Hudba dávných a současných baltských pohanů

Michael Strmiska 
Překlad: Petr „Eurik“ Gilar a Anna „Lithin“ Doubková

Předmluva Č.P.S.

Tento článek jsme přeložili, aby sloužil jako podklad pro besedu s panem profesorem Strmiskou v čajovně Šamanka dne 21. Března 2013 (v Praze). Překlad nám vzhledem k rozsahu a poměrně akademickému charakteru trval dlouho a díky určité časové tísni se nám nepodařilo dát mu zcela ideální stylistickou formu. Prošel jen hrubou korekturou a prakticky bezprostředně po jeho přeložení jej dáváme k dispozici čtenářům. Během besedy 21. Března bude možnost klást otázky na téma baltské pohanství. Připadalo nám vhodné poskytnout českým pohanům nějaký podkladový text, který by obsahoval alespoň základní informace a témata, na která se můžeme ptát a diskutovat. Přejeme vám příjemné a přínosné čtení a zároveň prosíme o určitou shovívavost k některým překladatelsky slabším místům.

ABSTRAKT:

Moderní baltské pohanství vychází z výzkumů lidové hudby, fokloru a tradičních etnických kultur Lotyšska a Litvy. Výzkum lotyšské dainy a litevských daina-folkových písní v jejich rustikální kráse, bohaté symbolice, a zajímavých vazbách na dávné indoevropské kultury a návoženství vytvořila nový pocit hrdosti a etnické identity Lotyšů a Litevců. Duchovně založení fokloristé stvořili náboženská hnutí a znovu-stvořili rituály a víru spojené s dainy a dainony. V sovětských dobách byla tato hnutí utlačovaná, dočkala se však znovuzrození a dalšího rozkvětu v postsovětských časech. Není pochyb, že hudba, která po staletí hrála roli v přenosu lotyšské a litevské kulturní tradice včetně původních pohanských náboženství, zůstane tváří a jádrem pokračují evoluce baltských pohanských náboženství v Lotyšsku, Litvě i jinde.

V postsovětských baltských národních státech Litvy a Lotyšska exituje několik nábožernských hnutí zaměřených na obnovu původních náboženských tradic, které jsou považované za předkřesťanské. Abych odlišil ranější nábožnenské tradice od jejich moderních rekontrukcí, používám pojmy „pohan“ když mluvím o starých před-křesťanských kultech a pojem „moderní pohan“, když mluvím o současných hnutích, která se tyto tradice snaží opět přivést k životu.

Lotyšská a litevská lidová hudba má vícero podstatných rolí v moderních pohanských náboženských hnutích. Je rituální aktivitou, je sooučástí identity komunity a je, posvátným textem – hudební formou písma, chcete-li. Vskutku, mnoho klíčových postav těchto hnutí jsou akademici a sběratelé této hudby a také hudebníci, kteří ji hrají. Není nadsázkou říci, že pro mnoho baltksých pohanů jsou tadiční náboženství a tradiční hudba prakticky tímtéž.

V tomto článku rozeberu historické pozadí a pokračující vývoj několika moderních pohanských hnutí Lotyšska a Litvy, se zaměření na důležitost tradiční hudby a fokloru jakožto klíčových elementů etnické identity a historické paměti těchto náboženských hnutí a uzavřu jej diskuzí o vzestupu moderního baltského pohanství jako mezinárodního náboženství.

Historické pozadí

Ačkoliv je blatské pohanství svými stoupenci vnímáno jako pokračování před-křesťanské náboženské tradice Lotyšska a Litvy, existující pohanské organizace a aktivity vycházejí především z rozvoje fokloru a magických praktik devatenáctého století, zakořeněné v úrodné půdě nacionalismu a romantismu 19. století. Dalo by se též říci, že nacionalismus a romantismus mají své kořeny v baltské foklorní tradici. Německý filosof Johann Gottlieb Herder (1744-1803), otec studií nacionalismu a foklorních studií devatenáctého století, byl během let strávených v Rize (1764-1769) kde působil jako pastor fascinován lotyšskou hudbou a foklorem. Herder byl zastáncem sběru a zachování lidového umění, literatury a hudby jakožto důležitých projevu specifického národního ducha či duše.

V tomto světle rozebíral lotyšský folklor v rámci několika publikací, zejména Stimmen der Völker in Lieder (Hlasy lidových písní, 1807), čímž podnítil zájem o východoevropské a zejména baltské foklorní zvyklosti a pobaltský region obecně. Ve stopách Herdera se národnostně zaměření foklorní akademici a sběratelé oddali záchraně a popularizaci lotyšské a litevské mytologie, fokloru a lidové hudby jakožto způsobu jak si udržet národní jazyk, identitu a historickou paměť navzdory nejen politické, ale též kulturní a lingvistické nadvládě německé, polské a ruské elity v těchto zemích. Tomuto fenoménu se v blatských státech obvykle říká „národní obrození“. Sbírky lotyšských a litevských lidovek, zvaných dainy a dainony vyšly v několika knihách.

