Rituál: Za hlubším prožíváním světa kolem nás

Datum 1.2.2013

Bohemiae Rosa 2012

Lipien

V srpnu letošního roku jsem se zúčastnil zajímavého uměleckého workshopu jménem Bohemiae Rosa. Organizují a vedou jej český výtvarník, performer a autor Miloš Šejn a holandský tanečník a choreograf Frank Van de Ven. Místo konání se mění, letos jím byl Český ráj. Jeho náplň charakterizuje anglický podtitul „Body-Site Exploration“: umělecké zkoumání vztahů mezi krajinou, tělem a uměním. V širší známost Bohemiae Rosa vešla díky Václavu Cílkovi, jenž se jí zúčastnil v roce 2002 a své poznámky publikoval v knize Krajiny vnitřní a vnější.

Krom společných cvičení si každý z jedenácti účastníků připravil svůj vlastní „umělecký projekt“, který na závěr uskutečnil. Projekty měly podobu různých vystoupení (performancí) nebo skupinových akcí (happeningů), mnohdy s prvky rituálu. Toto je popis projektu, který jsem zde realizoval já.

Happening „Rozjímání v zahradě“

Přímo v zahradě domu, kde jsme byli ubytováni, jsem se rozhodl vytvořit krátkou stezku pro rozjímání (kontemplaci) za chůze. Pohyb po připravené trase jsem pojal jako umělecké představení a happening. Mým záměrem bylo udělat umělecké dílo ze samotného aktu rozjímání a zprostředkování prožitku z místa – umění prožívání věcí a míst.

Vyzval jsem účastníky happeningu, aby pozorovali bez naučených výkladů a vytvořili si každý svůj vlastní výklad, co pro ně dané objekty jakožto symboly zastupují. Vlastní dojmy pak měli vyjádřit konkrétním úkonem.

Mým cílem nebylo ztvárnit a předat nějakou vlastní myšlenku, nýbrž objevit poselství ukryté v místě samotném a zprostředkovat ho druhým.

Popis akce

Ilustrace 1 – Lipien

Na začátku bylo jediným výtvarným počinem vyznačení stezky pokládáním jablek a odstranění větve, která zakrývala sochu Panny Marie. Vše ostatní vzniklo akční tvorbou skrze happening mající podobu rituálu. Nejprve jsem pomalým tempem prošel celou stezku a rozjímal, vnímal objekty kolem sebe, jež ke mně promlouvaly, a přemýšlel jsem, jaké zprávy mi mohou sdělovat. Diváci mě při tom následovali. V druhé části jsme prošli stezku zpět na začátek a rituálně uctili vybrané objekty uvázáním barevných stuh či jinak, a oslavili tak i místo jako celek. Výroky (vyznačené kurzívou) jsem pronášel v angličtině, což dodávalo mému projevu mírně odlišný zvuk i celkový dojem (srovnejte např. „The Rot…“ a „Hniloba…“).

Podrobný průběh umělecké akce:

Všichni jsme shromáždění na okraji pole, vyzuli jsme si boty. Zde je začátek mé stezky. Po úvodní řeči mi diváci upevňují za pas barevné stuhy, které využiji v druhé části představení, načež tak učiní i sami sobě. Pomalu se otáčím dokola, vnímám mohutnou plochu zoraného pole a krajinu vystupující za ním, hebkou trávu pod svými bosými chodidly i vlhký vzduch vanoucí z pole. Vnímám okolní prostředí v celé jeho šíři a říkám: „Toto je náš svět…“ Obracím se směrem ke stezce vyznačené jablky: „A toto je má stezka…“ Vydávám se na cestu po ní a ohlédnu se za diváky: „Následujte mě…“

Pomalým krokem přicházím k mariánskému sloupu mezi stromy a upírám na něj pohled. Nemyslím na to, co o soše vím, soustředím se jen na ni samotnou: „Žena… Dívka… Ženská postava… Stojí na kouli, obtočené hadem…“ Obcházím sloup kolem dokola a skláním zrak k reliéfům na dříku podstavce (Svatá rodina, Sv. Josef a Sv. Václav): „Rodina… Muž a dítě… Jízda na koni…“

