Návrat starých bohů Pavla Horáka

recenze z pohledu wiccana

Jakub Achrer

Na knihu Pavla Horáka Návrat starých bohů jsem se těšil velmi dlouho, protože jsem o ní, stejně jako mnoho jiných pohanů, věděl delší čas dopředu. Měl jsem i tu čest být pozván na slavnostní uvedení knihy v Praze, které proběhlo u příležitosti letního slunovratu 24. 6. 2024. Slavnost se konala v Písecké bráně a uvedení proběhlo ritualizovaným způsobem. Událost doprovodila pohanská kapela Druga a celkově se jednalo o příjemný večer, kde jsem potkal spoustu známých tváří. Na úvod své recenze to uvádím proto, že to je také způsob, jak jsem se ke knize dostal a kde jsem si ji koupil. 

Vzato kolem a kolem je kniha naprosto skvělá a považuji ji za zásadní počin, a to nejen v českém prostředí. Její obrovská důležitost spočívá v artikulaci myšlenek, které považuji za naprosto stěžejní pro pochopení toho, co se vlastně v této oblasti spirituality děje. Současně jsou tyto myšlenky argumentačně vystavěné a ozdrojované tak, že mohou mít pro budoucnost chápání pohanství v České republice určující charakter. 

Takto lze víceméně shrnout můj dojem z knihy po té, co jsem jí přečetl za dva dny. Je totiž psaná povětšinou velmi stravitelně a text “teče” tak, jak má. Kniha má současně velmi pěknou grafickou úpravu a její celkové provedení ji činí velmi příjemnou “na dotyk”. Je to přesně ten typ knihy, který chcete držet v ruce a přivonět ke stránkám. Tiskové chyby jsem našel snad jen asi dvě, takže co se technického provedení týče, jedná se v pohanském kontextu o naprostou špičku. 

Patrně nejhezčí částí knihy je pro mě samotný úvod. Autor se, podobně jako mnoho jiných, pustil do obtížného a ošidného úkolu, kterým je definice pohanství a za sebe mohu říci, že mimo řádně úspěšně, včetně nezbytného otevřeného chápání celého fenoménu. Součástí úvodu je právě onen velmi důležitý důraz na zcela zásadní odlišnost pohanského chápání světa od toho křesťanského (či post-křesťanského, chcete-li), což je obvykle velmi podceňovaný aspekt celé problematiky. Zcela subjektivně se zde přiznávám, že autorovo chápání rezonuje s mým vlastním chápáním celé věci (o něco z toho jsem se relativně neobratně pokusil v některých článcích o Wicce), takže jsem během četby prožil několik okamžiků, které lze popsat asi jako: Ano! Tohle je přesně ono. Konečně to někdo řekl takhle jasně a přesně. Naopak poněkud těžkopádně působí a hůře se čtou kapitoly o sporu mezi Římany a církevními otci a některé další pasáže, které jsou velmi akademické, a kde mě autor chvílemi ztrácel (neříkám, že to není moje chyba). 

Z pohledu wiccana je mi velmi sympatické, jak citlivě autor naložil s odlišností tradice Wicca od ostatních pohanských náboženství a obecně bych řekl, že v oblasti, která je mi nejbližší, se dopustil jen minimálního množství chyb (o tom níže). Pavel Horák udeřil hřebíček na hlavičku, když tradici Wicca stručně charakterizoval jako moderní mysterijní kult. Vyzdvihl bych dále vysvětlení odlišností Wiccy od ostatních pohanských náboženství s ohledem na časovou osu vývoje současného pohanství a na stav akademického poznání té doby. Samozřejmě, že nejstarší ze současných pohanských tradic bude stát na základech Jamese Frazera a jeho současníků. Právě hloubka, do které se autor v tomto ohledu pouští, nabízí vysvětlení toho, proč si jednotlivé tradice s sebou nesou otisk i stavu akademického poznání doby, v níž vznikly, a proč, ačkoliv okolnosti jejich vzniku jsou v zásadě totožné (zejména inspirace folklorem, okultismem), jejich výsledná podoba je tak odlišná podle toho, jak vznikaly v čase. Možná, že stačilo tento aspekt ještě o něco posunout a úvahu o časové ose dokončit, nicméně stále se jedná o obrovský krok kupředu v chápání současných pohanských náboženství a proměnlivého vlivu modernity na jejich podobu. 