Lotyšské a litevské lidové kultury byly nejsilnější ve venkovských oblastech, kde žili rolníci tak trochu mimo zájem vládních úředníků a společenských elit, které obvykle dávali přednost němčině a ruštině (a kulturám daných zemí) v případě Lotyšska a analogicky polštiny a ruštiny v případě Litvy. Vzrůstající zájem o národní jazyk a lidovou kulturu byl součástí procesu formování nové třídy kulturní elity, která byla odhodlána nejen zachovat tradiční lidovou kulturu, ale také vybudovat moderní kultury v Lotyšsku a Litvě na základech té lidové. Tito lidé sbírali, dokumentovali, vydávali a popularizovali ukázky lotyšského a litevského fokloru, čerpali převážně od negramotné rolnické populace a následně vytvářeli moderní literární díla v lotyšštině a litevštině. První aktivita měla dokázat, že oba národy měly bohatou původní kulturu na foklorní úrovni, zatímco druhá ponděcovala důvěru v jejich schopnost účastnit se na evropské úrovni kosmopolitní, „vysoké“ kultury.

Lidová kultura však nadále byla inspirací témat, motivů a motivací těchto takzvaně vyšších projevů kultury a tato inspirativní dynamika zde přetrvává dodnes, poukazujíc na přetrvávající vliv lidové tradice poprvé zachycené a popularizované v devatenáctém století. Starodávné baltské lidové písně byly plné předkřesťanské pohanské mytologie a duchovna. Náboženský rozměr lotyšských dain a litevských dainonů byl uchopen s hdrostí jakožto důkaz disktinktivních původních náboženských tradic předcházejích christianizaci.

Komparativní studie indoevropských jazyků inspirovala baltské akademiky k dohledání stop vývoje lotyšského a litevského náboženství do hypotetických časů dávné indoevropské jednoty před zhruba 4000 lety a srovnání baltských božstev, mýtů a rituálu s tradicemi dávných Řeků a Indů. I v současné době zůstává indoevropské spojení dávných pohanských tradic z pohledu moderních pobalstkých pohanů podstatným. Dainy a dainony byly například srovnány s védskými hymny starodávné Indie.

Pro Lotyše i Litevce byly náboženské elementy lidové tadice zdrojem hrdosti a podpory národní identity. Pro ty, kteří viděli v christinaizaci svých zemí aspekt cizí nadvlády a kolonizace, znamenala lidová náboženství možnost obnovy něčeho z časů před touto cizí okupací a nadvládou. Právě s touto motivací byly zakládány moderní pohanské organizace, pro které lidová kultura a zejména písně byly zdrojem duchovní inspirace a náboženskou aktivitou a zůstávají jimi i nadále.

Baltské pohanství ve dvacátém století

Jak v Lotyšsku, tak v Litvě široký zájem o náboženské elementy foklorního dědictví vykrystalizoval do podob pohanských organizací usilujích o rekonstrukci předkřesťanských tradic na základě lidových písní, sezónních festivalů a dalších lidových tradic až ve dvacátém století. V Lotyšsku je nejdůležitější takovou organizací Dievturiba, často zkracována na Dievturi. Tento název lze přeložit jako „Ti, jež zůstávají věrní Bohu“. V Litvě je hlavní organizací Romulva, což znamená zároveň „svatyně“ a „mír“ a je též jménem dávného pohanského místa v předkřesťanském Prusku.

Dievturi bylo založeno v roce 1926 charismatickým lotyšem Ernestem Brastinsem (1892-1941) který zkompiloval několik dílů vybraných dain jakožto základního písma Dievturi a také napsal několik knih vysvětlujících to, co vnímal jako klíčové koncepty a doktríny náboženského hnutí. Tato organizace vzkvétala ve dvacátých a třicátých letech a byla úzce spojena s lotyšskou fašistickou skupinou Perkunkrusts (Bouřlivý kříž) skrze Brastinsovy protižidovské a krajně nacionalistické postoje. Dievturi bylo zakázáno nejprve německými a posléze ruskými autoritami ve čtyřicátých letech, Brastins byl v roce 1941 popraven. Skupina ale pokračovala jako undergroundové hnutí až do osmdesátých let, kdy mohla pozvolna znovu vystoupit na světlo, jak upadala sovětská kontrola a následně byla nastolena nezávislost Lotyšska v roce 1991.

