Víra –to je radikální důvěra

Datum 1.2.2013

Robert A. Masters
Z anglického originálu přeložila Anežka

Robert A. Masters, Ph.D., je současný americký psycholog, psychoterapeut a autor úspěšných knih o spojení psychologické rovnováhy a duchovního růstu. K tomuto tématu, kterému se hloubkově věnuje, ho přivedly opakující se psychologické nesrovnalosti u pacientů, kteří se aktivně zabývali prací na vlastním duchovním růstu, ale podle všeho to nebrali za ten správný konec. Toto téma zpracovává i jeho nejnovější kniha Spiritual Bypassing (2010), jejíž český překlad by se v historicky relevantním čase mohl na našem trhu objevit. Pro imbolkovou překladovou rubriku vybíráme jednu z abstraktněji a intelektuálněji laděných esejí, které Masters uveřejňuje na svém webu. O víře nejen v bohy a nejen v sebe…

Víra je akční a radikální důvěra. Důvěra v co? V Bytí, v naši vlastní buddhovskou podstatu, v to, na čem skutečně záleží. Možná že To nevidíme ani neslyšíme, možná že jsme od Toho zabloudili hodně daleko, ale skrze víru se otevíráme poznání, že toto Ono –jakkoli neviditelné se nám třeba jeví –je neustále s námi bez ohledu na naše opačným směrem mířící myšlenky.

Víra je intimní vztah s nevěděním.

Víra se utváří v tyglíku našeho utrpení, odkud vyvěrá v podobě pružné otevřenosti, která nám pomáhá proplout těmi oblastmi nás samých, které se často utápí v temnotách, beznaději a depresích. To, že je víra přítomna, ovšem nutně neznamená, že naše plavba bude bez potíží. I když je víra silná, může se stát, že se zasekneme na všech čtyřech v blátě. Nepocítíme ale takové nutkání vyrobit ze své situace drama s egem v hlavní roli.

Víra na problémy reaguje, ale ne na té úrovni, na které se objevují. Tedy, víra k problémům zaujímá neproblematický postoj, čímž nám poskytuje důvěrnou duchovní otevřenost, která nás i naše starosti s péčí obklopí.

Tato otevřenost –posvátné objetí –obklopuje, aniž by svazovala, a propouští, aniž by opouštěla. Její hodnotu si ověřujeme tím, že se na ní přímo podílíme. Relevantní materiál –fyzický i jiný –skrze který víru kultivujeme, poznáváme, doceňujeme a poznáváme znovu a hlouběji, nezískáváme domněnkami, ale přímou zkušeností.

Víra není nějaké názorové přesvědčení nebo kognitivní cvičení, je hlubší než jakákoli mentální konstrukce. Víra není ani poddruh naděje –naděje se upíná k budoucnosti, víra k přítomnosti.

Kde naděje slibuje, víra dává. Kde naděje sní, víra je probuzená.

Kde je naděje tesknou touhou po budoucnosti, víra je přijetím současného teď.

Nejedná se zde o slepé, poraženecké, úzkoprsé, na omylu postavené, či podřízené přijetí, ale přijetí je to i tak, a dokonce i docela ochotné. Není znečištěno nadějí a jinými druhy romantizování světlých zítřků.

Víra se prohlubuje skrze situace, které ji zkouší. Bez takových podmínek zůstává z většího na mělčině.

Bolest patří k životu. Jak lépe ji využít než k prohloubení víry? Místo abychom z bolesti udělali utrpení –tedy zdramatizovali ji a v onom dramatu si zahráli loutku či oběť –můžeme její energii využít jako palivo na cestě k hlubšímu životu, životu plnému víry. Bolest pak pro nás nebude odpadnutím od milosti, ale spíš milostí v jejím temném, pozlátek zbaveném převleku, která zprostředkuje podmínky, díky nimž se můžeme celistvěji probudit z oněch lákavých snů, ve kterých si obvykle lebedíme.

Ze všech darů, které můžou být našimi, je neochvějná víra snad nejcennější.

Co taková víra představuje? Za prvé je to silně procítěné spojení s Bytím spolu s poznáním, že toto spojení existuje i v časech, kdy ho zrovna necítíme. Za druhé je to schopnost opustit veškerou nedočkavost po uskutečňování, aniž si nad tím posteskneme; nevynucené puštění k vodě potřeby snažit se o nebo být fixovaný na konkrétní výstupy. Za třetí je to rozvinutí toho druhu trpělivosti, který čeká bez čekání, který vytrvává, aniž by před sebou musel vidět jasný cíl. Za čtvrté je to flexibilní přijetí nevědění, úcta k vědění přesahujícímu Mystérium Bytí. Za páté je to přijetí toho, co je, přesně tak, jak to je, a to včetně našich pocitů, úmyslů a činů, které s tím souvisí. A v neposlední řadě je to kultivace vděčnosti za to, co zrovna máme, naši schopnost rozvíjet víru z toho nevyjímaje.

S vírou jsme schopní vycítit, že jsou věci správně, i když nám není dobře.

Je-li naše víra dobře ukotvená, nezapomeneme na ni zpravidla na dlouho –nemůžeme si nepamatovat, co nám dodává víru, i když je naše rozpomínání šedavé, neprůhledné a od vyrovnaného má daleko. Víra není žádný protijed na utrpení, ale spíš soucitný prostor, který mu poskytneme a skrze který můžeme vyslechnout, co nám naše bolest chce říct, a rozumně na to reagovat.

Ačkoli víra bolest nejspíš nezažene, změní náš vztah k ní tak, že tak snadno nesklouzneme k přeměňování bolesti v utrpení. To znamená, že víra nutně nezklidňuje bouře, ale umožní nám být s nimi –a důvěrně je poznat –aniž bychom ztratili přehled o tom, na čem skutečně záleží. Duchovní vytrvalost.

Víra nás neučí ovládat, ale nechat být. Nejde tu o pouhou pasivitu nebo nějakou nezodpovědnost povýšenou na duchovní úroveň, spíše máme co do činění s mocnou tichostí a klidem, ze kterých může vzejít vhodné jednání, rozhodnutí učiněná něčím moudřejším než naše mysl. Když máme silnou víru, nepotřebujeme už jiný katalyzátor než nutnost situace.

Je časté klást rovnítko mezi víru a to, čemu se běžně říká „slepá víra“. Skutečná víra má ale ke slepé daleko. Může jí občas chybět jasný rozhled, ale cestu zná zpaměti, i když se po ní musí plazit po břiše, aby se vyhnula palbě pochybností.

Víra nám umožňuje žít rozumně a se soucitem uprostřed všeho, co se děje. Špatné dny ji nezničí ani nezmrzačí.

Špatné dny ji ve skutečnosti posilují, takže utrpení neznamená jen špatné zprávy. Přítomnost víry se ale nerovná konci nesnází –jak to vypadá v některých představách o zbožném vytržení –, spíš pro ně vytvoří vhodný kontext. Smysl netkví v dosahování něčeho –tkví v radikální důvěře v Bytí.

Víra takovou důvěru ochotně ztělesňuje. Víra je nejvyšší forma oddání se. Víra je srdcem duchovní trpělivosti. Nic neobjasňuje, ale odkrývá mnohé. Skrze ni nacházíme energii, která je potřeba na nejdůležitější cestu ze všech.

Víra zná cestu zpaměti.