S autorem bych si dovolil polemizovat v hodnocení přebírání folkloru do pohanských tradic, ke kterému bych se nestavěl takto rezervovaně, a velké části folklorních zvyků (zejména sezónních) bych přisoudil pohanskou povahu bez ohledu na doložený původ. Folklor je podle mě pohanský právě ne tím, že by pocházel nepřerušeně a doloženě ze starověku, ale tím, že je to nějaká stále se postupně měnící tradice a praxe (nikoliv doktrína) založená na střídání ročních dob a na okolnostech doby a krajiny. Proto je jako zdroj pro současnou pohanskou praxi naprosto v pořádku a dává smysl. Naopak, pokud jej odmítneme z toho důvodu, že v té podobě, jak ho známe, nepochází ze starověku, a tudíž není pohanský, tak se dopouštíme stejné chyby jako je ta, na kterou poukazuje autor v jiných místech knihy, což je křesťanská optika.  

Autor pojímá pohanství jako soubor praktik, který se přizpůsobuje době, což má spoustu zajímavých důsledků, když se domyslí dále. Nicméně autor je v tomto ohledu velmi opatrný. Nejlépe je toto z mého pohledu vidět právě na Wicce, kde se během několika generací rituální forma rozvinula a obměnila v obrovské míře, ale právě v té proměnlivosti je vlastně ta neměnnost. Pakliže překročíme křesťanský rámec a přijmeme proměnlivost jako neměnnost, pak lze i argumentovat, že proměnlivost folkloru a souvisejících praktik, stejně jako okultismu, může být vlastně tou nikdy nepřerušenou, neustále se měnící, pohanskou linkou, pouze se to z principu věci a nedostatku záznamů už nikdy nedozvíme. 

Lze samozřejmě pochopit, že kniha je koncipována jako primárně akademická publikace, tudíž ponechání rozvoje podobných myšlenek na čtenáři dává smysl. Přesto je škoda, že autor je v tomto ohledu spíše strohý co do obecnějších úvah. Při čtení jsem si potvrdil vlastní tezi ohledně vlivu (původně křesťanského) okultismu na formování současného pohanství. K autorovi bych proto v tomto duchu dodal, že sice (víceméně křesťanský) okultismus je počátkem procesu vzniku pohanství a měl na něj určující vliv, jenže rituály, praxe a některé koncepty původně převzaté z pohanských kultů, jsou nyní nekriticky považovány za původně křesťanské, a takto po staletí prezentovány světu. Kapitola věnovaná formování křesťanství nám ale mimo jiné ukazuje, že to tak vůbec nemusí být. Což v důsledku znamená, že díky okultismu jsou tyto v nějaké hodně pozměněné podobě navraceny zpět do kontextu a významu, kde jsou přirozeně funkční.  

Částečně bych si dovolil polemizovat s podmíněností pohanské praxe náboženskou doktrínou, neboť tato otázka například v tradici Wicca úplně neplatí. Najdeme v ní tvrdé polyteisty, eklektické polyteisty, animisty, duoteisty a dokonce i monisty. Začátek kapitoly (str. 48) o formování doktrín je proto pro mě v tomto ohledu příliš striktní a nemyslím si, že zahrnuje celý obraz. S tím souvisí i postřeh o ad-hoc doktrínách, které jsou součástí vymezení se navenek i dovnitř, přičemž beze zbytku souhlasím s autorovým závěrem ohledně křesťanského černobílého myšlenkového rámce, který zde lze občas vypozorovat. Z mého pohledu je to skvělá reflexe, navíc velmi dobře argumentačně podložená. Ještě bych v této souvislosti dodal, že i v tradici Wicca existuje nezanedbatelný podíl těch, kteří se za pohany vůbec nepovažují, a to z podobných důvodů, jako je tomu i některých příslušníků jiných tradic. 