Romulva prošla několika změnami. Litevec Domas Sidlauskas (1878-1944, známý též jako Visuomis) se pokusil založit litevskou pohanskou organizaci Visuombe (universalismus) na počátku 20. stol. a v rámci tohoto úsilí ustavil svatyni Romulvy v roce 1929 a oddělenou mužskou a ženskou kongregaci Romulvy v roce 1930.

Romuva, podobně jako Dievturi byla sovětskými autoritami utlačována, ale byla obnovena ke konci šedesátých let jako striktně nenáboženská folklorní asociace, Ramuva, pod vedením Jonase Trinkunase a dalších folkloristů a intelektuálů. Aktivity Ramuvy se soustředily kolem sběru písní, tanců a dalšího folkloru z venkovských oblastí, obnova festivalů a oslav a přednes lidových písní a tanců. Ramuva byla z politických důvodů potlačena sovětskými autoritami zkraje sedmdesátých let, ale znovuožila v roce 1988 v liberálnějším duchu perestrojky a sílícího hnutí za národní nezávislost. Organizace byla v roce 1991 přejmenována na Romulvu, navracejíc se ke svému původnímu názvu a historického sepjetí s Pruskem, aby byl jasně ukázán cíl Trinkunase a jeho společníků obnovit a zachytit folklor nikoliv jen jako soudobou místní záležitost, ale jako vyjádření pokračujícího dávného litevského předkřesťanského dědictví.

—-

Pro Brastinse, zakladatele lotyšského náboženského hnutí Dievturi na začátku dvacátého století i Trinkunase, vůdce litevské Romulvy na konci 20. století byla tradiční lidová hudba počátkem jejich náboženských hnutí. Brastins studoval lotyšské dainy ve formě přepsaných textů zaznamenaných Krisjanisem Baronsem a dalšími, z nichž Bratins vybral konkrétní díla a jejich texty interpretoval ve svém třídílném spise o dainách a uspořádal do chorálového představení pro rituály Dievturi. Brastins a jeho kolegové z Dievturi se též intenzivně snažili oživit užívání tradičních nástrojů, které jinak zkraje dvacátého století upadaly spíše v nemilost veřejnosti.

Trinkunas nepracoval jen s přepisy textů litevských písní jako Brastins. Sbíral též lidové písně, sám je hrál a zpíval a časem se stal zdatným zpěvákem. V roce 1990 Trinkunas, jeho žena Inija a několik dalších utvořilo chorálovou skupinu Kulgrinda, která měla hrát a nahrávat různé litevské tradiční písně, včetně velmi archaických polyfonních písní zvaných sutartiny, o kterých někteří věří, že jejich historie sahá nejen do středověku, ale možná až do prehistorické éry. Skupina Kuldriga zůstává aktivní i v první dekádě jednadvacátého století a vystupovala na litevských i mezinárodních festivalech. V roce 2002 vydala CD Ugnies Apeigos (Rituály ohně) se sbírkou písní z rituálů Romulvy. Následovalo CD Perkúno Giesmés (Hymny Perkunovi, bohu bouře) v roce 2003. Perkunas byl vládcem litevského panteonu, tak trochu podobný řeckému Diovi.

V rituálních aktivitách Dievturi a Romuvy jsou písně naprosto klíčové. Týdenní chvalozpěvy Dievturi, které jsou částečně srovnatelné s křesťanskými mšemi, začínají zpěvem veršů z dain, zvoucích Dievy (bohy) aby se připojili ke shromáždění. Po té jsou zpívány dainy Dievům a nebo ženským bohyním, Maře a Laimě, které jsou vnímané jako podřízené Dievům. V článku z roku 1937 Brastins popsal hudbu na počátku chvalozpěvných setkání Dievuriby: Za stolem stojí kněz, po jeho boku sbor a hudebníci hrajicí na kokle. Za doprovodu chrastítek a koklí (nástroje podobné citeře) sbor zpívá devět tématických lidových písní. Toto představení má obecenstvo připravit na mši a má vyvolat slavnostní a harmonické pocity.

Jak naznačuje Brastinsovo prohlášení, na setkáních Dievturi zní jak sborové zpěvy dain tak i více instrumentální díla hraná na kokle, promluva nebo mše, kterou nazývají „svetruna“, buď interpretující náboženské představy a významy dain, nebo rozebírající morální a společenská témata. Následovat může vysvětlení aktuálních přechodových nebo sezónních rituálů. (Dainy se též zpívají na oslavách slunovratů a rovnodenností, ačkoliv to nejsou setkání výhradně Dievturi). Setkání potom končí stejně, jako začalo, zpěvem dain. V případě Romuvy neexistuje jednotná rituální struktura tak jasně definovaná jako chvalozpěvy Dievturi, ale existuje rozmanitá škála sezónních oslav, paralelních lotyšským kalendářním svátkům, a všechny zahrnují zpěv litevských lidových písní.

