Bardský víkend, únor 2013

Ctibor Dolejší (Vlkůň)

Zima se nevzdávala. První letošní bardský víkend měl být rozloučením s ní a snad i začátkem jara, nicméně zasněžená silnice a podezřele bílá předpověď připomínaly spíš leden. Stěrače příliš nefungovaly a světla byla nějaká unavená, takže už cesta byla docela dobrodružná. Nicméně Sloup v Čechách jsme našli a dokonce se při tom vyhnuli i všem sloupům telegrafním. Někdy jen o fous.

Mnohým už známá „pohanská“ základna nás uvítala neporušenou vrstvou sněhu. Poněkud v nás zatrnulo, neb jsme přece neměli přijet první. Prošlapali jsme si tedy cestičku a k naší úlevě zjistili, že z komína už se kouří; pečlivě proházená zkratka, kterou šli ostatní, nám totiž ve tmě unikla.

První večer proběhl tradičně ve znamení všelikého veselí. Někomu se to dařilo, jinému méně, nicméně každopádně se zpívalo, jedlo a pilo. A později i spalo. Chvíli.

Ráno nás probudila vůně snídaně a bělostné chumelení za okny. Ke všeobecné lítosti se ovšem ukázalo, že Majkii, který se nám dosud staral o výborné jídlo, nás po obědě opustí. Prý se jede zdokonalovat v obraně vlasti. Jako značně zkrácenou verzi svého workshopu kreativního psaní nám alespoň rozdal domácí úkoly v podobě obálek s vetešnickými artefakty. Úkol zněl: vyberte si jeden z těch pokladů, vezměte ho do ruky, vciťte se do něj… a napište příběh z jeho jistě pohnuté minulosti. Yes, Sir!

Kromě psaní nás čekala i tvůrčí činnost z jiného soudku: pečení vlastního chleba. Kdo chtěl, nafasoval kvasnice, mouku a hlavně instrukce, a mohl se pustit do díla. Míchání kvásku a těsta provázelo povídání a střípky chlebových zvyků z dob více či méně minulých. A pak už přikrýt a doufat, že se kvasinky budou činit.

Činily se a všem se dílo zdařilo. Osudy voňavých chlebů byly různé; někdo plod své práce věnoval jako poděkování matce Zemi či jiným mu spřízněným bytostem, jiný ho raději obětoval chuťovým pohárkům.

Odpoledne nás čekala procházka zasněženým krajem. Místní architektura skýtá mnohé zajímavosti a některé dřevěné domky působí dojmem, že je generace majitelů postupně slepovaly podle okamžité potřeby a svých možností. Zevnitř by nejspíš mohly sloužit jako dětské bludiště, jen ještě na zdi rozvěsit zrcadla.

Po návratu nás čekalo pokračování oblíbeného divadelního workshopu. Oblíbenost ovšem zřejmě nestačila přebít lákání teplé jídelny ani děs z umrznutí v ledovém sálu v podkroví. Nakonec se nás tedy účastnila sotva polovina, a to ještě došlo k úbytku v průběhu; některé divadelnické hry totiž nebyly z nejsnadnějších. Ti, kdo vydrželi až do konce, však byli jistě rádi za příležitost vyzkoušet si něco, čím jejich životy zpravidla neoplývají.

Nastal soumrak a o kovadlinu zazvonil zlatý hřeb víkendu, už-ani-nevíme-kolikátý bardský večer. Kdo, co, komu, jak a proč zpíval, to se mě, vážení, ptáte moc. To mi dávno z hlavy sebral ten Němec, co mi pořád schovává věci. Nicméně pamatuji si pocit, že pohanská tvorba je lepší a lepší a že by stálo za pokus nahrát české pohanské CD. Některé písně, které ten večer zazněly, bych rád slyšel víc než jednou za dlouhé měsíce.

Následovala opět bujará zábava a není tedy divu, že nedělní ráno bylo ve znamení mátožných postav plouhajících se kuchyní. Dobrá snídaně ovšem probudí každého, a kdyby náhodou ne, tak nutnost předat čistě uklizenou budovu pověstně nevrlému správci se o to postará určitě. Podařilo se, věci zmizely do batohů a nepořádek do popelnic, klíče změnily majitele a my se rozjeli do svých domovů s přáním se brzy zase sejít. Někdy a někde.

CELÁ GALERIE