Za poměrně přelomovou v myšlenkovém chápání pohanství lze označit první polovinu str. 181, kde je konstatován zcela zásadní fakt, že v původním pohanském světě lze předpokládat nespočetné množství lokálních kultů zaměřených jen na jednoho či několik málo bohů. Tento poznatek by měl být určitě nejen pohanskou, ale i laickou veřejností vnímán a doceněn, neboť obecné přesvědčení je, že germáni, slované apod. nějakým způsobem uctívají celý pantheon. Přitom tomu tak vlastně být vůbec nemusí.   

Závěr knihy je velmi optimistický a modernímu pohanství je předpovídána do budoucna důležitá úloha, pozitivní rozvoj, a pevné místo v mainstreamu. Zde si nejsem zcela jist, zda tento optimismus sdílím (o budoucnosti podle mě rozhodne rezistence pohanů vůči institucionalizaci, sektářství a různým “šikovným lidem”), ale souhlasím s východisky, která jsou zde formulována. S touto otázkou souvisí ještě jedna oblast, která je s moderním pohanstvím částečně provázaná, a to je komerční spiritualita a obrovský boom pohanské (nejen) symboliky v jejím myšlenkovém a sociálním okruhu. Autor se tomuto ožehavému tématu elegantně vyhnul, nicméně tím, že v kapitole o slovanském pohanství popsal i Slovanský kruh, se mu to povedlo pouze částečně. Napříč všemi tradicemi, alespoň co se týká České republiky, panuje vůči komerční spiritualitě určitá skepse, i včetně zmíněného Slovanského kruhu, který stojí někde na rozhraní těchto dvou světů. Obrovský vliv, který má současné pohanství na komerční spiritualitu, pro kterou je charakteristická absence náboženské reflexe, myšlenková závislost klienta na vůdci a používání pojmů jako “osobní rozvoj”, “koučink”, “nacítit si”, “našlo si mě to”, kniha zcela opomíjí. Patrně se tak děje ze stejného důvodu, proč tuto oblast opomíjí také pohané samotní (nikdo si s tím nějak neví rady), nicméně je to střípek mozaiky, který by podle mého názoru v akademické práci s takto vysokou ambicí chybět neměl. Podobně zde absentují některé bizarní či sektářské spolky, zejména z oblasti blížící se druidství, nicméně za sebe říkám, že to chce jednak určitou odvahu, a jednak dokázat popsat vztahy mezi těmito dvěma světy vydá na samostatný okruh bádání. 

Tolik asi k obsahu knihy obecně na téma pohanství. Jako wiccana mě pochopitelně nejvíce zajímala kapitola o tradici Wicca, která v autorově číslování dostala moc pěknou a symbolickou devítku. Ve stručnosti bych tuto kapitolu zhodnotil jako nejpřesnější obraz vzniku Wiccy, kterému se kdy v České republice dostalo knižní publikace, do čehož samozřejmě počítám i překlady zahraničních autorů. Oceňuji historickou přesnost, pojmovou správnost, orientaci autora v problematice, a zasazení do správného historického kontextu. Jsem strašně rád, že v České republice existuje od letošního roku téma Wiccy takto kvalitně zpracované a dostupné. 

Velmi osvěžující je zpověď Eurika, v níž mě nejvíce zaujalo, jak popisuje vzájemnou otevřenost zástupců jednotlivých směrů v České republice. Vůbec mě nenapadlo, jak obrovskou výhodu v naší zemi máme v tom, že si na jedné akci spolu běžně popovídá zástupce Wiccy, ásatrú, slovanského pohanství a druidství. Už nám to připadá nějak normální. Ani já jsem si to neuvědomil (moje zahraniční zkušenost je limitována čistě wiccanským, a tudíž izolovaným prostředím), dokud to zde Eurik takto nepopsal. Celkově jsem z této kapitoly nadšený a mám k ní několik dílčích výhrad.  