Využití lidové hudby Dievturi a Romuva při obřadních příležitostech a komunitních setkání zasahuje do více významových úrovní, které účastníci mohou uznat, ignorovat anebo intepretovat podle toho, k čemu sami inklinují. Jazykově a historicky má tato hudba národnostní rozměr, je to hudba lotyšských a litevských předků. Hra na tradiční nástroje zesiluje pocit spojení s předky a minulostí. Písně jsou zpívány v rodném jazyce a považovány za starodávné, ačkoliv přesný čas původu mnohých z nich není znám. V kontextu nedávné traumatizující minulosti a zkušeností s okupací obou národů hrají tyto písně významnou roli utvrzující jejich národní a etnickou identitu. Na jednu stranu hovoří prostá, ale poetická mluva o rurálním životě těchto národů v minulosti, o jejich radostech a strastech, potěšení a požehnání a o jejich vytrvalosti v těžkých časech. Na druhou stranu tyto písně odkazují na jejich bohy, bohyně, mýty a legendy z předkřesťanských časů, v některých případech mísí pohanské a křesťanské motivy.

Tyto náboženské a mytologické reference mohou být pochopeny jako čarovné relikty předindustriální minulosti, jako živoucí vyjádření kontinuální duchovní tradice uchované prostým lidem v čase cizí kulturní i náboženské nadvlády. Jak v Lotyšsku tak Litvě jsou některé ze svátků slavených místními moderními pohany také celospolečenskými svátky. Nejvýraznějšími příklady jsou oslavy zimního a letního slunovratu. Tyto oslavy byly za sovětských časů potlačené, ale nikdy nebyly vymazány z kolektivní paměti a znovuožily a staly se populárními prakticky hned, jak tvrdá sovětská nadvláda začala během osmdesátých let upadat. Vůdce Dievturi Olgerts Talivaldis Auns a vůdce Romuva Jonas Trinkunas pracovali s nadšenci z řad folkloristů v osmdesátých letech, aby uspořádali spojené lotyšsko-litevské oslavy letního slunovratu, čehož muselo být dosaženo pomocí nejrůznějších zástěrek a záminek, aby celá akce unikla pozornosti sovětské tajné policie.

Slunovratové oslavy zahrnují vícero folklorních aktivit, které přispívají k veselé, ba až karnevalové atmosféře: lidové tance, hry, tradiční a humorné kostýmy, tradiční jídlo a pití a samozřejmě hudba. Členové Dievturi a Romuvy se spojily s ostatními při zpěvu lidových písní, kterým členové daných skupin přikládají značnou duchovní a mytologickou důležitost, ale které nesou nižší či odlišné významy pro ostatní účastníky. Podobně jako písně, oslavy slunovratu jsou především součástí lotyšského a litevského národního dědictví. Fakt, že stoupenci moderního pobaltského pohanství jsou obecně uznáváni jako pokračovatelé a stoupenci národního kulturního dědictví, které mohou sdílet s nečleny svých organizací při důležitých veřejných příležitostech, naznačuje, že jejich náboženské interpretace lidové kultury budou i nadále respektovanou platformou v očích veřejnosti.

Založení Romuvy na lidových písních a dalších folklorních prvcích je též důležité z hlediska pokračujícího úsilí organizace aby získala státní uznání jako „tradiční náboženská společnost“, což by přineslo rozličná privilegia a výhody ve srovnání se současným stavem, kdy je Romuva řazena jako „netradiční náboženská komunita“. Jednou z klíčových výhod, kterou by Romuva změnou zařazení získala, by bylo právo nabízet kurzy baltského tradičního náboženství na veřejných školách jako volitelná alternativa ke křesťanské teologii a etice. Podobná výuka o lotyšské etnické kultuře včetně diskuze Dievturi je již součástí lotyšských školních osnov.

Historická paměť a pobaltské pohanství

Šlo by namítnout, že tyto monoetnické, venkovsky orientované a na folkloru založené verze lotyšské a litevské identity propagované moderními pohanskými skupinami jako Dievturi a Romuva jsou předpojatým a neobjektivním výběrem a interpretací pobaltské minulosti. Je však třeba mít na mysli, že písně a folklor užívaný těmito tradicemi nejsou moderní invencí neboli „fakelorem“ jaký byl analyzován například Ericem Hobsbawnem a Richardem Dorsonem. Autenticita lidových písní a folkloru posbíraného akademiky devatenáctého století ještě nikdy nebyla seriózně zpochybněna.