Ilustrace 3 – Lipien

Míjím sloup a vstupuji do příšeří mezi stromy a keři. Na zemi leží tři kmeny. Stoupnu si na jeden z nich a kráčím po něm. Bosými chodidly vnímám kůru, na niž šlapu, a udržuji rovnováhu rozpaženými pažemi: „Vyberte si svou vlastní cestu… Ale vždy udržujte rovnováhu…“ Pokračuji po cestě lemované ovocnými stromy. Kráčím příšeřím zeleného tunelu se světlem před sebou. Hledím na větve s dozrávajícími plody: „Zeleň… Plody… Zelené… a Červené… Jeřabiny… Jablka…“

Přistupuji k mohutnému pařezu, obrácenému vzhůru. Z jeho divoce spletených kořenů cítím cosi pradávného hluboko ve mně, kam světlo rozumu nedosáhne: „Kořeny…“ Vedle něj leží na hromádce zkažená jablka: „Hniloba… Rozklad… Zkažené plody…“ Zdánlivě odpudivé projevy úpadku a rozkladu a zároveň prazáklad života ve své nejsyrovější podobě.

Dojdu až k domu a s odstupem hledím na nejbližší jabloň s červenajícími se jablky: „Strom… Jabloň…“ Odbočuji do svahu vlevo k další jabloni, přicházím ke krmítku pro ptáky ve tvaru domku: „Dům… Práce lidských rukou…“ Obcházím větev stromu a dostávám se k hrubé rudé látce přehozené přes dřevěnou tyč. Zakrývá pro mne další část cesty. Připomíná mi oponu: „Závěs… Opona… A co je za oponou? Jiný svět?“

Ilustrace 2 – Lipien

Odhrnuji oponu a následuje jablka na zemi, přicházím k ohništi: „Kruh kolem ohně…“ Vzpomínky na večery v kruhu přátel u plápolavého svitu ohně. „Popel…“ Došel jsem na konec své stezky. V opačném směru je ale toto místo začátkem. Skrze tuto zahradu jsem o trochu lépe poznal sám sebe. Nadešel čas, abych jí za to poděkoval. Nyní oslavím věci, které ke mně promlouvaly.

Obcházím ohniště. Na špalku leží velká borová šiška. Uchopím ji, skloním se a pokládám ji do ohniště. Rozjímání se mění v rituál. Slova nahrazují činy. Zvednu se a odcházím po stezce zpět k začátku. V tempu své pomalé chůze zpívám píseň Miro Žiarislava Švického „Stúpaj, stúpaj“:

Ilustrace 4 – Lipien

„Nech sa stratí hmla, čo zraky múti.
Povej vetrík na tej našej púti.

[:Slnko svieti, v duši žiari viera.
Otvára sa brána všehomiera.:]”

Dále pokračuji jen melodií, časem pak opakuji první sloku. Tak jako mi mlčky zpívaly věci, jež jsem potkal, tak jako mi zpívalo místo celé, tak i já nyní zpívám jim.

Já takto přistupuji ke krmítku pro ptáky a vkládám do něj červené jablko. Nechť je lidská práce odměněna plody. Větev jabloně, na které již jablka dozrála do červené barvy, zdobím červenou stuhou. Na jinou jabloňovou větev uvazuji žlutou stuhu. Shnilým jablkům věnuji fialovou stuhu a kořenům modrou. Žluté stuhy kladu na ležící kmeny. Sochu ženy zdobím bílou stuhou a zpívám jí popěvek Lady Spin Your Circle Bright. Ostatní jdou za mnou, vybírají a kladou stuhy každý podle svých dojmů. Zahrada se mění ve svatyni, v galerii plnou pestrých barev.

Vyjdu ven ze stínu stromoví a dojdu zpět na místo, ze kterého jsem vyšel. Pomalu se otočím dokola, rozhlédnu se a podívám se na diváky, přicházející po stezce: „Vítejte zpět do světla!“