Je škoda, že si autor více nevypůjčil z Philipa Heseltona a neseznámil čtenáře s některými pozoruhodnými okolnostmi vzniku Wiccy, jako je zejména rituál uspořádaný v New Forestu v roce 1940 u příležitosti svátku Lammas lidmi, u kterých se Gardner učil. Cílem rituálu bylo zastavit nacistickou invazi na Britské ostrovy. Tato okolnost je zásadní tím, že ze svědectví dvou různých lidí víme, že rituál již obsahoval základní stavební kameny pozdější wiccanské praxe, a víme díky tomu, že Gardner si tradici Wicca nevymyslel, a je mnohem více jejím popularizátorem, než zakladatelem. 

Pokud jde o historii Wiccy, dopouští se autor z mého pohledu jedné obecné chyby, které se rovněž dopouští prakticky všichni ostatní autoři, kteří se problematice věnují. V odborné literatuře je velmi přeceňována role Geralda Gardnera a zejména pak Alexe Sanderse na tradici Wicca, respektive na její rituální formu. Ve skutečnosti to není tak, že rituální forma vznikla naráz ve 40. letech a dál se neměnila. Vznikla ještě o něco dříve a vznikala i po této epoše. S trochou nadsázky lze říci, že tento proces není ukončen a možná nikdy ani nebude. Wiccanská rituální forma zaznamenala obrovský vývoj nejen v 60. a 70., ale i v 90. letech. Větší zásluhy než Alex Sanders (a muži obecně) mají na tomto zejména velekněžky Doreen Valiente, Monique Wilson, Eleanor Bone, Madge Worthington a velký skok udělala většina tradice a rituální forma i díky Vivianne Crowley a jejímu okolí právě v době okolo přelomu století. Současně je ale toto poněkud problematické zobecnit díky tomu, jak se Wicca postupně větví. 

Dílčí výhradu bych měl k okolnostem vzniku osmiramenného kola roku jakožto novodobé synkreze (kterou tento koncept beze sporu je), což je popisováno na str. 367. V obecné rovině má autor pravdu, že teoretická koncepce kola roku vznikla až na konci 50. let, nicméně díky svědectví Frederica Lamonda (a myslím, že to je i v knize Michaela Howarda) víme, že v té době probíhala mezi Gardnerem a Nicholsem spíše již zpětná racionalizace celého konceptu. Všech osm svátku totiž začal slavit Bricket Wood Coven již okolo roku 1950 (rok přesně nevím), když na nějaký čas pracoval bez Gardnera, který tou dobou pobýval na ostrově Man. Gardner tedy skutečně není autorem tohoto konceptu, dokonce ani nebyl u jeho vzniku. Tento proces proběhl spíše přirozeně a spontánně, údajně proto, že ostatním členům Bricket Wood Covenu prostě nějak připadalo, že čtyři a šest je málo.  

Z povahy mých výhrad je nicméně zřejmé, o jak kvalitní počin se zde jedná, neboť poukazuji na detaily. Našlo by se takových ještě pár, ale z pohledu celku jsou to věci zcela nepodstatné. Naprosto platí to, co jsem říkal, a sice že zahrnutí tradice Wicca do knihy s takovouto úrovní chápání, detailu a faktické přesnosti, je nesmírně užitečné a bezprecedentní, a já jsem za to autorovi nesmírně vděčný. 

Nezbývá než všem doporučit, aby si knihu koupili nebo půjčili a každopádně přečetli, protože si myslím, že v České republice neexistuje lepší kniha, která čtenáře uvede do problematiky současného pohanství, a to zejména z pohledu České republiky. Polemika s autorem, které jsem se v recenzi nedokázal ubránit, myslím dostatečně ilustruje, do jaké míry je kniha podnětná a zajímavá. I kdyby čtenář přeskočil prostřední část psanou velmi akademickým jazykem, i tak tento počin stojí za každou minutu stráveného času. 

Print Friendly