Relevantnější otázkou může být, zda interpretace a konkrétní použití lidové kultury Dievturi a Romuvou spadá do kategorie „fantasijních společností“ Benedikta Andersona. Stručnou odpovědí by bylo „ano“, ve skutečnosti je však poměrně složité rozplést imaginaci náboženských komunit Dievturi a Romuvy od jejich obecnějšího pojetí lotyšskou a litevskou národní komunitou při národním obrození k etnickému sebeuvědomění a národní nezávislosti od devatenáctého století dále. Zdá se vhodným konceptualizovat Dievturi a Romuvu jako náboženské komunity vycházející z obecnějších představ komunity Lotyšska a Litvy. Na stejný princip narazíme v případě etnické vyhraněnosti založené na jazyce, kultuře a historie, která byla součástí lotyšského a litevského národního obrození i u sebepojetí Dievturi a Romuvy, jen s přidaným duchovným rozměrem způsobeným zvýšenou pozorností náboženské stránce lidového kulturního dědictví. Toto porozumění minulosti je v moderním pobaltském pohanství skutečně selektivní, je zaměřené na rodilé mluvčí lotyšštiny a litevštiny a jejich prožitky a úspěchy a jejich kulturně náboženské dědictví předávané skrze hudbu a další prvky lidové kultury. Málo pozornosti se věnuje ostatním etnikům spojených s minulostí těchto národů, krom připomínání útisku a krutosti polské, ruské a německé vládnoucí třídy. Není zmiňováno vystavění Rigy němci, nebo uznání monumentální křesťanské architektury, která zdobí Vilnius, a není diskutován přínos staletí přetrvávající židovské subkultury, které přinesla Vilniusu přízvisko „Jeruzalém východu“.

Nejedná se tedy o vyvážené, pluralistické čtení minulosti, ale o narativ, který glorifikuje lotyšský a litevský národ, jazyk a folklor, a prezentuje obnovené pohanské náboženství jako hrdý výkvět pobaltské kultury. Avšak když tento přístup srovnáme s vnímáním historie v jiných kulturách a náboženských tradicích, zjistíme, že nejde o nic neobvyklého. Náboženství jsou obvykle vystavěná kolem idealizované vize minulosti a poskytují sebechvalné konstrukty komunitní identity. Ať už se díváme na ranou židovskou historii v podání hebrejské Bible, v níž jsou Abrahámovi děti a potomci Izáka vypodobněni jako národ unikátně spojený s židovským Bohem, křesťanské pojetí historie, které celou velkou antickou civilizaci vnímá jen jako smutnou předehru k ukřižování, znovuzrození a budoucího království Ježíšova, nebo jiných tradic. Při budování osvíceného, dobrotivého My a zlého, nevzdělaného Oni, které je typické pro náboženský narativ, se málokdo zabývá přednostmi a světlými stránkami Jich. To není nepodobné moderní pohanské rétorické pozici a nahlížení na nelehký průběh pobaltské historie. Parafrázujíc křesťanské písmo, „ať náboženská tradice bez dějepisných hříchů první hodí kamenem.“

Nárok kladený členy Dievturi a Romuvy na pozici vlajkonošů unikátní předkřesťanské náboženské tradice neprávem utiskované a opovrhovaném dřívějšími náboženskými vůdci není o nic horší interpretací historie, než jaké se dopouštějí jiná náboženství, ve skutečnosti je do značné míry založená na faktech a reálné historii. Nelze pochybovat o tom, že existují podstatné podobnosti pobaltských mytologických a náboženských konceptů a jim blízkých indoevropských tradic ani o tom, že křesťanství bylo do pobaltí zaneseno násilím a se značně problematickým dopadem na místní obyvatele, zejména Prusy. Ani o tom, že kroniky a církevní korespondence a záznamy ze středověku i pozdějších období (až 19. stol.) zmiňují přetrvávající pohanskou tradici u Lotyšů i Litevců i dlouho po kristianizaci, která v mnoha případech zdá se proběhla jen nominálně, a nebo značně synkreticky. Kvalita, kvantita a rozložení pobaltských náboženství po příchodu křesťanství je možná diskutovatelná, ale nikoliv zjevné důkazy jejího přežití ve venkovských oblastech Lotyšska a Litvy.

