím se svátkem se k němu a jeho významu v myšlenkách rok co rok vracím. Teď máme zrovna před Vynášením Smrti 26. března, takže to mou mysl směruje právě tímto směrem. Smrt je věčným tématem a budeme se k ní asi vždycky vracet, dokud budeme živi.

To ano. Včera jsme právě hodně mluvili o smrti. Jakou útěchu nebo pochopení může rodnověří nabídnout truchlícímu člověku?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že rodnověří nabízí nějaký jednoduchý klíč k řešení všech životních problémů. To rozhodně ne. Vyrovnat se s těžkou životní situací bývá těžké, protože to tak má být. Kdo nám kdy slíbil, že si životem projdeme jednoduše a bez bolesti? Ale právě prožití těžké životní zkoušky, zažití velkého smutku a bolesti, je to, co nás posouvá k moudrosti. Veles nenechá nikoho napít ze své studnice moudrosti zadarmo. A jakou útěchu slovanská víra nabízí člověku, který ztratil svého blízkého? Život. Proto také byla tradičně pohřební hostina nikoliv truchlením za zemřelého, ale bujarou a veselou oslavou života. Jak toho, kdo ho prožil, než si ho Morana povalala k sobě, tak i nás, kteří žijeme, než si nás Morana též povolá, aby pak život oslavila další pokolení.

A na druhou stranu, co může v rodnověří najít člověk, který právě na svět přišel?

Věřím tomu, že hlavně svou rodinu. To je to, co člověk po svém narození hlavně potřebuje. Rodina je článkem na věčném řetězu rodu, který od bájných předků vede až k nám a našemu potomstvu. Naše víra je rodná, protože je to víra v náš rod. Na prvopočátku rodu stojí bohové. Ctít v první řadě svou rodinu znamená současně ctít předky a bohy. Kdo najde po svém narození pevné, laskavé a věrné zázemí ve své rodině, najde tím i bohy a jejich přízeň. Pokud má rodnověří sílu pomoci rodinu stmelit, pak je to to nejlepší, co v něm může nově narozený člověk najít.

Vynášení Smrti, 2013

Jak vnímáš otázku výchovy dětí v pohanském prostředí?

To pokládám pro přežití obnoveného pohanství za klíčovou věc. Jen když se podaří přenos víry na novou generaci, můžeme takovou víru pokládat za skutečně živou. V případě rodnověří je to zatím velká neznámá. K jeho vzniku u nás došlo až v polovině 90. let, takže nejstarší děti narozené v rodnověří jsou nyní nanejvýše v pubertě nebo v raném dospívání. Zda u víry svých rodičů zůstanou i v dospělosti, se teprve ukáže. Přístup k výchově je různý. Někteří své děti přímo jako rodnověrce vychovávají, jiní jim rodnověří ukazují jako možnost, kterou si mohou nebo nemusí sami zvolit, až budou chtít. Jaký přístup bude úspěšnější, ukáže až čas. Určitě je pozitivní, že našich obřadů se děti rodnověrců účastní, někdy i ve velmi hojném počtu.

Může být i dítě rodnověrcem? Jaká jsou pro to vlastně kritéria?

Takové dítě se do rodiny rodnověrců prostě narodí a takto je pokládáme za přirozenou součást našeho společenství. Podle věku a schopností se děti mohou účastnit obřadů a dalších aktivit. Např. na Jarovítových slavnostech bývají pro děti pořádány i vlastní soutěže. Děti nechceme z našich akcí nijak vynechávat, je naopak přirozené, aby se jich účastnili lidé všech generací. Rodnověrcem se dítě stane tehdy, když se nejen z návodu rodičů, ale přímo ze své vůle rozhodne rodnověrcem být. To pochopitelně může nastat až na prahu dospělosti a ztvrdí to provedení dospělostní iniciace. U  dětí rodnověrců jsme se však ještě tak daleko nedostali. Snad za pár let.

Máš pocit, že pohanská náboženství v Česku někam směřují nebo ti připadá, že spíš stagnujeme?

Kam směřují, jistě nevím. Doufám, že k přetrvání. To vidím též jako hlavní smysl existence Rodné víry: na staré tradice navázat, udržovat je a předat je dál, aby přetrvaly. Jestli se tomu bude věnovat hrstka lidí nebo celé davy, to pokládám za vedlejší a nepodstatné. Vzplanutí masového zájmu spíše neočekávám, ale i kdyby, tak to rozhodně není zárukou úspěchu. Důležité je, aby tu byli duševně vyrovnaní lidé, kteří si dokáží život srovnat tak, aby praktikování pohanské víry mohlo být  jeho trvalou součástí a také, kde je to jen trochu možné, i života jejich rodin.

