Cailleach

Datum 1.2.2013

Eurik

Cailleach, nazývaná též Cailleach Bheur, „The Hag of Bheur“ nebo Beira, královna zimy, je bohyně-stařena známá z folkloru Irska a především Skotska. Její jméno v gaelštině znamená „zahalená“ nebo „pod kápí“. Bývá popisována jako shrbená stařena-babice s modrou kůží, třetím okem a dlouhými bílými vlasy vlajícími ve vichru.

Její původ je nejasný, kořeny jejího kultu dost možná spadají ještě do dob před tím, než britské ostrovy osídlili Keltové. Ve Skotsku je s jejím jménem spjato mnoho míst (skal, útesů, kopců), což naznačuje, jak intenzivně byl její kult na severu Británie v minulosti rozšířen. Podle některých tvrzení se její kult odráží v místním folkloru např. v Leicestershire, kde věřili ve strašidlo Black Annis, lidožravou babiznu dlící v místním kopci, a už středověcí učenci tuto pověru považovali za odlesk dávného pohanského kultu poněkud temnějšího ražení.

Cailleach samotná je však spíše bohyní spjatou s přírodou, se změnami ročních dob a cyklem roku, a troufám si předpokládat, že v drsných horských oblastech, kde její přítomnost lze nejsnáze pocítit, má na práci lepší věci, než strašit smrtelníky. Z keltských dob pochází mýtus, kdy v zimě, v chladném a temném období roku od Samhainu do Beltainu, vládne krajině Cailleach, a ve světlé, teplé části roku pak bohyně Brìghde (Brigid). Cailleach je tak tou, kdo přináší první sněhy, ale zároveň ochránkyní zvířat a přírody po dobu, kdy na zemi vládnou nehostinné podmínky. Když na jaře sněhy odtají, změní se na další polovinu roku v kámen – existují dokonce mýty, které jejímu zkamenění přisuzují konkrétní lokalitu. Podle údajně starší verze tohoto příběhu se místo toho změní v mladou pannu, a prochází tak cyklem roku nepřetržitě, měníc svou tvář v souladu s tím, jak se mění roční období, což je rozhodně koncept zajímavý pro moderní pohany.

Jejími posvátnými stromy jsou stálezelená cesmína a hlodáš, nenápadný trnitý keř, který svými malými žlutými kvítky nejvýrazněji září právě v chladných zimních měsících, kdy okolo nic jiného nekvete a bývá sezónně jak poslední, tak první potravou pro včely – jeho pyl je dostupný dlouho předtím, než vyraší první jarní kvítí i dlouho poté, co všechna ostatní flóra odkvete. Cailleach není tedy jen patronkou zimy, ale i nadějí na její přetrvání, v jejím mýtu je krom nevyhnutelnosti sněhu a mrazů i příslib jara. Můžeme ji proto též vnímat jako personifikaci divoké přírody, síly přirozeného výběru, která zabíjí a odnáší vše, co je příliš staré, slabé, nemocné a neschopné dále bojovat, a zachovává a chrání mladé, silné a zdravé. Ty, co mají vůli a potenciál dále žít, růst a být v nějakém smyslu plodní.

Ze zvířat jsou s ní spojeni jeleni; její mýty se místně prolínají, až splývají s kultem jelení bohyně, jehož folklorní pozůstatky nejsou nepodobné šamanským praktikám (divoký tanec žen zahalených v jeleních kožešinách). Lze tu nalézt náznaky toho, že se jedná o bohyni, která byla na ostrovech vzývána už dlouho před příchodem Keltů a byla jimi přijata a s respektem vzývána na rozdíl od ostatních bohů, jejichž kulty a mýty si Keltové přinesli s sebou. Ostatně její třetí oko na spojení s nějakou formou mystického kultu a praxí odkazující na jiné světy dost pravděpodobně ukazuje.

Četná místopisná pojmenování s ní spjatá odkazují na její další aspekt – je tvůrkyní krajiny, primární formující silou, která vrásní kopce a údolí, zalévá horská údolí jezery. Podobá se tím řeckým Titánům nebo obrům v severské mytologii, jakoby patřila do oné prvotní, starší, pozapomenuté generace bohů a bohyň. Tomu odpovídá i to, že v pozdějších ostrovních mýtech (např. Mabinogi, Kniha invazí) nebývá zmiňována a na rozdíl od mnohých dalších bohů a zbožštěných hrdinů není zaznamenán žádný její „příbuzenský“ vztah s jinými božstvy.

Cailleach je dobrou průvodkyní po horách a drsné zimní krajině. Kdo zažil pravou horskou vichřici s vánicí, nemůže říct, že ji nepoznal. V dobách, kdy mnozí z nás jsou zcela nebo do značné míry odříznutí od divočiny a velmi dobře chránění před drsnější tváří přírody, patří Cailleach mezi bohyně, které nám mohou pomoci navázat znovu kontakt s matkou přírodou, znovu získat respekt a probudit v sobě odvěký, pradávný úžas a vědomí toho, jak mocné jsou živly, které formují svět kolem nás, jak malí v něm doopravdy jsme, a že jsme jeho součástí, a ne opodál postávajícími, oddělenými entitami, nebo snad dokonce pány světa kolem nás.