Baltské pohanství v postsovětské éře: dilemata a výzvy

Poté, co Litva a Lotyšsko dosáhly nezávislosti v roce 1991 a Baltské pohanství už nemuselo dál hájit etnickou identitu vůči hrozbě násilné rusifikace během carské a komunistické nadvlády, členové Dievturi a Romuvy začali čelit životu v multikulturní společnosti, ve které jejich jazyky, identity a tradice čelí nikoliv Sovětskému útlaku, ale nové komplexní realitě ekonomické globalizace, elektronické masové kultuře a Evropské integraci. Otázkou nyní je, jakým způsobem se Dievturi a Romuva postaví k různým národnostem, jazykům a náboženstvím, a zvláště zda takoví lidé budou mít dovoleno stát se členy těchto organizací.

V tomto ohledu se objevují různé náznaky. Ačkoliv zárodky netolerance, zaseté v dřívějších dobách, v těchto hnutích zůstávají, objevují se zároveň snahy o spojení se s různými etnickými a jazykovými skupinami a je vidět podpora inkluze a spolupráce. Brastins rozhodně není žádný apoštol tolerance. V článku z roku 1936 zašel dál než k pouhému oslavování Lotyšska a dožadoval se přijetí „naciokracie“, kde „moc náleží pouze většinovému etniku daného státu“. Současné vedení Dievturi a Romuvy taková silná slova nepoužívají. Zatímco Brastins chtěl vytvořit etnický politický pořádek, který by vytvořil z neetnických Lotyšů podřadnou třídu, vedoucí postavy nynějšího baltského pohanství respektují ideu pluralitní občanské společnosti, a co se týká politiky, nejvíce se starají o zajištění práv pro svá náboženská hnutí, která by byla rovnocenná s právy mnohem početnějších, většinou křesťanských, náboženských skupin jako jsou římskokatolická a luteránská církev. Janis Silins, jeden z předních postav Dievturi, mi v roce 2002 řekl, že je zapojen v kampani za uznání rovnocennosti pohanských svátků se svátky křesťanskými, jako jsou například Vánoce a Velikonoce. Je nutné zdůraznit, že Silins nevolal po zrušení křesťanských svátků, pouze se dožadoval náboženské rovnocennosti posvátných dní Dievturi a křesťanství. Jak je na tomto příkladu vidět, Dievturi a Romuva více méně akceptují koexistenci s jejich dějinnými křesťanskými rivaly, stejně jako přítomnost Rusů, Poláků a dalších občanů nepocházejících z Litvy a Lotyšska ve svých společnostech. Je třeba však mít na paměti, že přítomnost Rusů je i po získání nezávislosti na Sovětském svazu citlivé politické téma, které ovlivňuje oba národy, zejména Lotyše a vztahy s Ruskem. Když jsem dělal rozhovor s vůdci těchto náboženských skupin v roce 2002, vyjadřovali se poměrně vágně ohledně toho, do jaké míry je být členem Lotyšského či Litevského etnika a hovořit jejich jazykem zásadní pro členství ve spolcích Dievturi a Romuva. Měl jsem dojem, že jejich neurčitost byla alespoň zčásti dána neusazeností názoru těchto dvou národů, zda Litevské a Lotyšské občanství má být podmíněné etnicitou a jazykovou zdatností. Vůdci Dievturi a Romuvy dávají jasně najevo, že rituály jsou vedené a písně zpívané v litevštině a lotyšštině, což více méně vyřazuje Rusy a další, kteří žijí v baltských zemích, aniž by znali rodný jazyk.

Složité to je ovšem s občasnou účastí druhé a třetí generace imigrantů jako jsou lotyšští Kanaďané, litevští Američané a další, jejichž předkové pocházeli z Litvy či Lotyšska, a mají tudíž dědičné spojení s těmito národy, ale nedosahují dostatečné jazykové znalosti. Jedním z možných řešení, jak včlenit tyto jazykově znevýhodněné zájemce, je pořádání letní táborů „etnické kultury“ v Litvě a Lotyšsku, kde se návštěvníci budou mít možnost naučit jazyk a seznámit se s lidovou hudbou, uměním a dalšími aspekty litevské a lotyšské kultury. Existují také americké a kanadské větve Dievtury a Romuvy, které podporují studium a používání baltských jazyků, ale vedou většinu aktivit v angličtině, včetně klíčových internetových diskuzí. Jonas Trikunas mi řekl, že v rámci jeho pohledu je Romuva otevřená všem lidem se zájmem o baltské náboženské tradice, tedy i pro Němce a Rusy, kteří jsou z historického hlediska nepřátelé zachování baltských národností. Zároveň ale uznal, že jazyk představuje zásadní překážku, protože písně, které jsou centrálním prvek všech rituálních aktivit Romuvy, jsou konec konců Lotyšské písně, které musí být zpívány Lotyšsky. Navrhnul, že lidé, kteří Lotyšsky neumí, ale chtějí se tuto řeč naučit, budou v Romuvě vítání. Janis Silins z Dievturi vyjádřil podobný názor.