Za těch pár let, co českou pohanskou scénu aspoň letmo sleduji, mám pocit, že došlo k jejímu celkovému vyzrání a stabilizaci. Je tu nyní několik vcelku stabilně fungujících organizací s poměrně čitelným zaměřením a záběrem, jejich představitelé (aspoň většinou) jsou spolu schopni komunikovat  a vycházet, i když se třeba jejich postoje v ledasčem rozcházejí. Doufám, že už definitivně pominulo období nesmyslných žabomyších mezipohanských konfliktů.

Na oslavě Velesova dne, 2017

A vnímáš třeba rozdíly v tom, jak slovanské pohanství vidí lidé dnes a jak to bylo před těmi patnácti a více lety, když to začínalo?

Řekl bych, že tehdy bylo slovanství celkově u části veřejnosti vnímáno mnohem negativněji než dnes. Přece jenom v devedesátých letech nebylo od sovětské okupace a odchodu posledních sovětských vojáků zas tak daleko. Hlásit se ke Slovanům, navíc i duchovně, šlo tehdy dost proti módě vzhlížet se ve všem západním. Někteří lidé přímo popírali své slovanské kořeny a popouzelo je byť je jen zmiňovat. Takový druh protislovanského odporu už v dnešní době nepociťuji. Naopak mohu říci, že kdekoliv jsme navázali spolupráci třeba s obyvateli nějaké obce, byli jsme kladně přijati. Pro nás velmi cenným příkladem je obec Mokošín, kde pořádáme Mokošinu slavnost a Vynášení Morany. Do obecního znaku si dokonce tato obec zvolila bohyni Mokoš podle námi tam vztyčeného idolu. Jaká jiná obec u nás má ve znaku pohanské božstvo?

S vyprcháváním protislovanského a zvláště protiruského odporu k nám však přichází nový fenomén, který byl před patnácti nebo i deseti lety ještě u nás takřka neznámý. Zvláště z Ruska se k nám šíří různá sektářská pseudoslovanská učení, která i u nás nacházejí stále více a více následovníků. Tyto nauky nemají se slovanským pohanství mnoho společného. Vypůjčují si však jeho některou symboliku, proto může být nepoučený člověk snadno zmaten. V první řadě mohu zmínit učení tzv. Staroruské církve inglingů, která byla pro extremismus i v samotném Rusku zakázána a její zakladatel Alexandr Chiněvič, alias Páter Dij, stanul před soudem jako autor jejich svatého písma, tzv. Slavjano-árijských véd. Do tohoto sektářského učení je zapletena celá síť zdařilejších i méně zdařilých mystifikací a falsifikátů, jako je např. tzv. Velesova kniha. U nás v poslední době aktivně vystupuje zvláště jistá paní Ovečková, která na základě takových fals a mystifikací postavila své učení o tzv. bukvici, údajně praslovanském písmu.

Dožínky 2015

Připadá ti, že se společenské dění nějak odráží v současném pohanství nebo přímo v Rodné víře?

Samozřejmě ano, však pohané jsou součástí společenosti a vše, co se ve společnosti děje, se musí zákonitě odrazit i v pohanství. Rodná víra je sice organizace apolitická, to ale neznamená, že její členové nemají své politické postoje. Mohu říci, že tyto postoje rezprezentují celé politické spektrum zprava do leva i odshora dolů. Je pochopitelné, že u ohně po svátku nakonec dojde na přetřes vše, co společností právě hýbe, ať už jsou to blížící se volby, válečné konflikty na Ukrajině nebo v Sýrii, migrační krize a všechna další aktuální témata. To je normální. A jsem moc rád za to, že zaznívá mnoho někdy i radikálně protichůdných postojů, a i když se diskutují neshodnou a třeba se o tom i pohádají, nikdy to nebyl důvod k tomu, aby vzápětí společně nepozvedli okřín k ústům a společně si nepřipili. A přeji si, aby to tak zůstalo nadále.

Říká se, že žijeme ve složité době. Ale s tvou znalostí historie lze asi snadno argumentovat, že žádná doba nebyla jednoduchá. Nabízí slovanská spiritualita nějaký klíč nebo způsob, jak se dobrat k pohledu na dnešní svět?

To já nevím. Spíš se mi zdá, že je z pohledu slovanské spirituality úplně irelevantní svět dělit na dnešní, minulý a budoucí. Den se s nocí stále střídá, léto se zimou, slunce, měsíc a hvězdy jsou na obloze, jíme, co země zplodí, musíme pít vodu, dýchat vzduch a hřát se ohněm (i když třeba hoří ve vzdálené elektrárně). Lidé se stále rodí a umírají, stejně jako vše živé v přírodě. Pohanství je založeno na tomto koloběhu, a dokud ten bude probíhat, bude vždy platné bez ohledu na to, v jaké době žijeme a jak lidé zrovna blbnou.

Děkuju moc za rozhovor.

Print Friendly