Zatím se ještě nestalo, že by Dievturi nebo Romuva čelily rozhodnutí, zda přijmout či nepřijmout do svých náboženských skupin lidi, kteří danými jazyky nevládnou. Diskuze zatím však ukazuje, že v budoucnu to bude spíše jazyk, který bude představovat jednoznačnou dělicí čáru mezi členy a nečleny těchto organizací, a nikoliv národnost.

Rozšíření do zahraničí: Baltské náboženství za hranicí Baltu

Pokud se někdy v budoucnu rozvinou diasporické odnože Dievturi či Romuvy v severní Americe a dalších cizích zemích, kde jazykové vybavení bude vždy mnohem slabší než je jazyková zdatnost rodilých mluvčí, může se situace rozvíjet dvěma způsoby. Může se stát, že jazykové požadavky moderních diasporických baltských pohanů budou omezené natolik, že bude postačovat taková znalost litevštiny nebo lotyšštiny, která lidem umožní zpívat posvátné písně Dievturi a Romuvy a porozumět jim, což se podobá funkci latiny v římsko-katolických mších v minulosti. Další možností je, že dainas a dainos budou přeloženy do angličtiny a případně dalších řečí, jak se to stalo s latinou. Obě tato vyústění by zachovala ústřední posvátnou roli lidových písní, ale první varianta by měla navíc za účinek zachování privilegovaného kněžského stavu rodného jazyka, čímž by bylo posilněné pouto mezi náboženstvím a etnickým a nacionalistickým cítěním. Překlad do místních jazyků by oslabil význam rodného jazyka, a tím by možná mohlo dojít k snížení důležitosti země původu jako takové. Na druhou stranu by to mohlo přinést i novou možnost, že budou tato náboženství přijímána a představována jako univerzální náboženství vhodná pro lidi všech národů a jazyků, ne pouze pro ty, kteří mají nějaké spojení s lotyšštinou či litevštinou, danými zeměmi nebo tamní etnickou identitou. Tím by se paradoxně naplnil téměř sto let starý sen Ernesta Brastinse, aby se Dievturi, kterou vnímal jako jedinou přeživší tradici indoevropského náboženství v Evropě, stala velkou univerzální vírou všech evropských národů.

Vůdce Romuvy Jonas Trinkunas také prosazuje rozšíření náboženství za lotyšské hranice. V roce 1998 pozval členy evropských pohanských náboženských skupin, stejně jako příznivce ne-členy jako jsem byl já, do Vilniusu na Světový pohanský kongres, kde angličtina plnila roli hlavního jazyka. Cílem setkání bylo posílit vazby mezi těmito skupinami a sdílet zdroje a strategie pro ochranu a podporu pohanských tradic v té které zemi. Tato akce se pak konala každý rok, jen se přejmenovala na Světový kongres etnických náboženství (World Congress of Ethnic Religions – WCER). Změna názvu organizace z „pohanského“ na „etnický“ kongres byla předmětem dlouhých diskuzí a vyjednávání, kde převažoval názor, že pojem „etnický“ nejlépe vyjadřuje vznik těchto skupin na základě folkloru a lidových kultur jednotlivých národů. Ačkoliv v době psaní tohoto článku byla většina účastníků WCER zároveň členy východoevropských moderních pohanských skupin (jako je například Dievturi nebo další pohanské organizace z Ruska, Německa, Polska, Ukrajiny a Běloruska), Trinkunas a další ve WCERu se snaží podporovat vztahy mezi mnoha „pohanskými“ či „etnickými“ tradicemi celého světa.

Dalším příkladem toho, jak se moderní baltské pohanství rozšiřuje za hranice a omezení dané etnickým a národnostním příslušenstvím, je každoroční hudební festival Menuo Juodaragis (Měsíc černého rohu), který byl posledních pět let pořádán 24.–26. Srpna v malém severovýchodním městě Sudeikiai v Lotyšsku. Menuo Juodaragis spojuje dohromady širokou paletu hudebníků a umělců, řemeslníků a dalších, kteří se zajímají o baltské lidové tradice nebo se jimi nechávají inspirovat, a dává jednoznačný důraz na duchovní prožitek, jak je jasně napsáno v pozvánce na festival na internetu. Skupina Trinkunasových s názvem Kulgrinda sklidila na festivalu velký úspěch. Počet účastníků na tomto festivalu se každý rok zvyšuje; přibližně 900 lidí se zúčastnilo v roce 2001, asi 1500 lidí v roce 2002. Přes email se mi organizátor festivalu Ugnius Lioge svěřil, že již shání větší místo pro pořádání festivalu v reakci na stále se zvyšující počet účastníků nejen z baltských zemí, ale také ze zahraničí.

Na základě toho, že publikum, složené zejména z mladých lidí, oceňovalo stejnou měrou tradiční lidové uskupení Kulgrinda, elektronickou experimentální hudbu i drsný heavy metal, se ukazuje, že baltské pohanství je široce akceptované mezi mladými Lotyši. Toto vidím jako znovuobnovení kulturního vývoje devatenáctého století (v němž se obliba folklóru a usilování o „vyšší“ kosmopolitní kulturu a umění proplétaly s romantismem, nacionalismem a národní hrdostí) ve století jednadvacátém s jeho technologiemi a elektronickým uměním a komunikací. Folklor polí a farem se teď stává soundtrackem globální elektronické vesnice, ale oceňování baltského národního dědictví stále zůstává neměnným středobodem. Účast Kulgrindy na Menuo Juodaragis a Romuvy ve WCERu představuje paralelu, v níž se baltské, a zejména pak lotyšské pohanství rozšiřuje za baltské hranice a rozvíjí se větší interakce a spojení s národy a náboženskými skupinami mimo zeměpisné a národní hranice baltských zemí. Je nutné zdůraznit, že v obou kontextech hudba vyjadřuje a zároveň přesahuje národní identitu. Pro účastníky Menuo Juodaragis a WCERu, kteří rozumí lotyšštině, jsou tradiční hudební představení způsobem podpory lotyšské identity, a jako takové jsou vnímány jednoznačně jako lotyšská záležitost. K těm, kteří nerozumí významu písní, mluví hudba řečí srdce, a to je řeč univerzální.

Není pochyb, že hudba, která hrála během staletí klíčovou roli v přenosu litevských a lotyšských lidových tradic, včetně původní pohanské víry, zůstane v popředí a středem pokračujícího vývoje baltského pohanství v Litvě a Lotyšsku a všude jinde.

Závěr

Moderní baltské pohanství vyrostlo ze zkoumání folkloru devatenáctého a dvacátého století do lidové hudby a tradičních etnických kultur Litvy a Lotyšska. Využití nekonečné zásoby litevských dainas a lotyšských dainos, s jejich venkovským půvabem, bohatostí na symboliku a spletitými teoretickými vazbami na prastaré indoevropské kultury a náboženství, dalo vzniknout novému vnímání etnické identity a hrdosti mezi Litevci a Lotyši, zejména mezi intelektuály. Zachování původních zvyků a tradic se stalo klíčovou motivací ke snaze získat nezávislost na carském Rusku v devatenáctém století a vymanit se ze sovětské nadvlády v druhé polovině dvacátého století. Folkloristé, kteří tíhli ke spirituálnímu rozměru věci, vytvořili náboženská hnutí, která přetvořila rituály a náboženské ideje spjaté s dainas a dainos. Poté, co byly tyto spolky potlačovány v sovětské éře, se znovu objevily a začaly vzkvétat v postsovětské atmosféře všeobecné kulturní a náboženské svobodě baltských zemích.

Hudba zůstává nejdůležitějším prvek moderního baltského pohanství v Litvě a Lotyšsku. Nahrávání hudby na CD a spolupráce lidových hudebníků s moderní elektronickou hudbou daly vzniknout v Litvě, Lotyšsku a dalších zemích nové platformě, na které mohou hudba a spiritualita baltského pohanství nejen přežít, ale také se rozvíjet v jednadvacátém století, aniž by ztratily svoje národní dědictví z minulých století. Mezinárodní odnože litevské Dievturi a lotyšské Romuvy se rozvíjí v baltských diasporách v USA, Kanadě, dalších zemích a internetových komunitách a sdílení, učení se a hraní tradiční hudby je vždy důležitým prvkem. Souhra národní minulosti a multikulturní současnosti v nejrůznějších formách po celém světě mohou měnit harmonii v různorodém moderním baltském pohanství, ale vypadá to, že tyto melodie nebudou ztraceny.

Jednoho dne v červnu roku 1998 jsem jel autem v Lotyšsku s Jonasem Trinkunasem, vůdčí postavou Romuvy, společně s dalšími účastníky WCERu. Americký host se Jonase ptal, zda cvičí jógu, medituje nebo praktikuje jinou spirituální praxi. Trinkunas se na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Zpívám.“ Nijak svou odpověď neměl potřebu rozvádět, což vypovídá o důležitosti hudby v moderním baltském pohanství.

 

Další články v angličtině ke stažení

Eastern Rel_JBS_2012_Publication

Pagan-Inspired Folk Music_ Chapter 15

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odebírání novinek